Rezoluce historiků z 26. června 1968

Z podnětu Skupiny pro nejnovější dějiny Československé historické společnosti, Historického klubu, Československého výboru pro dějiny protifašistického odboje, komise pro nejnovější dějiny Československa po roce 1945 a redakce časopisu Dějiny a současnost sešli se 26. června 1968 pražští historici novodobých dějin ve velké posluchárně filosofické fakulty University Karlovy. Zabývali se současným stavem nejen historické vědy, situací v československé historické obci, ale i stavem naší společnosti. Na závěr byla přijata rezoluce.

I.

Revoluce v Československu, zahájená v letech 1944 – 1945 a ovlivněná jak osvobozením Československa Sovětskou armádou, tak i převážně vlastními historickými podmínkami a zdroji, se po roce 1948 vyvinula v pokus zavést v této zemi stalinský model společenského uspořádání. Tento pokus, jehož výslednicí bylo ustavení centralistického policejně byrokratického režimu a jehož hlavním společným znakem s režimem socialistickým bylo pouze společné vlastnictví výrobních prostředků, uvrhl tuto zemi do hluboké celospolečenské krize, která není ještě překonána. Proto též není vyloučeno ani nebezpečí návratu k předlednovým poměrům, a to tím spíše, že jejich institucionální i personální základna a opora ve značné míře přežívá a adaptuje se souhlasně s podmínkami demokratizačního procesu. Do popředí vystupuje dnes především problém svrchovanosti a nezávislosti československého státu, které jsou základními podmínkami pro řešení a překonání krizové situace v souladu s potřebami československé společnosti.

Před úkol obránit a upevňovat státní svrchovanost a překonat i národnostní rozpory, ohrožující stabilitu a tím i nezávislost státu zevnitř, je objektivně postavena vedoucí mocensko-politická síla československé společnosti – komunistická strana. Tato strana, která vzhledem k svému výlučnému mocenskému postavení v uplynulém dvacetiletí nese výhradní zodpovědnost za celý předcházející vývoj, se ovšem rovněž nachází v hluboké krizi.

Východiskem z této krize může být – podle našeho názoru – pouze popření komunistické strany v její dřívější podobě monopolní nositelky moci, jakož i demokratická obroda i přeměna této strany v politickou organizaci, která se tohoto monopolu zřekne a na zásadách demokratického partnerství upraví svůj vztah k ostatním politickým a společenským organizacím, které již vznikly, či ještě vzniknou. V tom spatřujeme důležitou záruku demokratického rozvoje společnosti a vyloučení recidiv staré politiky, v tom je i předpoklad demokratického modelu socialismu.

II.

Politická moc jeví vždy tendenci k monopolizaci. Kultura a věda proto musí vůči každé politice zachovat kritický vztah. Jinak se vydávají v nebezpečí, že se jako nástroj politické moci stanou její obětí. Osudy československé historiografie v posledních dvaceti letech o tom svědčí výmluvně. Její část, hlásící se k marxismu, se na přelomu 40. a 50. let propůjčila k nízké služebnosti nízké politice, zatímco její nemarxistická část byla z drtivé většiny diskriminována; někteří její představitelé dokonce byli zbaveni možnosti vědecké a pedagogické práce. Dobrovolný souhlas marxistických historiků s mocenskými zásahy proti jejich kolegům brzy vyústil v nesvobodu všeho historického bádání a v obludnou praxi reglementací a cenzury. Od okamžiku, kdy i v řadách nadšených propagandistů politických dogmat vznikla snaha po seriózní vědecké práci, museli se i oni obrátit – mnohdy marně – vůči politickým a ideologickým zásahům nositelů moci.

