D140

1980, 18. duben,^{E1Datování dokumentu je převzato ze strojopisné předlohy, na jiných strojopisných kopiích je uvedeno datum 16. dubna, u mnohých (včetně Informací o Chartě 77) datování chybí. V anotovaném seznamu dokumentů v knize Charta 77. 1977–1989 a v článkové bibliografii Informace o Chartě 77 (Brno 1998) je tento dokument časově řazen mezi 16.–27. duben 1980.} Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění ČSSR o porušování nedotknutelnosti osob a obydlí, omezování osobní svobody, žádající nápravu. Tři přílohy.

Vážení poslanci,

Ústava ČSSR a zákon č. 120/76 Sb. (mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech) zajišťují našim občanům řadu práv a svobod. I v Prohlášení k všeobecné deklaraci odborových práv, které jste přijali 9. 4. 1980, konstatujete, že „u nás máme právně zakotveny svobodu projevu, tisku, slova, svobodu shromažďovací, právo na všestrannou a aktivní účast na životě společnosti, je zajištěna nedotknutelnost osob, obydlí, listovního tajemství, tajemství dopravovaných zpráv a další“.

Žádáme Vás proto, abyste se zasadili o nápravu skutečností, které těmto svobodám a právům protiřečí. Upozorňujeme hlavně na porušování nedotknutelnosti osob a obydlí ze strany orgánů SNB, jak je zachycují přiložené dokumenty.

Rudolf Battěk, Marie Hromádková, Miloš Rejchrt
mluvčí Charty 77.
Mluvčí Charty 77 Václav Benda, Jiří Dienstbier a Jaroslav Šabata jsou t. č. vězněni.

Příloha: dopis Kateřiny Dejmalové generálnímu prokurátorovi, zpráva Pavla Šmídy, stížnost Zdeny Tominové

dr. Ján Feješ

generální prokurátor ČSSR

Generální prokuratura ČSSR

Náměstí Hrdinů 1300

140 00 Praha 4

Věc: Stížnost na postup příslušníků SNB

Pane generální prokurátore,

mám za to, že není příliš častým zjevem, aby se na Vás musel někdo obracet během 14 dnů třikrát. Bohužel mám to „štěstí“ patřit k jednomu z těchto výjimečných případů.

První stížnost Vám posílal můj manžel dne 11. 3. 1980 na postup příslušníků SNB ze dne 8. 3. t. r.; druhou stížnost Vám posílal opět můj manžel dne 14. 3. na postup příslušníků SNB ze dne 12. 3. Dnes – v manželově nepřítomnosti – se na Vás musím obrátit já.

Dne 19. 3. 1980 vstoupilo násilím do našeho bytu asi 15 příslušníků SNB, z toho 4 v civilu. Zákonné oprávnění neměli žádné: v našem bytě nehrozila ani škoda na zdraví či na životě nikomu z přítomných, ani větší škoda na majetku, což je jediné zákonné ustanovení, podle kterého mohou příslušníci SNB bez předchozího souhlasu příslušného prokurátora vstoupit do bytu (§ 30 zákona 40 o SNB ze dne 24. 4. 1974 Sb.). Jedinou škodu na majetku způsobili právě příslušníci SNB – totiž násilným vylomením dveří ve snaze vniknout do bytu. (Zdůrazňuji, že tento postup nemohl být oprávněn ani nějakou udánlivou výtržností či pohoršením: sešlo se u nás asi 25 přátel, aby si poslechli přednášku doc. dr. Radima Palouše na téma konkrétní fenomenologie smyslu – tedy na téma povýtce filozofické. Obávám se, že jakýkoli rozhlasový či televizní přijímač působí více hluku než poměrně tichý hlas pana docenta.)

