Odpověď Milana Šimečky na Opožděnou recenzi Květoslava Chvatíka

Cyrilov 29. 9. 1989

Milý pane Chvatíku,

velmi opožděně jsem se dostal k Vaší opožděné recenzi na mou Kruhovou obranu. Sedl jsem si venku ke stolu a četl, po chvíli jsem začal rudnout a byl jsem rád, že se nikdo nedívá. Pak jsem si zapálil hnusnou cigaretu a dočetl do konce. Nestydím se za to, že mi při čtení bylo dobře, je nějaký autor, který by nerad slyšel chválu své práce? Tady ale nejde hlavně o to. Přirozeně jsem už chválu slyšel, to přece znáte, jak kamarádi říkají laskavě, výborně, pěkně jsi to napsal, člověče, to si ti podařilo, kam na to chodíš a podobné věci. Z toho má člověk přirozeně taky radost.

Jenže vy jste napsal to, co jsem si tajně přál, aby v mé knize bylo. Chci tím říci, že jste okamžitě vystihl moji literární a filozofickou ctižádost, pojmenoval ji, jak jsem si přál, aby ji někdo pojmenoval. Hned ten začátek mě šokoval, vždyť já jsem to skutečně myslel tak, že každá kapitolka by měla být na týden, nečíst to naráz, vždyť je to zdánlivě vždy o něčem jiném. A pak už pořád píšete, co jsem si přál, aby čtenář této knížky cítil. Ovšem ta knížka nemůže být tak jednoznačná, aby totéž říkala všem, už jsem se setkal s tím, že jiná lidská zkušenost si z ní vybrala něco jiného, k mému překvapení. Nu, Vaše vnímání je jistě zčásti dáno stejnou generační zkušeností, ani ne tak historickou, jako zkušeností z reflexe toho myšlení, které na nás celý život doráželo. Spojuje nás jistě i mnohé jiné. Nejjednodušeji říkám, děkuji, moc pěkně děkuji.

Všechny Vaše domněnky jsou správné. Když se blížil rok 1984, a z doslovu k Orwellovi víte, jak intenzivně jsem paralelu s Winstonem prožíval, řekl jsem si, že se v tom roce budu rozhlížet kolem sebe více než kdy jindy a že z takových pohledů složím knížku, ne tak dramatickou, jako Orwell, ale realistickou, smutnou i veselou, i když z toho veselí se tam dostalo dost málo, ale, jak jste postřehl, je v ní aspoň kousek spojenosti, nechtěl jsem, aby to byla knížka plačtivá.

Samozřejmě máte pravdu i s Čapkem, Já jsem prostě z cudnosti nikdy Čapka nepřipomínal jako svého mistra. Přelouskal jsem ho celého už jako student a dodnes si myslím, že je to jediná tradice, která by nás jako národ mohla zachránit, nemyslím tradice literární ale tradice čapkovského myšlení. Když se dívám okolo, vidím, že to sice není tradice jako niť tenká, ale silný provaz z ní už také není. Ale probudit by se mohla. Slyším často její odezvu, i když třeba lidé nevědí, že tento relativisticko-člověčí, neideologicky slušný postoj pochází od Čapka. Čapek je pořád nedoceněn, myslím si, že Válka s mloky je přesně tak velká antiutopická vize jako Huxley, Orwell, Zamjatin a jiní, jenže lidé přitom neumějí ani ocenit Čapkovu nadlehčenost a humor. V Německu však prý měl Čapek teď i obchodní úspěch. Myslím, že si tady doma ještě přijde na své. Z mého věku mě někdy chytá děs, když si uvědomím, jak mladý vlastně zemřel. Ale pak se utěším pomyšlením, jak by mu bylo, kdyby i přežil válku a vpadl pak do toho ideologického šílenství?

Vaše závěrečná mírná polemika má svoje kouzlo. Já znám Vaše strukturalistické práce, a tak vím, že Vám musí být můj lehkomyslně subjektivistický postoj ke skutečnosti proti mysli. Měl jste asi štěstí, že jste v mládí našel strukturalistické držadlo, to držadlo je Vaculíkův termín. Já jsem to štěstí neměl, když jsem přišel v Brně na fakultu, už tam vládl strach a Trávníček. A už jen zřízenec Bohoušek vykládal, jaká to byla velká doba, když vyzouval Romana Jakobsona a ukládal ho k spánku. A pak už jsem neměl příležitost se na strukturalismus důkladně podívat. Mě pak určoval stále se prohlubující děs z faktu, že lidé nejsou schopni dohodnout se na minimálně podobné povaze skutečnosti. To probíhalo především v sociální rovině, v rovině dějin, odtud pudové nepřátelství k ideologiím a ke vší objektivitě. A to už nemluvím o tom, jak se mi vždy dělal zle z oné objektivizace nemravnosti, kterou jsme tu zažívali po dvacet let a která se dokonce někdy snažila mít sofistikovanou a akademickou povahu, třeba i v literární vědě.

Neberte však tuto mou zuřivost vážně, je to spíše citová poloha, a ne neetické zevšeobecnění. Už vím, že si nestihnu nic přečíst, co by mě obrátilo, všichni jsme už životem uděláni, vidím to kolem sebe. Ještě jednou vřelé díky za ten text, nejsme zde vůbec přežráni oceněním, jak by se mohlo zdát a pochopením tím méně.

Tady teď padá zeď lépe řečeno celý barák, je to náramná podívaná. Sem tam se někdo z toho snaží dělat důsledek ničivého poznání. Ale kdepak, všichni už všechno dávno věděli, teď je to už pro mnohé jen otázka, jak dožít, jak se ubránit poplivání pře krutou mladou generací, jak se nestydět sám před sebou a jak si sakra podržet nomenklaturní blahobyt, to hlavně. Někdy je to také k blití.

Třeba Bůh dá a někdy se ještě setkáme, teď se takové věci dějí. Napřesrok na shledanou!

Váš Milan Šimečka