D150

1980, 28. červen, Praha. – Výzva Charty 77 k čs. veřejnosti při příležitosti madridské schůzky účastnických států KBSE.^{E1Madridská následná schůzka představitelů účastnických států KBSE byla zahájena 11. listopadu 1980 a trvala s přestávkami do 9. září 1983. Představitelé Charty se na ni připravovali s časovým předstihem. Zpracováním dokumentu pro madridskou konferenci byli pověřeni J. Hájek, L. Hejdánek, R. Battěk, Z. Tominová a M. Rejchrt. Na přípravě materiálů spolupracovali Jaromír Litera, Přemysl Vondra, Josef Stehlík. Koordinaci českých, polských a maďarských materiálů zajišťovala Anna Šabatová, která udržovala spojení s maďarskými a polskými disidenty. Charta 77 připravila několik návrhů, jimiž by Československo mohlo přispět ke zdaru konference. Viz D155 (17. 9. 1980), D160 (10. 11. 1980), D167 (17. 2. 1981), D169 (22. 2. 1981), D193 (3. 3. 1982), D215 (22. 10. 1982), D267 (30. 12. 1983). Iniciativu Charty 77 k řešení problematiky madridské schůzky podpořila exilová Rada svobodného Československa. Vypracovala memorandum, které před madridskou konferencí zaslala všem účastnickým státům. Ztotožňovala se v němž s Chartou 77 a mj. znovu vyslovila požadavek stažení sovětských vojsk z území Československa. V memorandu se zabývala všemi „koši“ helsinské dohody, zejména porušováním lidských práv a svobod ve všech oblastech života v Československu.} Přílohy: Text VII. principu Závěrečného aktu helsinské konference a úvaha Jiřího Hájka, doporučená mluvčími Charty jako podklad k diskusi.

Mluvčí Charty 77 obdrželi příspěvek prof. dr. Jiřího Hájka, DrSc., Co můžeme čekat od Madridu a doporučují jej jako východisko k promýšlení tohoto tématu a k dílčím diskusím.

Kromě toho vyzýváme čs. veřejnost, aby se obracela na československé vládní orgány s návrhy, týkajícími se široké problematiky madridské schůzky, a aby současně o nich informovala ty čs. občany a nezávislé skupiny, kteří se o tyto otázky zajímají. V tomto ohledu nabízí společenství Charty 77 svou podporu těm, kdo chtějí své návrhy uplatnit. Došlé podněty a návrhy bodů v rámci svých možností zpracovat, případně zprostředkovat jejich předání. Věříme, že tato iniciativa napomůže k tomu, aby madridská schůzka splnila naděje, které jsou do ní vloženy.

Náměty a návrhy lze posílat na adresy redakce Informací o Chartě 77 a mluvčích Charty 77.

Marie Hromádková, Miloš Rejchrt
mluvčí Charty 77

[Přílohy]

VII.^{E2Princip VII Deklarace principů, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy, úvodní části Závěrečného aktu KBSE.} Respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody myšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení

Zúčastněné státy budou respektovat lidská práva a základní svobody myšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství.

Budou podporovat a rozvíjet účinné uplatňování občanských, politických, hospodářských, sociálních, kulturních jakož i jiných práv a svobod, které všechny vyplývají z důstojnosti člověka a jsou nezbytné pro jeho svobodný a plný rozvoj.

V tomto rámci budou zúčastněné státy uznávat a respektovat svobodu jednotlivce hlásit se jednotlivě nebo ve společenství s jinými k náboženství či víře a vyznávat je v souladu s tím, co mu velí jeho svědomí.

Zúčastněné státy, na jejichž území existují národnostní menšiny, budou respektovat právo osob, které patří k takovým menšinám, na rovnost před zákonem; poskytnou jim veškerou možnost skutečného užívání lidských práv a základních svobod a budou tímto způsobem chránit jejich zákonné zájmy v této oblasti.

