Bedřich Loewenstein: Zúčtování

Motto: Ať žije teror - ve jménu svobody!

Michal Mareš

Než začíná diskuse, musí si být účastníci zajedno v nejzákladnějších věcech a pojmech; musí vycházet z určitých faktů a skutečností. Není možná dohoda, představuje-li si každá strana pod stejným pojmem různé věci, anebo neberou-li některé diskutující strany zřetel k nastalým skutečnostem a faktům. Úkolem této prvé kapitoly je vytvořit základnu z nastalých faktů a předkládat čtenářům objektivně - je-li to vůbec možné - skutečnosti, s jejichž existencí myslící člověk musí počítat. Teprve po jejich uvědomění a objasnění bude míli smysl začíti s diskusí.

Jeden ze základních kamenů tvořících bázi vzájemného dorozumění a poznání situace českého a slovenského národa je skutečnost komunistické revoluce, násilné akce, puče, či jaké jméno zasluhují události v únoru 1948. Musí být jasno, že to byla komunistická strana, která zničila demokratické zřízení republiky, protože očekávala zeslabení ve svobodných volbách, jež její prestiž nemohla snésti. Jsou dnes již velmi známé výsledky zkoumání veřejného mínění na začátku roku 1948. Tehdy bylo zjištěno, že květnové volby přinesou KSČ a KSS zeslabení (a to zhruba z jedné třetiny na jednu čtvrtinu celkových křesel v parlamentě). Není to ovšem jediný důvod: ČSR byla pouze malinkým polem na mezinárodní šachovnici, kde se situace vyvíjela tak nepříznivě, že Kominforma, mocný to nástroj Sovětů, uznala za nutné, aby jako příští tah dostala Československo úplně pod svou kontrolu. Ne že by dosavadní československá vláda nebyla loajální vůči SSSR! Ale což kdyby došlo k válce? Z těchto dvou důvodů zejména podnikli komunisté pokus násilím nabýti moci, která by jim právem, tj. podle vůle lidu, z jeho pověření - náležeti neměla. Je jasné, že si tedy většina národa nepřála komunistické diktatury, kterou dnes máme, a vůbec změny dosavadního vývojového stadia zvaného socializující demokracie směrem ke komunistické samovládě. Že tedy názory nejméně dvou třetin národa byly v únoru znásilněny. Kdo věří v úklady pravice proti lidově demokratickému zřízení, tomu v jeho fanatické zaslepenosti není pomoci. Vždyť odklon od dosavadní politiky je tak zřejmý, že musí napadnout slepci. Jediný převrat, který se v únoru plánoval, chystal výkonný výbor KSČ. Všechny zkazky o spiknutí pravice jsou vymyšleny za tím účelem, aby ospravedlnily komun[istický] puč. Každá diktatura musí obrátit nevoli davu proti určité skupině lidí. Hitler proti Židům, komunistům a sociálním demokratům, komunisté proti „měšťáckým" stranám. (O tom, jak se v demokracii projevuje vůle lidu, se zmíníme níže.)

Druhá důležitá skutečnost je fakt nesvobodnosti květnových voleb, nebo jak se v cizině říkalo - volebního podvodu. Prý každý diktátorský režim, dostav se násilím k moci, má snahu ověřit to, co není, totiž zákonnost2 své vlády, chce mermomocí dokázat světu i vlastnímu národu legalitu svého původu. I naši noví vládcové se o to pokoušeli. Zůstává však otázka, zda se jim to podařilo. Kdo z čtenářů se voleb zúčastnil, mohl se o jejich svobodnosti důkladně přesvědčit. Proč vlastně svobodné volby? Je to zajisté otázka primitivní a domnívali jsme se, že již dávno byla zodpovězena. A je to smutné, že se stále musíme vracet k problémům, které již před dlouhými časy přestaly být problémy a jejichž rozřešení se již zdálo pevným výtěžkem vývoje. Tedy svobodné volby jsou nutné proto, že člověk nesvobodný, zterorizovaný, zastrašený jedná zcela jinak (a ne podle svého přesvědčení), než by jednal bez zastrašovacího aparátu. Protože volby mají zjistit co nejdůkladněji skutečné smýšlení lidu - správněji: lidí -, a to vyjde logicky najevo jen tehdy, nebojí-li se voliči je projevovat. Nikdo je nemůže uhodnout. Stejně logicky se voliči nebojí projevovat svoje názory (to znamená obyčejně dát svůj hlas - svou důvěru - té skupině lidí, která usiluje o jim sympatické ideály), když si jsou jisti, že na projev jejich smýšlení nenastanou nepříjemné následky. Protismyslnost nesvobodných voleb! Nuže, byly naše poslední „volby" svobodné? To nechť čtenář posoudí sám.

