Doslov Františka Kautmana k Otevřenému deníku (1977–1981) Jana Vladislava

Několik tisíciletí provází lidi slovo, nejprve jen mluvené, později i zapisované. Vzniká kniha, do níž člověk ukládá vzpomínky, magické obřady, mýty. Vzniká fenomén, který nazýváme literaturou. Je to však pojem nepřesný, navíc nejednotně používaný. Kniha totiž může fixovat události, současné i minulé, může předávat a dále rozvíjet vědecké poznání, může přinášet poučení, ale také zábavu, může ve čtenáři vyvolávat pohodu, ale může ho také vzrušovat, napínat, stresovat. Může se stát z prostředku komunikace nástrojem manipulace a zbraní ideologického nátlaku nejrůznějšího druhu.

Tohle všechno se v běžném životě zahrnuje pod pojem literatura. Jde však o pojem nejen nevymezený, ale i mnohoznačný a mnohovýznamový. Stačí se podívat na současný knižní trh (přitom dnes už knihy existují a jsou konzumovány také v elektronické podobě). I když pomineme samostatnou oblast četby, noviny a časopisy, co z té obrovské produkce knižního průmyslu můžeme označit za literaturu?

Téměř všechno, stačí jen zvolit nějaký třídící a kodifikační kód, který nám pomůže knižní produkci roztřídit. Procento negramotných lidí v naší společnosti je mizivé, kdokoliv chce, může se stát čtenářem knihy. Říká se, že jsme národem čtenářů. Ale co lidé vlastně čtou?

Každý prodělal kurs četby už ve škole – ať už používal učebnice, vzdělávací knihy, praktické příručky v příslušném profesním oboru nebo beletrii. Většina lidí v tom pokračuje po celý život.

Z této masy knih se pak vyděluje kategorie tzv. krásné literatury. V tomto spojení jsou vágní oba jeho členy. „Krásný“ tu vůbec neznamená jakkoliv vymezovaný pojem „krásy“. Zejména to neplatí pro literaturu dvacátého století, která nás v souvislosti s naším tématem zajímá nejvíc. Někdy se za „krásnou literaturu“ považuje literatura vyfabulovaná – vymyšlený nebo domyšlený, případně skutečný, ale zakamuflovaný příběh, událost. Takto pojatou literaturou se zabývá literární historie a literární věda. Geneticky se tento druh písemnictví zrodil z lidové slovesnosti – pohádek, písní, mýtů, magie, zmytizované historie, legend. Přes řadu dalších funkcí, které tato literatura měla, za nejrozšířenější se považovala a namnoze dosud považuje zábava, oddech, relaxace. „Zábavná“ knížka se čte ve volném čase, pro uklidnění (nebo naopak podráždění) nervů, před usnutím.

„Zábavné“ knihy odedávna vymýšleli a psali lidé, kteří k tomu měli talent a tato činnost jim přinášela vnitřní uspokojení. Dnes však tato kategorie autorů je už v menšině. Knižní produkce se stala složkou trhu a předmětem konzumace a výrobci a distributory knih se stali úspěšní podnikatelé. Podnikatel, který se v této branži dobře orientuje, si může vydělat velké peníze a na jeho zisku se často rentabilně mohou podílet i autoři, výrobci a distributoři knih.

Ekonomicko-konzumně organizovaná společnost, ať už kapitalistická nebo strukturovaná ve svých dnes už zaniklých komunistických modelech, tomuto vývoji soustavně napomáhá.

I my se dnes můžeme pochlubit úctyhodnými čísly každoročně vydávaných knižních titulů, z nichž některé vycházejí v úctyhodných nákladech. Neochotně už zkoumáme produkci, která se za těmito čísly skrývá. Najednou zjistíme, že třeba v kategorii „zábavné“ literatury výrazně převládá tzv. brak, jak jej chápe i ta „nejliberálnější“ literární kritika. Jistě vychází spousta užitečných, poučných, instruktivních knih, ať už třeba „kuchařek“, návodů „jak si co udělat“, cestopisných průvodců, příruček informujících ať už rybáře, chovatele psů, chalupáře a zahrádkáře, nebo zdravotnických příruček a pokynů, jak si správně zorganizovat život, dobře se včlenit do pracovního kolektivu a mít pohodový rodinný život počínaje jeho sexuální složkou přes výchovu dětí a péčí o seniory konče. Tuto literaturu, která tvoří velké procento každoročně vydávaných nových knižních titulů, bych nazval „konzumní literaturou“, a k ní se obvykle řadí i ona „zábavná četba“ pro nejširší vrstvy (za jejíž součást je považována i literatura pro děti a mládež – ne vždy právem).