Zúčastněné státy uznávají všeobecný význam lidských práv a základních svobod, jejichž respektování je podstatným činitelem míru, spravedlnosti a blahobytu, kterých je zapotřebí, aby byl zajištěn rozvoj přátelských vztahů a spolupráce mezi nimi, jakož i mezi všemi státy.

Budou vždy respektovat tato práva a svobody ve svých vzájemných vztazích a budou se snažit jednotlivě i společně, jakož i ve spolupráci s OSN, o prosazování všeobecného a účinného respektování těchto práv a svobod.

Potvrzují právo jednotlivce znát svá práva a povinnosti na tomto úseku a postupovat podle nich.

Na úseku lidských práv a základních svobod budou zúčastněné státy jednat v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a s Všeobecnou deklarací lidských práv. Budou dále plnit své povinnosti, jak jsou stanoveny v mezinárodních deklaracích a dohodách v této oblasti, pokud jsou jimi vázány, včetně povinností obsažených mezi jiným v mezinárodních konvencích o lidských právech.

Jiří Hájek: Co můžeme čekat od Madridu (Úvaha k diskusi)

Současné zhoršení mezinárodní atmosféry a zejména vztahů mezi vedoucími světovými velmocemi vede četné pozorovatele a komentátory i značnou část veřejnosti k pesimistickým úvahám o vyhlídkách na další vývoj. Někteří z nich dělají již tečku za mezinárodním uvolňováním a mírovým soužitím, odkazují [je] již nenávratně do minulosti nebo dokonce se zpětnou platností do oblasti iluzí či pouhých taktických triků některých mocností. Mluví se o návratu k studené válce i s jejím balancováním na okraji ozbrojeného konfliktu a poukazuje se na různé historické analogie – jak roku 1939, tak dokonce roku 1914.

Je pochopitelné, že úvahy tohoto druhu vyvolávají nespokojení a tíseň zejména v Evropě, jejíž národy zažily jak oba světové konflikty, tak i plný dopad studené války, jež náš kontinent rozdělila linií svých mocenských a ideologických rozporů a zatížila vahou nahromaděného ničivého potenciálu nevídaných rozměrů a smrtelné účinnosti jako výsledku bezprecedentních závodů ve zbrojení. I když ohniska současných konfliktů leží mimo Evropu, dotýkají se její bezpečnosti. Ostatně neúspěch snah zastavit či dokonce zvrátit směr oněch závodů ve zbrojení zvětšuje vratkost dosavadní „rovnováhy strachu“, na níž je založen dnešní stav bez války, který lze stěží v plném smyslu nazvat mírem trvajícím 35 let, i když jej přijímají národy s pocitem úlevy a zároveň s obavami před jeho zhoršením či ztrátou.