Příslušníci SNB zlegitimovali všechny přítomné, pro šest z nich (jmenovitě pro Terezu Kohoutovou, doc. dr. Radima Palouše, dr. Miloše Rejchrta, Jana Rumla, Jiřího Středu a ing. Karla Šlinga) vypsali na místě předvolávky ihned. (Nikdo z nich – pokud je mi známo – se dosud nevrátil. Jejich rodiny rovněž nedostaly vyrozumění o jejich zajištění, ačkoliv včera ve 20.30 hod. uplynula zákonná 24hodinová lhůta o vyrozumění, že občan byl zajištěn – § 23 zákona 40 o SNB). S předvolávkou pro dr. Julia Tomina a pro mého manžela Ivana Dejmala (kteří se rovněž ještě nevrátili) se prostě neobtěžovali. Dr. Tomin trval na zákonném postupu a bez předvolávky odmítl s příslušníky odejít. Výsledkem bylo nesmírně brutální odvlečení dr. Tomina do auta VB.

Všichni, kdo jsme byli svědky tohoto postupu – včetně náhodných svědků z řad nájemníků domu –, máme vážné obavy o zdraví dr. Tomina. Nedovedu si totiž představit, že by lidská páteř mohla bez poškození vydržet zacházení, jakého se dostalo dr. Tominovi. Byl vyvlečen po zádech z druhého poschodí (přibližně 50 schodů) až na ulici. To, že byl bez bot a bez kabátu, je v tomto světle již bezvýznamným detailem. Můj manžel se nebránil – tento zážitek byl pro něj zřejmě dostačujícím důkazem toho, jak příslušníci SNB plní svou povinnost a dbají cti, vážnosti a důstojnosti občanů i své vlastní (té vlastní zejména) (viz § 15 zákona 40 o SNB/1974 Sb.). Ani já nevím, jak se slučují se ctí, vážností a důstojností příslušníků SNB – v daném případě StB, tedy člověka, který je zde k ochraně občanů – výroky o tom, jak by byl strašně rád, kdyby se třeba někomu z nás přihodila újma na zdraví či životě. Bohužel, dotyčný příslušník se představil jako poručík Novák a číslo svého služebního průkazu – asi pro jistotu – odmítl sdělit. Zřejmě neznal vyhlášku č. 42 federálního ministerstva vnitra ze dne 8. května 1974 o prokazování příslušnosti k SNB, kde se v § 5 výslovně uvádí povinnost sdělit číslo služebního průkazu, je-li o to příslušník SNB požádán. Přátelské setkání se tedy toho večera skončilo osmi zatčeními a výzvou příslušníků SNB, aby ostatní naši přátelé opustili náš byt.

Pane generální prokurátore, z titulu Vaší funkce nejvyššího ochránce zákona Vás žádám, abyste konečně zjednal nápravu. Pokud filozofické přednášky v soukromém bytě – tedy pouze pro přátele hostitelů – jsou v rozporu se zákonem, žádám, aby mi příslušné zákony byly explicitně jmenovány a vysvětleny. Prohlášení příslušníků StB, že tyto přednášky se konat nemohou, protože oni si to nepřejí, dostatečným důvodem není a být nemůže.

Pane generální prokurátore, byla jsem vychovávána v úctě k zákonům a v důvěře v jejich ochranu. Brzy se ocitnu v situaci, kdy bych chtěla a měla tuto výchovnou zásadu předat další generaci. I proto Vás žádám, abyste mi svým zásahem podal důkaz, že zákony skutečně platí pro všechny občany – tedy i pro občany, jejichž povoláním je výkon služby v SNB, a že jejich ochrana se skutečně vztahuje na všechny občany bez ohledu na jejich povolání, náboženské vyznání a stranickou příslušnost.

