Čtyři doby v tvorbě Jana Vladislava pro děti a mládež
Literatura pro děti a mládež tvoří důležitou součást Vladislavova díla. Psal loutkové hry a autorské pohádky. Těžiště prací Jana Vladislava pro děti však spočívá v adaptacích pohádek z nejrůznějších kulturních a jazykových oblastí, které převyprávěl do češtiny. Jak podotýká René Ditmar, „Vladislavův pohádkový obzor je impozantní: od čínských pohádek přes staroruské byliny až k pohádkovým souborům italským, francouzským a anglickým“ [1].
Jako překladatel a autor vytvořil Jan Vladislav na čtyřicet knih pro děti a mládež. Řada z nich vyšla rovněž v cizojazyčných mutacích, šest z nich se naopak českého vydání dosud nedočkalo. Od počátku 90. let až do současnosti však vycházejí další a další reedice Vladislavových pohádkových souborů.
1.
Do literatury pro děti a mládež vstoupil Jan Vladislav v roce 1957 souborem tří veršovaných ruských pohádek nazvaným Jak si Ivan Pecivál dceru svého cara vzal a dvě další pohádky. Domnívám se, že cesta Jana Vladislava k pohádkám vedla přes překlady ruských, ukrajinských či rumunských lidových písní a ústní lidové slovesnosti vůbec. Režim tyto překlady toleroval a od nich už byl jen malý krůček k adaptacím ruských bylin a veršovaných pohádek pro děti. V této době byla totiž překladatelská činnost a tvorba pro děti jednou z mála publikačních možností, které Vladislavovi zůstaly. V 50. letech nesměl publikovat své vlastní esejistické práce ani vlastní poezii.
Pro prvních pět let Vladislavovy tvorby pro děti a mládež je typická zejména žánrová různorodost. Spadají sem loutkové a divadelní hry pro děti, adaptace pohádek, autorská pohádka na pomezí příběhové prózy s dětským hrdinou i sbírka veršovaných hádanek z celého světa.
Zvláštní postavení v tomto období, ale i v celé Vladislavově tvorbě zaujímají soubory Strom pohádek z celého světa a Druhý strom pohádek z celého světa publikované v letech 1958 a 1959. Tyto soubory patří mezi Vladislavovy nejranější práce pro děti, přesto se však právě ony staly svým rozsahem a kvalitou zpracování mimořádnými počiny v oblasti adaptací pohádek. Na vzniku těchto knih se jako spoluautor podílel Vladislav Stanovský. Každý soubor se skládá ze 180 pohádek, které jsou rozděleny do dvanácti mandelů – oddílů po pat-nácti pohádkách. Sami autoři v poznámce uvádějí: „…abychom všechny ty pohádky mohli nějak uspořádat, udělali jsme z nich podle jedné maďarské předpohádky Strom pohádek…“ [2]
Dovolte mi krátkou ukázku:
„Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově statný zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“ [3]
Oba Stromy pohádek z celého světa byly natolik úspěšné, že v krátké době vyšly také jejich cizojazyčné verze. Prvně jmenovaný soubor rovněž získal v roce 1965 čestné uznání na Mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku.
2.
V 60. letech a na počátku let 70. vycházely zejména Vladislavovy adaptace jednotlivých pohádek nebo soubory pohádkových adaptací uspořádaných podle národního původu – dle mého názoru samotné jádro Vladislavovy tvorby pro děti a mládež. V závěru tohoto období vyšly také tematicky zaměřené výbory pohádek z předešlých Vladislavových souborů.
Jaké jsou základní rysy Vladislavových adaptací pohádek? Jan Vladislav pečlivě zachází s vyprávěnou látkou. Často přináší nové, v české literatuře dosud neznámé motivy, ale umí rovněž originálně a neotřele zpracovat témata u nás již zdomácnělá.
Pro Vladislavovy pohádky je příznačná výrazná dějovost, svižnost podání a radost ze samotného vyprávění. Beze zbytku pro ně platí Čapkovo tvrzení, že skutečné pohádky se rodí „z potřeby vypravovat a rozkoše naslouchat“ [4].
