Jak politikům sebrat hračku jménem ÚSTR

Následující diskuse byla publikována v Orientaci Lidových novin 20. dubna 2013. Redakci děkujeme za poskytnutí.

Situace v Ústavu pro studium totalitních režimů po odvolání ředitele Daniela Hermana se stala politickou událostí prvního řádu, k níž se expresivními výrazy vyjadřoval i premiér republiky či pražský arcibiskup. Historici naopak volají po odpolitizování ústavu.

Situace v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) polarizuje historiky i veřejnost. Měli jsme v úmyslu do diskuse pozvat zástupce obou stran i nezávislé. Žádný dostupný člen odstoupivší vědecké rady ani současný pracovník ÚSTR se však debaty účastnit nechtěl nebo nemohl (oslovili jsme desítku osob). Odmítl i odvolaný první náměstek ústavu Eduard Stehlík. Zástupce nového vedení ÚSTR Zdeněk Hazdra se zase v průběhu diskuse dozvěděl, že mu náhle zemřel blízký člen rodiny, a musel proto odejít.

Petr Zídek,
historik a redaktor LN

LN: Co byste dělali, kdybyste měli kouzelnickou hůlku a mohli s Ústavem pro studium totalitních režimů naložit dle libosti?

Vilém Prečan: Za předpokladu, že rozpočet pro Ústav totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek je daný ve výši zhruba 150 milionů, tak bych rozhodl takto: Bude existovat samostatný Archiv bezpečnostních složek, kterému bych nechal dnešních 60 milionů a k tomu přidal ještě deset z rozpočtu ÚSTR, aby mohl zřídit kabinet pro zkoumání specifik písemností komunistických bezpečnostních složek jako pramene. Archivářům bych zvýšil platy, protože dnes jsou placeni mnohem hůře než pracovníci ÚSTR. Ústav pro studium totalitních režimů by byl zrušen a místo něj by vzniklo něco po vzoru Spolkové centrály pro politické vzdělání. Tato centrála by vzala pod svá křídla i vzdělávací projekty v oboru historie, která má Člověk v tísni či PANT. Těch zbylých 20–30 milionů bych rozdělil na ostatní historická pracoviště, jako je Ústav pro soudobé dějiny, Filozofická fakulta apod., které by z nich grantovým způsobem financovaly projekty oněch zhruba třiceti historiků, kteří se dnes v ÚSTR věnují výzkumu.

Pavlu Žáčkovi bych dal odstupné za celý rok se dvěma podmínkami: za prvé, že by musel pod úředním dozorem odevzdat do archivu všechnu dokumentaci, kterou má na elektronických nosičích doma, a za druhé, že by absolvoval nějaký seminář či kurz o práci s historickými prameny. Poté by se mohl ucházet v nějaké historické instituci o místo, pokud by se o něj ovšem nepostarají jeho přátelé a nezařídí mu nějakou výnosnou trafiku, jak je v této zemi zvykem.

Zdeněk Hazdra: Ve své funkci prvního náměstka ředitelky ÚSTR, pod něhož spadá výzkum a ediční oddělení, bych se chtěl pokusit o vytvoření nějaké vize, která by posílila pozici Ústavu pro studium totalitních režimů ve společnosti. Rozhodně by stálo za to diskutovat o vymezení role Ústavu a Archivu bezpečnostních složek. Bylo by logické, kdyby digitalizace dokumentů spadala pod archiv, a ÚSTR se soustředil jen na výzkum a na osvětovou činnost. Nejdůležitější myslím je, aby došlo k celospolečenskému konsenzu o úkolech této instituce. Problémy, kterými ÚSTR trpí od počátku své existence, jsou již v zákoně, na základě kterého vznikl. Pokud nedojde k dohodě politických stran napříč celým spektrem, tak se turbulence v ÚSTR mohou opakovat při každé změně politické situace v Senátu.

LN: Takže kdybyste měl tu kouzelnou hůlku, tak byste usmířil pravici s levicí?

