Projev na počest Karla Schwarzenberga

Jiří Gruša

Právě před dvaceti lety jsem konečně směl zase do Prahy, a projížděl jsem při tom Scheinfeldem: stará, původní adresa Schwarzenbergů. Nebyla to náhoda, sídlilo zde totiž Dokumentační středisko na podporu nezávislé československé literatury. Shromažďovali zde texty, aby se dobrali celého kontextu. Hradní pán, Karel ze Schwarzenbergů, dal zařídit místnosti, kde se skladovaly samizdatové knihy a odkud je malé nakladatelství šířilo dál.

Zde – a právě to mi dnes připadá být onou zásluhou – se však také měnily duchovní koordináty. Odideologizovávala se historická retrospektiva. Odstraňovaly se stereotypy a internacionalizovaly se perspektivy. Šlo tedy spíš o práci architektů než archivářů.

Zde se nekladla žádná obvyklá otázka identity, totiž jakou diferenci hlásat. Nepěstovala se provincionálně věštecká klaustrofobie. Žádné chvalozpěvy na vlastní klec, ve které papoušci nikdy neztrácejí svou suverenitu. Tady se chtělo „Zpátky do Evropy“ – zřejmě už s vědomím, že právě ta všechny osvobodí, i ty, kdo ji rozštěpili.

V Scheinfeldu se nepěstovala zatrpklost, jako by to byl nějaký dar. Zde se odbourávala zášť, kterou tak dlouho hýčkal starý nacionalismus. Byla to první adresa Čechů na cestě do EU, kde se nechtělo čerpat ze starých polemických zřídel, ale kde se pečovalo o novou svéprávnost. Jako kdyby se už vědělo, že každé „já“ národa reprezentuje choulostivý nástroj a že éra, do které vstupujeme, v sobě nese netušeně postnacionální dimenzi. A že na tržišti světa coby malé obce, která se rýsovala na obzoru, musejí panovat jiná pravidla než na české návsi.

Pátralo se po svobodě jako mocenské kategorii individua. A po Evropě jako jejím politickém domově. Přitom nám bylo jasné, že ti na Západě nás prakticky neznají, natož aby nás brali na vědomí. Spíš nás považovali za narušitele sbližování a shody s danými poměry, se statem quo, i eticky morálně. Bipolaritu respektovali vnitřně víc, než nám bylo milé. Nicaragua byla blíž než Praha nebo Budapešť. Takže nikoli už tiché příznaky východní imploze interpretovali chybně. A multinacionální démos středoevropské demokracie: maďarské, polské, české, slovenské a východoněmecké, chtěli chápat jen v lokálním kontextu.

Přitom šlo na tomto kontinentě poprvé o hnutí národů, které neprovozovaly jen opětné sjednocování či rozchody, nikoli jen nation and state building, jak to označuje dnešní politický žargon, ale o první viditelnou známku toho, že existuje multinacionální démos demokracie, jenž Evropu dosud nejradikálněji změnil.

Středoevropané hledali a nalézali společného jmenovatele. Takové adresy jako Scheinfeld byly pro všechny živé a životně důležité, protože Scheinfeldští měli spontánní zájem na common sense, a v tom duchu také jednali. Dosavadní koncepty totiž popisovaly vlastní hrdinské činy, nikoli zločiny. Utrpěné křivdy měly mobilizovat ke korektuře etc. K historické odplatě. Proto nebyla naše historie žádná kráska, proto nenávidí zrcadla nastavená zvnějšku a chytré prince, cizí i domácí.

Identity jsou manýrou pomníků. Selektivní vzpomínání je vším. Vzorce prarodičů pátrají po vnucích. Po dětech, které trýzeň dané éry dosud cítí v kostech. Lze se tak jako Češi a Slováci dohodnout na rozchodu, anebo se po srbochorvatsku rozejít skrze nepřátelství.

Naše rodinná alba jsou napěchovaná protichůdnými obrázky. Měla by tedy evropská identita začít zapomínáním – anebo velmi kultivovaným vzpomínáním?

