Xavier Galmiche: Špetka každodennosti, špetka věčnosti

Jan Vladislav byl jako básník přerušen. Po dvou prvotinách, Nedokončeném obraze (1946) a Daru (1947), vydává v roce 1948 (třetí básnickou) knihu s názvem Hořící člověk, avšak ta je téměř v celém svém nákladu zabavena a končí ve stoupě. Sbírky, jež následují jen velmi pomalu a s jistou dávkou obezřetnosti, což je dáno jejich nízkou šancí na uveřejnění, mluví samy za sebe a rovněž i samy k sobě. Malá dívenka, která si hraje sama v básni „Velký pestrobarevný míč“ ze sborníku Sny a malé básně v próze, je promyšlenou metaforou (či nikoliv) básníka, jenž byl navzdory zdravému rozumu nucen psát do šuplíku. Tato osamělost se zračí ve všech třech titulech, které souhrnně tvoří poetické dílo Jana Vladislava; jsou to Samomluvy, převážně z 50. let, Věty, u kterých trval na francouzském překladu Propos (tedy spíše Řeči), z let 1962 až 1972, a konečně Sny a malé básně v próze, směs textů zejména ze 70. let.

Překladatelská činnost a literární texty dokumentárně-svědecké, podmíněné stále svéráznějším vedením osobního deníku, jsou zajisté pochopitelné jako určité alternativy, ba dokonce náhražky vlastní poezie. Zaručí Vladislavovi uznání a jistou formu zadostiučinění, ale neměli bychom kvůli tomu zapomínat číst jeho básnické dílo, skrovné, ale hutné.

Měl jsem to štěstí s ním spolupracovat na jeho překladech, a to hlavně díky Vladislavově trpělivosti, ale i preciznosti… Pak jsem najednou uslyšel, jak v něm rezonuje veškerá mnohoznačnost světa, v díle, ve kterém je zvěčněn stále živoucí rozhovor s básníky (jmenovitě s těmi, velmi početnými, s nimiž se setkával nad jejich překlady, jako byli Dante, Tasso, Michelangelo, Shakespeare, Ronsard, Rilke, Ungaretti, Montale, Reverdy, Michaux, Machado, Eliot a další, ale i s básníky čínskými a japonskými, k jejichž adaptacím se rovněž často a rád propůjčoval). Kromě toho je pro jeho díla charakteristický hlad po rozmanitosti vědění; stejně jako mnoho dalších básníků byl i Jan Vladislav fascinován bezmeznou perspektivou matematických a jiných přírodních věd. V neposlední řadě jeho dílo motivuje bytostná různorodost světa, který znal jako dítě, jako syn bývalého československého legionáře, jenž se po první světové válce stal státním úředníkem v Hlohovci na západním Slovensku. Toto poněkud nevzhledné město bylo ovšem současně německým sídlem s názvem Freistadt an der Waag a žili tam Němci, maďarským Galgócem s maďarským obyvatelstvem a jeho osud sdíleli po dlouhou dobu, svorně a bez zbytečných potyček, i Židé a Cikáni (ti se tu a tam v jeho textech objevují). Domnívám se, že odpor k „monismu“ jakožto jediné správné myšlence, který je pro Vladislava tak typický, vychází částečně právě i z této osobní zkušenosti nevyhnutelného soužití rozličných národností, z čehož následně vyplývá i jeho instinktivní odmítnutí podílet se na homogenizaci společnosti nastolené komunistickým režimem (a předurčené myšlenkou moderního státu pouzeČechů a Slováků).