„Konzumní literaturu“ píší její autoři zpravidla na objednávku a jako samozřejmost za ni dostávají honorář, zpravidla tím vyšší, čím více kusů knihy se vydá a prodá.

Tento možná až příliš rozsáhlý úvod jsem pokládal za nutný ve chvíli, kdy přede mnou stojí úkol analyzovat a zhodnotit jedno ze stěžejních děl mého blízkého přítele, zesnulého básníka Jana Vladislava.

Aby totiž nedošlo k nedorozumění: Vladislav celý svůj život zasvětil literatuře. Od prvních básnických pokusů, doprovázených soustavným studiem a četbou největších děl české i světové klasické i soudobé literatury, se cíleně etabloval v této oblasti. Záhy se také naučil světové jazyky, aby cizojazyčná díla mohl číst v originále a později i překládat (někdy ovšem donucen okolnostmi, když mu bylo znemožněno publikovat vlastní texty) do češtiny. Jeho pojetí literatury bylo ovšem neslučitelné s „konzumní“ literaturou, jak jsme ji shora charakterizovali; především od počátku odmítal jakoukoliv cílovou „služebnost“, „účelovost“ literatury. Takto Vladislavem chápanou literaturu bych se odvážil charakterizovat jako Literaturu s velkým L, která sice vždy existovala, ale vždy měla těžké existenční podmínky, zvlášť těžké v takových dobách, jako byla doba Vladislavova tvůrčího života v podmínkách diktatury pravé i levé (dnes vystřídaných diktaturou trhu). Takto chápaná Literatura je způsobem seberealizace, sebevyjádření autora, je výrazem jeho touhy po pravdě a spravedlnosti, je záležitostí především tvůrčího individua a nezbytně pro svou existenci vyžaduje prostor svobody. Vladislav si tyto podmínky snažil vybojovat, sám, vzdorující zatvrzele svodům ideologické manipulace a existenčních výhod za cenu ústupu z těchto pozic.

Je to literatura mezi láskou – životem (podmiňujícím existenci, trvání) a smrtí – nicotou. Znamená překonávání smrti jako věčný, nepominutelný a nesplnitelný sen básníka, umělce vůbec. Vychází z „uzavřenosti“ literárního uměleckého díla. Každé je tu jednou, trvající, nezměnitelné po věky. Nové literární dílo je způsob hledání, směřování k jedinečným cílům, v němž dosáhne úspěchu ve své jedinečnosti, ale na nichž také ztroskotává.

Umění se nevyvíjí, nezná slova „pokrok“, nenahrazuje horší formy lepšími. Umělec nehledá u svých předchůdců poučení, ale souzvuk s vlastním nitrem a inspiraci.

Každý básník hledá nové formy, i kdyby se podřizoval normám.

*

Kým je Jan Vladislav, čím je celé jeho dílo, rozlévající se od bezbřehých proudů vlastní básnické tvorby do překládání jemu souzvučných básnických děl minulosti i současnosti, do studia geneze, vývoje a završení života a tvorby velkých umělců nejen literárních, ale i výtvarných? Podává jejich biografie, zkoumá strukturaci jejich díla v kritických úvahách, esejích, monografiích, ale ponořuje se do nich i precizní prací překladatelskou, zejména v oblasti poezie italské, francouzské, německé, anglické, kde mu nejde jen o tlumočení jazykové přesnosti a správnosti originálu, ale i o zachycení jeho obraznosti, melodičnosti v oblasti českého jazyka, takže tím vlastně vznikají originálu věrná, ale samostatná básnická díla.

Vladislavova pozice byla ztížena tím, že působil v prostředí, jehož atmosféra byla po velkou část jeho života takovému pojetí literatury vzdálená a často nemilosrdně nepřátelská. Totalitní režimy podrobovaly i oblast umění svému mocenskému diktátu a od umělců vyžadovaly poslušnost a služebnost. A protože se Vladislav nechtěl podrobit ani mocenským tlakům, ani opoziční touze po moci (vyžadující ostatně tutéž služebnost), byl odsouzen k postavení solitéra, stojícího a bojujícího osaměle, opírajícího se jedině o svou existenci a tvorbu, nanejvýš pak o podobné hodnoty rovněž osaměle usilujících současníků.

Není to pozice neznámá, do podobné samoty se dostávala v různých dobách řada velkých umělců různých zemí.

Vladislav však své dílo budoval ne jako ryze formální tvar, rodící se ve věži ze slonové kosti, ale neustále reflektoval život kolem sebe. Z vlastní zkušenosti jej od dětství poznával v různých dobách a prostředích: na Slovensku v Hlohovci, Staré Turé, v Poličce, v Praze, na své chalupě v Radči, při svých četných cestách po světě i ve svém druhém domově ve Francii (Sèvres).

