Paul Wilson držitelem Ceny Revolver Revue

Kanadský překladatel, žurnalista a hudebník Paul Wilson obdržel cenu kulturního časopisu Revolver Revue. „Paul Wilson Cenu Revolver Revue obdrží za všechno, co za dlouhá desetiletí vykonal a koná pro českou kulturu. Za normalizace tak přitom nečinil na dálku, z relativního bezpečí svobodného světa, ale z vlastní volby přímo v totalitním Československu – a to ve prospěch nezávislé, undergroundové kultury, a tedy s vědomím všech rizik a také s mnohými ne zrovna snadnými důsledky, které to i pro něj obnášelo, nakonec včetně vyhoštění. To vše dělal a dělá s nevšední noblesou, nezištností, nadhledem a humorem. V lecčems může a měl by být pro současné místní prostředí opravdovým vzorem,“ uvedla šéfredaktorka Revolver Revue Terezie Pokorná.

Cena byla udělena 19. dubna na Večeru RR v pražském klubu Roxy, kde vystoupily skupiny WWW a berlínská Anatopia, laudatia přednesli herci Ivana Uhlířová a Miloslav König. Den před klubovým večerem uspořádala Revolver Revue též debatu na téma „Jak mění Trump Ameriku?“, jež se uskutečnila v pražském Šporkově paláci za účasti Paula Wilsona, anglisty Petra Onufera, novináře Martina Weisse a amerického bohemisty Mikea Baugha.

Cenu Revolver Revue udílí časopis od roku 1985, kdy začal vycházet jako samizdatová tribuna nejmladší undergroundové generace. Mezi jejími laureáty jsou muzikant Tony Ducháček, básníci Zbyněk Hejda, Ivan Martin Jirous a Jana Krejcarová, malíři Pavel Brázda, Viktor Pivovarov a Rudolf Dzurko, nebo fotografové Karel Cudlín a Ondřej Němec.

19. 4. 2017, klub Roxy, Paul Wilson vpravo, Karel Cudlín©2017

Paul Wilson (nar. 1941 v Hamiltonu v Kanadě) vystudoval angličtinu na University of Toronto a University of London. Během svého studijního pobytu v Anglii se zamiloval do fotografky Heleny Pospíšilové, současně byl fascinován dílem George Orwella, marxismem a životem za železnou oponou, proto se v roce 1967 rozhodl odejít za svou partnerkou do Československa. Tam působil jako učitel angličtiny, učil se česky, zapojoval se do kulturního dění a prožíval události Pražského jara, srpnovou invazi a nastupující normalizaci.

Wilson navázal blízké kontakty s básníky, výtvarníky a hudebníky ze společnosti tzv. Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu (výtvarníci Jan Steklík a Karel Nepraš, hudebník Vratislav Brabenec, výtvarník a básník Eugen Brikcius, scenárista a překladatel Jaroslav Kořán a další), jež se od roku 1963 scházela v hospodě U Křižovníků ve stejnojmenné pražské ulici. Na podzim 1969 se seznámil s kunsthistorikem Ivanem Martinem Jirousem, ten jej o rok později přizval do undergroundové skupiny Plastic People of the Universe na místo zpěváka a kytaristy. Wilson se tak stal stálým příslušníkem československého undergroundu (členem Plastic People byl v letech 1970–1972 a 1977) a byl v kontaktu s disentem – pomáhal řadě zakázaných autorů překládat jejich texty do angličtiny, aby mohly být šířeny dále. Během 70. let se souběžně živil jako překladatel českých děl do angličtiny u vývozního knižního vydavatelství populárně-naučné literatury a literatury pro děti a mládež Artia. Pro komunistický režim se tak Wilson stal personou non grata, byl sledován StB, jež shromažďovala materiály pro jeho vyhoštění – k tomu došlo v létě 1977 po odhaleném koncertu Plastic People v Rychnově u Děčína.

Před svým návratem do Kanady založil v Londýně společně s exilovým umělcem Ivanem Hartelem hudební vydavatelství Boží Mlýn Productions, na kterém postupně vydával alba Plastic People a dalších umělců, později ve spolupráci s exilovým vydavatelstvím Šafrán 78, jež vedl Jiří Pallas ve švédské Uppsale. Jako první bylo vydáno album Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (1978) společně s brožurou The Merry Ghetto / Le ghetto joyeux, která byla jednou z prvních obsáhlých zpráv o československé undergroundové kultuře v cizojazyčném znění.

Po návratu do Kanady začal Wilson pracovat jako žurnalista, esejista, literární kritik a především jako překladatel samizdatových a exilových československých autorů (Václav Havel, Josef Škvorecký, Ivan Klíma, Bohumil Hrabal, Arnošt Lustig, Pavel Taussig, Zdeněk Mlynář…). Wilson soustavně propagoval v západním světě nejen českou moderní literaturu a nezávislou kulturu obecně, nýbrž zprostředkoval i mnoho dokumentů Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Přispíval do kanadských, amerických a britských periodik Books in Canada, The Idler, The Globe and Mail, The Toronto Star, National Post, The New Yorker, The New York Review of Books a dalších. Dlouhodobě spolupracoval též s kanadskou rozhlasovou stanicí CBC Radio, kde se podílel na tvorbě pořadů a dokumentárních cyklů (The Two Germanies, The Gorbachev Revolution). Z Wilsonovy iniciativy bylo na této stanici mimo jiné vysíláno s velkým ohlasem album Plastic People Pašijové hry velikonoční (Passion Play). V letech 1988–1992 působil jako redaktor časopisu The Idler, dále pro časopisy Saturday Night (1998–2001) a National Post (2001–2003). Byl spoluzakladatelem časopisu The Walrus (2003–2004).