Jedna volební místnost mluví za sebe: Za nízkou plentou je dovedně umístěna lavice, na níž se obvykle zcela nenápadné baví domovníci z příslušné ulice. Mohou většinou sledovat každý pohyb voliče. Uprostřed místnosti stojí průsvitný koš, do něhož se odhazuje lístek, kterého nebylo použito. Je pochopitelně nádherně vidět, zda je to „bílý lístek" nebo po obou stranách hustě potištěná, jednotná kandidátka". Při vstupu do místnosti musí volič předložit oba lístky. Na jiných místech chybí plenta. V mnohých obcích se voliči „dobrovolně" - a to se ví, i jednomyslně - rozhodli podepsat žádost, aby jim vůbec nebyl dán bílý lístek, nýbrž pouze kandidátka takzvané Národní fronty. Aby prokázali svou loajalitu, volila většina těch, kteří chtěli dát svůj hlas Národní frontě, manifestačně, to znamená, že vůbec nešli za plentu, čímž se ovšem automaticky vrhl stín podezření na ty, kteří plenty přesto použili (nebyli-li beztoho pozorováni z jiné strany). Vojsko šlo k urnám v uzavřených útvarech. Komunističtí funkcionáři sbírali před volbami podpisy, že se voliči zavazují volit jednotnou kandidátku. Byly případy, že se volič zdráhal podepsat a brzy nato dostal zákaz volebního práva. - Ať už pak skutečný volební akt byl jakýkoliv, rozhodně však všichni nekomunističtí voliči šli k volbám s pocitem úzkosti a existenčního strachu, způsobeným zuřivou propagandou, výhrůžkami a čistě osobním působením. Charakteristický pro nekomunistického voliče byl ovšem také pocit marnosti - že věc je předem rozhodnuta - nač se ještě exponovat.

Komunisté připouštějí, že přibližně osm set tisíc voličů nevolilo nebo dalo neplatné hlasy; je jasné, že zdrcující většina těchto osmi set tisíc měla buďto zákaz výkonu volebního práva, nebo dala takzvané neplatné hlasy: staré kandidátky demokratických stran z posledních voleb, fotografie Jana Masaryka, TGM, urážlivé nebo nenávistné poznámky k přítomnému stavu našeho veřejného života. Je zajímavé, že se někde počítaly obrazy prezidenta Beneše ~a platné hlasy pro Národní frontu. Kromě toho je odůvodněné podezření, že se na mnohých místech falšovaly výsledky.

