Nový životopis Václava Havla z pera amerického autora

Americký novinář, redaktor a překladatel Brian Kenety, který od roku 2010 rovněž přednáší na pražské University of New York, uveřejnil nedávno v mezinárodním vysílání Českého rozhlasu obsáhlý referát o biografii Václava Havla „Unfinished Revolution“. Její autor David Gilbreath Barton ji vydal v dubnu 2020 v nakladatelství University of Pittsburgh Press; kniha má 320 stran. Kenetyho informace přinášíme v plném znění v překladu z angličtiny pořízeném pro naši internetovou stránku z předlohy na webu Českého rozhlasu.
Jsme zvědaví, co napíší o Bartonově knize čeští odborníci na dané téma.

---

Nový životopis „HAVEL: nedokončená revoluce“ mapuje intimní, vnitřní cestu posledního prezidenta Československa

Brian Kenety

Český rozhlas 29. 4. 2020

David Gilbreath Barton je americký novinář a psychoterapeut, nositel řady ocenění. Poprvé navštívil Československo v polovině osmdesátých let, „do země se zamiloval“, a ani ne rok po sametové revoluci v opojných počátcích éry Václava Havla v úřadu prezidenta se do Prahy přestěhoval. Jeho životopis posledního československého prezidenta „Havel: Unfinished Revolution“ je intimním, rozsáhlým líčením především dramatikova disidentského období a jeho hledání vlastního nitra.

Už v roce 2009 začal dr. Barton pracovat na „trojživotopisu“ Václava Havla a dvou dalších zakladatelů a prvních mluvčích Charty 77, iniciativy za dodržování lidských a občanských práv, bývalého diplomata Jiřího Hájka, který jako ministr zahraničí protestoval proti sovětské invazi do Československa v roce 1968 na půdě OSN, a významného filozofa Jana Patočky, učitele řady intelektuálů z řad disidentu včetně Havla.

„Chtěl jsem napsat tři životopisy v jednom – Jiřího Hájka, Jana Patočky a Václava Havla, které by se v příběhu prolínaly. Takový byl v roce 2009 můj původní záměr, ovšem již během prvního roku jsem si uvědomil, že je to pro mne příliš velké sousto, a tak jsem v prvních dvou letech životopis omezil pouze na Havlův příběh.“

„Přesto se kniha snaží nevidět Havla izolovaně, ale jako součást širšího příběhu, který se odvíjel v české společnosti 60., 70. a 80. let, a snaží se tento příběh odvyprávět především americkým čtenářům, pro které je nejspíš dost obtížně pochopit východní Evropu v její složitosti.“

Dr. Barton, psychoterapeut a docent humanitních věd, který se svou dlouholetou českou manželkou nyní žije v Novém Mexiku, dříve než vstoupil na akademickou půdu, založil a vydával časopis s celostátním dosahem „The Salt Journal“, pojednávající o „přesazích mytologie, kultury, psychologie a náboženství“.

„Přeci jen se dívám na věci spíše pohledem psychologa. Nevím, zda si toho čtenář při čtení mé knihy všimne. Ale velmi mne podobně jako Havla zajímají ony neviditelné proudy v kultuře pod jejím povrchem. Ty věci, které zůstávají neviditelné, ale žijí v podvědomí, aniž jsou bezprostřední součástí našich životů.“

A jedna z těch věcí, které mne na Havlovi velice zajímaly snad dokonce ještě předtím, než jsem si to uvědomil, bylo to, že jako dramatik, jako někdo v ‚absurdním divadle‘, vždy hledal právě to neviditelné neboli obrazy pod povrchem, obrazy nežitých možností společnosti. Myslím, že právě to dalo Havlovi jeho vizionářskou kvalitu.“

Dr. Barton strávil čtyři možná pět let vyhledáváním Havlových dopisů, dokumentů a poznámek z desetiletí před sametovou revolucí ve snaze vystopovat Havlovo myšlení – jeho „vnitřní cestu“ v klíčových bodech jeho soukromého života – od kulisáka po slavného dramatika, od zakázaného autora a esejisty, spoluzakladatele Charty 77 až po politického vězně.