Editorsky se podílel na antologii Prague: A Traveler’s Literary Companion (1995), společně s kanadským historikem a bohemistou H. Gordonem Skillingem na anketním sborníku Civic freedom in Central Europe: Voices from Czechoslovakia (1991), je spoluautorem antologie We are children just the same: Vedem, the secret magazine by the boys of Terezín (1995) a knihy 57 Hours (2003), přispěl např. do edice Zápisky obviněného: Diář Václava Havla 1977 (2016). První český výbor z jeho esejí vyšel v roce 2011 pod názvem Bohemian Rhapsodies: Český underground, disent, literatura a politika očima kanadského překladatele.

Je držitelem cen Governor General's Award (1984) za překlad Příběhu inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého, Independent newspaper's International Translation Award (1993) za překlad souboru povídek Ivana Klímy Moje zlatá řemesla, dále ceny Gratias agit za rok 2009, kterou udělilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR za propagaci dobrého jména České republiky v zahraničí, a Ceny Jiřího Theinera za rok 2013.

Paul Wilson žije v Kanadě, věnuje se překladatelské práci a společně s Markétou Goetz-Stankiewicz připravuje výbor Havel on Theatre.

Výběr překladů:

• Václav Havel: The Power of the Powerless [Moc bezmocných]. London: Hutchinson, 1985; New York: Sharpe, 1986.
• Václav Havel: Letters to Olga [Dopisy Olze], London: Faber & Faber, 1988.
• Václav Havel: Disturbing the Peace: A Conversation with Karel Hvizdala [Dálkový výslech]. London: Faber & Faber, 1990; New York: Knopf, 1990.
• Václav Havel: Open Letters: Selected Writing 1963-1989. New York: Knopf, 1991; London: Faber & Faber, 1991.
• Václav Havel: Summer Meditations [Letní přemítání]. New York: Knopf, 1992; Faber & Faber, 1992.
• Václav Havel: Toward a Civil Society: Selected Speeches and Writings 1990–1994. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994.
• Václav Havel: The Art of the Impossible – Politics as Morality in Practice [Umění nemožného]. New York: Knopf, 1997.
• Václav Havel: The Beggar's Opera [Žebrácká opera]. Ithaca: Cornell University Press, 2001.
• Václav Havel: To the Castle and Back [Prosím stručně]. New York, Toronto: Knopf, 2007.
• Václav Havel: Leaving [Odcházení]. London: Faber & Faber, 2008.
• Václav Havel: The Memo [Vyrozumění]. New York: Theater 61 Press, 2012.
• Bohumil Hrabal: I Served the King of England [Obsluhoval jsem anglického krále]. New York: Harcourt Brace Jovanovich, 1989.
• Bohumil Hrabal: Mr. Kafka: And Other Tales from the Time of the Cult [Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet]. New York: New Directions, 2015.
• Ivan Klíma: My Golden Trades [Moje zlatá řemesla]. London: Granta Books, 1992.
• Ivan Klíma: Waiting for the Dark, Waiting for the Light [Čekání na tmu, čekání na světlo]. London: Granta Books, 1994.
• Ivan Klíma: The Spirit of Prague and Other Essays [Duch Prahy a jiné eseje]. London: Granta Books, 1994.
• Arnošt Lustig: Indecent Dreams [Neslušné sny]. Evaston: Northwestern University Press, 1988; Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2009.
• Zdeněk Mlynář: Nightfrost in Prague [Mráz přichází z Kremlu]. New York: Karz Publishers, 1980.
• Josef Škvorecký: The Swell Season [Prima sezóna]. Toronto: Lester & Orpen Dennys, 1982.
• Josef Škvorecký: The Engineer of Human Souls [Příběh inženýra lidských duší]. Toronto: Lester & Orpen Dennys, 1984; New York: Knopf, 1984.
• Josef Škvorecký: Dvorak in Love [Scherzo capriccioso: Veselý sen o Dvořákovi]. Toronto: Lester & Orpen Dennys, 1986; London: Chatto & Windus, 1986; New York: Knopf, 1986.
• Josef Škvorecký: The Return of Lt. Boruvka [Návrat poručíka Borůvky]. Toronto: Lester & Orpen Dennys, 1991; New York: Norton, 1991; London: Faber & Faber, 1991).
• Josef Škvorecký: The Miracle Game [Mirákl]. Toronto: Lester & Orpen Dennys, 1991; New York: Knopf, 1991; London: Faber & Faber, 1991.
• Josef Škvorecký: The Republic of Whores [Tankový prapor]. Toronto: Knopf, 1993.
• Josef Škvorecký: Ordinary Lives [Obyčejné životy]. Toronto: Key Porter, 2008.
• Pavel Taussig: Blbé, ale naše / One (Party) Liners / Sprechende Schnappschüsse aus dem realen Schilda. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1987.

Diskografie hudebního vydavatelství Boží Mlýn Productions:

• DG 307: Gift To The Shadows (Fragment) [Dar stínům] (1982)
• Svatopluk Karásek: Say No To The Devil ‎(1979)
• Charlie Soukup: Radio (1981)
• The Plastic People Of The Universe: Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (1978)
• The Plastic People Of The Universe: Passion Play [Pašijové hry velikonoční] (1980)
• The Plastic People Of The Universe: Hundred Points [100 bodů] (1980)
• The Plastic People Of The Universe: Leading Horses [Co znamená vésti koně] (1983)
• The Plastic People Of The Universe: Midnight Mouse [Půlnoční myš] (1987)