Co pro mne znamenal Jiří Theiner a Index on Censorship

Jan Jůn

Bylo to někdy v roce 1977 a soudruzi z československé ambasády v Londýně připravili v jednom z hotelů na Bayswater Road, téměř naproti velvyslanectví, pro britské novináře akci, která měla být jakýmsi opodstatněním už deset let trvající okupace Československa. Asi jim tehdy také šlo o „přebití“ Charty 77, o jejíž činnosti tehdy dost často psala britská média a smazání dojmu z naší velké demonstrace proti okupaci na Trafalgarském náměstí u příležitosti jejího desátého výročí. Měl totiž Londýn navštívit – zjevně na pozvání ambasády – stařičký vnuk Karla Marxe, který krátce předtím napsal útlou knížečku (nevím či sám od sebe či na nějaký popud) schvalující sovětskou okupaci ze srpna 1968. Zavolal mi tehdy přítel Jiří Theiner, zda o té tiskové konferenci vím a zda bych tam s ním nešel vše „trochu narušit“. 

Pracoval jsem tehdy jako assistant editor ve čtrnáctideníku Time & Tide (kdysi první britský „newsmagazine“, založený Vicountess Rhonda v roce 1921) na začátku Fleet Street. Redakce byla téměř vedle velkého draka s erbem kříže a meče uprostřed ulice, který označuje hranici londýnské City poblíž známých soudních budov The Law Courts. Bylo to myslím číslo 29 a tedy hned vedle vchodu do známých právnických kanceláří v komplexu The Temple a známé hospody Wig and Pen, zrušené v roce 2003 a tehdy navštěvované – jak název napovídá – hlavně právníky i novináři.

Fleet Street byla tehdy tradičně hlavní ulicí britského novinářství s redakcemi mnoha deníků a agentur, včetně honosných sídel The Daily Telegraph a naproti, agentury Reuter’s. Redakce našeho časopisu se tam nedlouho předtím přestěhovala pod novými majiteli z Bolton Street v Mayfair u St. James’s Parku, téměř naproti známému hotelu The Ritz. To se mně na jedné straně nelíbilo, neb jsem předtím v Mayfair často potkával hraběte Czernina, který tam někde měl kancelář, a vždy jsme si trochu poklábosili, ale na druhé straně jsem zas měl blíž k Jiřímu Theinerovi, jehož redakce Indexu on Censorship byla na druhém konci Fleet Street, mezi Daily Express a křižovatkou Ludgate Circus. S Jiřím jsem se nedávno předtím seznámil na jedné exilové akci a občas jsme zašli na oběd do vedlejší starobylé hospody Ye Olde Cheshire Cheese – založené v roce 1538 a obnovené po požáru Londýna v roce 1667. Je umístěna v jednom průchodu a kdysi tam chodil sám známý literát a polyhistor Doktor Johnson. Jiřího redakce byla prakticky hned vedle a šlo se tam nahoru po úzkých schodech.

Zmínit se o těch historických hospodách je nutné, neboť v čase oběda (a nejčastěji to byl ten teplý slaný koláč s vepřovým zvaný Pork Pie a servírovaný s dijónskou hořčicí) hučely jak úly a drby i vážné zprávy tam kolovaly mezi stoly, kde naprostou většinu tvořili redaktoři a sazeči se zelenými celuloidovými štítky na čele, které nesnímali ani při obědě. Stejně tak tomu bylo i naproti v Ye Olde Cock z roku 1549, nebo v Ye Old Bell Tavern (z r. 1670) naproti redakci Jiřího, či ve vinárně El Vino o kus dál. Potvrdit to dnes ostatně mohou i Petr Brod a Milan Kocourek, se kterými jsem občas jezdil autobusem přes Waterloo Bridge a oni vystupovali o zastávku dříve, neb pracovali v českém vysílání rozhlasu BBC.

Dnes se už téměř všechny deníky z Fleet Street odstěhovaly jinam, ale tehdy jsme my dva s Jiřím občas v těch „tvůrčích“ hospodách, kde vznikl nejeden článek či komentář, sedávali a klábosili o dokumentech Charty. Pochopitelně česky, za což se nám jednou dostalo tehdy ještě přátelské nadávky „Bloody Foreigner“ a tak mi říkal i vedoucí našich inzerátníků. Jiří byl o pár let starší a vlastně mi také pomáhal i s britskými reáliemi a to v autentickém prostředí tehdejší Mekky britského novinářství, což mně, coby nováčkovi v anglické novinařině, hodně pomohlo.

Jiřího Index on Censorship mi tehdy pomáhal orientovat se lépe v problematice cenzury – nebo ,,tiskového dohledu‘‘, jak tomu soudruzi říkali – a to nejen u nás, ale i jinde ve světě, což tehdy při nedostatku zpráv z domova bylo velmi užitečné, pokud jsem do Time & Tide něco psal o situaci u nás. Ještě užitečnější to bylo v souvislosti s mým redigováním měsíčníku Londýnské listy, který jsme s Otcem Langem a dalšími aktivisty kolem londýnského Velehradu založili v roce 1974 (a který jsem pak na střídačku s jedním kolegou doma každý druhý měsíc vyráběl), neboť buletin byl určen naší exilové veřejnosti a zprávy a dokumenty z domova, které všechny čtenáře zajímaly, se opravdu sháněly velmi těžko.

A ke zmíněné tiskové konferenci vnuka Karla Marxe ještě něco. Opravdu jsme ji promyšlenou argumentací (Jiří) i hloupými dotazy a hlasitým smíchem dost narušovali, což se soudruhům nelíbilo a ostentativně jsme pak museli odejít. Tehdy tam také byl můj ex-kolega ze studií Cebrovský, coby zpravodaj režimního rozhlasu, ale s kamennou tváří dělal, že mne nezná. Co se týče britských kolegů, kromě komunistického Morning Star jich tam mnoho nebylo a nepamatuji si, že by o tom paskvilu Marxova vnuka vůbec něco někde napsali.

Co se pak týče Indexu on Censorship, mám na něj ještě jednu vzpomínku: 16. listopadu 1989 jsme si volali s Karlem Kynclem, kterého u sebe Jiří zaměstnal, že „to zítra už asi vypukne“ a měli jsme pravdu. Rodinné problémy pak přátelství oslabily a já navíc zanedlouho odešel na deset let z Londýna do Mnichova a poté do Prahy. Až jeho nedávný odchod tam, kde se s hydrou cenzury už nemusí bojovat, mi ta dávná léta najednou připomněl...

Londýn, listopad 2016