Laudatio – Vilém Prečan na prezentaci jubilejního spisu v červnu 1999

Vážené dámy, vážení pánové, kolegyně a kolegové!

Rád bych začal úvodní promluvu k dnešní slavnosti k sedmdesátinám našeho váženého a milovaného kolegy a přítele připomínkou etap jeho života. Peripetie životního příběhu Bedřicha Loewensteina jsou totiž jedním článkem složité struktury české historiografie druhé poloviny dvacátého století. Prostřednictvím tohoto jediného příběhu lze pochopit mnohé o cestě, kterou prošlo celé české dějepisectví, dovědět se mnoho o zemi i lidech, o úloze intelektuálů v zápase za svobodu ducha s despotickou mocí.

Narozen 20. června 1929, musí ve svých čtrnácti letech jako »Mischling ersten Grades« (žid po otci, československém Němci) opustit školu a pak až do konce Protektorátu Čechy a Morava pracuje v »totálním nasazení« v jedné pražské továrně. V roce 1949 maturuje na reálném gymnáziu a začíná studium filozofie na Karlově univerzitě. V červnu 1951 je odtud z politických důvodů vyloučen a několik měsíců se živí jako stavební dělník, než nastoupí dvouletou povinnou vojenskou službu.

Koncem roku 1953 je po dlouhém jednání a váhání příslušných instancí znovu přijat na fakultu, tentokrát na obor historie; vysokoškolské studium ukončí v roce 1956. Po roce redaktorování odborného časopisu pro učitele dějepisu a zeměpisu je od 1. října 1957 přijat jako stipendista do Historického ústavu Československé akademie věd v Praze, kde pak působí takřka třináct let. V »normalizovaném« Ústavu československých a světových dějin se stal v létě 1970 přebytečným a nežádoucím. Osm následujících, do konce roku 1978 pracuje jako tlumočník a překladatel na německém zastupitelském úřadě v Praze. Když mu nakonec československá vrchnost povoluje vystěhování, takřka padesátiletý odjíždí v lednu 1979 ze země. Následujících patnáct let prožije jako profesor historie v Ústavu Friedricha Meineckeho historické fakulty Svobodné univerzity v Berlíně. Od svého penzionování v roce 1994 žije v Horních Frankách, pokračuje v badatelské práci, publikuje a referuje na početných vědeckých konferencích v Evropě, zejména v obou zemích, s nimiž je jeho přeshraniční působení neodlučně spojeno.

Toto stručné curriculum vitae leccos napovídá, ale ještě nechává kontury fenoménu Loewenstein nezřetelné. V titulu a podtitulu jubilejního spisu, který tu dnes našemu kolegovi předáme, je několik charakteristik, které už napoví více: "překračování hranic", "zprostředkovatel", "evropský historik". Tyto přívlastky ve svém úhrnu vystihují a postihují Loewensteinovo dílo i jeho místo v duchovním životě českém i středoevropském a v zápasu o svobodu země, jež se mu stala osudem. Jeho historické dílo s těžištěm na zkoumání dějin německého liberalismu, ideových a psychologických kořenů fašismu a dvou století zápasů o občanskou společnost má evropský rozměr ─ nelze je beze zbytku přiřadit ani k českému, ani k německému dějepisectví. Loewenstein je český i německý historik, ale má navíc ještě něco, čím přerůstá duchovní obzor jednoho i druhého národního prostředí.

Překračování hranic má u B. L. hlubší smysl než jen odkaz na jeho působení nejprve v Čechách, pak v Německu a nyní v obou zemích současně. Znamenalo u něj také překračování hranic mezi dovoleným, trpěným a zakázaným. A nejvíce ze všeho multidisciplinaritu jeho myšlenkového světa, metodologii práce na tématech, jimž se věnuje. Sám se ostatně jednou označil za mezioborově působícího historika s přesahy do filozofie, psychologie, sociologie, teorie kultury a politických věd; takto loewensteinovsky, jako polyfonie duchovědného diskursu mnoha oborů vyznívá i jubilejní spis vydaný na jeho počest.

V úvodu k řečenému svazku vypočítávám, co všechno v Loewensteinově případě znamená přívlastek zprostředkovatel, čeho všeho se dotýká, do kterých směrů, do kolika stran a na jaký způsob Loewenstein prostředkoval.

Markantním příkladem, a možná největším tvůrčím činem onoho zprostředkování v 50. a 60. letech, tentokrát mezi domácími a zahraničními vědci ─ a to v obou směrech ─ bylo mezinárodní sympozium o fašismu, které zorganizoval v Praze na půdě Historického ústavu ČSAV a kde sám také referoval. Bylo to na konci srpna 1969, na dvacet let labutí píseň svobodné výměny názorů a kontaktů.

V době zakázanosti, za svého působení na německém zastupitelství, Loewenstein zprostředkoval a napomáhal komunikaci mezi proskribovanými intelektuály a disidenty a jejich zahraničními partnery a spolupracovníky; svým kolegům v zahraničí a západní veřejnosti zprostředkoval informace o existenční perzekuci československých historiků. Byl jedním z domácích protagonistů velké mezinárodní akce, která vyústila prezentací dokumentu Acta persecutionis na světovém kongresu historických věd v San Francisku v srpnu 1975.

Dnešní den je svátek pro nás všechny. Nejen proto, že se scházíme na počest kolegy, jehož si vážíme a jehož dílo je dnes právem oceněno. Shromáždili jsme se jako svobodní lidé ve vlastní zemi, jako svobodní historici, členové jedné historické obce. Sešli jsme se zde v Praze, nikoli v exilu, kde B. L. slavil své šedesátiny, a to na půdě akademie věd, nikoli jen v soukromém bytě a s obavou, zda nám oslavu narozenin neznepříjemní tajná policie. A můžeme prezentovat úhledně vytištěný jubilejní spis, jehož vydavateli jsou oba historické ústavy akademie, nikoli jen samizdatový svazek, jakkoli i ten by byl připraven s láskou. Mladším kolegům mezi námi to možná nic neříká. Avšak ti z nás, kdo jsou v Loewensteinově věku, nebo se mu blíží, vědí, o čem je řeč.

Sledujeme-li Loewensteinův život a jeho dílo v kontextu českého duchovního světa uplynulých čtyřiceti let, shodneme se na tom, co ve svém příspěvku do jubilejního spisu napsal Jan Křen: "Bedřich Loewenstein se zasloužil o českou historickou vědu." K upřímnému blahopřání se proto druží vřelý dík za všechno, čím obohatil naše myšlení, co udělal pro české dějepisectví, a to svým psaným dílem i mimo ně, zejména v dobách nejtěžších. A také přání, aby s námi pobýval co nejčastěji, abychom mohli čerpat z jeho znalostí, vědomostí a podnětů.