Měl-li volič přes všechny hrozby a divokou, nesmyslnou propagandu komunistů dostatek odvahy- nebo snad i příležitost - vhodit do urny bílý lístek (11 % voličů), tak jaký význam, jaký důsledek má tento krok? Odpověď je velmi jednoduchá a krátká: Bílý lístek prakticky neznamená vůbec nic. V nejlepším případě snad jakousi demonstraci nesouhlasu. I kdyby v některé obci nastal případ, že by bylo více bílých lístků než jednotných kandidátek, tak by se nic nezměnilo, neboť existovala jen jediná kandidátka, která by prošla s dvaceti procenty. Bílý lístek zkrátka není program - jak správně řekl profesor J. B. Kozák. Nebyla vůbec možnost výběru - základní to podmínka demokratických voleb. Vždyť je třeba volit mezi něčím! A to nebylo možno. Neboť bílými lístky byli stejně jako jednotnou kandidátkou zvoleni komunističtí poslanci a jejich nepočetné loutky z ostatních stran, které velice poslušně vykonávají, co jim ústřední sekretariát KSČ nařizuje. Tím ovšem nabývají naše poslední „volby" charakteru referenda, lidového hlasování (ano -ne) o důvěře režimu. V případě, který nemohl nastat, totiž že by byla většina negativních odpovědí (ne že by skutečné smýšlení lidu takovémuto výsledku neodpovídalo, ale protože by se, kdyby všechny prostředky selhaly, zkrátka podvrhly výsledky), v tomto případě by se fakticky naprosto nic nezměnilo, neboť bílý lístek byl jenom negace a nic se proti komunistům nestavělo. V tom měla předvolební agitace úplně pravdu. - Dočítali jsme se ovšem z novin, že demokraté přece měli možnost podat opoziční kandidátku v případě, že jim jednotná kand[idátkaJ nevyhovuje. V přítomném zmatku v informování jsme si však ještě nemohli utvořit jasný obraz, zda tu možnost vůbec neměli, nebo zda jim jen chyběl dostatek odvahy brát na sebe následky s vytvořením otevřené opozice spojené.

Z těchto obsáhlých vývodů- kterých by možná mohlo být ještě více - je naprosto jasno, jak směšně vyznívá dovolávání se „jednotné vůle lidu" prokázané v „demokratických volbách" - a to stálo ve všech novinách. Zdůrazňujeme se vší odpovědností, že lid nesankcionoval dodatečně únorové události, neboť vůle lidu se projevuje jen ve volbách svobodných, „demokratických", jak se říká. Nikoli na nakomandovaných a hlídaných manifestacích na Václavském náměstí. Avšak komunisté si myslí, že jsou jakýmsi druhem nadlidí, který se nepotřebuje informovat o přání lidu, neboť bezpečně ví předem, co lid chce, n[ebo] aspoň ví, co by lid chtěl, kdyby věděl, co má chtít. Je totiž odůvodněné podezření, že lid je stále v zajetí „buržoazního" myšlení.