A tak kolem sebe všemi smysly vnímal lidi staré i mladé, nejrůznějších profesí a sociálního postavení, stupnice životních hodnot i stupně intelektu.

Další zkušenosti pak čerpal z literárních, výtvarných, hudebních, divadelních a filmových uměleckých děl, jichž ve svém životě přečetl, viděl a slyšel nespočet. Neméně byl otevřen i přírodě, živé i neživé, krajině, horám, mořím a nakonec celém vesmíru.# A snažil se pochopit, jak tyto fenomény zkoumá a reflektuje moderní věda – matematika, fyzika, biologie, astronomie a samozřejmě i oblast ze všech humanitních věd umělcům nejbližší – filozofie.

Je logické, že touto cestou se Vladislav dostal do oblastí často za literaturu ani nepovažovaných, jakou jsou deníky, záznamy, korespondence, vyznání. A že v nich nalézal přímou souvislost s vlastním hledáním tvaru.

Tak od určité doby jeho psaní stále silněji nabývá podoby deníků, co nejvíce rozšiřujících svůj záběr do dalších míst a dob, neustále komentujících popisované děje, vracející se k nim, nazírající je z různých zorných úhlů.

Ona deníková forma, již Vladislav zvolil ve svých posledních pracích, samozřejmě vedle poezie, která pokračuje paralelně ve Fragmentech, se stává dominantou jeho tvorby.

*

A nyní k obsahu Otevřeného deníku (1977–1981). Úkol, který si v něm Vladislav zvolil, je obrovský a patrně do všech důsledků nesplnitelný – autor si toho byl dobře vědom. Usiloval o to, aby v díle co nejpodrobněji, nejautentičtěji a nejotevřeněji popsal celý životní proces, který se odehrával kolem něj i v jeho nitru.

Neomezil se na jemu viditelnou přítomnost (princip „cinéma vérité“), ale neustále ji konfrontoval s viděním jiných, ať už přátel (členů rodiny, druhů mrtvých i živých, někdy i účastníků náhodných setkání), nebo „nepřátel“, které reprezentují především vyšetřovatelé Státní bezpečnosti. Současně přináší vlastní komentáře a včleňuje do textu dopisy přijaté i odeslané, zaznamenává různé rozmluvy, akce a aktivity. V inkriminované době krátce před uveřejněním Charty 77, kterou Vladislav podepsal mezi prvními signatáři, a po něm, kdy se soustřeďoval především na vydávání samizdatové edice Kvart, pro niž získával díla nejrůznějších autorů našich i cizích, která redigoval, organizoval jejich opisování na psacích strojích a sám celé náklady vázal; staral se i o jejich distribuci jak u nás, tak i v zahraničí.

Právě pro tuto činnost – vedle účasti na různých kolektivních akcích a dokumentech Charty 77, byl Státní bezpečností soustavně šikanován, obtěžován, zaměstnáván neustálými výslechy spojenými s vyhrožováním a zastrašováním jeho i jeho spolupracovníků.

Nebylo snadné takové dílo, jakým byl Otevřený deník, vytvářet; neměl čas ani klid, aby je soustavně psal, texty komponoval, řadil a doceloval.

Kromě současnosti se v díle neustále vrací ke vzpomínkám, zařazuje do něho i literární reminiscence, v textu konfrontuje realitu s četbou a vzájemně je osvětluje.

Každý záznam je přesně datován. Ale i při pozdější četbě autor do textu vstupuje znovu, nikoliv, že by jej korigoval, ale že jej – opět datovaně – komentuje, přináší dodatečné poznámky a komentáře k uvedeným tématům, událostem a jmenovaným osobám.

Nakonec tak vzniká svého druhu moderní symfonická skladba (což není náhodné, uvážíme-li Vladislavův vztah k hudbě – podobně jako „malířské vidění“ prozrazuje jeho vztah k výtvarnému umění, mezi jehož představiteli měl řadu blízkých přátel. Patrně s nimi rozmlouval stejně důvěrně a poučeně, jako s básníky a spisovateli hovořil o literatuře).

Byla mu blízká i filozofie a ne náhodou k jeho dlouholetým důvěrným přátelům patřil jeden z prvních tří mluvčích Charty 77, filozof Jan Patočka.

Jakási osudovost se zrcadlí v tom, že Patočka bydlel v blízkosti Vladislavova bytu, stejně jako básník, s nímž se autor nejtěsněji sblížil právě v této době, Jaroslav Seifert, doplňující novými básněmi sbírku Deštník z Piccadilly, jejíž nová, rozšířená vydání publikoval právě samizdatový Kvart.