Živosti příběhů autor dociluje také častým užíváním přímé řeči. Jeho jazyk je bohatý, jadr-ný, ale i v řeči postav autor zachovává normu současného spisovného jazyka. Jan Vladislav nepotřebuje k vytvoření dojmu, že se děj odehrál za dávných a dávných časů, používat zasta-ralé větné konstrukce a archaismy. Jeho jazyk je srozumitelný dnešním dětským čtenářům.
Jan Vladislav často vytváří ze svých pohádek ucelené cykly. Poetické nedějové pasáže bývají mnohdy zasazeny mimo samotný příběh jednotlivých pohádek. Autor jich zhusta využívá k vytvoření patřičné atmosféry ještě před začátkem vyprávění, a to v rámcových a spojovacích příbězích.
Důležitým znakem Vladislavových pohádek je časté a osobité využívání humoru, který je vždy na vysoké úrovni a nikdy nezlehčuje morální vyznění díla. Vyprávěné příběhy bývají oproštěny od krutosti a drastičnosti, hrdinové dostávají možnost napravit své chyby a po překonání nejrůznějších překážek dosáhnou poctivě zasloužené odměny.
Ve Vladislavových pohádkách vždy vítězí dobro nad zlem, láska nad nenávistí, pravda nad lží, moudrost nad hloupostí. Hrdinové často nevybojují své štěstí silou, nýbrž obětavostí a trpělivostí nebo rozumem a vtipem. Zlo bývá mnohdy vytrestáno pouze svou vlastní hloupostí, leností, závistí a nepřejícností, která ho zesměšní nebo připraví o zisk odměny. Vladislavovy adaptace postrádají fatalismus a neodvratitelnou a nemilosrdnou odplatu, která je typická například pro Erbenovy adaptace pohádek. Ve Vladislavových adaptacích však nikdy nechybí mravní poselství. Výjimku tvoří krátké žertovné a škádlivé pohádky, které slouží pouze k pobavení čtenářů.
Hlavními hrdiny Vladislavových pohádek nejsou jen chlapecké postavy, téměř stejně často v nich vystupují také činorodé a odvážné dívky.
Autor příliš nezdůrazňuje cizí prostředí ve vyprávěných příbězích. Ani v exotických pohádkách nevěnuje mnoho prostoru popisu místních reálií. Pohádky zpracovává tak, aby byly dobře srozumitelné také mladším dětským čtenářům. Proto z cizokrajných předloh přejímá pouze hlavní pohádkové reálie, nosné motivy a některá místní a vlastní jména. Aby zachoval čtivost pohádky, jen v několika nejpodstatnějších znacích vystihne atmosféru daného kraje a příběhu a neakcentuje proto ani obvyklý způsob vyprávění v těchto zemích.
Pokud chce o stylu vyprávění a místních reáliích říci víc, činí tak obvykle v doslovu, kde také seznamuje dětské i dospělé čtenáře s historií, kulturou nebo významnými osobnostmi těchto zemí. Vladislavovy poznámky pro čtenáře jsou psány s lehkostí a humorem, jsou poučné a zároveň čtivé, napsané s ohledem na myšlení a rozhled dětského čtenáře. Jan Vladislav pamatoval také na odbornou veřejnost. Jeho soubory často obsahují seznam pramenů, ze kterých čerpal, a bohatý poznámkový aparát k nim.
Osobnost Jana Vladislava spojuje rozeného vypravěče a básníka s vědcem a znalcem pohádek, který dokáže příběhy čtivě a poutavě převyprávět a současně zachovat také jejich folklorní hodnoty. Vladislavovy adaptace se nacházejí na pomezí klasické adaptace vytvářející optimální varianty pohádek a adaptace autorské, kdy autor zachází s folklorní předlohou poněkud volněji a obohacuje příběh o osobité prvky svého vypravěčského stylu. Oba tyto postupy můžeme najít v souborech Vladislavových pohádek, jak sám autor přiznává v doslovu jednoho z nich:
„A pak jsme začali ty vybrané pohádky vypravovat znovu. […] Někdy nám při tom našem novém vyprávění zůstal z původní pohádky jen hlavní děj, někdy jsme svou pohádku složili z několika různých vyprávění stejného příběhu, jindy jsme pohádku jen víc či méně upravili, aby nám zapadla do naší knížky.“ [5]
3.