Zdeněk Hazdra: Kouzelný proutek bohužel nemám. Myslím ale, že v současné situaci by se politici k ÚSTR vůbec neměli vyjadřovat, neměli by čeřit mediální prostor různými siláckými prohlášeními, která přiživují spirálu hysterie. Měli bychom se místo toho racionálně bavit, kam ÚSTR směrovat tak, aby získal důvěru veřejnosti.

Vilém Prečan: Jak chcete politikům tuto hračku vzít? Když sleduji současnou hysterickou kampaň ODS, kterou zaštiťuje předseda strany a premiér Petr Nečas, jsem znechucen tím, že se do něčeho takového vůbec míchá. A ptám se, proč to politici dělají a proč si nevezmou nějaké důležitější téma, které pálí českou společnost. Jak chcete zabránit tomu, aby kardinál Dominik Duka místo toho, aby šířil naději v poselství papeže Františka a tlumočil je věřícím katolíkům, místo aby papeže hájil proti takřka nactiutrhačným výrokům exprezidenta Klause, tak se nabízí do přízně ministerského předsedy Nečase?

Stala se mi dosti neuvěřitelná věc: obrátila se na mě redaktorka ČTK s několika dotazy. V odpovědích jsem řekl, co si myslím o demagogických příměrech premiéra, a kritizoval jsem i kardinála. Ona z toho vytvořila zprávu. Následující den mi však poslala dopis, v němž stojí: „V této podobě editor zprávu nevydal. Osobně mě to mrzí. Právě teď proto přemýšlím, jak bych mohla vaše vyjádření využít např. v příštích dnech.“

Zdeněk Hazdra: Ta vyjádření politiků jsou opravdu mimořádně nešťastná. Za sebe můžu říci, že jsem ten poslední, kdo by chtěl uzavírat nějaké archivní dokumenty, paralyzovat výzkum nebo něco takového. Naopak bych rád učinil maximum, aby se ta instituce nemusela za své výsledky stydět.

Matěj Spurný: Ta instituce je vytvořená tak, že předpokládá základní politický konsenzus. Pokud takový konsenzus neexistuje, tak s tím nic nepořídí sebemocnější čaroděj. Kdybych si na toho čaroděje měl hrát, tak je potřeba změnit zákon o ÚSTR.

LN: Členy rady nevolit v Senátu, nebo i něco dalšího?

Matěj Spurný: Přímá závislost na většině v Senátu jistě není nic dobrého. Zákon je ale schizofrenní i z hlediska obsahu, protože na jedné straně říká, že ústav má zkoumat totalitní režim jako celek, ale na druhé straně mu dává za povinnost, že musí zdůrazňovat represivní stránku režimu. Myslím, že se v zásadě dá jít dvojí cestou: buď se oprostit od důrazu na represi, jakkoli se asi shodneme na tom, že šlo o podstatný aspekt politického panství před rokem 1989, nebo naopak zaměření na represi ponechat, ale zároveň se netvářit, že jde o studium režimu jako celku.

Vilém Prečan: S tím zákonem se dá při rozumném zacházení vyjít. Jestliže si někdo myslí, že ústav by měl zkoumat společnost jako celek, tak se plete. Jestliže mu to chce přikazovat někdo z rady, tak je to slepá ulička. K čemu by byly ostatní ústavy a vysoké školy? Já jsem vznik ústavu podporoval proto, že jsem se domníval, že se zpřístupní a otevře určitý druh pramenného materiálu. Otevře v tom smyslu, že se vysvětlí, jak s nimi zacházet.

LN: Problém ovšem je, že ÚSTR toto zadání neplní. Nevybavuji si, že by za pět let existence vyprodukoval nějakou studii třeba o Lidových milicích.

Vilém Prečan: To je jiná věc. Ale nechtějme rozšiřovat výzkumný a vzdělávací záměr nad to, co je v zákoně.

Matěj Spurný: Také si myslím, že by se zaměření ústavu mělo spíše zúžit. V tom smyslu je ale potřeba změnit jeho název. Avšak nejde jen o název. Normální lidé, kteří nejsou historici, mají mylný dojem, že toto je ta instituce, která má zkoumat minulý režim. Pokud se ale bude ústav věnovat jen represivní složce diktatur na našem území ve 20. století, pak není žádný důvod, aby byl tak obrovsky finančně preferován před ostatními výzkumnými institucemi. Část z těch peněz by pak bylo dobré v rámci standardní a mezinárodně kontrolované soutěže (například prostřednictvím grantů nějaké nadace financované z veřejných zdrojů) přidělovat na projekty, které se budou zaměřovat na jiné důležité aspekty našich nejnovějších dějin. Stát tak dá najevo, že mu jde o poznání, a ne o jednostranný ideologický výklad.