Na stránkách Otevřeného deníku (1977–1981) se objevují stovky jmen osobností, nejhojněji ovšem spisovatelů a umělců, jak z dob minulých – prakticky od dob nejstarších až po současnost, v níž převažují autoři, které Vladislav osobně znal a s nimiž se stýkal nebo i „potýkal“, podle toho, na jakou strunu byli laděni. Pouhý jejich seznam by čítal desítky jmen (jak je možno je najít i ve jmenném rejstříku této knihy).

Pokusíme se o výčet alespoň těch nejdůležitějších, ať už jsou to autoři minulosti domácí i cizí (které Vladislav často překládal), kteří jsou při analýze Vladislavova díla nepominutelní: William Shakespeare, Dante Alighieri, Michelangelo Buonarroti, Nikolaj Terlecký, Vladimír Vokolek, Johann Wofgang Goethe, Henri Michaux, Franz Kafka, Zdeněk Urbánek, Ludvík Vaculík, Jan Zrzavý, Jiří Lederer, František Pavlíček, Bohumil Hrabal, Karol Sidon, Ivan Martin Jirous, Karel Schulz, Jiří Weil, Jan Čep, Carlo Goldoni, Pier Paolo Passolini, Torquato Tasso, Bedřich Fučík, Pavel Kohout, Jaroslav Durych, Boris Pasternak, Zdeněk Kalista, Vergilius, Friedrich Hölderlin, Charles Baudelaire, Jean-Paul Sartre, Jan Hanč, Josef Palivec, Jan Grossman, Benjamin Constant, Karel Teige, Záviš Kalandra, Marie Rút Křížková, F. X. Šalda, Maxim Gorkij, H. G. Wells, Karl Marx, Pierre Joseph Proudhon, Jiří Kolář, George Orwell, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Alexandr Solženicyn, F. M. Dostojevskij, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud. Paul Valéry, Karolina Světlá, Božena Němcová, K. H. Mácha, T. G. Masaryk, Jan Neruda, Albert Camus, R. M. Rilke, Stephan George, Elias Canetti, Josef, Karel a Helena Čapkovi, František Tichý, Orest Zylinskij, Alois a Vilém Mrštíkové, Giuseppe Ungaretti, Eugenio Montale, Adriena Šimotová, Václav Bartovský, Vladimír Holan, Arthur Koestler, Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Václav Beneš Třebízský, James Fenimore Cooper, Zbyněk Sekal, svatý Augustin, James Joyce, André Gide, Josef Vohryzek, Bohuslav Reynek, Jan Skácel, Jiří Gruša, Jiří Gold, Jiří Pechar.

Výčet samozřejmě není úplný, ale i tak prozrazuje, jak obrovský úsek duchovního života lidstva (a sem bychom museli zařadit i lidovou slovesnost a základní díla antiky, orientu a klasických náboženství) stačil Vladislav obsáhnout za jeden lidský život.

Pochopitelně do osobních vztahů Jana Vladislava zasahovala jak povaha, celkové ladění i struktura díla jednotlivých osobností, tak i jejich morální profil. Je to patrné třeba a na jeho hodnocení Jana Patočky a Václava Černého, které oba dlouhá léta osobně dobře znal, byl jejich žákem už na svých univerzitních studiích a v době psaní Otevřeného deníku byli oba významnými signatáři Charty 77.

Zdálo by se, že vzhledem k specializaci Václava Černého na románskou, zejména francouzskou literaturu a kulturu by mu měl být bližší než filozof Jan Patočka, spojený s německou fenomenologií a existencialismem. Je ovšem evidentní, že lidsky ryzejší a harmoničtější Patočka mu byl bližší, i když nezapíral, že některé povahové rysy má sám s Černým společné. Vladislav se s Patočkou jistě ne vždy shodl na literárních sympatiích a antipatiích, ale nad tím převládal Patočkův takt v diskusích, vstřícnost vůči diskusnímu partnerovi, jemuž se snaží nejen porozumět, ale pomáhá mu i formulovat jeho stanoviska, i jeho statečnosti, již projevil, ač těžce nemocný, jako jeden ze tří prvních mluvčích Charty 77. Vladislavovi na Václavu Černém vadilo, že na Patočku ve své sebestřednosti žárlil a zřejmě nestrávil, že se ústřední postavou Charty 77 nestal on sám. Patočka ovšem svou aktivitu zaplatil brzy po zveřejnění Charty životem a nepochybně jemu patří dík za to, že spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem zajistil morální autoritu Charty 77 doma i v zahraničí.

Stanovisko obou myslitelů výrazně poznamenalo i diskusi o české národní identitě, která propukla po uveřejnění některých statí (například Petra Pitharta), neboť vznikla (nepřesná, jak dokazuje Vladislav) představa, že proti herderovské koncepci národa u Jungmanna a Kollára Patočka prosazoval koncepci Bernarda Bolzana. Ostatně diskuse o naší národní identitě nedozněly ani dnes, dokonce jsou z nich vyvozovány i konkrétní aktuální politické závěry.