Třetí skutečnost, kterou uvádíme, je konec svobody tisku, fakt jeho „zglajchšaltování". Je dnes opravdu zcela jedno, kupujeme-li Rudé právo nebo Svobodné slovo, Lidovou demokracii nebo Lidové noviny. Všechny kdysi nekomunistické redakce jsou pod akčním vedením a - jako ostatně všechny tiskárny - pod kontrolou ministerstva informací. Všude se opakují stejné otřepané fráze; všechny události se komentují stejně zaujatě, pokud se ovšem nezamlčují úplně. Ale ani k těmto pročištěným a akčně vedeným redakcím, které se vlastně liší od sebe pouze jménem, nemá vláda obzvláštní důvěry, jak o tom svědčí četná opatření omezující jak rozsah, tak náklad jejich listů, zatímco Rudé právo se honosí světovým formátem, bohatými přílohami a uměle vytvořeným milionovým nákladem. Právo lidu přestalo vycházet v důsledku vynuceného splynutí KSČ se sociální demokracií a většina kritických týdeníků - Dnešek, Obzory, Svob[odný] zítřek, Vývoj aj. - byla zastavena, čímž přestává veškerá kritická činnost. Problém kriticismu je kapitola pro sebe. Bude-li náš komun[istický) režim pokládat za kritiku kladnou, konstruktivní chválení, a za destruktivní jakýkoli realismus a upřímnost, zkrátka posuzování naší situace tak, jak je, popřípadě poukazování na její chyby, pak už jen z toho důvodu pochybujeme o životaschopnosti komunistického státu. Kritika je jeden z nutných předpokladů sebekontroly. Kdo si odvyká ptáti se, co si o jeho počínání myslí jiný, ten obvykle ztrácí veškerý smysl pro míru, pozbývá jakéhokoli měřítka svého jednání. Co chce sám, to je dobré. Tomu odpovídá teze, že moc - zvl[ášť] moc absolutní, nekontrolovaná - korumpuje. Ví-li vládnoucí, že každé jeho opatření, každé jeho slovo bude přijato s ohromným potleskem, nebude si již dávat práci, aby se snažil o nestranné posuzování požadavků svých poddaných nebo aby vážně přemýšlel o následcích svých rozkazů. Ostatně, je-li režim dobrý, tak nemá zapotřebí se bát sebeostřejší, sebenespravedlivější a destruktivní kritiky. Nespravedlivého kritika umlčí svou spravedlností, výkonností a z toho vyplývající spokojeností občanů. Nepotřebuje pak cenzury, policejní kontroly a donucovacího aparátu. Zákrok proti kritice je vždy znamením slabosti nebo špatného svědomí. Kromě toho však naše kritika bývala dosti spravedlivá a dávala najevo, že nekritizuje státní myšlenku, ideologii jako celek, nýbrž jen chyby na jejím organismu: Nekritizovala fakt demokratického socialismu jako státní myšlenky, nýbrž pouze místní přehmaty nepoctivých lidí, byrokracii, nehospodárnost některých zařízení a opatření - vše, aby socialismus byl lepší, aby demokracie se prohlubovala - ne, aby nebyly. Je to arciť velmi ideální pojetí kritiky a třeba podotýkat, že se takto často nepraktikovala. Národní socialisté například se specializovali na kritiku nepoctivých komunistů a komunistické noviny hledávaly vši v kožichu nár[odních] soc[ialistů], snažíce se dostat aféry, do kterých byli zapleteni členové ( ... ) 4 strany, ze světa. Může si náš přítomný režim odpustit „dialektické působení mezi činem a kritikou"? Takzvanou „sebekritiku", která se okamžitě s velkým hlukem propaguje, není možno nazývat kritikou, která by si toho názvu zasluhovala. Kritik musí míti bezohlednou ruku chirurga a nesmí si dát poroučet někým jiným, co a kde by bylo a co by nebylo vhodno podrobit kritice. Nesmí prostě existovat „tabu" osoba nebo věc, jejichž závady by nesměly být kritizovány. Nezapomeňme, že kritika je přímo přírodně nutným prostředkem, kterým se odstraňují závady a nesprávnosti: poukázáním na určitou závadu dosahuje kritik toho, že se obviněná osoba buďto odstraní, nebo napříště vystříhá dopustit se podobné věci.

Vraťme se však k tisku, od kterého jsme vyšli! Bylo by ještě záhodno upozornit na některá fakta - například na to, že se v zastavování určitých listů často uplatňovala čistě konkurenční závist. Ta se jeví v zastavení časopisů Pramen, Sobota a jiných nepolitických, zábavných, a hlavně velice čtených listů. - Není třeba zvláště upozorniti na skutečnost, že dnes již neexistují objektivní zprávy, neboť vše, co je nepříjemné, zamlčuje se buď úplně, nebo se podává opožděně a zkresleně, všechny zprávy jsou tendenčně zabarveny a často úplně zkreslují skutečnost. (Budiž zde uvedena pouze situace v Německu - Berlín! - anebo Marshallův plán.) Články a komentáře pochopitelně nemají jiného zaměření. Věci podřadné je dovoleno5 kritizovat do určité míry (ovšem ne každému - kritizuje-li nekomunista cokoli, byl by to jistě zlý úmysl. Morální oprávnění na kritizování - těchto podřadných věcí - má pouze osoba plně zapojená do „pokrokové práce"). O věcech choulostivějších se mlčí anebo se otrocky přijímá jejich oficiální výklad. To platí ve zvýšené míře o nařízeních shora - ta jsou zkrátka neomylná a v každém případě nesporná. Rozhodne-li se dnes výkonný výbor KSČ kandidovat komunistického předáka Klementa Gottwalda na úřad prezidenta republiky, dočítáme se z veškerého zítřejšího tisku, že tento muž je miláčkem všeho lidu, nejlepším synem, který kdy vyšel z lůna české matky, zkrátka přes noc je z něho takovýmto způsobem - kandidát „celého národa". Způsob, jak se tak mí hle dosahuje naprosté jednotnosti smýšlení a m1zorů, je nanejvýš podivuhodný. Odkud se jenom bral? - Co jsme uvedli o tisku, platí samozřejmě také o rozhlasu. Byl však již od květnové revoluce velmi blízký komunizujícím tendencím.

