D131

1980,^{E1Dokument byl v Informacích o Chartě omylem publikován s datem 9. ledna 1979.} 9. leden, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění ČSSR s žádostí o objektivní přešetření procesu s šesti členy VONS.

Federálnímu shromáždění ČSSR
na vědomí: Nejvyššímu soudu ČSSR, České národní radě

Podle článku 29 Ústavy obracíme se k nejvyššímu orgánu státní moci v ČSSR s upozorněním na skutečnosti, které podle našeho názoru vážně narušují socialistickou zákonnost a poškozují zájmy republiky v zahraničí.

Dne 20. 12. 1979 potvrdil senát Nejvyššího soudu ČSR rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 1979 proti Petru Uhlovi, Václavu Havlovi, Václavu Bendovi, Jiřímu Dienstbierovi, Ottě Bednářové a Daně Němcové.^{E2Srv. D116 (15. 10. 1979), D120 (24. 10. 1979), D123 (12. 11. 1979).} Tito občané byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody za činnost, která odpovídá článku 17 Ústavy, jenž ukládá občanům povinnost dbát o plné uplatňování socialistické zákonnosti v životě společnosti, jakož i usnesení Federálního shromáždění z 5. 4. 1977, v němž je „péče o upevňování socialistické zákonnosti, rozhodné vyvozování závěrů z jejího porušování a soustavné prohlubování ochrany práv občanů“ vyhlašována za trvalý úkol a kde se zdůrazňuje nutnost překonávání „občanské netečnosti a lhostejnosti k porušování zákonnosti“. Obsahem jejich občanské aktivity bylo upozorňovat podle článku 29 Ústavy orgány našeho státu a podle článku 28 o svobodě projevu rovněž širší veřejnost na případy, které podle jejich názoru znamenají porušení občanských práv zaručených naší Ústavou, jejíž příslušná ustanovení je třeba vykládat v nerozlučné souvislosti s odpovídajícími usneseními mezinárodních paktů o lidských právech. Po ratifikaci nejvyššími orgány našeho státu a po publikaci ve Sbírce zákonů 120/76 tvoří tyto mezinárodní pakty integrální součást československého právního řádu, jejich dodržování všemi občany i orgány moci je tedy v zájmu našeho společenského a státního zřízení. Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zdůraznil závaznost těchto paktů a potvrdil, že dodržování lidských práv patří k základním podmínkám mírového soužití; požadavek respektování těchto přijatých norem odpovídá tudíž plně i mezinárodním zájmům a cílům zahraniční politiky naší země.

Je proto absurdní, že činnost uvedených občanů vyjadřující jejich soustavnou angažovanost pro tyto zásady, normy a jim odpovídající hodnoty byla orgány Bezpečnosti a prokuratury i soudy napadena jako podvratná činnost proti společenskému a státnímu zřízení či proti mezinárodním zájmům republiky podle § 98 trestního zákona. Již v počátku řízení proti těmto občanům bylo v rozporu se skutečností i s § 2, odst. 2 trestního řádu zveřejněno sdělení označující je spolu s J. Bělíkovou, L. Lisem, V. Malým a J. Němcem za pachatele trestných činů. Čtyři posledně jmenovaní byli v průběhu vyšetřování bez věcného odůvodnění ze společného řízení vyňati a dne 22. 12. 1979 po sedmiměsíční vyšetřovací vazbě propuštěni na svobodu, aniž bylo trestní stíhání proti nim zastaveno. Skutečností ani norem trestního řádu nebylo dbáno ani při přelíčení u Městského soudu. Zřejmě proto, aby tyto nezákonnosti zůstaly utajeny, byla v rozporu s § 2, odst. 10 trestního řádu prakticky vyloučena veřejnost jak domácí, tak i zahraniční, třebaže právě neregulérnost celého dosavadního řízení nutně vyvolávala její zájem o skutečný stav věcí. Proces i rozsudek, nutně chápaný jako nespravedlivý, byly pranýřovány podstatnou částí mezinárodního komunistického hnutí, demokratickou a pokrokovou veřejností a všemi silami, jimž záleží na opravdové politice uvolňování a spolupráce ve světě, a také řadou vlád států, které jako spolusignatáři Závěrečného aktu z Helsinek v rozsudku spatřují důkaz, že naše republika tento dokument nedodržuje. K Nejvyššímu soudu ČSR se obrátilo na osm set československých občanů s peticí^{E3Viz D128 (18. 12. 1979).} žádající okamžité osvobození jmenovaných deseti občanů, signatářů Charty 77 a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, a dalších politických vězňů v ČSSR; v této souvislosti připomínáme, že v Brně byl odsouzen za účast na stejné občanské aktivitě další člen Výboru Albert Černý.^{E4Albert Černý byl 3. 12. 1979 Městským soudem v Brně odsouzen za podvracení republiky k 3,5 letům vězení a 27. 3. 1980 Nejvyšší soud rozsudek potvrdil. Srv. Sdělení VONS č. 173 in: Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 6, s. 10–11.}