*

To neznamená, že Jan Vladislav nedovedl pochopit autory, kteří svým tvůrčím temperamentem i metodou stáli jinde. Platí to třeba o Vladimíru Holanovi, i když před ním Vladislav dává přednost Františku Halasovi a Jaroslavu Seifertovi, s nimiž se osobně stýkal, nebo Ludvíku Vaculíkovi, jehož Českého snáře, v disentu i ostře kritizovaného, se zastával a dával mu přednost před Škvoreckého Miráklem, nebo o Bohumilu Hrabalovi, který je evidentně jiného rodu než Vladislav, ale v básníkových očích ho to nesnižuje, dokonce mu odpouští jeho poťouchlý oportunismus z té doby.

Velmi vysoko hodnotí Jiřího Koláře. „Dodnes jsem přesvědčen,“ píše, „že Kolář patří k nejvýznamnějším, nejosobitějším, nejplnějším básníkům své generace v celé Evropě a nevím o nikom, kdo by ho z jeho vrstevníků předčil.“

U Václava Havla – literáta zdůrazňuje jeho zakladatelskou roli v oblasti českého absurdního dramatu.

Hodně pozornosti věnuje Jiřímu Weilovi a jeho trnité cestě nesmiřitelného kritika nacistického i komunistického antisemitismu, jejichž represe na vlastní kůži sám zažil a z této zkušenosti vytěžil svá umělecká literární díla.

Složitým způsobem se Vladislav vyrovnává s Milanem Kunderou. Na dnes uznávaném francouzském prozaikovi původem z Československa mu zřejmě nevadily ani tak jeho mladistvé prorežimní verše, ale i jiné momenty ne vždy zcela zřetelné – týkaly se spíše jejich odlišného chápání exilu a adaptace českého literáta v něm, a i když sám Vladislav od dávných let považoval Francii za svou druhou vlast, nikdy nikde nezapíral, že je českým spisovatelem a považuje své dílo za součást české literatury. Vadila mu zřejmě také Kunderova dost neskrupulózní cesta za světovou slávou.

Blízký mu byl také Bedřich Fučík, který mu v mnoha směrech pomáhal v jeho literární orientaci.

Neposuzujme však problémy literárních i lidských vztahů mezi Vladislavem a jeho žijícími či mrtvými umělci jen podle Otevřeného deníku (1977–1981). Vyslovuje se k nim i v mnoha svých dalších knihách, ať už jsou to Portréty a autoportréty, svazky Pařížského zápisníku, šestisvazkový soubor statí Tajný čtenář i v četných, často knižně dosud nepublikovaných kritických a esejistických statích v samizdatovém, exilovém, cizojazyčném a polistopadovém českém tisku.

*

Pro Vladislava je typické, že při své recepci přítomnosti se neustále vrací do minulosti a naopak. Je tu jakási básníkova touha zmocnit se skutečnosti v časové kompletnosti, syntéze. Možná, že odtud vychází i jeho dodatečné zápisy k určitým událostem. Jako by to, co se odehrávalo před nějakými patnácti léty, mohlo být pochopeno nejen v souvislosti s minulostí, ale i v osvětlení, které do událostí vnáší teprve budoucnost.

Ne náhodou provádí genealogický výzkum rodu Mrštíků, z něhož vyšli oba jeho nejznámější literární představitelé, Alois a Vilém, jejichž Rok na vsi pozitivně oceňoval a z jejichž rodu pocházela jeho žena.

Vůbec ho zajímaly problémy rodin, poměru otců a synů, generační vazby. Možná, že i tento zájem ho přivedl i k české literatuře devatenáctého století, v níž dovedl ocenit nejen kanonizovaný Máchův Máj a Babičku Boženy Němcové, ale třeba i Vesnický román Karoliny Světlé. A odtud se pohroužil i do osobních vztahů tehdejších tvůrců, odhaloval třeba nihilismus v dopisech Světlé Nerudovi nebo satanský erotismus Boženy Němcové, která neodolatelně přitahovala řadu mužů tehdejší literární společnosti. A nepomine ani zkušenosti s tehdejší tajnou policií, která mu svým způsobem připomínala jeho vlastní vyšetřovatele ze Státní bezpečnosti a která do svých sítí zapletla třeba Karla Sabinu.

Tak mu najednou z čítanek a osvětových besed tehdejší literatura přešla – jen v jiných kostýmech a s jinými společensko-politickými problémy – do současného kontextu.

