Historik Bedřich Loewenstein obdržel Cenu Václava Bendy in memoriam

Dne 29. ledna 2026 se v prostorách Senátu uskutečnil 17. ročník udílení Cen Václava Bendy za rok 2025, kterými Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vyznamenává osobnosti za jejich „odpor proti totalitním režimům a obranu lidské svobody, svědomí a demokracie“. Mezi dvanácti oceněnými byli mimo jiných osobnosti nezávislé kultury a disentu, občansky aktivních doma i v exilu. Například hudebník Vratislav Brabenec, spisovatel Eugen Brikcius, signatářka Charty 77 Lilian Landová (in memoriam) a básnířka a právnička Lenka Marečková. Za historika Bedřicha Loewensteina – oceněného „za statečné občanské postoje v době komunistické totality a výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin“ – převzala cenu in memoriam jeho dcera Miriam Löwensteinová. Při této příležitosti chceme připomenout život a odborné dílo Bedřicha Loewensteina, který spolupracoval po roce 1968 s domácí opozicí, vyloučenými historiky a exilem.

Život v "krátkém dvacátém století"

Bedřich Loewenstein se narodil 20. června 1929 v Praze do česko-německo-židovské rodiny a vyrůstal v kulturně mnohovrstevnatém bilingvním prostředí. Jeho život byl od počátku poznamenán opakovaným vylučováním ze studia a perzekucí ze strany obou totalit. Z rasových důvodů byl za nacistické okupace vyloučen z gymnázia a následně totálně nasazen v pražské továrně. Po válce začal studovat filozofii a historii na Univerzitě Karlově, ale v roce 1951 byl z politických důvodů ze studia vyloučen. Studium mohl dokončit až v roce 1956 a stát se akademicky působícím historikem. V roce 1970 musel v rámci normalizačních čistek opustit Historický ústav ČSAV a až do své emigrace do Západního Berlína v roce 1979 působil jako tlumočník na velvyslanectví SRN v Praze. Po roce 1989 se mohl částečně vrátit do českého vědeckého prostředí a přednášel na Univerzitě Karlově. Po odchodu do důchodu v roce 1994 se přestěhoval do tiché lokality v oblasti německých Frank. V Česku vydal řadu prací: O nacionalismu a revolucích (Praha: Lidové noviny, 1991), Víra v pokrok: dějiny jedné evropské ideje (Praha: OIKOYMENH, 2009) a soubory studií My a ti druzí: Dějiny, psychologie, antropologie (Brno: Doplněk, 1997) a Občanská společnost a její krize: eseje historické a filosofické (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2015). Zemřel 11. května 2017.

Historická práce a myšlenky o fašismu

Loewensteinova práce se vyznačovala suverénním interdisciplinárním překračováním hranic historiografie, propojoval ji s filozofií, sociologií a psychologií, aby komplexně analyzoval dějinné události a procesy. Fašismus a nacismus nechápal jako náhodné excesy, ale jako „hluboký projev civilizační krize“ a „barbarský návrat k iracionalitě“, jak poznamenal historik idejí Tomáš Hermann. Klíčový moment pro vznik fašistických hnutí Loewenstein spatřoval v traumatickém zážitku první světové války jako „evropské občanské války“ a v možnosti uvolnit masovou brutalitu a agresivitu. Loewenstein podle své dcery Miriam také varoval, že totalita nezačíná náhlým násilím, ale nenápadnou „únavou z demokracie“, která se projevuje přijímáním jednoduchých řešení bez souvislostí pod vlivem strachu a nejistoty. Podle něj nebyl fašismus jen politickým problémem, ale zásadním ohrožením samotných základů lidství. Věřil, že dějiny nejsou jen sledem událostí, ale jsou to zejména „záznamy lidských rozhodnutí“.

Trval na tom, že „naše otázky, životní zkušenosti a antipatie tvoří legitimní součást výkladu“ dějin historikem: 

„Hlubším společným tématem těchto několika studií o nacismu a jeho předpokladech je tedy vesměs otázka civilizace a barbarství ve 20. století: otázka ohrožení lidství (a lidstva) silami ‘nového středověku’ (termínu užívám z nedostatku přiléhavějšího). Tyto otázky sice překračují tradiční pole řemeslné historiografie, přitom však nepřestávají být otázkami historickými v nejvlastnějším smyslu. Bohužel překračují také hranice ryze akademických rozprav.“

Svou vědeckou činnost tak chápal jako nástroj k rozpoznání plíživého vzdávání se svobody. Věřil, že intelektuální úsilí má za úkol identifikovat rizika moderny a chránit normativní pojetí civilizace.

Role zprostředkovatele mezi dvěma světy

Podle Viléma Prečana zastával Loewenstein nezastupitelnou roli „zprostředkovatele“ a jako významný intelektuální most mezi českou a německou historiografií. Díky přístupu ke kurýrní poště na velvyslanectví Spolkové republiky Německo mohl tajně předávat stovky zásilek s knihami a korespondencí, a mimo jiné zajistit převoz osobního archivu historika Karla Kaplana, který emigroval. Rovněž spoluinicioval sdělení Acta persecutionis, ve kterém informoval mezinárodní vědeckou veřejnost o perzekuci československých historiků. Kromě této odborné pomoci organizoval také finanční a materiální podporu pro rodiny perzekvovaných kolegů a disidentů. Svou nebezpečnou činnost na velvyslanectví prováděl s vědomím, že je nutné „žít pod zlými knížaty sice opatrně a skromně, avšak pracovitě a mužně“. Po celý život věřil, že – slovy jeho dcery Miriam – „intelektuál nemá být řečníkem pro davy“, ale spíše by měl být „tichým a vytrvalým hlasem svědomí“. Loewenstein totiž cítil, že svoboda není trvalý stav, ale neustálý úkol vyžadující osobní integritu.

***

Některé texty Bedřicha Loewensteina a o něm najdete v jeho profilu na tomto webu.