Vilém Prečan: Jsem v tomto ohledu pragmatický: nebudu se teď hádat o jméno ústavu, když jde o to, co má dělat.

Derek Paton: Vnímám celý problém z větší dálky a mám dojem, že běžní lidé se v tom vůbec neorientují. Nejvíce mi na celé věci vadí, že vše je, zdá se, určováno shora. Že se objeví nějaký Michal Uhl a začne v rozhovoru s Markem Švehlou v Respektu říkat, co se má dělat. Kdo teď dostane za úkol zkoumat gender v totalitní společnosti? Kde je svoboda bádat o věcech, které jednotlivé historiky zajímají? Zajímalo by mě, jak to udělat, aby ÚSTR nebyl hračkou politiků ani Michala Uhla.

Zdeněk Hazdra: Odpovědnost za svobodu bádání mám v této chvíli já. ÚSTR rozhodně nebude ani hračkou politiků, ani nikoho dalšího.

LN: V mediálním prostoru spolu bojují dvě interpretace událostí kolem ÚSTR. Ta, kterou reprezentuje odvolaný ředitel a ODS, podle níž jde o komplot levice, jenž má připravit povolební spolupráci sociální demokracie s komunisty, a ta, kterou hlásají členové rady a která říká, že ředitel byl odvolán, protože ústav nevedl dobře. Která je podle vás bližší pravdě?

Zdeněk Hazdra: Ta politická debata je úplně odtržená od reality. Zcela tak zastiňuje věcnou diskusi, kam má ústav směřovat. A ta diskuse by se opravdu měla otevřít.

LN: Ovšem to, že jde o mocenskou svévoli, si myslí i mnozí historici, např. Igor Lukeš, který svou rezignaci z vědecké rady doprovodil dlouhým dopisem, v němž na odvolaného ředitele Hermana pěje chválu.

Zdeněk Hazdra: To je asi otázka na členy rady, která má ze zákona velmi silné postavení. Je odpovědná za chod ústavu a vyměnit ředitele je její legitimní právo. Vilém Prečan: Polarizace názorů nejde jen politikou. Například spisovatel Pavel Kohout ve svém fejetonu pro MF Dnes mluví o malém únoru, okřikuje Petrušku Šustrovou a připomíná jí závazky signatářky Charty 77.

Matěj Spurný: Základní vzkaz pro lidi, kteří nejsou tak docela in, je to, že je zde instituce, která dlouhodobě nepracuje dobře, jejíž ředitel je odborníky dlouhodobě kritizován, a proto byl vyměněn. Čili nic dramatického. Teď se ukáže, zda se situace zlepší, nebo ne.

Vilém Prečan: Je třeba vidět i minulost. Jak a proč se stal Daniel Herman ředitelem? Já jsem to hned nepochopil a napsal jsem mu dlouhý a upřímný dopis s nabídkou spolupráce, abych za tři dny, když jsem viděl jeho první personální opatření, pochopil, jaký přijal úkol. Dostal za úkol přivést zpět Pavla Žáčka, jak si to přáli bratři Bendové, kteří v podstatě měli minulou radu v rukou, protože Patrik Benda byl tím, kdo de facto řídil předsedkyni rady Naděždu Kavalírovou. Tím se pro mě Herman stal nedůvěryhodným, vždyť před časem chtěl udělat Žáčka svým zástupcem.

LN: Nepřijde vám divný způsob, jakým celá změna ředitele ÚSTR proběhla? Proč bylo na místo ředitele třeba okamžitě a bez výběrového řízení dosadit paní, která není historička, ani nemá žádné zkušenosti s vedením vědecké instituce? Nedevalvuje to smysl té změny?