V Praze dne 14. dubna 1980

Kateřina Dejmalová
Kamenická 45, Praha 7

Zpráva o nezákonné akci StB proti Pavlu Šmídovi

Ve středu 9. dubna 1980 jsem doprovázel syna prof. Julia Tomina do Bartolomějské ulice, kam nesl svému otci boty, brýle a hygienické potřeby, neboť jej hodinu předtím bosého a bez brýlí odvezli příslušníci StB k výslechu. Mimo mne doprovázelo Tominova syna ještě asi sedm dalších účastníků StB rozpuštěné pravidelné středeční filozofické přednášky. V poklidu jsme čekali před budovou StB, až bude Lukášovi dovoleno předat otci věci osobní potřeby. Během tohoto čekání jsme však byli požádáni příslušníky StB a VB o naše občanské průkazy, s kterými odešli zpět do budovy. Ve 20.15 byly průkazy všem vráceny a já jsem byl vyzván, abych následoval jednoho příslušníka Bezpečnosti do budovy a tam zůstal až na další stát čelem ke zdi. Asi po pěti minutách mě vzali mezi sebe dva muži v civilu, z nichž jeden byl menší štíhlé postavy s tmavými vlasy a druhý silné vyšší postavy se světle hnědými vlasy. Tito dva elegantně oblečení muži mi připravili zážitek, který jsem měl dosud možnost shlédnout pouze ve filmech, pojednávajících o zvířecí bestiálnosti gestapáků za druhé světové války. Jedním z posledních byl film o Marušce Kudeříkové, promítaný v neděli 6. 4. 1980, takže možnost konfrontace byla v rozmezí tří dnů. Je to o to otřesnější, že je to letos již 35 let, co jsme se zbavili těchto hrůz z rukou fašistů.

Začátek byl na neosvětleném schodišti budovy StB mezi 1. a 2. patrem, kde se ke mně otočil onen silnější z mužů se slovy: „Tak co, Pavlíčku?“ a velice silně a přesně mě kopl špičkou boty přímo do jednoho z nejcitlivějších míst na mužském těle, tedy do rozkroku. Je to skutečně hrozná bolest, po které není možno se udržet na nohou, nehledě k tomu, že jsem měl vzápětí nutkání ke zvracení. Když jsem spadl na zem, začali mě oba nutit dalším hrubým násilím, při kterém jsem mimo jiné ještě dalším kopnutím utrpěl pohmožděninu pravé ruky, abych se postavil a zpříma je následoval do vyšetřovací kanceláře. To však bylo pro mne téměř nemožné, a proto se to neobešlo bez dalšího strkání, při kterém jsem velice prudce padal na schody a na zem. Konečně jsme však již byli v kanceláři, kde, jak jsem se mylně domníval, bude už snad klid.

Když jsem byl velice nešetrně strčen na židli, vrazili do místnosti dva muži v civilu, kterých jsem si předtím stačil povšimnout na chodbě před kanceláří. Tedy tito dva muži – z jednoho z nich byl silně cítit alkohol – mě bez jakéhokoliv úvodu začali bít hřbetem ruky a otevřenou dlaní do obličeje a přitom mě jeden z nich tahal neustále za vlasy, abych si nemohl chránit obličej skloněním hlavy. Ruce jsem měl zaměstnány krytím jiných částí těla, neboť onen silnější muž z první dvojice neustále naznačoval, že se mi chystá uštědřit další kopanec tam, kam předtím. Během tohoto bití bylo na pokyn jednoho z mužů zavřeno okno, aby ven nepronikl hluk a vodopád nejhrubších nadávek, kterými jsem byl po celou tu dobu nepřetržitě zasypáván.