V zájmu zdravého rozvoje historické vědy je nutné vyvarovat se jakéhokoli ztotožnění historiografie s politikou a ideologií, učinit kritický rozum principiálním východiskem vědeckého bádání a tvorby a za základ společenské angažovanosti historiků považovat odpovědné plnění gnoseologického poslání historiografie. Je třeba vytvořit podmínky pro svobodnou a přirozenou soutěž všech marxistických i nemarxistických škol, které zbavuje především marxistické historiky hrozby, že označení jejich díla za „nemarxistické“ bude důvodem k jeho potlačení. Rovné právo a stejné možnosti všech historiků k vědecké práci a k publikování jejích výsledků musí být samozřejmostí. Svoboda vědy a svoboda rozšiřování vědeckých poznatků se musí stát nedílnou součástí občanských svobod.

III.

Úsilí o restituci demokratických principů se nesmí zastavit před poměry v historické obci samé. Při budování systému organizace historické vědy v posledních dvaceti letech, které samo bylo významným kulturním činem, byla uplatňována v nemalé míře mimovědecká hlediska. Systém řízení vědecké práce, který se tak vytvořil, měl zajišťovat ideologické usměrňování historiografie v zájmu monopolní politické moci a potlačovat nekonformní myšlenky. Tento systém se opíral o osobnosti, jejichž autorita byla odvozena od politické moci, sám je vychovával a vytvářel z nich oficiální reprezentaci československé historiografie.

Považujeme proto za prvořadý úkol českých historiků hledat nové formy řízení a organizace historické vědecké práce. Vyzýváme ty historiky, kteří se zkompromitovali jako opory byrokratického systému, kteří aktivně pomáhali prosazovat služebnost historické vědy politice, aby sami odešli z vedoucích organizátorských pozic v historické vědě. Současně s tím je třeba přebudovat celý řídicí systém tak, aby byl důsledně založen na demokratických zásadách, důstojných vědy a vědeckých pracovníků.

Vedle zásadní změny v systému řízení vědy považujeme za nezbytné vytvořit jeho účinnou protiváhu, a to v demokratické organizaci historiků. Tuto úlohu by měla plnit Česká historická společnost. Klíč k jejímu oživení vidíme právě v novém pojetí její činnosti jako zájmové demokratické organizace, která by zajišťovala účinnou oponenturu proti vlivu a zásahům státní moci v historiografii. V takto pojaté demokratické organizaci historiků vidíme onu část záruk svobodného vědeckého bádání, jejíž vytvoření je v našich silách. V zájmu plnění této své budoucí základní funkce měla by Česká historická společnost vyvinout iniciativu k vytvoření širší federované organizace vědců. Je též v silách České historické společnosti, aby podporovala rozbíjení dosavadních monopolů, zejména v publikačních možnostech, a aby napomáhala k větší názorové i generační diferenciaci v historické obci.

Česká historická společnost by se měla zasadit i o to, aby obsah dějepisné výuky a učebnic na našich školách byl určován odpovědnými odborníky podle vědeckých a pedagogických zásad, aby nebyla závazná jediná učebnice, nýbrž aby si naopak učitelé mohli vybrat jim nejlépe konvenující dílo.

Česká historická společnost by měla přísně dohlížet na reorganizaci a uspořádání archívů podle odborného hlediska, vyhovujícího potřebám a zájmům svobodného vědeckého bádání.

Vycházejíce z mnohaleté aktivní a vzájemným porozuměním naplněné spolupráce českých a slovenských historiků, vítáme ustavení Slovenské historické společnosti jako oprávněný emancipační krok slovenské historické obce. Ustavení České historické společnosti musí vytvořit podmínky k vybudování celostátní federované organizace, v níž by čeští i slovenští historikové nalezli základnu pro další společný boj na ochranu svobody vědeckého bádání i společných zájmů.

Součástí restituce demokratických principů v organizaci historické vědy musí být i oživení zejména tradičních center vědecké práce mimo Prahu. Vyzýváme proto své kolegy z mimopražských pracovišť, aby zaujali vlastní stanovisko k problémům, kterými se zabývalo naše shromáždění, i k dalším otázkám, podle jejich zkušeností a názorů aktuálním. 

Pole