Projev Viléma Prečana při přebírání medaile Za zásluhy o české archivnictví

Na slavnostním ceremoniálu v Národním archivu dne 24. června 2013 obdrželi prof. Vilém Prečan, zakladatel a dlouholetý kurátor Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury (ČSDS) a bývalý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, a Karel Schwarzenberg, zakládající člen ČSDS, bývalý ministr zahraničních věcí České republiky a první místopředseda vlády České republiky, medaile Za zásluhy o české archivnictví. Přinášíme plný text projevu prof. Prečana.

Vážená paní ředitelko, vážený pane ministře, ….

Ještě jednou děkuji za velkou poctu, které se mi dnes dostalo. Jistě mohu toto poděkování vyslovit i za všechny dámy a pány, s nimiž jsem dnes měl tu čest převzít medaili Za zásluhy o české archivnictví. Nikdy jsem nebyl profesionálním archivářem a rád bych se jako historik vyznal z toho, zač vděčím archivářům, proč jsem jejich velkým dlužníkem a proč si tolik vážím jejich práce.

Především mohou za to, že jsem se vůbec stal historikem. Za několik měsíců to bude šedesát let, kdy jsem se poprvé ocitl v archivu. V letním semestru třetího ročníku filozofické fakulty jsme měli povinnou archivní praxi. Ve Státním ústředním archivu se nás v únoru 1954 ujal jeden z vedoucích pracovníků. Seznamoval nás se spisy předsednictva Ministerstva vnitra třicátých let a vysvětloval, co jsou to regesty a jak se pořizují.

Do té doby jsem nevěděl, čemu bych se chtěl věnovat po skončení vysoké školy. Po druhém sezení v Karmelitské mi to bylo jasné. Historikem, a trávit co nejvíc času v archivech. To se mi splnilo. V následujících skoro šesti desetiletích jsem prošel mnoha archivy v různých koncích světa. V roce 1958 jsem obcházel od vesnice k vesnici obecní archivy na Horehroní. Koncem 50. let a na začátku 60. let jsem strávil mnoho měsíců u psacího stroje v Archivu KPR v archivu Ústředního výboru KSS v Bratislavě.

Po domácích přišly na řadu archivy NDR v Postupimi a archivy sovětské, kde se mi ovšem často podařilo vidět jen ředitele jako v ukrajinském Kyjevě roku 1963. Koncem šedesátých let jsem pro sebe objevil archivy západoněmecké i americké Berlin Dokument Center. V britském Public Record Office, později přejmenovaném na The National Archives, jsem v letech 1976-2008 strávil nespočetně týdnů a měsíců. Od roku 1979 se mi otevřely archivy americké: Washington, New York, Bloomington, Palo Alto s Archivem Hooverova institutu, knihovny amerických prezidentů - archivy Bílého domu - Roosevelta i Cartera. (Bohužel, ještě jsem nebyl v knihovně Trumanově a Eisenhowerově.)

A pak znovu centrální německé archivy, už ne v Bonnu a Koblenci, ale v Berlíně. Vlastně i Koblenc, v roce 2011, spisy prezidentské kanceláře von Weizsäckera z konce 80. a začátku 90. let jsou uloženy a studují se tam. V 90. letech se otevřely do té doby přísně střežené poklady ruských archivů. Pro mě poprvé na podzim 1990; v následujících devíti letech jsem tři až pět týdnů ročně trávil v moskevských archivech. Naposledy v roce 1999, tehdy mi odmítli předložit k nahlédnutí spisy, z nichž mi pět let předtím udělali mikrofilmy. Zatvrdil jsem se, a nebudu v Moskvě žebrat, dokud nebudou ochotni zpřístupnit mi například Zorinovu zprávu pro Stalina o tom, jak pomáhal Gottwaldovi a spol. zrežírovat únorový převrat 1948. Naposledy se to nepovedlo ani s pomocí pražského ministerstva zahraničí loni; marně jsem se těšil, že 65 let od února 1948 je dosti dlouhá doba, aby ten dokument přestal být žhavý.

Studium v archivech nebylo tak snadné jako dnes, kdy jsou k dispozici dobře zpracované katalogy, navíc mnohé v elektronické podobě k vyhledávání doma u počítače, nebyly kopírovací přístroje a skenery. Byly doby, kdy byl historik takřka zcela v rukou archiváře, co pro něho najde, či nikoli. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1967 pobavil vedoucího archivu Ústavu pro soudobé dějiny v Mnichově dr. Antona Hocha. Odhalil jsem mu svou metodu, jak obměkčit archiváře, učinit z něho horlivého pomocníka badatele a dosáhnout toho, že se archivářovou ctižádostí stane donést historikovi na stůl všechno, co se dá v archivu k tématu najít. (S tím teď nebudu zdržovat, prozradím při občerstvení, které nás jak vidím čeká.)