Otázky obou příchozích, kladené mi tak poutavou formou, měly pro mne překvapující obsah. Týkaly se totiž mé soukromé cesty do NDR, z níž jsem se vrátil asi 10 dní před zadržením. Zajímavé také bylo, že ani otázky, ani případné odpovědi neměly být psány do protokolu. Protokol se týkal pouze filozofických přednášek. Při otázkách týkajících se něčeho jiného než základních dat o mé osobě, jsem využil zákonného práva a odmítl vypovídat. Při tomto výslechu se též hovořilo o mém místě bydliště, a to byla pro mého vyšetřovatele příležitost, aby se výrazy, za které by se nestyděl ani nejotrlejší námořník, vyjadřoval o paní, u které bydlím v podnájmu (užité výrazy byly asi tohoto druhu: svině, kurva, kráva atd.). Dále jsem se dověděl několik zajímavých faktů o pravomoci StB. Mimo jiné mi bylo řečeno, že záleží na tom, jak budu „rozumný“ při projednávání mé žádosti o vystěhování, a že to také může trvat 10 let, pokud ONI nebudou chtít. A zdá se, že nechtějí, neboť jsou tomu přesně 4 měsíce, co jsem si žádost podal, a dosud jsem nedostal žádnou odpověď.

Dále mi pak bylo během tohoto prvního výslechu vyhrožováno, že mou činností mohou být postiženi v zaměstnání a ve škole také mí rodiče a bratr, se kterými – jak oni dobře vědí – se již delší dobu ani v nejmenším nestýkám.

Kolem půl desáté byl vyplněn formulář pro mé předběžné zadržení a do kolonky pro důvod byl po delším hraném přemýšlení vepsán § 202 – tedy výtržnictví. To bylo pro tento den vše a já jsem byl odveden do cely předběžného zadržení. Tu noc jsem téměř celou probděl, neboť mi bylo z utrpěného nervového a fyzického šoku zle od žaludku.

Druhý den jsem byl předvolán k výslechu až odpoledne. Tento výslech probíhal naprosto odlišně. Mladý vyšetřovatel mi velice opatrně nasadil pouta a odvedl mě – na tamní poměry – do elegantně zařízené kanceláře. Dojem však kazil pocit, že jsem tam, kde jsem a že snad jen náhodou jsem potkal na cestě do kanceláře onoho muže, který mne minulý večer tak surově kopl. On byl tomuto setkání nejspíš rád, neboť se na mne vyzývavě usmíval.

V kanceláři mi byla nabídnuta kožená židle. V čele stolu seděl muž menší silnější postavy, který působil dojmem vyšší služební hodnosti. Výslech však vedl onen mladší příslušník StB. Nejdříve mi byla učiněna přednáška o tom, co by bylo pro mne dobré, co bych měl dělat a jak bych se měl chovat. Pak byla telefonicky předvolána písařka a bylo přistoupeno k otázkám do protokolu. Po zjištění, že nebudu opět vypovídat, přišla další přednáška o mých morálně-volních vlastnostech a o mém vztahu k rodné socialistické vlasti. Na mou stížnost ohledně vedení výslechu v předešlém dni jsem dostal šokující odpověď: „To víte, mnozí pracovníci jsou občas nervózní, a pak se stane, že…“ a zbytek věty nedopověděl. Řekl mi také, že si mohu podat stížnost. Jako vždy! Na druhou stranu mi pohrozil, že pokud se nepřestanu chovat tak jako dosud (mimo jiné: „…stýkat se s lidmi jako Věra Vránová a Anča Šabatová…“), bude mi zakázán pobyt v Praze. To bylo ve čtvrtek asi tak vše.

V pátek probíhal výslech jako den předtím. Bylo mi však vyhrožováno tvrdými sankcemi, pokud budu nadále navštěvovat filozofické přednášky. Do protokolu bylo pouze zaznamenáno, že odmítám vypovídat a protokol nepodepíši.

Po výslechu jsem byl odveden zpět do cely a poté propuštěn až hodinu po 48hodinové lhůtě, tedy ve 21.25 hod.