Vyvstala i otázka, zda se nestává marným ono „úsilí k tomu, aby se proces uvolňování napětí stal nepřetržitým, stále životaschopným a obsáhlejším univerzálním svým obsahem“, k jehož rozvíjení se zavázaly vlády, které v srpnu 1975 podepsaly Závěrečný akt Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách. Ti, kdo tak soudí, nedoceňují ani toto úsilí, ani dosavadní jeho výsledky, dané právě Konferencí o bezpečnosti a spolupráci. Lze souhlasit s hodnocením vysloveným v nedávné deklaraci členských států Varšavské smlouvy, že konference se stala porážkou stoupenců studené války, evropské a světové reakce, velkým úspěchem politiky realismu a dobré vůle účastníků. Byla podstatným krokem k překonání rozkolu Evropy na dva nesmiřitelné tábory či bloky, k opětovnému pojímání našeho kontinentu jako společenského celku při plném uznávání individuality jednotlivých národů a států a respektování plurality jejich společenství, různosti jejich názorů i stanovisek na společné problémy a potřeby řešit je dohodou. Byla tedy porážkou mentality studené války, charakterizované bipolárním, černobílým chápáním a hodnocením realit mezinárodního života, neochotou a nezpůsobilostí pochopit, ba jen klidně vyslechnout názory a stanoviska druhé strany či mínění lišící se jen odstínem od toho, co pro vlastní stranu je vyhlašováno za neměnnou pravdu; mentality promítané a uplatňované nejen ve vztazích mezi státy, ale někde mnohem důrazněji uvnitř států, ve vztahu moci a jejích držitelů k společnosti a k člověku. Po té stránce bylo velkým pokrokem v pojetí mírového soužití, že mezi základní zásady a podmínky bezpečnosti a spolupráce zařadil Závěrečný akt vedle suverénní rovnosti států, jejich územní celistvosti, nepoužívání síly ani hrozby silou, nevměšování a národního sebeurčení – také respektování lidských práv a základních svobod tak, jak je pojímá Všeobecná deklarace lidských práv i další mezinárodní dokumenty Spojených národů – zejména oba pakty o lidských právech. Připomeňme si, že studená válka zabránila jednomyslnému pojetí Všeobecné deklarace v prosinci 1948 a že teprve její postupné překonávání a atmosféra uvolňování umožnily, aby v roce 1968 byly její zásady formulovány v právně závazných článcích paktů o lidských právech, dnes již ratifikovaných většinou členských států OSN i účastníků evropské Konference o bezpečnosti.

Porážka sil studené války, nositelů a hlasatelů její mentality, neznamenala její eliminaci. Jejich vliv zůstává silný zejména v pozicích vojensko-průmyslových komplexů i byrokraticko-policejních struktur existujících a působících s různým stupněm síly a intenzity prakticky v různých zemích. Proto také ono již citované úsilí o další postup procesu uvolňování naráží na nejvyšší překážky především v oblasti vojenské a také – alespoň v některých zemích – při dodržování závazků týkajících se lidských práv a základních svobod. I když lze konstatovat pokrok ve spolupráci v oblastech hospodářství, techniky, vědy, ochrany životního prostředí i výměny kulturních statků a podnětů, tyto kladné výsledky jsou zastiňovány pokračováním závodů ve zbrojení, nedostatkem jakéhokoli konkrétního výsledku již šestiletých vídeňských jednání o vyváženém snížení výzbroje a vojsk ve střední Evropě, vedeného v ideové souvislosti a paralelně s Konferencí o bezpečnosti a spolupráci, nehledě k uvíznutí smlouvy o omezení strategických zbraní (SALT 2) mezi nejvýznamnějšími signatáři Závěrečného aktu z Helsinek. Jsou podstatně oslabovány i hrubým porušováním lidských práv v některých zemích, jejichž vlády tento akt podepsaly. Zdá se, jako by v těchto oblastech síly studené války sáhly k protiofenzívě, kterou v současné době stupňují. Jí je třeba čelit. Sám fakt podpisu Závěrečného aktu z Helsinek svědčí o tom, že ve všech zúčastněných zemích je silné přesvědčení o správnosti, nutnosti a prospěšnosti politiky řídící se podepsanými zásadami.

Svědčí o tom i skutečnost, že po počátečních pochybách, vyslovovaných i osobnostmi jednoznačně oddanými věci uvolňování a opravdové spolupráce, je dnes všude počítáno s uskutečňováním dalšího zasedání konference o evropské bezpečnosti a spolupráci v Madridu, jak bylo již před dvěma roky stanoveno na bělehradském zasedání. V poslední době se pro madridské jednání vyslovily s velkým důrazem členské státy Varšavské smlouvy v již uvedené deklaraci z 15. května. Vyjádřily přesvědčení, že „může a musí sehrát důležitou úlohu v dalším uvolňování, upevňování bezpečnosti a rozvíjení spolupráce v Evropě“. Vyzývají k pečlivé přípravě zasedání, přičemž zdůrazňují prioritu vojenského uvolňování a odzbrojení na evropském kontinentu.

