D144

1980, 15. květen, Praha. – Sdělení a stanovisko ke zprávě komise Mezinárodní organizace práce o diskriminaci v zaměstnání a povolání v Československu.E1Samizdatová předloha je v levém horním rohu označena „Ch 77 14/80“.

Mluvčí Charty 77 obdrželi stanovisko ke zprávě expertů Mezinárodní organizace práce k projednávané otázce pracovněprávní diskriminace v Československu, které postupují Mezinárodní organizaci práce v Ženevě a Mezinárodní konfederaci svobodných odborů v Bruselu.E2Mezinárodní odborové organizace začaly sledovat porušování úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111 o pracovní diskriminaci po zveřejnění prvního dokumentu Charty 77 o této problematice (srv. D16 z 30. 5. 1977). Sjezd francouzské Všeobecné konfederace práce v prosinci 1978 zaslal Ústřední radě odborů protest proti porušování odborových a politických práv v Československu. Komise expertů Mezinárodní konfederace svobodných odborů (MKSO) vypracovala kritickou zprávu, kterou postoupila Mezinárodní organizaci práce (MOP). MOP zaslala zprávu čs. vládě a otázku pracovní diskriminace zařadila na pořad 64. (1979) a poté na 66. Mezinárodní konferenci práce v Ženevě (1980), na níž oficiální čs. delegát stížnosti MOP na diskriminaci v zaměstnání a povolání odmítl. Charta jeho argumenty podrobila kritice v dokumentu z 26. 3. 1981. Srv. D16 (30. 5. 1977), D86 (20. 12. 1978), D92 (7. 2. 1979), D121 (říjen 1979), D170 (26. 3. 1981), D204 (17. 5. 1982), D279 (7. 5. 1984) a D303 (22. 5. 1985).

Rudolf Battěk, Marie Hromádková, Miloš Rejchrt
mluvčí Charty 77

Stanovisko k otázce pracovněprávní diskriminace v ČeskoslovenskuE3V ÚSD, sb. FMV-Ch, je ve složce 27 Z/80 uložena první verze dokumentu (18 stran s četnými rukopisnými škrty a vsuvkami) – obsáhlá polemika s argumenty oficiálního čs. představitele na ženevské konferenci.

Pokud je nám známo, komise znalců MOP nepřijala vysvětlení obsažené v poslední oficiální zprávě čs. vlády ke stížnosti Mezinárodní konfederace svobodných odborů na porušování úmluvy č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání v praxi čs. zaměstnavatelských organizací a úřadů proti některým signatářům Charty 77.

V této souvislosti považujeme znovu za potřebné poukázat na závažnou skutečnost, že v Československu po řadu let trvá neobyčejně vyhrocený rozpor mezi úmluvou č. 111 a konkrétní praxí v pracovněprávních vztazích, když diskriminace v zaměstnání a povolání z politických a jiných důvodů, nepřípustných podle úmluvy, se každodenně uplatňuje, a to nejen proti neoprávněně propuštěným signatářům Charty 77, kteří tu tvoří jen nepatrnou pars pro toto, ale proti velkému množství čs. občanů.

V Československu byly desetitisíce lidí propuštěny ze zaměstnání a jinak pracovně postiženy z politických důvodů po změně Zákoníku práce zákonem č. 153/1969 Sb., který odporoval úmluvě č. 111 i platné čs. Ústavě. Když se čs. orgány – po kritice na půdě Mezinárodní organizace práce a na jejím základě – rozhodly zákonem č. 20/1975 novelizovat příslušná ustanovení § 46 a 53 Zákoníku práce tak, aby odpovídala znění úmluvy, na právní a faktické situaci těchto lidí se změnilo jen málo. Jejich možnosti vykonávat práci odpovídající jejich odborným předpokladům, vzdělání a zkušenostem byly a jsou velice omezené, stejně tak jako možnost měnit existující zaměstnání. Při změně zaměstnání by se vystavovali riziku, že by je nový zaměstnavatel, který má volné místo, z politických důvodů nepřijal.

