Otevřený deník s hudbou

Úryvky z knihy Jana Vladislava  Otevřený deník 1977-1981

Četba – Radim Vašinka (ředitel divadla Orfeus) , hudební doprovod – koncertní violoncellistka Margit Klepáčová

HUDBA

Středa 15. června 1977 

Jeden příběh překrývá druhý, jedna událost zatlačuje do pozadí další, tváře se vynořují z přítmí paměti a zase v něm mizí. Jak už jsem se o tom zmínil: pokus zaznamenat všechno, tak lákavý, je předem odsouzen k nezdaru. A přitom jedině to všechno dohromady, významné i nevýznamné, velké i malé, jasné i nejasné, otevřené i skryté, přítomné, minulé i to, co hrozí budoucností, co ji už tajně či viditelně přináší v sobě, jedině to ve svém úhrnu může podat obraz toho, co zde žijeme. 

Radeč, sobota 1. října 1977  

Kdykoli vejdu do toho studeného prázdného domku, připadám si  jako Robinson, který se vrací na svůj ostrov a hned z kraje obhlíží  jeho stav — co  je třeba udělat, upravit, zařídit, aby se zase cítil doma,  ve svém, v teple a bezpečí. Stačí málo, zatopit, smést pár pavučin,  povléct postel, uvařit večeři, i kdyby to byl jen párek s chlebem  a pak čaj, otevřít s úlevou starou známou knihu, na kterou bych  v Praze neměl čas. Říkám si, jestli všechno to chalupářství, nad  nímž rádi krčíváme nos, nemá kořeny v něčem bytostně lidském,  málem atavistickém, co nemá jméno, ale co dobře znají děti, když  si doma pod stolem nebo venku v koutě dvora staví svůj vlastní dům. 

Něco z té staré vášně stavět si dům mi zůstalo dodnes. Projeví se vždy znovu, kdykoli musím přespat někde jinde než doma, i kdyby to byl jen hotelový pokoj na jednu noc. Sotva za sebou zavřu dveře, začnu se zařizovat, přesunu stolek, postavím jinak židli, rozložím pár knih a k nim lampu, i když nakonec většinou hned únavou usnu a ráno pak musím všechno zas uklidit a sbalit. 

U Kafky pracuje ten nepojmenovaný budovatel Doupěte pln nepojmenovatelné úzkosti. Pro mne je to pomyslné stavění spíš jakousi radostí, nebo přesněji útěchou. Ale nakonec to jsou možná jen dvě různá jména, rub a líc jedné a téže věci, nutkavé snahy najít, mít své vlastní, nedobytné doma, pevnost, kde by člověk odolal všemu, ale hlavně asi ubíhajícímu času. Stavíme všichni na písku věčnosti. 

Úterý 11. října 1971 

Včera návštěva, Michael Konůpek. Cekal v mém pokoji, až dojíme; a sotva jsme kolem půl jedné dojedli, zvonek, dvakrát krátce jako někdo známý. Zřejmě to odpozorovali; když M. otevřela, stáli před ní dva muži. Ten první posledně řídil auto, kterým mě odváželi na Letnou; druhý mě vyslýchal loni před volbami. Už je začínám rozeznávat. Nezbylo než jít. Nemohl jsem se příliš vzpírat, v pokoji seděl Michael a po bytě byly rozložené různé písemnosti. Jen jsem se mezi dveřmi zeptal: „Jak dlouho to bude trvat?“ Prý asi hodinku. 

-   -   -

 „Vy mě neslyšíte, že nic neříkáte, pane Vladislav?“ ptal se Tichý a obrátil ke mně oči, aby se mne zase jednou pokusil hypnotizovat. Snažil se přitom laskavě usmívat jako otec na vzpurného kluka, než mu jednu vrazí. „Slyším, ale nic neříkám.“ Jak co tam mám napsat, je to váš protokol.“ „Není to můj protokol, je to váš protokol. Napište si tam, co chcete.“ Ještě jednou nebo dvakrát se mě snažil přimět k odpovědi, pak rezignoval. Jak napíšu: Odmítám odpovědět.“ „To ne, já nic takového neřekl. Já neříkám prostě nic.“ Poradil se pohledem se svým kolegou, který zvedl hlavu od knížky, protože ho to zřejmě zaujalo, a napsal: „Odmítá odpovědět.“ Pak psal dál; byla to další otázka, jak se ukázalo, když mi to přečetl: „O čem jste spolu hovořili, když jste se setkali naposled? Seznámil jste ho s edicí Kvart, půjčil jste mu nějaké svazky...“ a ještě něco v tomto smyslu. Mlčel jsem. „Slyšel jste otázku?“ zeptal se Tichý. „Slyšel,“ řekl jsem. „A co odpovídáte?“ „Nic.“