Přes důrazná upozornění na materiálně i formálně právní nedostatky i na negativní důsledky procesu i rozsudku potvrdil senát Nejvyššího soudu v líčení dne 20. 12. 1979 rozsudek 1. instance, aniž se zabýval skutečnostmi a argumenty obhajoby. Znovu byla přitom fakticky vyloučena veřejnost a znovu proti těm, kdo se chtěli přesvědčit zákonnými způsoby o regulérnosti přelíčení, postupovaly orgány Bezpečnosti nezákonně a násilnicky. Toto násilí postihlo i řadu představitelů zahraničních pokrokových organizací, sdružení a skupin, které o proces z pochopitelných důvodů projevily zájem, mezi nimi i světoznámého britského právníka Johna Platt-Millse, místopředsedu Mezinárodního sdružení demokratických právníků a dlouholetého člena Světové rady míru.

I když se organizátoři procesu v rozporu se zásadou veřejnosti snažili utajit jak materiálně právní, tak i procesní stránku svého postupu, vyplývá přesto z obžaloby, způsobu projednávání a z rozsudku dostatečně jasně, že orgány Bezpečnosti, prokuratury i soudy aplikovaly na činnost obviněných jednostrannou, voluntaristickou interpretaci § 98 trestního zákona, aniž respektovaly nejen skutečný stav věcí, ale ani vyšší normy vztahující se k této činnosti, tj. Ústavu republiky a její ustanovení o lidských právech, jež musí být vykládána v kontextu ratifikovaných mezinárodních paktů o lidských právech a bezvýhradně přijatého Závěrečného aktu z Helsinek. Posoudit a v celé šíři odstranit tento nesoulad by příslušelo podle Ústavy (článek 87, 92 a 93 ústavního zákona 143/68) Ústavnímu soudu ČSSR. Poněvadž dosud nebyla uvedena v působnost příslušná ustanovení a Ústavní soud nebyl vytvořen, přísluší řešení této kolize norem Federálnímu shromáždění. Jedná se o řešení zásadní povahy, které je ovšem rozhodující pro posouzení zákonnosti jak jmenovaného procesu, tak i jemu analogických represivních akcí proti občanům dožadujícím se zachovávání socialistické zákonnosti. Zásadní řešení této otázky je i věcí mezinárodních zájmů našeho státu. Bylo by i předpokladem seriózní věcné přípravy k madridskému zasedání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jež se má konat v tomto roce.

S odvoláním na již citovaný článek 17 Ústavy, jakož i na uvedené usnesení FS z 5. 4. 1977 žádáme Federální shromáždění, aby prostřednictvím svých již fungujících nebo k tomu účelu zvláště ustavených pomocných orgánů přešetřilo faktickou a právní stránku výše uvedeného problému. Spolu s občany, kteří nás v rámci občanské iniciativy o tento krok požádali, jsme ochotni k všestranné spolupráci při objasňování skutečností, jejichž znalost je k tomu potřebná. Jsme přesvědčeni, že objektivní přešetření věci a uvedení našich trestně právních norem i praxe jimi řízené do souladu s mezinárodními pakty o lidských právech přispěje ke splnění úkolu, který FS v uvedeném usnesení vyhlásilo za závazný pro sebe i pro celou naši společnost.

Považujeme zároveň za svou samozřejmou povinnost, že podle článku 28 Ústavy a článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech seznámíme s obsahem dopisu tu část naší veřejnosti, jež o otázku projevuje vážný a věcný zájem.

Marie Hromádková, Miloš Rejchrt, Zdena Tominová
mluvčí Charty 77,
mluvčí Charty 77 Jaroslav Šabata, Václav Benda a Jiří Dienstbier jsou vězněni.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), mimořádné číslo, s. 2–3.

Pole