Anketa České literatury: Co je samizdat a jaké jsou jeho hranice?

V rámci projektu Encyklopedie českého literárního samizdatu 1948–1989 Ústavu pro českou literaturu AV ČR oslovila redakce časopisu Česká literatura na podzim loňského roku několik specialistů, kteří se zabývají tématem literárního samizdatu, a požádala je o odpověď na následující tři otázky:

Jak je ve vašem odborném diskurzu definován samizdat? Jak jsou v kontextu vaší literární kultury vnímány hranice mezi oficiální a neoficiální knižní produkcí? Proměňují se tyto hranice v čase?
S jakými specifickými problémy jste se setkali při pořádání, evidenci a zejména bibliografickém zpracování samizdatových knih a periodik?
Nakolik je ve vaší literární kultuře popsána, konzervována a zpřístupněna samizdatová literatura? Jakým způsobem je u vás samizdat zpřístupňován odborné i laické veřejnosti?

Příspěvky do této ankety vyšly v posledním čísle České literatury (6/2016), jehož tématem je právě samizdat. Odpovědi poskytli Jerzy Kandziora, Jiří Gruntorád, Martin Machovec, Alena Petruželková, Vojtěch Malínek, Gabriela Romanová a Vilém Prečan, jehož text zde se svolením redakce zpřístupňujeme:

Samizdat považuji za médium

Vilém Prečan

ad 1) Pojem samizdat, respektive samizdatová literatura, je vhodné používat pouze v souvislosti s určitými společenskými a politickými podmínkami, kdy je svoboda slova omezena a média všeho druhu jsou v rukou státu. I v demokratických poměrech ovšem existují určitá zákonná omezení oblasti svobody slova a svobody projevu, která jsou ovšem v souladu s mezinárodně garantovanými občanskými a lidskými právy. V této souvislosti bych v žádném případě pojem samizdat nepoužíval, ten je spojen pouze s potlačováním demokracie a svobodného projevu, jakož i s existencí předběžné cenzury. Tím, co se nazývá ve zkratce samizdatem, se prakticky i teoreticky zabývám již skoro půl století a napsal jsem několik statí věnovaných pojmosloví a typologii především českého a slovenského samizdatu, naposledy ve stati „Svět českého a slovenského samizdatu“, která vyšla česky a anglicky v roce 2002 v souvislosti s uskutečněním pražské verze výstavy „Samizdat. Alternativní kultura ve střední a východní Evropě – šedesátá až osmdesátá léta 20. století“. Zde jsem mimo jiné uvedl:

Pojem »samizdatová literatura« je poněkud nepřesná zkratka; ve skutečnosti jde o nezávislou literaturu a necenzurované informace všeho druhu, zveřejňované samovydavatelsky (samizdatem) v »druhém«, paralelním, neoficiálním »oběhu«. Literární dílo, prohlášení Charty 77, soubor vězeňských dopisů, magnetofonový záznam vzdělávacího programu nebo zakázaných protestsongů, pořady Originálního videojournalu se staly samizdatovou publikací tím, že byly rozepsány či jinak rozmnoženy a záměrně dány do oběhu.

Samizdat tedy považuji za médium, prostředek komunikace. Samizdat je v mém pojetí spojen se záměrem zveřejňovat, tj. publikovat informace všeho druhu včetně všech oborů písemnictví a audiovizuální tvorby. V tomto smyslu lze podle mého názoru stěží považovat za samizdatovou tvorbu rukopisy šířené v několika málo exemplářích v úzkém přátelském okruhu, jako tomu bylo namnoze v padesátých letech. V tomto pojetí skončila éra českého a slovenského samizdatu na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy byla, nejpozději v lednu 1990, zrušena cenzura a odstraněny aparáty kontroly a manipulace komunistického státu. Dynamika vývoje samizdatu (samovydavatelství) v desetiletích před listopadem 1989 byla již dostatečně popsána.