11. 2. 1978

Myslíš si: není nic běžnějšího než strom. Každý druh má svá pravidla, která dodržuje, listnáče na jaře raší a na podzim opadávají, jehličiny se zařídily po svém a své jehlice neshazují, jen modřín se zastavil na půl cestě od prvních k druhým, ale i on jako všichni je věrný zákonům svého rodu. Pro tuto společnou podobu lze kterýkoli druh rozpoznat už zdálky. A přesto: když přijdeš blíž, a především když zima svleče listnáče do naha a ukáže ti do poslední podrobnosti kresbu jejich kmenů, větví a výhonků, je každý strom při vší věrnosti své rodině především věrný sám sobě, své vlastní podobě, své jedinečné osobnosti. Žádná statistika ani počet pravděpodobnosti tě nepřesvědčí, že na zemi někdy vyrostly nebo vyrostou dva zcela stejné stromy. 

A člověk? Zatím se nenašli ani dva lidé s totožným otiskem palce; a přitom máme každý dvě ruce, dvě nohy, dvacet prstů a tisíce dalších jedinečných rysů v rámci obecné podobnosti a příslušnosti k rodu homo sapiens. Kdo nebo co vtisklo světu tuto podvojnou tvář? A není právě tato stejnost a zároveň odlišnost, obecnost a zároveň jedinečnost základní vlastností a především hlavní hybnou silou všeho, co je? 

HUDBA

10. května 1980 

Druhý fragment 

A kdo ti vlastně pověděl, žes nahý,  kdo probudil tvé oči z rajského snu  a dal ti vědět o zlu a dobru?  Kdo z andělů tě strhl ve svém pádu  a z tvého šeříku, v kterém jsi seděl  a viděl před sebou celý svět otevřený,  udělal pouhou zelenou věc,  jež nemá smysl, bezový keř,  z něhož se staří domácí skřítci  nadobro rozprchli? I s tím kamenem,  s tím vratkým prahem, jejž stačí překročit,  abys byl doma; teď je shledáváš.  Přikládáš ucho k telegrafním sloupům  a marně luštíš nesrozumitelný šum  a šepot v dálce, tam kde se ztrácí  na matnici obzoru s kresbou staré cesty  drobounký poutník. Odchází od tebe,  aniž se ohlédl; a z jeho stop  stoupá vír modrásků, peří z anděla, 
jenž mu dal vědět o zlu a dobru 
a teď, teď neví, jak to vzít zpět 
a začít jinak. Slova. Ani ty přece 
nejsi nic jiného než obětní zvíře 
uvité ze slámy, jehož tvar zruší 
oheň na hrobech. Tvůj štětec maluje 
s námahou znaky, jež nelze přečíst, 
a přitom víš, že odedávna byly 
a jsou dál na dosah v matečném louhu tmy, 
z které ses vynořil také ty, hluchý, slepý, 
do tekutého zlata jediného dne 
své věčnosti, kde všechno začíná 
a všechno končí. Nebe a země 
neznají slitování a ten v tobě, ten, 
který ti velí, aniž řekne slovo, 
je nemá rovněž. Ani s andělem, 
který ti kdysi ukázal, žes nahý, 
a teď, teď pláče a střásá se svých křídel 
oblaka modrásků, abys je maloval, 
pápěří dávné oblohy nad rájem, 
do níž ten drobný, ztracený poutník zíral 
ze svého šeříku a viděl, to jest věděl. 
Věděl? Slova. Ostny. Kdykoli začneš 
pátrat, jak to bylo, najdeš zavřeno, 
přes dveře prkna, suky, a musíš zpátky. 
Ale naděje přežije i svou smrt 
a jednou přece po zcela jisté cestě, 
po jiné oklice do domu vstoupíš. 
Jenže jsi jiný, i ten dům je jiný, 
třebaže poznáváš, že to je právě on, 
ten, jejž jsi skládal kámen po kameni, 
třebaže je to on, vidíš jej jinak, 
ze skryté strany, z vnitřní perspektivy, 
se sklepy, půdami, trámy, pavučinami, 
starými papíry, šatstvem a nástroji, 
o kterých nevíš, zda to jsou mučidla  anebo památky na živé, mrtvé lásky,  patřící k mumiím svatebních kytic  milostných dopisů s vyrudlou stuhou  pořád dost pevnou, aby uškrtila  nekřtěné dítě. Labyrint sroubený  tvou vlastní vášni a lehkým úderem,  jejž vedl v pravý čas a nejspíš bezděky  ten, koho hledáš. V zrcadle za tebou  se možná dívá, ale když zkusíš  otočit hlavou, vidíš jen sebe,  jsi-li to ty. 