Čtvrtá skutečnost, kterou uvádíme, je fakt, že prezident Beneš nepodepsal komunisty oktrojovanou (vnucenou) ústavu a z toho důvodu zejména rezignoval. Že v únoru jmenoval komunistickou vládu proti vlastnímu přesvědčení a jen proto, aby se vyhnul občanské válce. Že na něj vykonali Gottwald a Nosek ohromný nátlak, kterému starý, nemocný prezident podlehl. Dnes je internován na svém letním sídle v Sezimově Ústí. Několik dalších skutečností: potlačení svobody projevu (sem patří i výše uvedené „zglajchšaltování" tisku, dále studentské demonstrace v únoru, dnešní policejní režim, který stíhá „šeptanou propagandu", a mn[oho) jiných příkladů), potlačení svobody sdružování (znetvoření ostatních politických stran, sloučení KSČ se sociální demokracií pod nátlakem, reorganizace spolků a Sokola), fakt policejního státu a ohavná činnost takzvaných „akčních výborů'', jejímž uzákoněním se má udržovat atmosféra nejistoty, kvasu a vědomí závislosti nekomunistů na komunistech, s kterými člověk přichází do styku. Nevím, zda je přímo ideální stav společnosti, je-li u jedné skupiny občanstva možnost zbavit druhou možnosti pracovat v dosavadním oboru. Kde jsou občané naváděni k udavačství, což se ve všech dobách pokládalo za podlost. Je-li v tom pokrok, tak raději zůstaňme u starého řádu.

Souhrnně lze tedy říci, že základnou, východiskem pro eventuální diskusi s komunisty je fakt komunistické samovlády, fakt diktatury KSČ-a dodali bychom: která je s ostatními komunistickými stranami světa sdružena v takzvané Kominformě. - Tento dovětek je vysoce důležitý, neboť vyjadřuje, že jednotlivé komunistické strany, byť by se nazývaly národními, musí plnit vůli nadřazeného orgánu. A je známo, že Kominformu mají pevně v rukou bolševici sovětští. Má-li tedy jediný státotvorný činitel nad sebou instanci, jejíž rozhodnutí musí plniti, i když jsou v rozporu s přáním vlastního lidu, ztrácí dotyčný stát svou suverenitu, tj. podstatnou vlastnost státu. Lepší jméno než stát by v tom případě bylo autonomní území. Jak dalece se Kominforma vměšuje do našich vnitřních a vnějších záležitostí, o tom svědčí zejména dvě události (ačkoli jich je velké množství).

a) V létě 1947 se v Paříži konala porada evropských států o americké pomoci a o vzájemné spolupráci (na poli}6 hospodářském. Tehdy byl pozván i SSSR a všechny státy východní sféry. Sovětský svaz odmítl a zakázal svým satelitním státům, které na evropské rekonstrukci měly životní zájem, účast na konferenci. A tak došlo k podivuhodnému zjevu, že československá vláda, která pozvání nejprve s nadšením přijala, svou účast na poradách odvolala, aby se nedostala do nepříjemností s velkým sousedem. Byla to tehdy velká oběť pro nás stejně jako pro Poláky. Kromě toho je odmítnutí sovětské vlády mezníkem v dějinách vztahů Východu a Západu, neboť teprve tehdy byla postavena skutečná přehrada mezi těmito dvěma bloky: tehdy byl rozdělen svět na dva díly.