Předmětem jeho zájmu nejsou však jen spisovatelé a umělci, bližší i vzdálenější příbuzní jeho samého i jeho přátel, prostí lidé, s nimiž se stýkal, ale třeba i politici nebo členové jejich rodin. Má kontakty s vdovami po někdejších politických veličinách, s paní Drtinovou a paní Slánskou. Z protagonistů Pražského jara je mu blízký František Kriegel, který jako jediný člen naší delegace nepodepsal „moskevský protokol“. Ale zaujal ho i Vasil Biľak, který z negramotného sirotka, jehož národnost se skoro nedala identifikovat a který dlouhou dobu neuměl ani mluvit, než se péčí vesnického faráře vyučil krejčím (v jehož výučním listu mistr poznamenal „nepouštět na saka“) to dotáhl v srpnu 1968 na místo jednoho z nejvýše postavených politických reprezentantů našeho státu.

Vladislav usiluje o to, aby žádný zážitek, dojem, příběh, žádné setkání nezůstalo opomenuto, nezaznamenáno, nezhodnoceno.

To je ovšem práce sisyfovská – ne náhodou Camusův Mýtus o Sisyfovi patří k Vladislavovým oblíbeným dílům – včetně oné konsekvence, že ve svém strašném životě je Sisyfos svým způsobem šťastný; stejně tak jsem přesvědčen, že i autor sisyfovského Otevřeného deníku, jímž také jakoby valil do kopce těžký balvan, a ten balvan stále padal zpět, cítil při jeho psaní tvůrčí rozkoš, i když sám dobře věděl, že tato existence mezi životem a hledáním jeho smyslu nakonec nevyhnutelně vyústí do smrti, zániku, nicoty, která teprve může dát definitivní odpověď na smysl naší existence, my ji však již nevyslechneme.

*

Je otázkou, do jaké míry autor považoval stávající formu Otevřeného deníku (1977–1981) za definitivní podobu, kterou chtěl předložit čtenáři.

Jedná se o obecnější otázku geneze a gnoseologie literárního díla vůbec. Sám autor váhá:

„…okamžitý zápis trpí bezprostředními emocemi, dodatečný záznam je vydán napospas rozmarům paměti a napsané slovo dokáže nakonec vždy překrýt původní autentický zážitek.“

„I ty nejběžnější poznámky z četby, i ty nejnicotnější vzpomínky, i ty nejtriviálnější záznamy z dneška se přímo či nepřímo ptají po jednom jediném: proč je, co je. A proč jsem právě já.“

„Tyhle stránky nejsou nic jiného než první, nejhrubší náčrtník, který se pokouší jen chvatně zaznamenat to nejdůležitější – nebo lépe to nejnaléhavější. Co z toho obstojí v čase a v mé paměti, to snad budu mít později možnost dokreslit.“

Autor utěšuje sám sebe vědomou nehotovostí svého díla, k němuž se určitě bude vracet. Také tak stále činil, zřejmě až do konce života, ale hotov nebyl nikdy. Otázkou je: a mohl při těchto svých pochybnostech vůbec někdy skutečně být hotov? Ocitl se v situaci sochaře, který stále znovu přitesává svou sochu, a stále na ní nachází další „nedodělávky“. Přitom ta socha už stála hotová na podstavci. Vladislavův text se básníkovi proteovitě rozrůstal pod rukama.

Proto je však také nesmírně obtížné, ne-li téměř nemožné, aby tuto „definitivní“ korekturu textu provedl editor – již bez autora. Dílo přece nevznikalo s plným soustředěním v klidu pracovny, tvůrcem nikým a ničím nerušeným – spíš právě naopak.

Autor se omlouvá, že nedovede přesně zaznamenávat události rovnou do stroje, musí si dělat kopie. (Ale poznáme dnes s jistotou, co je kopie a co je doplňující text?)

„To je také důvod, proč jsou záznamy většinou jen hrubě nahozeny. Aby vysvitlo přesněji, co mám na mysli, aby byla hmatatelnější figura, kterou se pokouším vykreslit, aby byla ostřejší momentka, kterou jsem chtěl zachytit, potřebovalo by to víc klidu a domýšlení. A to nemluvím o opakováních; nemám odvahu a většinou ani možnost číst po sobě, co píšu. A tak se nevyhnutelně k řadě věcí vracím.“

Ale není v této „nehotovosti“ právě autenticita, půvab, novátorství díla?

Když se autor po dvaceti letech vrací k původnímu textu, má při posledních úpravách záznamů z roku 1977 smíšené pocity:

„Na jedné straně uspokojení: že je to konečně za mnou a že se v tom poznávám. Na druhé straně nejistota, rostoucí od záznamu k záznamu: Je to k něčemu? Nemluví to jen ke mně?“

„Krátce, při konečné redakci těch záznamů se mi deník změnil pod rukou v jakousi zpřeházenou, vždy novu nastavovanou autobiografii, která samozřejmě rokem 1977 ani nezačíná, ani nekončí.“

A při tomto rozsahu je to hotové monstrum – jediný rok pět set stran – povzdechne si autor.

