Projev prof. Viléma Prečana na vernisáži výstavy Německý podzim 1989 v Praze

Vážené dámy, vážení pánové!

Příběh z doby před 25 lety, který se tu dnes připomínáme, patří neoddělitelně k onomu zázračnému roku 1989. Málokdy šly německé dějiny tak bezprostředně Prahou a Čechami jako tehdy, snad nikdy předtím ani potom nezažila pražská Malá Strana tolik pozornosti světových médií.

Přes Československo se mezi 30. zářím a 10. listopadem 1989 přesunulo do Spolkové republiky nejméně 80 tisíc Němců z NDR. První dva hromadné exody – od večera 30 září do rána 1. října a pak ze 4. na 5. října si ještě Honeckerův režim vyhradil, že se tak stane ve vlacích východoněmecké železnice přes Drážďany do pohraničního západoněmeckého Hofu. Zvláštními vlaky východoněmecké železnice tehdy vycestovalo 6300 a pak 8 270 lidí. Mezitím byly od 17 hodin 3. října uzavřeny hranice mezi NDR a Československem k přechodu na občanský průkaz NDR, dočasně byla zavedena vízová povinnost.

Koncem léta a začátkem podzimu 1989 byla NDR posledním věrným spojencem komunistického Československa, a pražský režim se Honeckerovu východnímu Berlínu odvděčoval tím, že tvrdě odmítal všechny apely západoněmeckého velvyslanectví a bonnského ministerstva zahraničí na humanitární řešení po vzoru Maďarska, které německým uprchlíkům už v první polovině září otevřelo hranice k odchodu do Rakouska, anebo Varšavy, kde vláda dovolila, aby občané NDR–azylanti mohli být ubytováni mimo tamější západoněmeckou ambasádu.

Za fasádou neústupnosti byla už od poslední zářijové dekády usilovná snaha Černínského paláce i sekretariátu Ústředního výboru KSČ přimět východoberlínské partnery k urychlenému řešení, aby Praha přestala být výkladní skříní politické krize NDR. Adamcova a Jakešova Praha byla v těžkém dilematu, protože Spolková republika byla největším a nejdůležitějším západním obchodním a hospodářským partnerem. Také proto měla československá strana snahu nehnat konflikt do krajnosti.

Nakonec i východní Berlín volil cestu menšího odporu, ovšem bez ohledu na zájmy Prahy. Koncem října berlínské politbyro v čele s Honeckerovým nástupcem Egonem Krenzem zrušilo omezení soukromých cest svých občanů do Československa, a tak od 1. listopadu byla cesta na západoněmecká velvyslanectví v Praze pro východní Němce zase volná. Do Československa začaly proudit všemi dostupnými dopravními prostředky desetitisíce občanů NDR. 3. listopadu Krenzovo politbyro vyslovilo souhlas s tím, že občané NDR nejen smějí vycestovat z Československa do zápasního Německa přímo, ale také bez vyvazování se z občanství NDR. A tak se dalo cestovat na občanský průkaz z NDR přes Československo do Spolkové republiky.

V deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung vyšel už 8. listopadu 1989 komentář Victora Meiera s tímto závěrem: V důsledku volného průjezdu Československem existují jak Berlínská zeď, tak opevněné hranice NDR politicky jen podmíněně; není potřeba nic víc než tyto překážky objet. -- Berlínská zeď symbolická padla v noci z 9. na 10. listopadu, když východoněmecké úřady otevřely k volnému pohybu postupně všechny přechody do západního Berlína a pak i po celé délce hranic se Spolkovou republikou

Brzy po pádu Berlínské zdi přišel politický převrat pražského podzimu. Svoboda nepřišla do Československa zvenčí, zázrak sebeosvobození se odehrál i zde. Jistěže v nejpříznivějších mezinárodních podmínkách, jaké kdy země do té doby měla, ale z vůle občanů, kteří v ulicích a na náměstích rozhodli o tom, co už za žádnou cenu nechtějí a po čem na druhé straně touží – po životě ve svobodě a  lidské důstojnosti. Odhodlání Pražanů jistě posilovalo vítězství Solidarity v Polsku, sebedemontáž režimu v Maďarsku a také ukázka bankrotu reálného socialismu v NDR, demonstrovaná na Malé straně několik týdnů před tím.

Před dvěma dny jsem byl na německém velvyslanectví svědkem mimořádné události. Spolkový ministr zahraničí z roku 1989 Hans–Dietrich Genscher, který měl velkou zásluhu na dojednání průlomu z 30. září 1989, vstoupil do sálu, kde bylo nejméně 150 někdejších uprchlíků z NDR. Přivítaly ho ovace ve stoje, které trvaly několik minut. Mnozí z přítomných měli slzy v očích, když se promítaly záběry z 30. září 1989, kdy jim právě ministr Genscher sděloval, že jim přináší zprávu o výjezdu z Prah do Spolkové republiky.

V debatě, která následovala, řekl Hans–Dietrich několik podstatných věcí. Utkvělo mi v paměti toto: Že vždy spoléhal na účinky velmi nakažlivé nemoci, jíž je touha lidí po svobodě a vůle ve svobodě žít. Řekl, že tehdy před 25 lety – s koncem studená války – se Evropa obrodila a jakoby znovu narodila. A že tehdejší sjednocení ve svobodě je nejcennějším odkazem roku 1989 pro současnost, ať si všichni škarohlídi, euroskeptici a stěžovatelé na Evropskou unii říkají co chtějí.