Jsem archivářům hluboce vděčný, že jsem se od nich naučil základům jejich řemesla, když přišla chvíle, že mi život uložil úkol stát se načas archivářem amatérem. Tehdy jsem také poznal, že největším nepřítelem archivních písemností nejsou ani myši, plísně, prach, ale badatel. Proto také na druhé straně pokorně přijímám všechna opatření, jež mnoho kolegů-historiků pociťuje jako ústrk.

Archivářům vděčím za to, že mi pomohli uchránit se některých omylů, za které bych se dnes musel stydět. Kdysi dávno, před víc než půlstoletím mi archivář jedné justiční instituce v Bratislavě svěřil na několik hodin „pod rukou“, na dobré slovo, soudní spis dvou předúnorových generálních tajemníků Demokratické strany Kempného a Bugára. V prodloužené polední přestávce jsem si spis mohl prohlédnout a nejdůležitější části spisu ofotografovat. To, co jsem se dověděl z poznámek Miloše Bugára napsaných ve vyšetřovací vazbě na ubrouscích (jiný papír v cele neměl), a některé úřední písemnosti ve spisu způsobily, že výklad mé knížky o slovenském katolicismu z roku 1962 nezahrnul už události tzv. slovenské politické krize z podzimu 1947 a z února 1948.

V téže době mě archivář SNR nechal dlouhé týdny samotného s haldou neuspořádaných písemností SNR z února-dubna 1945, abych v nich studoval a hledal to, co dodnes mám ve svém archivu jako fotografie vyvolané z mikrofilmů pořízených fotografem, který za mnou přijel z Prahy do Bratislavy. Nic jsem neodnesl, protože mě profesor Kavka v historickém prosemináři naučil, že cokoli cituji, musí být i za sto let k ověření tam, kde byl pramen uložen.

Když přijímám medaili Za zásluhy o české archivnictví, musím se přiznat k tomu, co považuji za největší profesní provinění svého života. Na jaře 1969 jsem strávil dva měsíce v Oxfordu jako „senior visiting member“ koleje sv. Antoníčka. Vedoucí oddělení nejnovějších dějin Historického ústavu ČSAV Milan Otáhal, můj tehdejší šéf, byl v téže době na desetiměsíční stáži v americkém Bloomingtonu. Napsali jsme si tehdy několik desítek dopisů, v nichž jsme komentovali rychle pokračující normalizaci po nástupu prvního tajemníka Gustáva Husáka, uvažovali o alternativách vývoje, o tom, co dělat jako historici, jak bránit kulturu. Svazek těch dopisů, průpisy mých a originály Otáhalových, jsem při návratu z Oxfordu do Prahy uschoval u německých přátel ve Spolkové republice. Co čert nechtěl, o rok později mi ten balíček přátelé nedopatřením přivezli do Prahy. Založil jsem ho mezi písemnosti do skříně v bytě a zapomněl na něj.

20. dubna 1971, po návratu z prvního výslechu, kde jsem vyslechl obvinění z trestného činu pobuřování kvůli Černé knize, jsem si uvědomil, o jak brizantní materiál jde. Kauza byla trestná za předpokladu, že čin byl spáchán z nepřátelství k socialismu. Naše dopisy, psané zcela otevřeně a svobodně, mohly takové důkazy poskytnout. Musel jsem počítat s domovní prohlídkou, a papíry nebylo kam odnést. Měl jsem před očima muže, který mě jako stín provázel z Ruzyně, sledoval, s kým jsem se náhodně setkal v tramvaji, a jistě hlídal, kam půjdu před dalším výslechem.

Ano, ty dopisy jsem tehdy v bytě na toaletě spálil a popel spláchl. Praskla při tom mísa. Jako historik jsem se dopustil zločinu, který lze možná pochopit, ale těžko odpustit. Vím, jak cenná je osobní korespondence. Dodnes ji používám, když jako historik Prečan kontroluji pamětníka Prečana, zda si moc nevymýšlí a nedělá se do minulosti příliš chytrý.

Snad jsem svou někdejší vinu v následujících letech aspoň trochu odčinil. V emigraci jsem pečlivě archivoval veškerou svou korespondenci. Manželka vedla knihy došlé a odeslané pošty. Je to nejméně 15 tisíc položek, aspoň polovina z toho patří mezi historické prameny o době a lidech. Archivovaly se také z bezpečnostních důvodů pořizované kopie tzv. „cizí korespondence“, dopisů mezi domovem a exilem, které procházely našima rukama coby soukromým poštovním úřadem. Takto se zachovalo například několik set dopisů mezi Václavem Havlem a jeho zahraničními adresáty.