V Scheinfeldu  se testovaly modely umírněnosti, zřejmě u vědomí toho, jak jsou křehké. Nejkřehčí ve stadiu vzniku. Je jednodušší praktikovat zatrpklost ve jménu věci X než věci, které sládnou, jak vidno z nejnovější pražské praxe.

My Evropané jsme spolupráci začali hledat teprve po dvou katastrofách. Až poté, co se zhroutila bipolárnost, ta hloupá bivalence, jsme objevili polyvalenci. Na té pracujeme dodnes.

Integrace to s námi nemá snadné. Musí odhalit integrál – a za ten se stále ještě mylně považuje numerus clausus. Jen tak si může země, kterou Evropa v roce 1989 tak oslavovala, dnes počínat jako respublica clausura a vypouštět z úst tolik nesmyslů.

Rozpad komunismu byl totiž také zhroucením jedné unie. Chtěla dobro – jako poznaný cíl dějin. Spoře oděné do vědeckého hávu – spravedlivě přerozdělované nomenklaturou vědoucích. Předstírala, že má plán. Budoucí čas jako jistotu. Ten však působil jako všepožírající červotoč ve skladu nábytku, bez možnosti se přestěhovat.

Jednala podle známé metody starých Evropanů: imperiálně, nacionálně, historicky zdůvodněně a herojsky zdivočele.

V této kvadrize se více či méně svezly všechny národy našeho kontinentu. Všechny pracovaly na tom, aby ideu lidských práv podřídily pojmu národa. A před sedmdesáti lety ji vyřídili téměř úplně. Teprve pak, a jen západně, jsme byli s to soustředit se na tržiště přítomného času. Na to, co lze změřit, co lze porovnat.

Tedy na Evropu všech Evropanů. Tento koncept už nesázel na blaho nositelů toho pravého bytí. Otázku po smyslu přeložil do privátní sféry – neuváděl v život „euangelion“, ale chtěl praktickou EU. Evropu konečně integrativní.

Teprve ve své porážce jsme se stali vítězi. Teprve „odvrat“ od historie z nás učinil pravý příběh. A dokonce jsme zbořili i zbylé zdi. Tento konec bipolárního světa však měl i paradoxní rysy. Mnoho lidí dosud nosí radši stará brnění než civilní šaty a někteří – ti nebezpečnější – mají civil za pancíř. Hovoří o malých, které by mohli sežrat velcí, jako by Brusel byl plný kanibalů a Praha Mekkou vegetariánů.

Tak je vystavena posměchu jedna maxima, jež vyvolávala tolik tvůrčí síly: že totiž každý z nás je jen jinak malý.

Zase tedy slýcháme věštecká hesla a zapomínáme, že naše nové „nyní a teď“ funguje technologicky. A že jeho výzva znamená rozhodnout o „užitečnosti“ nejnovějších objevů.

Přitom nelze přehlédnout nebezpečí utopie, která a) pracuje s archaickou redukcí, nebo b) propadá iluzi totální realizovatelnosti věcí. Euforie a hrůzyplné scénáře se ocitly v tak těsném sousedství, že si musíme poprvé položit zcela technicky radikální otázku identity: co je člověk jako takový?

To zní v prvním okamžiku bláznivě, ale jen tak dlouho, dokud hledáme tradiční identifikace. A ne evoluční. Ovšem zde zřejmě leží pravý zdroj integrace, tedy nalézat diference a vzájemně je k sobě poutat.

V  oblasti genetiky nedávno objevili ve Vídni tajemství stabilního přenosu buněčných informací – jako řetězců zaručujících specializaci. Je to, chcete-li, svého druhu zábal, jaký lze nalézt už v širém kosmu. Identitu by tedy bylo možno pojmout jako takový chytrý uzlík v dobré síti. Identita vnitřně pevná a inteligentní.

Jsme však my Evropané takto „zabalitelní“?

Starými triky tedy jistě ne. Navrhovanou identitu lze získat jako poznanou a podchycenou komplexnost.

Stranu „Má dáti“ lze u tohoto úkolu definovat jako minuciózní popis strany „Dal“. Tedy opačně, než je běžné. Prakticky to znamená: ústavu, která však shrnuje právní kredit a zjednává mu platnost a kterou teď konečně máme. Inkluze jako hlavní technika politické účasti.