V Československu je v současné době nadbytek pracovních příležitostí, ale lidé, kteří mají pečeť politicky nespolehlivých nebo méně spolehlivých, nemohou různá místa zastávat. Přitom nejde o místa, na která by čs. předpisy stanovily nějaké zvláštní předpoklady, ať již odborné nebo morální apod., takže by měla při jejich obsazování platit právní rovnost uchazečů o ně. Jsou celé obory (profese), ve kterých se tito lidé vůbec nemohou ucházet o zaměstnání, kde platí fakticky „zákaz činnosti“. „Zákaz zaměstnání“, ačkoli nejde o profese spojené s bezpečností státu a jejím zajišťováním. Tak tomu je např. u profese učitelů na všech stupních školství včetně škol mateřských, u všech povolání ve vědě, výzkumu, kultuře a umění, včetně povolání např. knihovníka, u všech zaměstnání na státních úřadech, byť třeba lokálního významu, a řadě dalších. Rovnost před zákonem, kterou čs. občanům garantuje čs. Ústava a v zaměstnání a povolání vedle Ústavy i úmluva č. 111, je v řadě oblastí pracovněprávních vztahů fakticky likvidována.

V praxi se při obsazování různých pracovních míst nepostupuje v souladu s úmluvou č. 111 ani čs. Ústavou a Zákoníkem práce, ale postupuje se podle interních instrukcí a pokynů, které jsou veřejnosti neznámé a jsou právně nepřezkoumatelné. Tyto pokyny však stanoví rozhodující kritéria a požadavky, jež musí splňovat uchazeč o to či ono místo, funkci. Při hledání pracovníků se v inzerátech v tisku skrývají pod obecným označením „kádrové předpoklady nezbytné“. Obsah těchto „kádrových předpokladů“ nestanoví žádný obecně závazný právní předpis, protože je stanovit nemůže, neboť by to bylo v jasném rozporu s úmluvou č. 111, s čs. Ústavou i Zákoníkem práce atd. Těmito „kádrovými předpoklady“ se také nerozumí odborné či morální předpoklady nezbytné pro výkon určité funkce či profese, které jsou eventuálně stanoveny ve zvláštních právních předpisech, ale rozumí se jimi právě tyto zvláštní politické požadavky. Např. určitá místa mohou zastávat pouze členové KSČ, nemohou je vykonávat lidé, kteří byli z politických důvodů pracovně postiženi, stoupenci jiného než oficiálního světového názoru, tj. např. lidé nábožensky založení apod. Přitom o přijetí na jakékoli nedělnické povolání rozhoduje vždy příslušná složka KSČ; je-li však uchazeč sám bývalým členem KSČ, nemůže být často přijat na žádné ani manuální povolání, kde by „přišel do styku“ s dalšími osobami, např. spolupracovníky.

Přestože v roce 1975 schválila komise znalců při jednání o novele Zákoníku práce podnět, aby čs. vláda ohlásila této komisi, jaká ustanovení byla učiněna, aby se revidovaly případy, u nichž se použila ustanovení § 46 a 53 zákona č. 153/1969 Sb. odporující úmluvě, a ačkoli i další orgány MOP k tomu československé orgány vyzývaly, žádná opatření k praktické revizi těchto případů porušování úmluvy č. 111 přijata nebyla. Výše uvedená tzv. kádrová politika, která se v čs. praxi stále uplatňuje, tento závěr o porušování úmluvy č. 111 potvrzuje.

Tato trvající praxe porušování úmluvy č. 111 se znovu výrazně projevila v pracovní perzekuci řady signatářů Charty 77 a jejich stoupenců. Prohlášení Charty 77 skupinou občanů, kteří na čs. orgánech požadovali, aby byly důsledně dodržovány čs. zákony a Ústava a respektovány svobody a práva občanů v nich stanovená a jimi garantovaná, kteří prakticky poukázali na případy porušování těchto práv a na negativní důsledky, k nimž takové porušování občanských práv vede, bylo čs. úřady označeno za činnost ohrožující bezpečnost státu, jeho socialistické a státní zřízení. Na základě tohoto postoje, který byl formulován ve stanovisku Generální prokuratury ČSSR z 31. 3. 1977, jež bylo použito i jako východisko při rozhodování soudů v pracovněprávních sporech signatářů Charty 77, byla řada těchto občanů propuštěna ze zaměstnání i jinak perzekvována. Jednání občanů, kteří signovali Prohlášení Charty 77 nebo je podporovali, je plně v souladu s čs. Ústavou a bylo a je to jednání vpravdě státotvorné, státně a společensky odpovědné. Prohlašovat je za protiústavní a protistátní znamená vydávat černé za bílé, obracet věc naruby.