V důsledku posrpnového politického vývoje byl Jan Vladislav počátkem 70. let při zakládání nového, normalizovaného Svazu českých spisovatelů označen společně s řadou přátel za „antisocialistický živel“ [6]. Jan Vladislav k této skutečnosti napsal: „V praxi to znamenalo moje třetí a poslední vyřazení z oficiální české literatury.“ [7]
Jeho knihy vydávané nakladatelstvím Artia po roce 1970/1971 vycházely převážně anonymně, a to i tehdy, když předcházející vydání vyšla ještě pod Vladislavovým jménem. Dělo se tak po jednostranném rozhodnutí nakladatelství, proti němuž autor vždy protestoval. Některé Vladislavovy práce pro děti nesměly dokonce v češtině vyjít vůbec a směly být vydány pouze jejich cizojazyčné mutace. Jméno Jana Vladislava muselo na téměř dvacet let zmizet z oficiální české literatury.
V roce 1978 se Jan Vladislav spolu s dalšími autory, zejména signatáři Charty 77, podílel na vzniku pohádkového souboru Uzel pohádek. Teprve po roce 1989 směla tato kniha poprvé oficiálně vyjít také v Československu, stejně jako řada dalších prací Jana Vladislava pro dospělé i dětské čtenáře. Jan Vladislav do této knihy přispěl rámcovým příběhem Co vyprávěl vítr bílé růži, který uvádí dvanáct autorských pohádek. Autor je stylizoval tak, aby obsahem i formou evokovaly literární adaptace folklorních pohádek.
4.
V 90. letech se okruh tvorby Jana Vladislava pomalu uzavírá. Vycházejí jeho pohádkové soubory, které byly před rokem 1989 publikovány pouze v cizojazyčných mutacích, a nakladatelství Albatros vydává vybrané Vladislavovy texty pro děti v edici Nejkrásnější pohádky. Vladislav se vrací k autorské pohádce, která je však již kvalitativně jiná – vystavěná na hluboké autorově zkušenosti s literární pohádkou a na širokém záběru jeho adaptací pohádek z celého světa. Vladislavovy autorské pohádky se v tomto období nestávají cílem, ale prostředkem, jak přivést dětského čtenáře k pohádkám literárním, adaptovaným. Jejich tematické uspořádání koresponduje s rámcem v podobě autorské pohádky. Platí to jak pro soubor Deset večerů s pohádkou, tak pro knihu Pohádky paní Meluzíny.
Větší autorský podíl lze rozpoznat i v souboru Keltských pohádek, kde se Vladislav přiklání více k autorskému pojetí adaptace než k cestě hledání optimálního variantu těchto pohádek. Vzniká tak originálně pojatý soubor, mezi jehož typické znaky patří výrazný vypravěč komunikující se čtenářem, řetězení pohádek a vytváření rámcových cyklů a hluboké místní, regionální zakotvení pohádek evokující pověsti. Keltské pohádky díky těmto a dalším znakům patří ke knihám, jež předpokládají vyspělého dětského čtenáře.