„V té době to byla vlastně docela dřina vyhledat jeho korespondenci právě vzhledem ke způsobu života, který vedl, jeho dopisy byly rozptýleny prostě všude. Ale právě to mělo pro mě veliký význam. Napsal stovky a stovky dopisů, z nichž mnoho poskytuje velmi hluboký vhled do toho, jak přemýšlel o světě, o svých dílech a další činnosti. Vytčený úkol, ačkoli sám o sobě dost obtížný, mi přinesl velké zadostiučinění …“

„Tento životopis jsem psal do jisté míry sám pro sebe – chtěl jsem napsat takový životopis, který bych si sám s potěšením přečetl. Chtěl jsem prozkoumat Havlovy myšlenky, odkud pocházejí, jak k nim došel. Chtěl jsem se něco dozvědět o společnosti undergroundu, ve které žil, o tom, jak ho ovlivnila, a čím ho přitahovala. Je to tedy mnohem více životopis o letech Havlova života v undergroundu, smím-li je tak nazvat, protože vím, že někteří lidé toto slovo odmítají – tedy ve světě mimo oficiální společnost. A to je vlastně skutečné téma tohoto životopisu – svět undergroundu jako podhoubí jeho myšlenek.“

V knize „Havel: Nedokončená revoluce“ Dr. Barton píše:

„Obraz, který si mnozí lidé vybaví, když se řekne Václav Havel, pochází nejspíš ze šťastnějšího období, například ze dne 22. listopadu 1989, tedy pátého dne sametové revoluce. V podvečer onoho dne stál dav 200 000 demonstrantů na kočičích hlavách bulváru, který se táhne necelý kilometr od Můstku k Národnímu muzeu. Havel ukazoval z balkónu demonstrantům prsty pravice ‚V‘ na znamení vítězství. Jako nejmenší z lidí hovořících ke shromážděným občanům Havel rozhodně nepůsobil jako hrdina. Rozcuchaný větrem s řídkým knírem vypadal spíše jako ‚roztomilý mrož‘, jak ho jednou popsal Timothy Garton Ash.“

„Nejdříve k demonstrantům promluvil Radim Palouš, filosof a dlouholetý disident, po něm se slova ujal tajně vysvěcený kněz Václav Malý. Když konečně došla řada na Havla, díval se jakoby na své boty. V případě jakéhokoli jiného řečníka by byl výsledek katastrofální. Avšak Havlův pomalý, nejistý projev působil poctivým, ba dokonce svěžím dojmem. Podle jeho držení těla by člověk usuzoval, že jde o plachého, rozháraného umělce. Na občany, kteří tou dobou již přes čtyřicet let poslouchali bombastické projevy komunistických pohlavárů, postava Havla, svým způsobem antihrdiny, působila elektrizujícím dojmem.“

„Dálkový výslech“, sbírka rozhovorů, které s Havlem vedl a v roce 1986 vydal u příležitosti Havlových padesátých narozenin novinář Karel Hvížďala, je podle dr. Bartona „svým způsobem mistrovským dílem, knižní debatou, která byla nejen hluboce osobní, ale zároveň byla analýzou jeho zápasu o občansky odpovědný život“.

Havel tam kromě takových věcí, jako jsou české dějiny a eroze ducha v moderním světě, hovořil o svých hrách, létech věznění, manželství s Olgou a mnoha absurditách a paradoxech, které viděl ve svém vlastním životě.

„Pokud si vzpomínám dobře na jistou pasáž, jedním z ústředních paradoxů bylo, že nejraději ze všeho měl klid, a přesto většinu svého dospělého života strávil v obrovské vřavě, ovšem cítil, že nemá na vybranou. Nepřál si nic jiného, než aby mu byl dopřán klid na psaní jeho her, a přesto trávil roky tím, že dělal všechno jiné, jen ne toto psaní. Domnívám se, že to je opravdu stěžejní moment pro pochopení jeho povahy.“

„Za všemi těmi paradoxy, k nimž jsem se snažil proniknout, je jeden další, a tím je, že Havel strávil velkou část svého života snahou porozumět autoritářské povaze kultury, ve které žil. On sám však byl člověk, pro něhož bylo nesmírně důležité ovládání věcí kolem sebe. Myslím si, že velkou část svého života s tím zápasil a snažil se pochopit svou vlastní povahu, včetně svých sklonů k tomu, co bychom mohli nazvat ovládáním věcí.“

„Psaní byl pro Havla po většinu života mimořádně bolestivý proces. Napsat hru mu často trvalo dlouhé roky, a tak tomu bylo až do poloviny 80. let, kdy prožil řadu tvůrčích a pravděpodobně i citových zlomů, psychologických zlomů, kdy mu najednou psaní dramat netrvalo několik let, už je dokázal vytvořit v krátkých obdobích intenzivní práce. ‚Largo desolato‘ a ‚Pokoušení‘ – každá z těchto her byla napsána přibližně během deseti dnů.“

Chtěl jsem vás požádat, abyste nám řekl jako psycholog, jakým typem osobnosti Havel byl, jestli byste nám to dokázal analyzovat pokud ... pokud byste si ho dokázal představit jako svého pacienta, co byste o něm napsal?