Postup zaměstnavatelů, odborů i soudů, které protiprávní pracovní perzekuci těchto občanů uskutečnily, resp. ji sankcionovaly, je z hlediska úmluvy č. 111 i platného čs. práva neodůvodnitelný a neospravedlnitelný. Porušení práva tu zůstává porušením práva a nestane se ničím jiným – i přes všechny pokusy čs. úřadů a odborů vydávat je za právně přípustný a oprávněný postup v zájmu bezpečnosti státu. Nikdy se však čs. orgány nepokusily seriózně odpovědět, jak – a v čem – může požadavek důsledného zachovávání Ústavy a zákonů ohrožovat bezpečnost státu a jeho zřízení, protože takovýto postup nemůže být úspěšný.

Nadmíru přesvědčivě nemožnost takovéto snahy prokázaly čs. soudy, které rozhodovaly o žalobách občanů propuštěných ze zaměstnání a které svými rozsudky sankcionovaly tato protiprávní propuštění a výpovědi signatářů a podporovatelů Charty 77. Aby soudy mohly vydat takovéto rozsudky, musely porušit všechny základní materiální a procesní normy čs. práva. Charta 77 tuto skutečnost již podrobně prokázala ve svých dřívějších stanoviscích, nejpřesvědčivěji ji však prokazují samotné rozsudky čs. soudů v případech pracovních sporů signatářů Charty 77, které má Mezinárodní organizace práce k dispozici. Soudy žalujícím signatářům neposkytly žádoucí právní ochranu. Čs. orgány ani v dalším období pak neučinily žádné opatření k obraně zákonnosti v těchto případech, takže tato porušení práva nebyla ani soudně, ani jinak právně reparována, tím méně pak dostali lidé protiprávně propuštění z práce morální či materiální odškodnění. Proto také čs. úřady nemohly uvést, jaká zadostiučinění žalujícím signatářům Charty 77 soudy poskytly, ani jeho zdůvodnění, když v žádném konkrétním případě, který byl Mezinárodní organizací práce doložen, se nic takového nestalo.

Ani těm pracovníkům, kteří po propuštění – po kratší nebo delší době nezaměstnanosti – byli posléze zaměstnáni, nedostalo se rovnosti příležitosti a zacházení, jak požaduje úmluva, protože existující čs. praxe takovýto postup prostě nepřipouští a neumožňuje.

ČSSR se zavázala podle článku 3, písmeno a) úmluvy č. 111 zrušit jakékoli zákonodárné ustanovení, napravit jakékoli administrativní opatření nebo praxi, které jsou neslučitelné se zákazem diskriminace v zaměstnání a povolání. Je proto v této souvislosti zneklidňujícím jevem, že Nejvyšší soud ČSSR, jak na to Charta 77 již poukázala ve svém minulém stanovisku, přijal ve svém hodnocení poznatků soudů při uplatňování zákona č. 20/1975 Sb. o otázkách skončení pracovního poměru (Sbírka soudních rozhodnutí č. 9–10, 1978, str. 500–501) takovýto výklad § 46, odst. 1, písmeno e), který prakticky znehodnocuje význam novelizace tohoto ustanovení Zákoníku práce v roce 1975.

Podle tohoto nepochybně extenzivního výkladu ustanovení § 46, odst. 2, písmeno e) může organizace dát pracovníkovi výpověď pro neplnění požadavků, jež jsou nezbytné pro řádný výkon práce a jejichž nesplňování organizace nezavinila. Tyto požadavky nemusí být stanoveny žádným právním předpisem a mohou se dotýkat (podle druhů vykonávané práce nebo zastávané funkce) občanské angažovanosti, morálně politických kvalit pracovníka apod. Tato interpretace Nejvyššího soudu ČSSR, která svým úzce utilitárním pojetím odůvodňuje a posvěcuje nezákonné výpovědi pracovníků pro údajné nesplňování politických požadavků kladených na výkon jejich práce, je v diametrálním rozporu s citovaným ustanovením úmluvy č. 111, kterou se ČSSR zavázala respektovat. Výklad Nejvyššího soudu, který dodatečně v abstraktní podobě sankcionoval všechny nezákonné rozsudky soudů v pracovněprávních sporech signatářů Charty 77, znovu tak potvrdil, že soudy signatářům Charty 77 neposkytly potřebnou právní ochranu proti nepřípustné diskriminaci v zaměstnání a že soudní praxe se neřídí výše uvedeným ustanovením článku 3, písmeno c) úmluvy č. 111.sb.