Vzhledem k tomu, že tu nemáme žádný národ jménem „Evropané“, měli bychom  jako konstitucionální étos inkluze užívat národní rozdílnosti. Unie bez „národa“ jako hlavního pojmu není a-nacionální nebo antinacionální. Je jen racionální.

Ti, kdo se domnívají, že zde dostali jen suché nabídkové koncepty, pozdní sběr osvícenství, přehlížejí skutečnost, že nakonec i rozum rozhoduje emocionálně. Že je to vlastně cit pro správné věci. Pro stejný druh propojení.

Jenže co potom s národními zájmy, táží se mužíci od Vltavy. EU je jen jiný žebříček? No a? Kdo jiný než náš dnešní laureát dokazuje lépe, že se zde neuplatňuje žádná feudální přednost, nýbrž taneční pořádek à la vídeňský bál, na kterém platí umění tance – a chytré oči. Jde o to, vyprodukovat konečně nějaký ten komparační valčík.

Diference a preference spolu nesouvisí jen etymologicky. Vzhledem k tomu, že nemůžeme počítat s žádnou výhodou předem, vznikají rozdíly jako přece jen ještě sestavitelné puzzle, jehož vzor vede dál a hledá si jiné dílky. Tak zůstává velká jednota kontextem i vnitřním předpokladem v jednom.

Spojení a jednota – tedy unie, chcete-li –, která však vzdoruje klasické pasti uniformity. Vzpomínáme si na jednu chytrou teorii: že totiž každé „já“ má sklon být „jako on“. Že z „idem“ se stává „totum“ – totalitní idiocie.

Totalitní režimy používaly jazyk monoteistických tautologií (tedy „Já jsem já“ a „My jsme my“). Ovšem kreativní jazyk potřebuje metafory. Vztah mezi tím, co již bylo pojmenováno, a tím, co dosud jména nemá.

Musíme tedy – do polyvalentnosti a do polyglotismu! Ten je však nepředstavitelný bez vzdělávacího systému EU, jehož znakem by měla být trilingválnost (tedy jazyk původu, některý sousední jazyk a angličtina).

A ekonomicky: máme EURO – v oblasti toho, co se dosud dalo udělat, je to naší básně první verš.

A z bezpečnostněpolitického hlediska by tu mělo nakonec figurovat stabilní euroatlantické partnerství.

Tón dnes udávají objevy na poli genetiky, nanotechnologií a techniky inteligentních robotů. Genetická přestavba, molekulární stroje a „živí“ roboti jsou dosažitelnou, ba matematicky zdůvodnitelnou perspektivou. Inovační proces pokračuje se zrychlením řadou geometrickou, nikoli aritmetickou. Biosféra, ve které jsme byli jako bytosti doma, se stává neosférou, ve které se budeme muset... budeme povinni... budeme chtít... teprve cítit doma?

Otázka identity už není onou „klasickou“ otázkou.

A přesto na ni stále ještě odpovídáme, jako kdybychom žili v jakémsi předkoperníkovském obraze světa. Prostota, s jakou hájíme naši kolektivistickou jedinečnost, připomíná geocentrickou pýchu našich předků. I ta byla vlastně pohodlnější a „pochopitelnější“. Nicméně chybná.

Co se identity týče, budeme muset dříve či později opustit svět monomanie. Budeme méně jedineční, ale nikoli méně hodnotní. Naše identita jakožto obyvatelnost naší malé planety? – Která není oběžnice, která není slunce. Dá se s tím žít?

Budeme se to muset naučit!

Existuje totiž cosi jako identita integrace.

Chcete vědět, jak vypadá in natura?

Pohovořte s Karlem Schwarzenbergem, naslouchejte mu a spolupracujte s ním na silné střední Evropě v Evropské unii. To bude pro něho ta nejhezčí gratulace.

Českou verzi pořízenou Petrem Dvořáčkem z německy psané předlohy projevu upravil a autorizoval Jiří Gruša.

© Jiří Gruša 2010