V tomto ohledu bych rád dodal, že pluralismus byl u něj přítomen i jinak, v jiných rovinách, převážně pak v rovině duchovní. Abych byl zcela konkrétní, byl to on, kdo – když jsme spolu mluvili o literatuře, české literatuře a české literatuře 19. století – přitáhl mou pozornost ke sporu dvou národních povah; té první, která se zříká zavedených či nastolených vzorů, je kanoničtější a je považovaná za jeden ze základních pilířů moderní české kultury; a té druhé, touhy po absolutnu, méně protežované, příznačné hlubokomyslností a vytrvalostí. Vladislav mi citoval z korespondence Elišky Krásnohorské adresované Janu Nerudovi a ukazoval mi místa, kde ho oslovuje – on, člověk jindy ironický, odhalující svou citovost tam, kde rozum nedostačuje… Byl schopen sarkasmu (ten jsem s ním nesdílel) vůči těm, jež nazýval „bigoty“ (nebo spíše „bigotkami“, protože pokud si dobře vzpomínám, mluvil v této souvislosti vždy výhradně o ženách). Ačkoliv nebyl nikterak zbožný, nadutost ateismu se mu příčila a raději dával přednost stavu určitého duchovního rozjímání, zakládajícího se na skepticismu a pesimismu, kdy se člověk pokouší, bez zbytečných iluzí, povznést se k nějakému vyššímu principu, který by mu přinášel světlo a možná i trochu vnitřního klidu. Toto nikdy nekončící soužití kritického ducha a lásky k tajemnu podle mě neustále udržovalo jeho zájem zůstat otevřený k nejrůznějším, mnohdy i protichůdným stránkám skutečnosti. Jeho dílo může občas působit i nedůtklivě, avšak současně se v něm prolínají rozličné styly a postupy. Vybavuji si hned dva. Poezii téměř abstraktní, jež nemá daleko k aforismu, kde také rezonuje jakási střízlivost plná záhad z presokratického období. Další pak je poezie svědecká, výmluvnější, jež zahrnuje zlomek konkrétního, skutečného dne, který se stal (má blízko k básnickému deníku), neobvyklou událost, pozoruhodnou anekdotu – existenční stopu.

Jako poslední pluralitu, jež v sobě však, jak záhy pochopíme, mísí všechny ostatní, uvádím vzácné spojení touhy po absolutnu a smyslu, někdy až legračního, pro konkrétno. To ona ho charakterizuje, a nejen jeho, Vladislava, ale i lepší část české kultury společně s ostatními kulturami střední Evropy. Hodně jsme se nasmáli, když jsme překládali báseň „Sardinie“. Ta sice evokuje úchvatnou krajinu ostrova Sardinie, ale já jsem napsal nikoliv La Sardaigne (Sardinie), ale Les Sardines (Sardinky). Byla to moje chyba a já Vladislavovi děkuji, že mě tak bratrsky vyvedl z omylu; pointa je ale jiná – to spojení mezi dechberoucí krajinou a banální malou rybkou ho nešokovala, naopak ho snad i pobavila. Nezakoušel tak obyčejných pozemských radostí, když si předcházel ty duchovní?

Závěrem bych rád zmínil to, co mi povídal o svém studiu italštiny. Konalo se díky každodennímu patnáctiminutovému vysílání, kterému přes veškerý hluk v domě s obtížemi naslouchal v rodinné kuchyni. Byla to dlouhá cesta, ale její konec byl korunován překladem Danteho. Vidina italského básníka, kterak se vynořuje z rádiového aparátu v kuchyni Čechů odešlých na Slovensko, je nemyslitelnou koláží majestátnosti Božské komedie s prostotou a pomíjivostí obyčejného lidského života. Měl jsem možnost zažít tuto blízkost na vlastní kůži. Když jsme vycházeli z jeho pracovny (ve francouzštině říkáme „bureau“ (kancelář) – to je hrozné, říkejme tedy pracovna), zavedl mě do kuchyně a připravil mi omeletu. Během dobrého jídla jsme se pak vracívali k tématům literárním, a tehdy si k našemu stolu přisedávali Dante nebo Shakespeare …

Není to pro něj vůbec špatná vizitka, pokud nám má dnes zůstat zachován prostřednictvím svých textů, neboť v nich zachycuje jedinečnou směsici – se špetkou každodennosti, se špetkou věčnosti.

Překlad Sabina Flahou

Těchto pár úvah je odrazem vzpomínkového večera, který zorganizovalo České centrum v Paříži v prosinci 2009 a moderoval Antoine Marès. Zúčastnil se ho i Roger Errera, dlouholetý Vladislavův přítel s důležitými zásluhami na šíření informací o tehdejší komunistické Evropě – mimochodem se často a oprávněně objevuje ve Vladislavově Otevřeném deníku. Texty vzniklé při této příležitosti vyšly francouzsky v Bulletin de l’Amitié franco-tchécoslovaque 23. března 2012.