V Praze dne 14. dubna 1980

Pavel Šmída
Cimburkova 24, Praha 3

Zasláno jako stížnost pro porušení zákona Inspekci federálního ministerstva vnitra a Generální prokuratuře ČSSR

a dále dáno na vědomí: prezidentu republiky, Federálnímu shromáždění ČSSR, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných

Obvodový vojenský prokurátor

Nám. hrdinů 1300
Praha 4

Věc: trestní oznámení

Pane prokurátore,

jmenuji se Zdena Tominová (narozená 7. 2. 1941) a jsem uživatelem bytu ve třetím patře domu č. 287/3 v Keramické ulici v Praze 7, který spolu se mnou obývají manžel PhDr. Julius Tomin a synové Lukáš (1963) a Marek (1969).

V sobotu dne 12. dubna 1980 kolem 19. hodiny bylo v mém bytě (na manželovo a mé výslovné pozvání) přítomno dalších 20 osob: profesor Anthony Kenny, děkan Balliol Colege Oxfordské univerzity, a jeho paní, dále 17 našich přátel (čs. občanů), převážně mladých lidí, kteří již dlouhou dobu systematicky pracují s mým manželem nad filozofickými tématy v rámci soukromého sebevzdělávání; a Jacques Laskar, mladý francouzský odborář, který nás navštívil během svého pobytu v Praze. Smyslem našeho sobotního setkání bylo vyslechnout přednášku prof. Kennyho o Aristotelově Etice Nikomachově a Eudémově a v přátelském kroužku pobesedovat o filozofickém odkazu antického Řecka. Zbytečno zdůrazňovat, že takovýto přátelský večer probíhal – na rozdíl od běžných soukromých oslav a večírků, které se konávají v bytech – v naprosté tichosti a klidu. Přesto byl tento večer – z důvodů zdravému rozumu a občansko-právnímu cítění nedostupných – brutálně narušen skupinou nejméně deseti uniformovaných a ozbrojených příslušníků VB a nejméně šesti příslušníků StB v civilu, kteří vnikli do bytu bez povolení prokurátora, zajistili prof. Kennyho a jeho paní a Jacquese Laskara a ještě téže noci je eskortovali na hranice ČSSR a vyhostili ze země. Zajistili rovněž mého manžela a s jedinou výjimkou všechny pozvané přátele, kteří pak byli bez jakéhokoliv zákonného důvodu drženi přes 50 hodin v místnostech a v celách předběžného zadržení na KS SNB v Bartolomějské ulici.

Jak vyplyne z níže následujícího přesného popisu této politováníhodné události, příslušníci SNB, kteří „zákrok“ prováděli, disponovali přesnou informací o tom, že u nás toho večera bude prof. Kenny a že se bude jednat o filozofický večer (tuto informaci nicméně nemohli obdržet ze zákonných zdrojů), byli předem odhodláni použít násilí a způsobit nám všem škodu znemožněním dalšího rozšíření znalostí o filozofii; prof. Kennymu a jeho paní pak způsobit škodu násilným a bezdůvodným přerušením jejich plánovaného a předem zaplaceného pobytu v ČSSR; a všem zadrženým osobám škodu spočívající v omezení jejich osobní svobody a v některých případech v zabránění výkonu jejich povolání v pondělí.

Konzultovala jsem čs. trestní zákon a zákon č. 40/1974 Sb. a dospěla jsem k přesvědčení, že skupina příslušníků VB a StB (jeden z příslušníků StB se později identifikoval v přítomnosti mého muže jako major Fišer, jména a hodnosti ostatních neznám) se v našem bytě ve večerních hodinách 12. dubna 1980 dopustila nejméně tří závažných trestných činů, a to:

Zneužívání pravomoci veřejného činitele, § 158, písmeno 1, a, b trestního zákona, jehož se dopouští „veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu…

a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu,

b) překročí svou pravomoc.“

Porušování domovní svobody, § 238, písmeno 1, a, b trestního zákona, jehož se dopouští ten, „kdo vnikne do domu nebo do bytu jiného tím, že užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, nebo kdo tam neoprávněně setrvá v úmyslu vykonat násilí“ (1), přičemž se závažnost trestného činu zvyšuje, jestliže pachatel

a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 se zbraní nebo

b) spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami“ (2).