ad 2) Kromě samizdatových knih a periodik kolovaly také kratší samizdatové texty (komentáře jednotlivců nebo skupin k tehdejším událostem, protesty a prohlášení, otevřené dopisy, nebo i osobně laděné, krátké literární útvary), které nenajdeme v samizdatových sbornících nebo periodikách. To se týká zejména období do roku 1981. I takové texty je potřeba bibliograficky evidovat. Lze je najít ve sbírkách Československého dokumentačního střediska, Libri prohibiti i v písemnostech tehdejších bezpečnostních složek.

ad 3) Někdejší exilové sbírky samizdatu byly zčásti popsány již v exilovém čtvrtletníku Acta: Edice Petlice, sv. 1–367 s obsáhlým výkladem Ludvíka Vaculíka „O Petlici na zámku Švarcenberku“ (č. 1987/3–4) a více než 80 titulů samizdatových periodik z let 1978–1988 (dalších několik desítek bylo pouze evidováno s uvedením názvu (ibid., č. 1988/5–8). Scheinfeldské sbírky jsou nyní součástí Archivu Národního muzea, zpřístupňují se pro bádání a některá samizdatová periodika se připravují k digitalizaci. Jejich inventáře budou k dispozici na webu v polovině roku 2017.

* * *

Mám-li odpovědět na dané otázky aspoň trochu vyčerpávajícím způsobem, musím sáhnout v paměti do minulosti vzdálenější než 40 let, protože ve světě samizdatu se tak či onak pohybuji od počátku sedmdesátých let. Někdy v letech 1972/1973 jsme s přítelem, psychiatrem Jaroslavem Vaňkem „vydali“ na stroji psaný první díl Solženicynova Souostroví Gulag v počtu 12 výtisků, který jsme rozšířili mezi přáteli a známými. Na začátku roku 1974 jsem napsal obsáhlou odpověď, podepsanou pseudonymem „Demokrat“, pro samizdatem šířený oběžník Vyjádřete se k tomu!, v němž šlo o to, co dělat proti poměrům, které přinesla normalizace. Poté, co v exilových Listech vyšla pod pseudonymem první dvě pokračování mého elaborátu „Společenské vědy ve svěráku »konsolidace«“, svěřil jsem celý rukopis Marii Jiráskové k přepsání pro samizdat. Jedna z kopií na perličkovém psacím stroji s datem „podzim 1974“ a opatřená úvodem fiktivní „redakce“ je uložena v Archivu Hooverova institutu ve Stanfordu. (Zajímavé je, že text „Prohlášení opozice k 5. výročí nástupu Husákova režimu“, který jsme na jaře 1974 sepsali společně s Karlem Kaplanem a Aloisem Svobodou [ten prohlášení propašoval do Listů], jsme k rozšíření v samizdatu nesvěřili.) Koncem jara 1975 jsem Ludvíka Vaculíka pohnul k tomu, že se rozhodl sepsat (nebo mi to nadiktoval?) informaci o Edici Petlice, která byla doplněna seznamem prvních 50 titulů, které v této samizdatové edici do té doby vyšly. Informace i se seznamem byla publikována pod titulem „Edice Petlice – první padesátka“ v pařížském Svědectví (roč. XIII, č. 50, dáno do tisku 10. října 1975, s. 411–413) a v římských Listech (roč. V, č. 7, prosinec 1975, s. 27–28). Stojí za to z textu ocitovat, aby bylo zřejmé, jak se tehdy české nezávislé literární prostředí bránilo pojmu samizdat a jakými argumenty se zdůrazňovala legálnost takovéhoto vydávání:

Čeští a slovenští spisovatelé, kteří nesmějí doma publikovat, začali v roce 1973 „vydávat“ své nové knížky formou rukopisu. Účelem je vyznačit a dokumentovat vznik díla; autor „dostává termín“, kdy svůj rukopis definitivně odkládá stranou, přestává jej nerozhodně překládat z jedné strany psacího stolu na druhý a začíná psát něco jiného. A dílo zahajuje svou existenci v kruhu autorových přátel a dalších čtenářů, zčásti profesionálně zainteresovaných (kritika, literární věda). „Vydavatelé“ odmítají název samizdat vzhledem k tomu, že práce nejsou vydávány anonymně. Každý svazek je podepsán autorem, což je také písemný souhlas autora s opsáním. Každý svazek se opisuje jen v určitém počtu autorizovaných výtisků; tyto výtisky jsou podepsány autorem a opatřeny doložkou „Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu“. Rukopisy se neredigují. Výtisky mají formát A5, jsou psány na stroji a vázány (většinou brožovaně). Některé svazky jsou vybaveny lépe – grafickým listem, plátěnou vazbou (cestopis Zikmunda a Hanzelky dokonce exkluzivně – fotografiemi a mapkami). Každý zájemce si musí exemplář zaplatit. Cena se kalkuluje podle nákladů na opis (podle norem platných ve státních a družstevních podnicích), na materiál a vazbu. Také autor si opsaný výtisk kupuje (pokud se nepodaří pořídit opis levněji, aby dostal »autorský výtisk« zdarma). Nejde o nakladatelství a neexistuje žádná „ediční politika“. Jediné kritérium pro zařazení do edice je to, zda je věc zajímavá, či dokonce dobrá. Jsou odmítány rukopisy, které by mohly vyvolat srážku se zákonem; ovšem podle dobrého zdání, protože člověk nikdy neví. Vydavatelé ani autoři (což je vlastně totéž) nepřipouštějí úvahu, že by šlo o ilegální nebo nezákonnou činnost. Státní bezpečnost ovšem svazky edice zabavuje, pokud na ně narazí – např. při domovních prohlídkách. A také vyslýchá o okolnostech vydání svazků, zjišťuje „dílnu“ (opisovatele), organizátory atd. Zatím však ani generální prokuratura, ani Státní bezpečnost nenašly vhodný paragraf trestního zákona, jímž by mohly autory postihnout za to, že pro potřebu svých přátel a profesionálně zainteresovaných čtenářů dali rozepsat rukopisy svých děl.

Tolik citace z informace uveřejněné v obou exilových časopisech v roce 1975. K samizdatu jako k nástroji či k médiu zveřejňování textů a informací mimo režimní sdělovací prostředky a vydavatelství jsem se vrátil na podzim 1977, už v exilu, v úvodu ke Knize Charty, kterou vydalo nakladatelství Index a jež obsahovala dokumentaci o Chartě 77 za prvních 11 měsíců její existence. Upozornil jsem na to, že „ve většině světa se dnes používá zmezinárodnělého ruského slova »samizdat« […]. Pro ruské »sam sebe izdatěľstvom« nelze jen tak beze všeho použít českého »vlastním nákladem«, dokud se neřekne, jak a co se takto »vydává«. »Svobodná publicistika«, »samizdat«, to je na stroji opsaná informace, článek nebo jiný autorský text, překlad cizojazyčné studie nebo knihy, vše, co oficiální informační monopol totalitního režimu, státem, vlastně stranou vlastněná masmédia před občanem, před čtenářem, zájemcem zatajují, zamlčují, čeho vydání či zpřístupnění veřejnosti znemožňují a potlačují. A které naopak neznámí dobrovolníci rozepisují a dávají do oběhu.“ Poukázal jsem tehdy také na fenomén, který bych dnes nazval spontánní samizdat, jak o tom psal ve strojopisně rozšiřované glose „Chvála samizdatu“ autor podepsaný jako Josef Strach:

Díky Chartě 77 se u nás rozběhl politický samizdat. Je to sdělovací prostředek, který vedle fantasticky výkonných rotaček a barevné televize vypadá uboze. Ve skutečnosti však je to neobyčejně mocná, nezničitelná síla. Proč? Samizdat stojí na obětavosti písařek – tohoto proletariátu dnešní administrativy. To nelítostně prověřuje kvalitu příspěvků. Písařka sama rozhoduje, co je natolik důležité, aby to opsala a dala dál. Bude ji to stát za tu práci, za to riziko? Kudrlinky autorského exhibicionismu ji nezajímají. Chce zajímavá fakta a jasné myšlenky. A žádné autorské honoráře! Píše jen ten, kdo má co říct. Jen ten, koho se věci příliš silně dotýkají. Jen ten, kdo pochopil něco nového a chce se o své poznání rozdělit. Takže když beru do ruky samizdat, vím: Toto stálo někomu za to, aby to napsal — bez honoráře a s trochou rizika. A stálo to někomu za to, aby věnoval opisování svůj čas a svou práci. To je něco, co nemohu říci o žádných novinách, žádném časopise, žádném vysílání.

Autor měl bezpochyby pravdu, už tehdy bylo zřejmé, že „řada písemností, určená a zaslaná skutečně jen jednomu vládnímu či stranickému činiteli, se po čase stejně dostala – takřka bez výjimky – do oběhu, bez sebemenšího přičinění odesílatele“. Dodejme, že původce textu skrývající se pod pseudonymem Strach musel být mladý člověk, který nezažil éru posrpnové aktivity, kdy se běžně šířily strojopisné opisy důvěrných politických informací, zápisů ze stranických (KSČ) grémií či prohlášení přednesená na takových fórech. To byla bezpochyby první éra spontánního samizdatu, ponecháme-li stranou jako samostatný fenomén éru svobodného šíření informací během prvních sedmi srpnových okupačních dnů.

Vedle „spontánního samizdatu“, jehož rozmach byl neodmyslitelně spojený s Chartou 77, se samozřejmě postupně stále rozvíjel a „košatil“ samizdat organizovaný, spojený s existencí samizdatových knižních edic a stále větším počtem samizdatových periodik. Dostával jsem produkci z obou zdrojů samizdatu od podzimu 1976 do exilu (a nebyl jsem zdaleka jediný), kde jsem ji archivoval a staral se o její další rozšiřování. Nejprve soukromě v domácím podniku (či jak jsme si o něm psali v tajné poště s Jiřinou Šiklovou) či „private document centre“, jak jsem to jednou v roce 1978 nazval žertem v dopisu Pavlu Tigridovi. Erlangenská dílna Josefa Jelínka na kopírování domácí samizdatové produkce fungovala od roku 1980, kopírování a šíření samizdatu ve velkém měřítku bylo pak jedním z úkolů Dokumentačního střediska v Scheinfeldu-Schwarzenbergu. Ve sbírkách Dokumentačního střediska se postupně shromáždilo asi 1 500 samizdatových knih a mnoho desítek titulů samizdatových periodik. Zachovaly se kartotéky, na nichž je zaznamenáno, kdy která samizdatová publikace došla, kolikrát byla rozmnožena a které instituci nebo adresátovi byla odeslána kopie. (Poslední velká objednávka – reprezentativní výběr samizdatové produkce – z Scheinfeldu se vyřizovala pro washingtonskou Library of Congress v roce 1992.) Ve fondech exilového střediska se najdou doklady o zahraničních výstavách, kde byly představeny exponáty publikované v samizdatu. Jedna taková výstava ze sbírek scheinfeldského centra byla instalována v roce 1988 v městské knihovně v Bonnu. V květnu 1981 se tématu literatury vydávané v samizdatu věnovalo setkání (tematická konference) Opus bonum ve Frankenu. Na vědeckých konferencích v řadě západních států (mj. na kongresu Společnosti pro vědu a umění v Bostonu v roce 1986) se přednášelo o české a slovenské nezávislé literatuře. Hodně v tom udělali exiloví „velvyslanci“ domácí nezávislé literatury Jiří Gruša a Jan Vladislav. Vedle pojmu samizdat a vymezení jeho smyslu šlo (a vlastně stále ještě jde) i o to, jak pojmenovat tu tvorbu, jež byla šířena samizdatem, jejímž médiem byl samizdat. V již citovaném úvodu ke Knize Charty jsem v souvislosti se samizdatem psal o „svobodné“ publicistice a „svobodném“ informačním systému. Vzápětí jsem však zpochybnil oprávněnost takové charakteristiky:

Čtu, co jsem napsal, a vidím, že mé pojmosloví kulhá na obě nohy. Jakápak svobodná publicistika, svobodná publikační činnost, svobodný informační systém – ostře sledované vlaky a vysoké trestní sazby, většinou bez podmínky! Pročítám znovu Vaculíkův „predslov“ v Československém fejetonu/fejtónu 1975/76, jeho slova o tom, že autoři těchto fejetonů si byli vědomi poměrů a že tedy jejich texty vyjadřují spíše představu o tom, jak by v moderní Evropě měl vypadat nesvobodný tisk. Bude proto zřejmě nejlepší použít zcela neutrálního označení: paralelní informační systém, paralelní publikační činnost, paralelní literatura. Paralelní s tím vším ostatním, co bylo napsáno, odsouhlaseno, posvěceno a vydáno oficiálně. Jen paralelní, protože sice neseno vůlí po svobodném vyjádření a ve své podstatě dokonce zcela legální i ve smyslu platných zákonů (jež koneckonců odporují platnému právnímu řádu), jenže psané v nesvobodných poměrech, autory postrádajícími základní svobody, a rozšiřované při absenci svobody tisku mezi nesvobodné čtenáře.

Ostatně označení paralelní používal ještě v roce 1984 Václav Havel ve své stati „Šest poznámek o kultuře“, kde psal o kultuře první, nebo taky oficiální, a druhé či paralelní, přičemž velmi nuancovaně vymezil vztah mezi nimi. V létě 1980, při psaní úvodu ke sborníku Acta creationis, v němž jsem u příležitosti mezinárodního kongresu historických věd představil výsledky práce českých a slovenských historiků postižených existenční perzekucí, jsem se sám přiklonil k pojmům nezávislá kultura, nezávislá literatura, nezávislé dějepisectví. Přitom jsem však hned vyložil, co se onou nezávislostí myslí, jaká jsou její specifika. Ve stati „Nezávislá literatura a samizdat v Československu 70. a 80. let“ z roku 1992 jsem to formuloval takto:

Na počátku byla vůle zůstat tím, co jim moc upírala – spisovateli, historiky, filozofy, sociology etc., etc., navzdory všem zákazům a omezením, navzdory existenčnímu tlaku. To byla jedna stránka jejich pokusu o nezávislost na totalitní moci. Druhou stránkou tohoto pokusu byla intence nezávislosti v samotné tvorbě: v tomto případě šlo o nezávislost na utilitárním komunistickém konceptu literatury (dějepisectví, filozofie a všech ostatních oborů kultury), nezávislost na dogmatech a schématech vládnoucí ideologie. Tuto intenci nezávislosti (jež je v literatuře totožná s vůlí po autentické tvorbě) považuji za hlavní charakteristický rys onoho širokého proudu české a slovenské literatury, který se rozvíjel souběžně s literaturou státem kontrolovanou a státu se podřizující. Proto ze všech označení, jež se pro tento proud literatury užívají, pokládám za nejvhodnější termín literatura nezávislá.

Na závěr jedna poznámka z jiné kapsy. Chtěl bych poukázat na to, že z bohatství samizdatové literatury nemuselo být všechno cenné po roce 1989 zveřejněno tiskem. Týká se to zejména některých vědních oborů jako sociologie, filozofie, historiografie, politické ekonomie a odpovídajících odborných samizdatových periodik. Ta by měla být prozkoumána právě z toho hlediska, zda v nich nejsou studie a články, které i v dnešní době mohou být v daném oboru podnětné. Výsledkem projektu by měla být i evidence toho, co bylo neoprávněně přehlédnuto.