Pochybnosti nad tímto způsobem psaní ve Vladislavovi nejen zůstávají, ale dokonce v něm přerůstají v pochybnosti o způsobu jeho života vůbec: „Přerůstá mi to všechno přes hlavu, svět kolem, svět doma, ve mně, práce. Přestávám rozumět. Nevím, co dřív. Nevím, kudy kam.“

Editor opravdu stojí před téměř neřešitelným problémem. Dokáže postihnout, co bylo v struktuře díla záměrem autora a co důsledkem chaotických podmínek, v nichž Otevřený deník psal? Přitom silný náboj a dopad na čtenáře mohou mít i místa, v nichž takový záměr nesledoval, nebo alespoň si toho nebyl vědom.

Vždyť to přece není běžná kniha, kterou autor napíše, jak nejlépe umí, kterou lektoři posoudí a redaktoři v dohodě s autorem upraví – a rukopis pak putuje do tiskárny, která knihu vyrobí a doručí knihkupcům, kteří ji čtenářům prodají, a knihovnám, kde si ji mohou vypůjčit. Vždyť to jsou texty, řešící základní problémy existence člověka na hranici života a smrti!

Poslechněme si, co autor říká třeba o paměti: „… paměť, každá, ale ta moje obzvlášť, je tak nevyzpytatelná, někdy tak nečekaně štědrá, jindy tak zrádná, a skoro vždy tak svéhlavá, že mi připadá, jako by měla nejen svůj vlastní život a vlastní vůli, ale i svou osobitou ironii.“ Nebo o umění umírat: „Kdo si chce dát práci, může usilovat o jedno: učit se umírat. A to je také hlavní, ne-li jediný předmět toho nemožného poznání, jímž je psaní. Psaní posledního slova proti všem, včetně sebe samého, proti tomu, co udělali z člověka v těchto časech, kdy se zdá, že se na všechno zřítí slunce. A proč by se nemělo zřítit, když už se řítí to moje?“

Proto ve Vladislavově Otevřeném deníku tak naléhavě vystupují základní otázky člověka, jeho zrození, rodiny a jejích vazeb, lásky ve všech podobách – milenecké, přátelské, manželské, proto jej trvale fascinuje téma smrti. Viděl umírat mnoho svých přátel, dovedl pochopit, že si vždy vyčítáme, že jsme toho pro umírajícího mohli udělat víc. Chystal se ještě napsat životopis Michelangela a o této své budoucí práci napsal: „Měla to být kniha o stáří a umírání, ale taky kniha o naplnění. Kniha o všech mých mrtvých, otci, tchánovi, Václavu Bartovském a nakonec i Janu Patočkovi.“

Znovu a znovu se v Otevřeném deníku vrací téma smrti jako logického, nezbytného zakončení života, ostatně život je existencí k smrti, ta je však zároveň jeho naplněním, vysvětlením a dovršením.

Lidské pocity v extrémních situacích ho zajímají zvlášť silně. Koneckonců byl svědkem velké části dvacátého století, století „válek a revolucí“, holocaustů a gulagů, milionů mrtvých na frontách i v zázemí pod výbuchy leteckých bomb. To nemohlo nepoznamenat psychiku celých generací, nemohlo nerozvrátit po staletí budované řády a dodržované tradice. A v generacích, které samy už nic z toho přímo nezažily, zůstaly stopy deformující jejich vědomí. A což teprve když se dnes do tohoto „dědictví“ ještě vpletl hektický rozvoj nejmodernějších vědeckých objevů a jejich aplikace v praxi?

Když Vladislav pročítá starý Potockého román Rukopis nalezený v Saragoze, neubrání se poznámce: „Těžko by se dal najít lepší důkaz neuspokojivosti racionálního, vědeckého výkladu světa, než je právě dnešní svět, jeho uspořádání, jeho společnost, jeho věda. Neuspokojuje ani tam, kde jakžtakž funguje; natož zde, kde je vyvrácen z kloubů po všech stránkách.“

A to bylo napsáno před dvaatřiceti léty!

Hrůza a strach nejsou už jen průvodcem přírodních katastrof (které se navíc v posledních dekádách množí počtem i silou), válek, masových epidemií, terorismu, individuálního zločinu a „hororového“ a „akčního“ „umění“, ale zachvacují třeba v konfliktech „mocných“ s jejich odpůrci nejen oběti, ale i jejich mučitele.