Závěrem malé shrnutí
Jan Vladislav vytvořil na čtyři desítky knih pro děti a mládež, z toho dvě třetiny tvoří jeho adaptace pohádek z celého světa. Jak uvádí František Kautman: „Kvantita nemusí ještě znamenat kvalitu; Vladislavovi se však stala literatura osudem, nejosobnější a nejniternější věcí, a práce se slovem údělem téměř posvátným. A tak nejen v jeho vlastní tvorbě – básních, esejích, kritikách, ale i v překladech, předmluvách, doslovech, edičních poznámkách a interních lektorských posudcích, stejně jako v literatuře pro děti a mládež, nenajdeme nic povrchního, řemeslně odbytého, nedodělaného, nekvalitního.“ [8]
Jméno Jana Vladislava se stalo zárukou hodnotného, poctivě zpracovaného literárního díla a jeho adaptace pohádek bezesporu patří k těm nejkvalitnějším v české literatuře. Už jeden z prvních Vladislavových souborů – Strom pohádek z celého světa – se stal normou pro kvalitní překlad a převyprávění pohádek a již v něm se v plnosti projevily všechny typické znaky Vladislavových adaptací.
Jeho převyprávění pohádek rozšiřuje dětské obzory, má však co nabídnout i dospělým. Svými neobyčejně hlubokými a rozsáhlými znalostmi o žánru pohádky a šířkou svého pohádkového rozhledu, který sahá od pohádek anglických, francouzských a italských přes rumunské a ruské až k čínským a ve Stromech pohádek z celého světa se dotýká téměř všech světadílů, se stal Jan Vladislav mimořádným autorem mezi českými pohádkáři.
Vladislavovo dílo pro děti si proto zasluhuje mnohem více pozornosti, než mu čtenářská veřejnost i literární kritika směla v době politické nesvobody věnovat. Malým zadostiučiněním mohl být Janu Vladislavovi zisk Zlaté stuhy, kterou v roce 1999 obdržel za umělecké zpracování a koncepci své poslední knížky pro děti – Pohádek paní Meluzíny.
Tento příspěvek uzavírám citátem z Vladislavových Pohádek ze země draka, v němž vidím autorovo osobní básnické vyznání a složení holdu pohádkám, které se staly nedílnou součástí jeho rozsáhlé literární tvorby:
„»Proč pohádky? Vždyť to jsou všechno slova bez užitku.« »Povím ti proč. Podívej se támhle na ten strom uprostřed skal. O něm také řekneš, že je bez užitku. Ovoce nedává žádné, protože je to borovice. Truhláři se jeho dřevo nehodí, protože je příliš sukaté a zkroucené od nepohody. Na otop také není, protože roste příliš daleko a vysoko. Ale až jednoho dne půjdeš těmi skalami a budeš unavený a žíznivý a usedneš v jeho stínu, poznáš, že je přece jen k užitku. A s pohádkami je to právě tak.«“ [9]
***
[1] DITMAR, René: Pohádkový dekameron. Nové knihy, č. 35, 1992, s. 6.
[2] VLADISLAV, Jan: Poznámka pro velké čtenáře a jejich malé posluchače. In: VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa. Praha: SNDK, 19642, s. 432.
[3] VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 4.
[4] ČAPEK, Karel: K teorii pohádky. In: ČAPEK, Karel: Marsyas. Jak se co dělá. Praha: Československý spisovatel, 19845, s. 104.
[5] VLADISLAV, Jan: Poznámka pro velké čtenáře a jejich malé posluchače. In: VLADISLAV, Jan: Strom pohádek z celého světa, s. 432.
[6] VLADISLAV, Jan: Sedmdesát let existence. In: Umíněnost jako osud. K vyd. připr. František Kautman a Vilém Prečan ve spolupráci s Milanem Drápalou. Praha: Nadace Československého dokumentačního střediska, 1998, s. 23.
[7] Tamtéž, s. 23-24.
[8] KAUTMAN, František: Jan Vladislav – vyvzdorovaný úděl básníka. In: Umíněnost jako osud, s. 138.
[9] VLADISLAV, Jan: Pohádky ze země draka. Praha: SNDK, 1960, s. 259.
***
Magisterská disertace Magdaleny Klímové z r. 2009 Padesát let s pohádkami: Pohádkové adaptace Jana Vladislava je v plném znění k dispozici na internetové stránce Masarykovy univerzity http://is.muni.cz/th/105318/ff_m/Pohadky_Jana_Vladislava.pdf
