D191

1982, 15. únor, Praha. – Stanovisko k nepříznivému stavu československého hospodářství v souvislosti se zdražením potravin, zaslané na vědomí Federálnímu shromáždění, vládě ČSSR a všeodborovému sjezdu. (Dokument č. 6/82)

Stanovisko Charty 77 k zdražení základních potravin, k některým hospodářským otázkám a rámcovým východiskům

Přesto, že počátkem sedmdesátých let se nejvyšší státní činitelé zavázali ke stabilitě cen základních životních potřeb, byly od té doby několikrát – veřejně i skrytě – zvyšovány ceny potravin a jiného zboží a služeb. Nyní opět po dlouhých odkladech a váhání přistoupila československá vláda ke zdražení některých druhů základních potravin.^{E1Hospodárněji na všech úsecích. Z vystoupení Lubomíra Štrougala. In: Rudé právo, 27. 1. 1982, s. 1–3; Zpráva vlády ČSSR: O některých cenových a sociálních opatřeních. Tamtéž, 30. 1. 1982, s. 1; Sabolčík, Michal: O našich možnostech rozhoduje efektivnost ekonomiky. Tamtéž, s. 3.} Přesto, že současně vyhlásila určitá vyrovnávací opatření v oblasti mezd a sociálních příjmů, znamená toto zvýšení cen citelný zásah do životní úrovně nejširších vrstev obyvatelstva. Je doznáním nepříznivého stavu československé ekonomiky, varovným signálem jejích dalších trendů. Zároveň naznačuje, jak hodlá vláda řešit hromadící se hospodářské a sociální potíže.

Může se zdát, že poslední zvýšení cen není tak pronikavé, aby podstatně snížilo životní úroveň. Ukáže se ale zřetelně jinak, jestliže si uvědomíme celkovou tendenci „cenových úprav“ posledních několika let:

– uhlí, elektřina, plyn – zvýšení o 50 %

– benzín – zvýšení cca o 300 %

– nafta – o 200 %

– brambory – o 100 %

– zrnková káva – o 60 %

– některé druhy textilního zboží, obuvi, dětského ošacení a obuvi – o 50–100 %

– poštovné, poplatky za telefon – o 60–100 %

Odhadujeme, že u nejpočetnějšího typu rodiny (2 dospělí a 2 dospívající děti) představuje poslední úprava cen měsíční zvýšení životních nákladů rodiny o 300 až 500 Kčs, zatímco zvýšení rodinných přídavků na dvě děti je 80,– Kčs.

Argumentace o slušné životní úrovni, jakkoli jí ještě někteří důvěřují, platí tedy spíše ve srovnání s ekonomicky méně vyspělými zeměmi. Proti vyspělým zemím trvale hluboce zaostáváme.

Reálnou životní úroveň československého občana nemůžeme jednostranně měřit pouhým poukazem na výši průměrného měsíčního výdělku. Za takovým průměrem se skrývají značné sociální rozdíly. Ty jsou způsobeny jen zčásti rozdílností mezd.

Mnohem více jsou ovlivňovány počtem ekonomicky činných osob v rodině a počtem dětí. Současně jsou v rostoucí míře ovlivňovány různými privilegii plynoucími z výsadního politického postavení, jakož i rozmanitými pololegálními a nelegálními výhodami včetně příjmů plynoucích z narůstajícího rozkrádání, úplatkářství a korupce.

Rodiny s dětmi mají v průměru cca o 40 % nižší příjem na hlavu než rodiny bezdětné. Asi 10 % rodin nedosahuje životního minima. Rovněž tak cca 10 % domácností nemá vlastní byt. Na druhé straně určitá skupina privilegovaných vlastní luxusní vily, jež jsou v nejednom případě prodávány ze společenského do osobního vlastnictví, často po nákladné rekonstrukci, za nízkou cenu neodpovídající vloženým nákladům. Není bez zajímavosti ani takový odhad, že dnes je v ČSSR již několik desítek tisíc milionářů, údajně asi dvojnásobek proti roku 1947.

S obavami se tážeme, zda i kdy přijde další zdražení. Podle oficiálních údajů růst osobní spotřeby na jednoho obyvatele se v posledních letech zastavil, již čtvrtý rok její úroveň klesá.

Jakkoli mají různá statistická data svou specifickou váhu, měl by každý občan především požadovat informace o skutečném pohybu reálné mzdy. Měl by např. vědět, kolik hodin své práce musel věnovat na určité množství masa, brambor, na 1 oblek, na 1 pár obuvi či na 10 l benzínu v letech 1953, 1960, 1970 a 1982. Měl by také vědět, jak se může z takových hledisek srovnávat s pracujícími v jiných zemích.