V deklaraci samé se k tomuto problému navrhuje řada opatření, bezprostředně souvisejících s bezpečností a spoluprací v Evropě (návrh dohody o nezvyšování stavu vojsk v Evropě, svolání konference o vojenském uvolňování a odzbrojení v Evropě), ale i širšího, univerzálního rázu. Není pochyby o tom, že konkrétní pokrok na tomto poli by měl rozhodující význam pro upevnění bezpečnosti a rozvoj spolupráce a přispěl by tak k dosažení cílů vytčených Závěrečným aktem a odpovídajícím zájmům i tužbám převážné většiny Evropanů. Je si přát a doufat, že tyto návrhy a podněty budou ostatními účastníky věcně přezkoumány a že diskuse o nich povede k pozitivním dohodnutým opatřením. Lidé nemající přístup k vysoce technickým a z nepochopitelných důvodů většinou utajeným informacím o stavu vojsk a výzbroje států mohou si jen přát, aby vlády i jejich vyjednavači přistupovali k těmto problémům s nejvyšší odpovědností, opravdovostí a upřímnou vůlí dosáhnout dohody spravedlivé pro všechny účastníky, bez pokusů snažit se docílit na úkor kohokoli jiného jednostranných výhod, mařících nakonec možnost opravdové dohody. Může a musí si představit, jak složité jsou problémy a jak obrovské potíže i překážky se musí překonávat a jak pomalý tu může být skutečný pokrok.

Je možno i uvítat, že uvedená deklarace států Varšavské smlouvy kategoricky požaduje „přísně dodržovat všechna ustanovení Závěrečného aktu KBSE“, především zásad, jimiž se signatáři zavázali řídit své vzájemné vztahy, a že tyto zásady vypočítává, přičemž nevynechává ani respektování lidských práv a základních svobod. Je to důležité proto, že při bělehradských jednáních právě některé z těchto států rozhodně odmítaly diskusi o plnění této zásady s odvoláním na zásadu o nevměšování. Je pravda, že chování státní moci k jejím občanům či poddaným je její vnitřní věcí – ovšem jen do té doby, dokud se určité normy tohoto chování nestanou předmětem mezinárodní dohody či smlouvy, opravňující každého druhého jejího účastníka zkoumat, jak smluvní partner (či partneři při mnohostranné smlouvě) plní závazky v ní vysloveně stanovené. Na rozdíl od smluv a dohod politických, hospodářských či kulturních nemá ovšem žádný účastník dohody či paktu o občanských právech možnost nutit neplnícího partnera k pozitivnímu plnění, ba ani nepřímého recipročního nátlaku, jaký by v podstatě byl v rozporu s obsahem dohody tohoto charakteru. Naproti tomu lze neplnění závazků týkajících se lidských práv a svobod dost těžko zastřít odvoláním na státní tajemství; jde tu o závazky podléhající daleko víc než jiné veřejnému mínění vlastní země i mezinárodní veřejnosti, jež tu může zapůsobit jako značná morální síla. V kontextu Závěrečného aktu, jenž stanoví výslovně rovnocennost a stejnou platnost všech vyhlášených principů i jejich vzájemnou závislost i podmíněnost, lze konstatovat, že plnění principu respektování lidských práv a vzájemných svobod je podstatným kritériem pro posuzování toho, jak ten který stát, resp. jeho vláda bere vážně celý komplex principů Závěrečného aktu a jak je ochoten každý z nich plnit.