Vilém Prečan: To už je všechno rozlité mléko. Politicky to bylo opravdu zbabrané, vždyť to se všechno dalo udělat jinak.

Matěj Spurný: Radě se vytýká, že to připravovala dopředu. Těžko ale odvolat ředitele a nemít připravené řešení situace.

LN: Mohli ho přece odvolat a řízením pověřit prvního náměstka s tím, že do tří měsíců proběhne standardní výběrové řízení.

Matěj Spurný: Chápu současnou situaci jako krizový management. Prostě se to udělalo s paní, která není příliš známá a působí nevýrazně, ale snad bude otevřená a dokáže tuto přechodnou dobu nějak překlenout. Osobností, které by se do této jámy lvové hrnuly, není popravdě mnoho.

Vilém Prečan: Komu by se chtělo vstupovat na minové pole. Ale ještě k vědecké radě: ta je vždy poradním orgánem konkrétního ředitele, takže je celkem přirozené, že po jeho odvolání odstoupí také. Co ale nechápu, je, proč si Daniel Herman vytvořil ještě široké poradní grémium, do něhož si vzal paní Pajerovou, která se chová jako politický výtržník.

Když se však vrátíme k tomu, kdo má větší pravdu, tak já sázím na Petrušku Šustrovou a myslím, že další členka rady Emílie Benešová má v historické a archivářské společnosti dobré jméno, o čemž svědčí i to, že ji nominovalo dvě stě archivářů z Archivní společnosti. Naopak mě trochu děsí Michal Uhl: z toho, co na sebe řekl v již zmíněném interview, plyne, že na takovou funkci nemá kvalifikaci. A Lukáš Jelínek je především komentátor sociálnědemokratické politiky a je politováníhodné, že Senát člověka takto politicky exponovaného do rady zvolil.

LN: Viděli jste koncepci nové ředitelky Foglové? Kromě trapných chyb a jalových frází v ní najdeme i představu, že ÚSTR by se měl zkoumanému období věnovat skutečně komplexně. Například by měl vytvořit dějiny protinacistického odboje, o což se už v 60. letech neúspěšně pokoušely desítky historiků a dnes by to měl udělat ÚSTR, v němž se touto tematikou zabývají tři historici. Co si o tom myslíte?

Vilém Prečan: Je to chybná koncepce.

Matěj Spurný: Berme to jako určitou paletu témat, z nichž je třeba vybrat podle možností ústavu. Myslím, že by ze začátku stačily dva tři koncepční projekty, jako třeba analytická syntéza dějin StB, pro jejíž zpracování má ústav ideální podmínky. To je veliké téma, ÚSTR existuje pět let, a ani náznakem se mu nevěnuje.

LN: Udělal na poli vědy ÚSTR za pět let své existence něco skutečně pozoruhodného v kladném slova smyslu?

Vilém Prečan: Určitě je důležité, že se soustředily materiály na jednom místě, že se třeba vymohl od vojáků archiv vojenské zpravodajské služby. To, že se začalo skenovat, že můžete dostat dokumenty v digitální podobě, to je skvělá služba. Rozsáhlá přednášková aktivita s významnými odborníky, podpora dokumentárních filmů. Když jsem si v úvodu hrál na kouzelníka, zapomněl jsem na digitalizaci, v níž by se mělo pokračovat a jejíž kritika se mi zdá upřílišněná. Digitalizace by se určitě měla dělat dál a měl by se tomu nadále věnovat Radek Schovánek, který tomu rozumí a žije tím.

Matěj Spurný: Souhlasím, že hlavní přínos je ve zpřístupňování archivních dokumentů. Myslím, že vznik Archivu bezpečnostních složek byl podnětem, který i v jiných archivech vedl k lepší přístupnosti materiálů z doby státního socialismu. Větší důraz než na digitalizaci by ale měl být kladen na zpřehledňování struktury archivu pro badatele, aby se mohli dostat i k materiálům, o nichž na počátku neví. Jinak pak jde už o jednotlivosti, určité knihy či přednášky. Dvacet pět monografií, které vydali, se mi nezdá zase tak moc, navíc polovina z nich byly práce externistů.