Českoslovenští občané by ovšem měli být seznamováni nejen s takovými relacemi v oblasti reálných mezd, cen či spotřebního koše, ale také se zásadními problémy a hlubšími příčinami nezdarů, vážných nedostatků a ztrát v hospodářském životě. Měli by být seznamováni s kvalifikovanými návrhy, jak tyto nedostatky řešit, případně takové návrhy sami vyžadovat. A nejen to: občané by měli mít vliv na zásadové odstraňování negativních jevů hospodářského života. Kvalifikovaní a zkušení lidé by měli mít možnost mluvit i do těch nejzákladnějších otázek národního hospodářství včetně otázek výrobní struktury či kvality řídících kádrů.

Charta 77 již v roce 1979 ve svém dokumentu „Teze o spotřebě“^{E2Viz D106 (27. 5. 1979).} upozornila na těžkosti a problémy, s nimiž se českoslovenští občané setkávají jako spotřebitelé. Současně se pokusila nastínit cesty alespoň k dílčí nápravě. Upozornila především, že problém spotřeby nelze chápat odděleně od řady dalších celospolečenských faktorů. Jak říká dokument, „samotný typ hospodářsko-politického systému, v němž žijeme, vede ke krizovým jevům a náprava v oblasti spotřeby je možná jen zásadními změnami v této oblasti“.

Jednotlivé pokusy o ozdravění hospodářských poměrů, jako je tzv. soubor opatření, zvyšování cen, snahy o omezení administrativy, nabádání k šetrnosti apod., nemohou přinést žádoucí výsledky, pokud strohé centrální a odvětvové řízení svazuje výrobní síly, potlačuje iniciativy hospodářských jednotek, skupin a jednotlivců. Jak na to poukázala už řada ekonomů 60. let a jak ukazuje příloha tohoto stanoviska, je nezbytné radikálně změnit strukturu československého hospodářství, která je mezi průmyslově vyspělými zeměmi nejnáročnější investičně, pracovně i energeticky.

Demokratizace ekonomiky a společnosti – to jsou hlavní předpoklady rozvoje angažovanosti a iniciativy lidí, bez něhož nelze najít východiska ze současné situace.

Brzdou žádoucího a možného pokroku jsou především tzv. kádrové stropy, nejrůznější ideologické bariéry, za nimiž se většinou skrývají mocensky skupinové a mnohdy velmi sobecké subjektivní privátní zájmy. Zde je i příčina přebujelosti byrokracie, nevýkonné a nesmírně drahé státní správy, jejíž kvantitativní omezení je sice nutné, ale bez kvalitativních a koncepčních změn nemůže přinést ozdravující řešení.

Podle našeho názoru je nutné probudit u našich občanů zájem o tyto otázky, v posledním desetiletí zcela programově utlumovaný. Je nezbytné, aby se občané a jejich volení zástupci obraceli na řídící orgány a pracovníky s dotazy i návrhy nejen k dílčím, ale i k zásadním ekonomicko-politickým problémům, aby k tomu využívali dnes existujících organizací a hodnotili, jak účinně tyto organizace jejich skutečné životní zájmy hájí a prosazují. Přirozenými základnami pro hájení hospodářských zájmů občanů by měly být především odbory a národní výbory. Členstvo odborů a všechny výbory by měly systematicky sledovat trendy mezd, životních nákladů a cen a další aspekty hospodářského a sociálního života, a to v různých věkových a profesionálních skupinách, u různých typů rodin, v různých oblastech republiky. Veřejnost by jistě uvítala, kdyby se tyto informace pravidelně zveřejňovaly a s kritickou náročností oponovaly nereálným rozhodnutím.

Předpokladem toho všeho je aktivní občanství, jeho plná obroda. To znamená, že občané při různých příležitostech budou uplatňovat svou občanskou odpovědnost; že např. ve volbách do zastupitelských orgánů či odborů přestanou spatřovat jen formální schválení předem někde jinde vybraných kandidátů, a že najdou způsoby, jak prosadit skutečně svoje zástupce. Demokratizace moci by pak mimo jiné spočívala v tom, že tato moc by přestala považovat kritiku existujících negativních jevů za podvracení republiky a dbala by na to, aby občanská angažovanost nebyla stíhána úřady jako protispolečenská aktivita či dokonce trestný čin. Aby se občané mohli odpovědně podílet na hospodářském životě, aby skutečně hledali možnosti svého přispění k nápravě nepříznivého stavu společnosti, musí mít jistotu, že konstruktivní občanská odpovědnost nebude stíhána. Ti, kdo za své společensky žádoucí občanské postoje byli odsouzeni dokonce i k vysokým trestům odnětí svobody, by měli být propuštěni; ti, kdo byli z politických důvodů vyhozeni ze zaměstnání a byli nuceni přijmout nekvalifikovaná místa, nechť jsou pracovně i občansky rehabilitováni; nechť se přestane se šikanováním a nezákonným pronásledováním těch, kdo mají odvahu k vyslovení pravdy o stavu společnosti i moci, která jej podmiňuje a určuje.