Jedním ze skupiny dnes vyznamenaných je ministr Karel Schwarzenberg. Protože zde dnes nemůže být, omluvil se písemně a v dopise napsal, že si vlastně medaili nezaslouží. On podobně bagatelizoval svou zásluhu o Československé dokumentační středisko nezávislé literatury už víc než před čtvrt stoletím. Když mu tehdy mluvčí Charty 77 v dopise z 15. ledna 1987 děkovali za to, že „důstojným stánkem tohoto střediska budou prostory zámku“ a že tento jeho čin považují „za projev bytostného češství a stále živého zájmu o rozvoj nezávislé české a slovenské literatury“. V odpovědi napsal, že se cítí jejich díkem poněkud zahanben: „Zahanben, poněvadž porovnám-li Vaši práci a podmínky, za kterých spolu se svými přáteli plníte úkol, jaký jste si vytyčili, s možnostmi, které náhodou zde mám, pak těch několik místností poskytnutých ke zřízení archivu vskutku nestojí za zmínku. Podařilo-li se mým předkům na Třeboni a Krumlově uchovat v archivech doklady českých dějin z minulých staletí, doufám, že nový archiv dnes poslouží podobně. Prosím Vás, abyste se napříště o takových samozřejmostech nezmiňovali, a doufám, že se řečený archiv brzy octne tam, kam patří. Totiž v Praze.“

Mohu dosvědčit, že když se hledalo sídlo pro středisko, jeho archiv a knihovnu, napsal jsem mu z Hannoveru do Vídně dopis, že máme konečně prvních padesát tisíc dolarů od americké Nadace na podporu demokracie a že můžeme institucionalizovat to, co se doposud provozovalo po česku „na koleně“ jako „domácí podnik“. Po obdržení dopisu sáhl k telefonu a volal mi: „A proč ne na Schwarzenbergu, je tam místo, je to o 400 kilometrů blíž k hranicím než Hannover a bylo by to v tradici rodu.“ Našel na zámku prostory, které bylo možné během několika měsíců restaurovat tak, aby sloužily danému účelu. Stálo ho to 110 tisíc marek, které mu finanční úřad v Norimberku při daňovém přiznání neuznal jako dar obecně prospěšnému spolku. Byla prý to jeho libůstka, „Liebhaberei“.

Na podzim 1986 dorazil z Hannoveru na Schwarzenberg velký stěhovací vůz s přívěsem - 22 „möbelmeter“ v odborné hantýrce německých špeditérů -, jen knih a písemností vezl 200 velkých stěhovacích kartonů. O 14 let později, při stěhování do České republiky, toho bylo dvakrát tolik. V darovací smlouvě, jíž se tento sbírkový fond střediska převáděl v roce 2003 do vlastnictví Národního muzea, byla jeho hodnota oceněna částkou 27 milionů korun a nějaké drobné.

Také ten, kdo se stará o to, aby archivy mohly fungovat a archiváři měli kde pracovat, zaslouží se o archivnictví. I dnešní ministr vnitra se může stát kandidátem na nositele pamětní medaile Za zásluhy o české archivnictví. Skutečnost, že je dnes s námi, považuji za svědectví, že si uvědomuje, že rezort, jemuž stojí v čele, má kromě agendy státní správy, prevence zločinů a jejich stíhání také jedno privilegium - pečovat o nesmírně důležitou a cennou část kulturního dědictví státu a společnosti.

Archivy nejsou jen nepostradatelnou databankou, jak se o tom přesvědčujeme víc než kdykoli jindy právě v přelomové době od převratu na přelomu 80. a 90. let, kdy se řeší problémy restituční, nápravy křivd, odhalování zločinů, jež měly zůstat utajené a nepotrestané či neusmířené, ale kdy se z archivů dovídáme o činech diktovaných občanskou statečností, odvahou čelit zlu, útlaku, moci, a motivované hledáním cest k svobodné budoucnosti.

Málokdy měli archiváři tolik práce jako v poledních dvaceti letech. Kromě všeho ostatního se díky jejich houževnatému úsilí a neústupnosti podařilo, že Archiv ÚV KSČ se dostal do rukou státu a byl už v devadesátých letech, ještě v budově Ministerstva dopravy, přístupný historikům.

Ano, největším pokladem archivnictví jsou archiváři. a tak bude ministr vnitra jako možný kandidát na medaili Za zásluhy o archivnictví posuzován také podle toho, zda opravdu učinil vše, co bylo v jeho silách, aby bylo archivářů dost a aby jejich platy nebyly nezaslouženě nízké, aby rozpočet Národního archivu nebyl osekán až na kost.

Podaří-li se mu přesvědčit kolegy ve vládě, že na archivech a archivářích se nesmí šetřit, zaslouží si zlatou pamětní medaili. Jsem přesvědčen, že v současném ministrovi zahraničí při tom nalezne spojence jak ve vládě, tak u ministra financí. Už jen proto bych si přál, aby současná vláda vydržela aspoň do schválení rozpočtu na rok 2014.