Omezování osobní svobody, § 231/2 trestního zákona, jehož se dopouští ten, „kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody“ (1), přičemž vyšším trestem bude pachatel potrestán, „spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu usnadnit jiný trestný čin“ (2).

V tomto smyslu také podávám na skupinu příslušníků SNB (patřící pravděpodobně k útvaru KS SNB Praha 1, Bartolomějská ul.) trestní oznámení. Nevylučuji ovšem, že podrobné šetření by mohlo odhalit ještě jiné trestné činy, jichž se příslušníci dopouštěli ve skupině nebo jednotlivě. Podám nyní pokud možno přesný popis události, která je předmětem mého trestního oznámení, a to tak, jak se odehrála před mýma očima. (Jsem si ovšem až příliš dobře vědoma toho, že příslušníci SNB budou má tvrzení všemožně popírat; zde mi nezbývá než prohlásit, že mohu své výroky odpřísáhnout a že se mohu v celkovém průběhu událostí a v některých jednotlivostech dovolávat svědectví 17 přítomných přátel.)

Popis události: Profesor Kenny začal hovořit o Aristotelově Etice Nikomachově krátce po 19. hodině. Hovořil anglicky a můj manžel jeho slova překládal do češtiny. Seděli jsme v těsném kroužku v obývacím pokoji a pozorně naslouchali, nekonzumovali jsme žádné nápoje, zdrželi jsme se i kouření. (Dodávám pro úplnost, že naši přátelé se scházeli před 19. hodinou jednotlivě nebo v malých skupinkách, chovali se tiše a naprosto nemohli zadat jakoukoli příčinu k nařčení z „výtržností“, které jim bylo později u výslechu formálně předhazováno.)

Ve 20.10 hod. se naše tichá ulice naplnila hlukem přijíždějících vozů a mnohonásobným boucháním dvířek, vzápětí bylo slyšet zuřivý štěkot psa jednoho ze spolunájemníků domu a dupot mnoha párů nohou po schodech. Po dvojím zazvonění jsem pootevřela dveře a spatřila uniformované příslušníky VB, kteří se hned tlačili do dveří. Stačila jsem se ještě zeptat, zda mají povolení ke vstupu do bytu a co vlastně chtějí, byla jsem však ihned za použití „kouzelné“ formule „Jménem zákona!“ vtlačena do bytu, a jakkoli jsem se snažila příslušníkům v nezákonném vstupu do bytu zabránit vlastním tělem, nebylo to – vzhledem k jejich počtu – nic platné. Do předsíně a prakticky také ihned do obývacího pokoje vniklo nejméně 10 ozbrojených příslušníků VB a v tuto chvíli nejméně 4 příslušníci StB v civilu (další byli v chodbě domu a zřejmě také před domem). Tmavovlasý příslušník StB v krátkém koženém kabátě pronesl, jak se kolem mne protlačoval do bytu, milá slova: „Dostaneš do držky!“ O něco později, když byla situace poněkud přehlednější, dožadovala jsem se znovu, aby příslušníci SNB předložili povolení od prokurátora ke vstupu do bytu, případně vysvětlili, na podkladě jakého zákona v bytě setrvávají. Povolení mi předloženo nebylo a jinak se mi dostalo buď arogantních odseknutí, nebo odpovědí prozrazujících až absurdní neznalost zákonů. Např.: „Tohle je normální zjišťování totožnosti podle § 19 (!) a jsme tu podle § 25 (!) zákona č. 40!“