HUDBA

11. května 1980 

Každý básnický text se ovšem racionálnímu výkladu už svou podstatou vzpírá. To hlavní v něm zůstává přes všechny pokusy o výklad slovy nevyslovitelné a nepostižitelné v souladu s nepostižitelností, nevyslovitelností tajemství, před nímž stojí člověk uprostřed lidí a světa tváří v tvář sobě, druhým a celému vesmíru. 

26. září 1980 

Před třemi dny. Z Prahy jsme vyjížděli ještě za mlhy, která hovořila o listopadu, třebaže listí zatím nezačalo ani pořádně žloutnout. Ale tam nahoře, tam se krajina předváděla v celé své nádheře. Podporovalo ji v tom shovívavě, laskavě mírné slunce, jako by chtělo na chvíli ukázat, co všechno dovede. A já měl celou tu dobu pocit, jako bych tudy jel poprvé a zároveň se měl tudy projíždět do konce života. Nad Trutnovem se v dálce vlnila stará bojiště z pruské války. Musím tam ještě zajít. Asi bych nenašel nic jiného než ten lán žloutnoucí trávy jako kdysi Bašó: 

„Lán letní trávy.  Co mužů  snilo tady  marný sen slávy.“ 

Skalka a zahrádka před domem nás nechtěly pustit dál. Měsíčky se položily i přes ploché kameny a schody chodníku, tyčily se neústupně dokonce i přede dveřmi. Chalupa byla pořád ještě moje. Tam jsem starostlivým pohledem zahlédl lehký nádech plísně na podlaze, tam upadl kousek omítky. Jako bych nebyl podepsal ten papír, kterým jsem se toho všeho vzdal, klekl jsem před odjezdem a natřel podlahu v pokojíku a chodbičce impregnací proti houbě a plísni. Pak jsme vynesli knihy, složili je do auta a za necelou hodinu jsme zase jeli. 

„Tak tedy sbohem.  Jdu,  v ruce místo hole  jen stýblo z pole.“ 

Teď teprve vím, co jsem to před dvaceti lety překládal. A Ostrov, který byl můj a už není. 

P. S. Paříž, pátek 13. března 1981 

Právě před měsícem jsme nastupovali na Hlavním nádraží do vlaku, který nás měl i s našimi kufry a taškami odvézt natrvalo do Paříže. U vlaku už postávali dva naši ochránci, nenápadně, ale tak, abych je viděl; ty jsem čekal. Ale ten zimomřivý hlouček přátel a známých, který zřejmě už dost dlouho přešlapoval u lehátkového vagonu, ten jsem nečekal. I když ve mně už dávno cosi ztvrdlo v trvalý vzdor, který člověka obrní vůči všemu, některé ty tváře mě obzvlášť dojaly. Nenadál jsem se, že je tam uvidím; když už, byl bych čekal spíš některé jiné. Nebo nikoho. 

Nevím, jestli něco takového zakusil i otec, který věru neměl nic ze světoběžníka, a přesto objel půl Evropy. Když na to přišla řeč, vzpomínal hlavně na Srbsko, kde div nezašel v zajateckém táboře na tyfus, na Albánii, kde je zas věčně krmili makarony a rýží. O Francii toho moc neříkal; v papírech po něm jsem pak našel pár pohlednic s obrázkem městečka v Campagni. Na rubu mu něčí ženská ruka psala: Cher Pierre…Když se před měsícem náš pařížský vlak dal do pohybu, jako by se uzavíral kruh.

HUDBA