Federální shromáždění ČSSR přijalo v dubnu 1980 prohlášení k Všeobecné deklaraci odborových práv, jež byla přijata na kongresu SOF v roce 1979 v Praze. V tomto dokumentu se prohlašuje, že v ČSSR jsou respektována a zajištěna všechna odborová práva čs. občanů prostřednictvím Revolučního odborového hnutí. Bohužel, v této souvislosti zůstala stranou problematika porušování pracovních a odborových práv signatářů Charty 77 a jejich stoupenců, kteří byli nejenom propuštěni z práce nebo jinak pracovně perzekvováni, ale byli také namnoze vylučováni z odborů a veškerá jejich odvolání proti tomuto neodůvodněnému a neoprávněnému zbavování odborových práv byla zamítnuta.

Ani v těchto případech dosud nedošlo k nápravě. Odbory, jejichž zástupci v roce 1975 na půdě Mezinárodní organizace práce při projednávání novely Zákoníku práce prohlašovali, že „čs. odbory budou nadále zaručovat, aby praxe prováděná v čs. podnicích byla v souladu s úmluvou“, se aktivně angažovaly při protiprávních propouštěních z práce signatářů Charty 77 a odmítaly jakoukoliv pomoc při hledání zaměstnání těm občanům, kteří v rozporu s úmluvou pozbyli práci z politických důvodů.

Závěrem tohoto stanoviska znovu konstatujeme, že porušení úmluvy č. 111 v postupu proti signatářům a podporovatelům Charty 77 nebyla dosud napravena, a vyjadřujeme svou ochotu poskytnout Mezinárodní organizaci práce veškerou dokumentaci o případech porušování úmluvy i jakoukoli další pomoc v této věci. Znovu dáváme v úvahu účelnost vyslání vyšetřující komise do ČSSR, která by na místě přešetřila situaci a mohla by podat Mezinárodní organizaci práce objektivní zprávu ke stížnosti Mezinárodní konfederace svobodných odborů o pracovní diskriminaci signatářů Charty 77.

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.
Plné znění
  • In: Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 9, s. 1–3
  • Národní politika, roč. 12, č. 10 (říjen 1980), s. 6
  • ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-1080 (20. 5. 1980).
E1.Samizdatová předloha je v levém horním rohu označena „Ch 77 14/80“.
E2.Mezinárodní odborové organizace začaly sledovat porušování úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111 o pracovní diskriminaci po zveřejnění prvního dokumentu Charty 77 o této problematice (srv. D16 z 30. 5. 1977). Sjezd francouzské Všeobecné konfederace práce v prosinci 1978 zaslal Ústřední radě odborů protest proti porušování odborových a politických práv v Československu. Komise expertů Mezinárodní konfederace svobodných odborů (MKSO) vypracovala kritickou zprávu, kterou postoupila Mezinárodní organizaci práce (MOP). MOP zaslala zprávu čs. vládě a otázku pracovní diskriminace zařadila na pořad 64. (1979) a poté na 66. Mezinárodní konferenci práce v Ženevě (1980), na níž oficiální čs. delegát stížnosti MOP na diskriminaci v zaměstnání a povolání odmítl. Charta jeho argumenty podrobila kritice v dokumentu z 26. 3. 1981. Srv. D16 (30. 5. 1977), D86 (20. 12. 1978), D92 (7. 2. 1979), D121 (říjen 1979), D170 (26. 3. 1981), D204 (17. 5. 1982), D279 (7. 5. 1984) a D303 (22. 5. 1985).
E3.V ÚSD, sb. FMV-Ch, je ve složce 27 Z/80 uložena první verze dokumentu (18 stran s četnými rukopisnými škrty a vsuvkami) – obsáhlá polemika s argumenty oficiálního čs. představitele na ženevské konferenci.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den15
Měsíc5
Rok1980
Zpracovanýtrue
OCRfalse