Okamžitě po vniknutí do pokoje začali příslušníci VB vybírat od přítomných občanské průkazy. Profesor Kenny a jeho paní byli úřední tlumočnicí, kterou si příslušníci přivedli s sebou, vyzváni: „Mr. Kenny, Mrs. Kenny, please, come with us!“ a spolu s Jacquesem Laskarem vyvedeni z bytu jako první, aniž se jim dostalo vysvětlení, co se vlastně děje a čeho se dopustili. Přítomnost tlumočnice, která spolu s příslušníky StB vnikla do bytu, jasně dokládá, že Bezpečnost o přítomnosti oxfordského filozofa věděla předem. V téže době jeden z příslušníků StB v bytě fotografoval. Vzápětí byl můj muž násilím stržen z pohovky a odveden z bytu spolu s první „várkou“ pozvaných přátel (kolik se jich zřejmě vešlo do přistavených 6–7 vozů). Přitom všichni přítomní řádně prokázali svou totožnost, což podle mého názoru ani nebylo jejich povinností, protože v této chvíli již příslušníci Bezpečnosti zjevně překračovali svou pravomoc a jednali způsobem odporujícím zákonu. Postupně, jak se vozy vracely, byli z bytu odvedeni a odvezeni bez jediného relevantního slůvka vysvětlení všichni pozvaní přátelé mimo dr. Radima Palouše, jehož špatný zdravotní stav byl Bezpečnosti znám a jemuž bylo dovoleno odejít domů.

Po celou dobu postupného „transportu“ – tj. asi jednu hodinu – setrvávali příslušníci VB i StB v našem bytě, volně se pohybovali po celém bytě, brali do rukou a prohlíželi volně ležící knihy i jiné předměty, některé věci odnášeli do předsíně a jen na můj ostrý protest mi je znovu vydali a velmi důrazně dávali najevo, že jsou tu „pány“. Přátele čekající na odvoz nutili setrvávat v obývacím pokoji, kde hlídali každý jejich pohyb, někteří z příslušníků se bez dovolení usadili na prázdných židlích. Docházelo i ke scénám velmi nepěkným. Např. mého sedmnáctiletého syna, kterého také přiměli legitimovat se, přitiskli hned poté dva příslušníci ke dveřím koupelny a násilím mu odcizili z náprsní kapsy kopii dopisu, který psal jeho otec ministrovi vnitra. Jedné z přítomných dívek vytrhli z ruky rozepsaný soukromý dopis, přestože protestovala a bránila se; dopis se mi naštěstí podařilo příslušníkům StB odejmout a dívce po návratu z CPZ vrátit. Byla jsem rovněž vyzvána, abych se oblékla a „šla s nimi“, výzvy jsem však neuposlechla. Násilím jsem odvedena nebyla zřejmě jen proto, že příslušníci věděli, že se má vrátit domů můj desetiletý synek. Nakonec jsem zbyla v bytě sama se svým starším synem a dvěma příslušníky Bezpečnosti. Na mou hořkou a unavenou otázku, zda jim to už stačilo, odpověděl již jednou zmíněný tmavovlasý mladík v koženém kabátě otázkou, položenou zblízka do tváře: „Chcete facku?“ Snad mi ji měl opravdu dát – bylo by to vskutku stylové zakončení akce, která se dá těžko označit za něco jiného než za policejní razii (a to ještě jen díky uniformám – jinak celý průběh připomínal spíše akci nějakého gangu). Druhý mladík v civilu jej však odvedl, dveře se zabouchly a byl by to býval konec, kdyby nenásledovala již zmíněná vyhoštění a 50hodinové nezákonné držení mého muže a mých přátel.