b) V únoru 1948, kdy KSČ provedla v ČSR puč a zničila na rozkaz Kominformy československou demokratickou svobodu, pokus o syntézu západního parlamentarismu se sociální bezpečností. I únor 1948 je mezníkem v dějinách. Tehdy se ukázalo, že Kominforma chce buď všechno, nebo nic. Chce buďto svou vlastní diktaturu, nebo nic. Spolupráce a slevení ze svých požadavků jí je nesnesitelná. Vlastním jejím cílem je světová  revoluce, a vše, co koná, směřuje jen k tomu cíli. Vše, co se jí nepodrobí, socialismus demokratický například, je zrádné úchylkářství. Je velice pravděpodobné, že bychom se byli velmi dobře dohodli s KSČ, kdyby se Kominforma - tj. Kreml - nebyla vmísila do našich záležitostí. Stálé štvaní komunistických stran proti stranám ostatním bylo uměle vyvoláno Moskvou. Nejzarytější komunista musí uznat, že jsme „únorovými událostmi" utrpěli velké hospodářské škody (o jiných nemluvě). Například byl zruinován celý náš zahran[iční] obchod. Nepříznivými obchodními smlouvami s Rusy se stále oddaluje naše rekonstrukce, která by měla být předním cílem vlády, která se opírá o lid a která vládne pro něj. Je samozřejmě směšné tvrzení, že to byla reakce, která zavinila, že nejsou suroviny, že náš průmysl neprosperuje, že neklape zásobování. O tom, že diktátoři vždy potřebují někoho, na koho by mohli svalovat vinu za neúspěch, jsme se zmínili výše. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že komunistům nezáleží na hospodářské prosperitě, nýbrž pouze na politických cílech. Domníváme se ovšem, že tento dojem je nesprávný, alespoň o československých komunistech a o komunistech ostatních satelitních států. Jejich politika je však odezvou naprosté poslušnosti a podřízenosti jejich vedoucích egoistickým kremelským despotům, neboť se odnaučili samostatnému myšlení. Stejně bezstarostně, jako dnes zahrnují na pokyn urč[itou] osobu n[ebo] zařízení chvalozpěvy, budou zítra na pokyn tentýž objekt proklínat a označovat nejnižšími názvy svého slovníku.

Není opravdu možno vážně diskutovat s člověkem, který by tato fakta (diktatura Kominformy prostřednictvím KSČ) neuznával. (V marxistické hantýrce se mluví o „diktatuře proletariátu" - není však možno takto nazývat stávající režim. Nediktuje proletariát ani úhrn členstva kom[unistické] strany, nýbrž několik jedinců v čele strany, kteří vykonávají za Kominformu svůj místodržitelský úřad.) Je třeba konstatovat, že diktatura - připusťme dokonce, že byla zavedena pro spravedlivou věc - rozhodně zprvu neodpovídala přání převážné většiny lidu. To je tedy základna, na které bychom se mohli sejít k společné diskusi. Jinak by neměla smyslu.

Je zajímavé, že komunistům byl zprvu název diktatura nějak nepříjemný a dosud se neodvažují nazývat věci svými pravými jmény. Neustále poukazovali na parlamentně demokratický ráz a cestu své vlády a přímo hystericky opakovali fráze o plnění vůle lidu a své legalitě. Dnes ovšem již potřebu zastíracích manévrů tak necítí a nedávají si již tolik práce svou totalitu zakrýt. Zprvu mohli své jednání alespoň do určité míry opírat o jména Jana Masaryka, Edvarda Beneše, Josefa Davida a Bohumila Laušmana, nyní v řadě patronů zbyl jedině Zdeněk Fierlinger. Z vlády tedy neodešlo pouze oněch dvanáct ministrů demokratických stran, nýbrž byli z ní odstraňováni postupně další, a s nimi odešli málem všichni nekomunističtí představitelé našeho veřejného, kulturního a odborného života. Tak prý Jan Masaryk spáchal sebevraždu, když se dověděl, jak jej pomlouvají bývalí jeho přátelé na Západě. Rezoluce československých poslanců z Londýna však praví, že byl zavražděn tajnou policií toho rána, kdy chtěl odletět do zahraničí a ujímati se vedení odboje proti komunistickému teroru. Je ovšem těžké toto obvinění jen tak dokázat; záhada jeho smrti nebyla ještě objasněna. Spáchal-li však Jan Masaryk sebevraždu, tak nikoli z toho důvodu, který uvádějí komunisté, nýbrž ze zoufalství nad zhroucením životního díla svého otce, Edvarda Beneše a sebe samého. - Dále odešel Václav Majer - skutečně upřímný sociální demokrat, a jak známo, velký optimista. Bohumil Laušman, průkopník našeho znárodnění a ministr průmyslu, stejně jako bývalý předseda sněmovny Jožka David nekandidovali již v květnových volbách a odešli roztrpčeni z veřejného života. Náš prezident Edvard Beneš konečně rezignoval, když se zdráhal podepsat komunistickou ústavu, „také s ohledem na svůj zdravotní stav".