Dokonce i u estébáků, kteří Vladislava šikanují, znervózňují, zastrašují nejen jeho a jeho ženu, ale i jeho spolupracovníky a přátele – aby je od kontaktů s ním odradili a naopak v něm vyvolávali obavy o ně – nachází pocity strachu a hrůzy, jimiž mohou trpět víc než jejich oběti: „…pravým vládcem [u vyšetřovatelů StB] je strach. V nejrůznějších podobách, ale kupodivu u těch, kteří by se měli bát co nejméně, protože mají ve svých rukách všechnu moc, která by jej měla přece vylučovat. Ve skutečnosti nevylučuje, s tou mocí roste, zdá se, zcela úměrně i hrůza. Bezejmenná, beztvará, vnitřní, ale ovšem hledající svoji hmotnou podobu vně, ve všem, co poslušně nezrcadlí její moc a její přání.“

Vladislav důsledně „pochybuje“, podle něho pochybování je logický způsob existence myslící bytosti. To neznamená, že ze svých úvah vylučuje víru – má mnoho přátel věřících, i katolíků, má ovšem nedůvěru ke katolickému dogmatismu, který je ostatně praotcem mnoha pozdějších „dogmatismů“, včetně těch nejnovějších.

*

V peripetiích Vladislavova života v době, kdy píše Otevřený deník, vystupuje stále naléhavěji do popředí řešení nezbytného dilematu „domov či exil“. Říká o tom slova osudové závažnosti:

„Domov je místo, z něhož jsme odešli a k němuž se s andělem obracíme z dálky stále větší a větší. Tkví v čase, který jsme ztratili, ale který vždy znovu nalézáme i s podrobnostmi, o nichž jsme tehdy, na místě neměli tušení. Pro člověka nehmotný, neskutečný čas matematiků a fyziků zhmotňuje, uskutečňuje v paměti. A nejde jen o jeho osobní paměť, jeho domov v čase netvoří jen jeho vlastní příběh, ale také příběh všech kolem něho, rodiny, rodu, zhmotnělé historie obdělaných polí, starých i nových vsí nebo měst, právě tak jako ona proměnlivá, a přitom až myticky hluboká nádrž naší společné řeči.“

„Toto místo setkání se sebou samým, se všemi podobami, které jsme postupně měli a odložili, toto místo poznávání, přijímání, odmítání sebe i ostatních nosíme stále s sebou.“

„Údělem člověka je exil. A tak pravá otázka nemůže znít, zda volím domov či odchod z něho; pravá otázka zní spíše, zda volím život, nebo smrt.“

„Kdo přijal život, přijal i smrt; kdo přijal domov, to místo, které se přetavilo v čas, přijímá i ustavičný odchod z něho.“

„Doma jsme jedině ve vlastním životě. Hledat jej, žít jej patří k důstojnosti dnešního člověka.“

A k těmto slovům se pojí i charakteristika básníkových Fragmentů, básnické skladby, na níž pracuje paralelně s Otevřeným deníkem a jejímiž skicami i ucelenými úryvky prokládá text deníku:

„V závěru Fragmentů ústí všechny tyto motivy do ústředního tématu domu – labyrintu, který hledáme nebo spíš sami stavíme: jako útočiště, jako vězení. A ten, koho hledáme, odpověď na naše otázky, tam je s námi, protože je v tom, co myslíme a co děláme v našem díle, v zrcadle, odkud se na nás dívá a kde ho nenacházíme, kde nacházíme jen sebe – v pochybách, jsme-li to skutečně my.“

Vladislavovy deníky se rozkošatily do bezbřehých útvarů, které lze sotva vtěsnat do jakýchkoli hrází.

Myslím, že to je hlavní problém struktury Otevřeného deníku (1977–1981), na nějž má navazovat Pařížský deník (1981–1989), který autor též připravoval pro nakladatelství Torst, jak napsal ve stati Sedmdesát let existence ke svým sedmdesátým narozeninám v červnu 1996.

Nevíme přesně, do jaké míry tato další práce pokročila. Jisté je, že na Otevřeném i Pařížském deníku neustále pracoval.

Pařížský život autorův byl hektický i tragický – těsně před přestěhováním z Francie zpět do vlasti umírá jeho žena, básník se vrací do již přichystaného bytu sám. Jan Vladislav je opět zavalený úkoly i starostmi o existenci a navíc sužovaný chorobami, které posléze záhy po jeho pětaosmdesátinách ukončily jeho život. Na všechno, co autor chtěl a měl udělat, a v němž pro úkoly, které si zvolil, neměl a ani nikdy nemohl mít dost klidu a času, byl přece jen krátký.

A tak i Otevřený deník (1977–1981) zůstává navždy otevřenou stavbou, formou i obsahem, a nové a nové generace čtenářů si jej budou po svém stále dotvářet. A autorů Vladislavova typu bude přibývat, protože svět, jak se zformoval u nás i za našimi hranicemi, již nikdy nebude klasicky klidný, bude-li vůbec.