Pane prokurátore, ráda bych Vám položila otázku, kterou neustále kladu sama sobě – jak je tohle vůbec možné? Jak je možné, že v zemi, která má ústavu, trestní a občanské právo a zákony, která ratifikovala mezinárodní pakty o lidských a občanských právech, mohou samotní profesionální strážci zákona myslit a konat, jako by zákonů nebylo? Jak se mohou příslušníci StB při výsleších vyjadřovat slovy „nás zákony nezajímají, my vás naučíme poslouchat, co my nechceme, to prostě nebude!“? Kdo vnukl příslušníkům VB přesvědčení, že zákon č. 40/1974 Sb. o SNB není nutno při výkonu pravomoci podrobně znát, protože má vlastně jediné znění: „Bezpečnost může všechno!“? Jaké právní vědomí lze očekávat od občanů země, v níž příslušníci Bezpečnosti právo a zákony ignorují? A jakou mezinárodní pověst může taková země mít, a to tím spíše, že stejně bezprávně jednají příslušníci SNB např. s oxfordskými učenci?

Žádám Vás, pane prokurátore, abyste toto mé trestní oznámení nebral na lehkou váhu, abyste se také zasadil plnou vahou o to, aby občané této země nemuseli mít strach z těch, kdo mají jejich bezpečnost chránit. „My to děláme z politického přesvědčení,“ odpovídají někteří příslušníci SNB, poukazujeme-li na nezákonnost jejich jednání. Není nejvyšší čas, aby je někdo poučil, že i v socialistické společnosti je zákon něco jiného než třídní uvědomění? Aby je někdo poučil, že Aristoteles (nebo Platon) je sice v našich učebnicích nazýván idealistickým filozofem, ale že to nikterak neznamená, že je třídním nepřítelem? A že lidé, kteří se ve volném čase scházejí, aby usilovali o poznání člověka a světa prostřednictvím starověké filozofie, jež položila základy modernímu lidskému myšlení, nejsou „hrstkou kriminálních živlů“? A že by v případě, kdyby tímto svým konáním přece porušili některý z čs. zákonů, měli být řádně poučeni, který? A že to opravdu není a nemůže být zákon č. 40 o SNB?

Kladu toto množství požadavků a otázek proto, pane prokurátore, že nezákonný „zákrok“ Bezpečnosti proti dvěma desítkám mladých lidí, usilujících ve vší tichosti a v soukromých bytech a na základě občanské vzájemnosti o prohloubení vzdělání, se neudál poprvé. „Zákrok“ ze 12. dubna 1980, který je předmětem mého trestního oznámení, byl nejen „nejmohutnější“, ale také v krátkém časovém rozmezí od počátku března do počátku dubna t. r. již šestý v pořadí! Kdyby se jednalo třeba jen o málo závažnou trestnou činnost, musel by např. můj manžel být dávno trestně stíhán či odsouzen (podobné filozofické večery se pod jeho vedením konají pravidelně každou středu již po tři roky); Vám (právě tak jako mně, mým přátelům a všem soudným lidem) musí být naopak z předešlého jasné, že se jedná o činnost zcela legální, v níž nám nezákonným a svévolným způsobem zabraňují příslušníci jednoho z útvarů SNB, vědomě přitom hrubým způsobem ponižují naši lidskou důstojnost a způsobují nám mnohou nenahraditelnou škodu.

Je mi upřímně líto, že na základě zkušeností nejen vlastních mohu chovat jen nepatrnou naději, že mé trestní oznámení bude řádně projednáno nezaujatou a nestrannou justiční instancí; nemohu dokonce bohužel ani vyloučit, že se jeho podání neobrátí nakonec v můj neprospěch. Proto si osobuji právo seznámit s jeho obsahem všechny, kdo o to mohou mít zájem.

V Praze 16. dubna 1980

Zdena Tominová
Praha 7, Keramická 3

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 6, s. 3–9.

E1.

Datování dokumentu je převzato ze strojopisné předlohy, na jiných strojopisných kopiích je uvedeno datum 16. dubna, u mnohých (včetně Informací o Chartě 77) datování chybí. V anotovaném seznamu dokumentů v knize Charta 77. 1977–1989 a v článkové bibliografii Informace o Chartě 77 (Brno 1998) je tento dokument časově řazen mezi 16.–27. duben 1980.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	18
Měsíc	4
Rok	1980
Zpracovaný	true
OCR	false