Netřeba se zmiňovat o četných univerzitních profesorech, umělcích, důstojnících, kulturních pracovnících a novinářích stejně jako o četných vedoucích našeho průmyslu a o velké části diplomatického sboru. Tak odešli ze svých funkcí intendant Národního divadla Václav Talich, Vojta Beneš, Lev Sychrava, Ferdinand Peroutka, rektor Karlovy univerzity Engliš, generálové Hasal, Ferjenčík a Liška, velvyslanec v USA Slávik, ve Francii Nosek, v Kanadě Němec, v Holandsku Ingr a stovky jiných.

Krok za krokem upevňují komunističtí samozvanci své postavení, vylučují postupně všechny nekomunisty z veřejného života, nahrazují je svými spolehlivými stoupenci a nutí ostatní k[e] vstupu do KSČ. Tento vývoj je tím rychlejší, čím více klesá jejich popularita a je nahrazována nenávistí. Děje se to ovšem všechno „jednomyslně" a „dobrovolně", pakliže ne, tak „z vůle lidu". Co se ještě před rokem zdálo býti naprosto vyloučené a absurdní, je dnes přímo samozřejmou skutečností a ani nevzbuzuje zvláštní vzrušení. Zatýkání, domovní prohlídky, demagogie a lži, šuškanda a poslech zahraničního rozhlasu přešly v denní pořádek. Zahraničí nemohlo pochopit, jak rychle a tak bez odporu mohla padnout naše demokracie. My také ne.

Vzpomínám, jaké rozčilení vzbudily v roce 1947 některé výroky ministra informací Kopeckého. Prohlásil tehdy, že heslo „nebát se a nekrást" připravuje půdu pro velezradu, a na jiném místě, že se v budoucnosti bude pokládat za velezradu protikomunistické smýšlení. Dnes jsme tedy k tomu dospěli - a co více - volání „at' žije prezident Beneš" je protistátní provokace: tři roky po triumfálním návratu prezidentově do vlasti po více než šesti letech boje za naši nezávislost a svobodu. Dnes je každý nekomunista hned sabotér, velezrádce, špion a rozvratník, pokud svou loajalitu neprokáže vstupem do všemocné strany. A ještě na jeden výrok si vzpomínám: Slyšeli jsme jej za války z britského rozhlasu: Jan Masaryk prohlásil za hlavní cíl druhé světové války pro Čechoslováka, aby si mohl jít třebas na Václavské náměstí provolávat hanbu ministerskému předsedovi a být přitom pokládán v nejhorším případě-za cvoka. Kam by se dostal dnes člověk, jenž by řekl slovo proti A. Zápotockému!

Nejsme příliš daleci pravdě, nazýváme-li všechny přední demokratické představitele našeho národa v čele s prezidentem Benešem, jakkoli nevděčně to snad zní, lidmi zcela krátkozrakými. Únorem zničil prezident svoje životní dílo. Musel vědět, na čem je. Kdyby se byl postavil v čelo demokratické frontě a odsoudil počínání komunistů, je pravděpodobné, že by nedošlo k přetvoření československé socializující demokracie v komunistickou diktaturu a policejní stát. Nelze se stále vyhýbat krveprolévání, jen aby byly zachovány drahocenné životy. Někdy jsou charakterové vady způsobené osudným krokem - zcela util[itárJně - daleko horší než případné ztráty na životech. Například Finsko bylo v tomto roce stejně ohroženo jako my, ale své demokratické zřízení uhájilo. Kdybychom i my byli bojovali za svobodu, neměli bychom dnes totalitní diktaturu, které se vlastními silami nemůžeme zbavit. Platí však pravidlo, že občané mají stát, který si zasluhují.

Pole

Název	Hodnota
Autor	LOEWENSTEIN, Bedřich
Rok	1948
Jazyk	český
Zpracovaný	true
OCR	false
Typ	dokument