„Nesmírně kreativní a nesmírně rozháraný – jak to tak u mnoha kreativních lidí bývá. A tento vnitřní zápas hrál v jeho případě významnou roli. Uvědomil jsem si mimo jiné, že teprve, když se zamiloval do Jitky Vodňanské, dokázal se zcela otevřít vůči sobě samému. Byl to velmi uzavřený člověk a někdy mu připadalo, jak sám říkal, obtížné si uvědomit, že má tělo a bez výhrad přijmout svět kolem sebe.“

Chtěl jsem se vás také zeptat na jeho vztah s Olgou. Spousta autorů se o ní zmiňuje jen tak mimochodem, že pro něho byla něco jako matka, bylo o něm také známo, že se jí netajil se svými nevěrami – pokud je tak můžeme nazývat, protože se o nich vědělo. Jak chápete jejich vztah vy? A našel jste v dopisech, v archivech něco, co by do toho vnášelo světlo?

„Nu, on byl ve všech svých dopisech Olze velmi obezřetný. Sotva byste je mohli nazvat ‚milostnými dopisy‘ – byly to spíš úřední dopisy. Na rozdíl od jeho korespondence s Jitkou je těžké najít dopisy, ve kterých by byl v případě Olgy zcela otevřený.“

„Ten vztah mi připadá komplikovaný a pravděpodobně velmi hluboký. V 80. letech bylo dlouhé období, kdy řešili otázku, zda v manželství vůbec pokračovat, ale je zřejmé, že v tom svazku pro oba něco bylo, něco opravdu důležitého.“

„Havel mnohokrát řekl, že Olga je jeho pevný bod, a přece několikrát málem došel až k na okraj propasti, několikrát ji málem opustil. V jednom dopise Jitce píše, že Olgu opustil. A přece už další týden byl u Olgy zpátky, on prostě nedokázal odejít. V tomto ohledu si opravdu myslím, že Olga pro něj byla cosi jako osoba zosobňující matku.“

„Byla tak odlišná od jeho vlastní matky – cosi jako osvobození od jeho matky. Olgu velmi potřeboval, a zdá se, že svým způsobem potřeboval její obdiv a respekt. Myslím si, že nakonec bychom měli říct, že Olga pro něho přesto přese všechno byla obdivuhodnou partnerkou. A nebylo pro ni to rozhodně jednoduché.“

Václav Havel strávil celkem pět let ve vězení, trpěl tím, že jeho práce a jeho svobody byly potlačovány, po dvě desetiletí žil téměř pod neustálým dohledem tajné policie, než byl zvolen do úřadu československého prezidenta, kam ho vynesla sametová revoluce. Dr. Barton píše:

„Havlův život nekončí sametovou revolucí. Někteří lidé tvrdí, že jí teprve začal. Dlouhé roky odporu ustoupily něčemu úplně novému. Jako prezident byl, jak sám řekl, ‚katapultován přes noc do pohádkového světa‘. Mezinárodní sláva, sledování tiskem a všechny ty formality související s úřadem hlavy státu nazýval ‚ďábelskou pastí osudu‘ […].“

„Z jiného zorného úhlu je však jeho prezidentský úřad pouhou poznámkou pod čarou většího příběhu jeho života. Skutečný Havel, hrdinská část jeho života je z dřívější doby. V mnoha ohledech byla doba, kdy zastával prezidentský úřad, obdobím uspořádávání toho, na čem pracoval po dobu více jak 25 let, uspořádáváním věcí a snahou uplatnit myšlenky sametové revoluce ve státních orgánech.“

Životopis, který napsal dr. Barton, poskytuje čtenářům hluboký a celistvý pohled na Havlovu komplikovanou osobnost, zejména na jeho přetrvávající pochybnosti o sobě samotném, na intelektuální zvídavost a myšlenky, které ho možná nakonec činí tak zajímavým a stále tak relevantním i v dnešní době – tedy jeho touhu žít zkoumaný život a žít v pravdě, žít morálně.

„Opravdu si myslím, že to byl hluboce duchovní člověk. Skutečně si myslím, že jeho práce v žánru absurdního divadla vycházela konec konců z jeho potřeby najít smysl života, pevný duchovní bod. V několika dopisech hovoří o svých zkušenostech z vězení, kde navštěvoval katolickou mši, a není pochyb o tom, že ho to dojímalo. Ale nedokázal uvěřit v zosobněného boha, což já považuji za hluboce duchovní postoj. On by si takovou útěchu nepřipustil. Domnívám se, že to souviselo s jeho hledáním velmi duchovního pohledu na svět. Takhle ho chápu já.“

Z angličtiny přeložili Marzia a Derek Patonovi