Vilém Prečan: Že díky penězům ÚSTR vyšly i monografie externistů, je pozitivní.

LN: Mluvili jsme tu o ÚSTR jako o vědeckém a osvětovém pracovišti a o Archivu bezpečnostních složek. Tyto spojené instituce jsou však také určitými „strážci“ paměti „třetího odboje“, jež je blízká Konfederaci politických vězňů, která měla v první radě ÚSTR dva členy svého vedení a nyní svou předsedkyni Naděždu Kavalírovou. Archiv bezpečnostních složek dokonce připravuje podklady pro přiznání statusu odbojáře. Je to šťastné spojení?

Vilém Prečan: Tou agendou se v ABS, pokud vím, zabývá asi deset lidí.

Matěj Spurný: To patří k té původní schizofrenii ústavu. Je to nezdravé, ideální by bylo tyhle složky úplně oddělit. Jinak jsem kritický k celé té proceduře, která předchází udělení statusu odbojáře. Je to škatulkování na základě divných kritérií. Myslím, že oceňování zásluh je velmi složitá věc a do mnoha věcí dnes již vůbec nemůžeme vidět. Přijde mi to celé nešťastné, jakkoli sdílím úctu k osobám, které proti tehdejší diktatuře nějak vystoupily.

Vilém Prečan: Když to člověku, který se angažoval a dnes má proto minimální důchod, trochu zlepší sociální situaci, tak pánbůh za to zaplať.

Matěj Spurný: Myslím, že pokud o tom uvažujeme primárně jako o sociální pomoci, pak by měla být širší. Není důvod z ní vynechávat třeba bývalé členy KSČ, kteří pak byli zavření za nějakou politickou činnost a kteří kvůli tomu mají malý důchod.

LN: Asi by se mělo upřesnit, že podle tohoto zákona se neodškodňují političtí vězni, ti byli odškodněni již dříve, ale ti, kteří vyvíjeli nějakou činnost. Paradoxně ale nejprůkaznějším dokladem této činnosti dnes je to, že za ni byli potrestáni, protože takových, kteří nějak systému škodili a nepřišlo se na ně, mnoho není.

Matěj Spurný: Je tam spousta problémů. Komunistické elity tehdy konstruovaly „odboj“ jako něco, co mělo legitimizovat jejich represivní politiku, a my dnes jejich kategorie přebíráme, abychom dokázali existenci nejlépe ozbrojeného odboje, a tím hrdinství národa. Ale to je asi na jinou debatu.

Derek Paton: Mám dojem, že ve všech těch sporech kolem ÚSTR i minulosti hrají dost velkou roli generační rozdíly. Možná, že jsme teď v nějakém přechodném období, kdy se ty generace střídají.

Matěj Spurný: Každá generace, zejména pokud se týká soudobých dějin, má určitě trochu jiný pohled. A to nemusí být ani odlišné generace. Ve vztahu k reflexi státního socialismu může být zásadní, jestli se člověk narodil na konci šedesátých let, nebo o deset let později. Když člověk tu dobu zažil už jen jako malé dítě, samozřejmě postrádá některé zkušenosti – zároveň je ale pak snazší zachovat si kritický odstup.

Vilém Prečan: Už jeden starořecký historik řešil dilema, zda je těžší psát o době, kterou člověk zažil, nebo o té, kterou nezažil.

***

Matěj Spurný: Chápu současnou situaci jako krizový management. Prostě se to udělalo s paní, která není příliš známá a působí nevýrazně, ale snad bude otevřená a dokáže tuto přechodnou dobu nějak překlenout. 

Derek Paton: Mám dojem, že ve všech těch sporech kolem ÚSTR i minulosti hrají dost velkou roli generační rozdíly. Možná, že jsme teď v nějakém přechodném období, kdy se ty generace střídají.

Zdeněk Hazdra: Odpovědnost za svobodu bádání mám v této chvíli já. ÚSTR rozhodně nebude ani hračkou politiků, ani nikoho dalšího. 

Vilém Prečan: Když sleduji současnou hysterickou kampaň ODS, kterou zaštiťuje předseda strany a premiér Petr Nečas, jsem znechucen tím, že se do něčeho takového vůbec míchá.