Věc bezpečnosti a spolupráce v Evropě zaujala právem pozornost nejširší veřejnosti jejích zemí a je chápána jako úkol, za nějž nesou hlavní odpovědnost vlády, ale jenž se týká i obyčejných lidí. Zatímco v otázkách politických, vojenských, hospodářských či technických mohou tito lidé říci k věci málo podstatného, je tomu jinak právě ve věci plnění tohoto principu. Proto také v této věci vznikly v mnoha účastnických zemích občanské iniciativy, které se snaží přispět osobitým a nezastupitelným způsobem k tomu, aby v jejich zemích byly závazky z mezinárodních smluv a dohod o lidských právech plně respektovány a uskutečňovány. Také postoj a chování vlád k těmto iniciativám je právem považován za kritérium jejich opravdovosti v plnění zásad podepsaných slavnostně v Helsinkách.

Ti, kdo se v těchto iniciativách angažují za tyto zásady, jsou samozřejmě přívrženci uvolňování napětí a odpůrci studené války, její mentality i jejích metod. Samozřejmě jsou pro vojenské uvolňování a odzbrojení a přejí si i doufají, že v dvoustranných i mnohostranných jednáních, jež připravují madridské zasedání, bude v tomto směru docíleno pokroku. Zároveň ovšem zcela v duchu i podle litery Závěrečného aktu zdůrazňují nutnost, aby i v přípravných jednáních i na samotném zasedání v Madridu byla věnována náležitá pozornost respektování lidských práv a svobod. Nejde jim o vyvolávání sporů, v nichž by ožívala v rozporu s duchem Helsinek mentalita studené války. Jde o to, aby v těchto jednáních byla pochopena a náležitě zdůrazněna vzájemná závislost mírového soužití a respektování i rozvoje lidských práv, svobod a důstojnosti, jakož i význam tohoto respektování jako kritéria opravdovosti plnění zásad a závazků slavnostně podepsaných v zájmu a ve prospěch míru i bezpečnosti.

Právě náležitým zdůrazněním jak těchto souvislostí, tak tohoto významu lidských práv a svobod v procesu uvolňování napětí a budování vztahů mírové koexistence a spolupráce bude snad možno dospět k dohodnutému pojetí realizace tohoto významného principu Závěrečného aktu. Jako vše – bude to vyžadovat hodně úsilí, pevnosti i taktu a trpělivosti. Docílí-li Madrid alespoň krůčku také na této cestě, bude to další úspěch rozumu a dobré vůle, další oslabení činitelů studené války.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 3 (1980), č. 10, s. 1–5.

E1.

Madridská následná schůzka představitelů účastnických států KBSE byla zahájena 11. listopadu 1980 a trvala s přestávkami do 9. září 1983. Představitelé Charty se na ni připravovali s časovým předstihem. Zpracováním dokumentu pro madridskou konferenci byli pověřeni J. Hájek, L. Hejdánek, R. Battěk, Z. Tominová a M. Rejchrt. Na přípravě materiálů spolupracovali Jaromír Litera, Přemysl Vondra, Josef Stehlík. Koordinaci českých, polských a maďarských materiálů zajišťovala Anna Šabatová, která udržovala spojení s maďarskými a polskými disidenty. Charta 77 připravila několik návrhů, jimiž by Československo mohlo přispět ke zdaru konference. Viz D155 (17. 9. 1980), D160 (10. 11. 1980), D167 (17. 2. 1981), D169 (22. 2. 1981), D193 (3. 3. 1982), D215 (22. 10. 1982), D267 (30. 12. 1983). Iniciativu Charty 77 k řešení problematiky madridské schůzky podpořila exilová Rada svobodného Československa. Vypracovala memorandum, které před madridskou konferencí zaslala všem účastnickým státům. Ztotožňovala se v němž s Chartou 77 a mj. znovu vyslovila požadavek stažení sovětských vojsk z území Československa. V memorandu se zabývala všemi „koši“ helsinské dohody, zejména porušováním lidských práv a svobod ve všech oblastech života v Československu.

E2.

Princip VII Deklarace principů, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy, úvodní části Závěrečného aktu KBSE.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	28
Měsíc	6
Rok	1980
Zpracovaný	true
OCR	false