Všichni společně bez rozdílu politických názorů a základní životní orientace stojíme před úkolem, jak zvládat narůstající hospodářské těžkosti; nutí nás k tomu i odpovědnost za budoucí generace této země. Všichni společně jsme povinni vytvářet příznivé společenské ovzduší pro to, aby se přinejmenším zabránilo prohlubování krize. Věříme, že je to v našich silách, v rukou, srdcích, hlavách i odvaze Čechů a Slováků. Jsme přesvědčeni, že by k tomu přispělo:

1. Kdyby současnou ekonomickou situaci a tendence vývoje zevrubně projednal nastávající celostátní sjezd ROH. Jemu ať vláda ČSSR zdůvodní zvyšování životních nákladů, předloží závazný program ekonomické obnovy, sociálního rozvoje a zlepšení životního prostředí. Jednání sjezdu ať je beze zbytku zveřejněno.
2. Kdyby sjezd ROH vypracoval a zveřejnil program zajištění účasti všech pracujících na řízení ekonomiky a jejích procesů, program kontroly činnosti státní správy pracujícími.
3. Kdyby se po sjezdu ROH stavem československé ekonomiky, sociálního rozvoje, problémy neformální účasti občanů na řízení, na správě státu a občanské kontrole státních orgánů, jakož i stanoviskem sjezdu ROH k těmto problémům zabývalo ještě letos Federální shromáždění ČSSR a přijalo příslušná legislativní rozhodnutí.
4. Aby byli propuštěni političtí vězni, mezi jinými jmenovitě Josef Adámek, Rudolf Battěk, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Jiří Gruntorád, Václav Havel, Karel Kyncl, Eva Kantůrková, Jan Litomiský, Jan Ruml, Jiří Ruml, František Lízna, Ján Mlynárik, Jiřina Šiklová, Petr Uhl, a aby přestalo nezákonné pronásledování signatářů Charty 77 a jiných občanů pro jejich kritické odpovědné občanské postoje.

Zdůvodnění našich politicko-hospodářských nároků je doloženo obsažnou informací, kterou ke svému stanovisku přikládáme.

V souladu s články 17 a 29 Ústavy ČSSR předkládáme celý tento dokument Federálnímu shromáždění ČSSR, vládě ČSSR, Ústřední radě odborů a všeodborovému sjezdu.

dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Ladislav Lis
mluvčí Charty 77

Příloha: Informace a dotazy k některým hospodářským otázkám souvisejícím se zdražením základních potravin

Mluvčí Charty 77 dostali od signatářů a přátel Charty 77 obsažnou informaci „Informace a dotazy k některým hospodářským otázkám souvisejícím se zdražením základních potravin“, které si klade dnes stále širší okruh občanské veřejnosti. Považují za vhodné s tímto textem seznámit všechny, kdo o něj mohou mít zájem. Zároveň v souladu s článkem 17 a 29 Ústavy ČSSR předkládají jej Federálnímu shromáždění, vládě ČSSR a zasílají jej také všeodborovému sjezdu, který se má v nejbližších dnech sejít.

Informace a dotazy k některým hospodářským otázkám souvisejícím se zdražením základních potravin

Lednové zvýšení cen masa a masných výrobků, drůbeže, ryb, zvěřiny a výrobků z nich, kůže, cigaret aj. tabákových výrobků, vín a některých destilátů a citelné zdražení i bezmasých jídel v restauracích není prvním opatřením, které snižuje životní úroveň obyvatelstva. Vedle problému neustálého skrytého zvyšování cen vzniká nová otázka, v jaké míře hrozí nebezpečí, že v dohledné době bude nutné zvyšovat ceny ještě u jiných druhů spotřebního zboží a tak dále snižovat životní úroveň a kde je kromě toho jistota, že např. maso vůbec bude k dostání, že nebudeme čekat ve frontách na základní potraviny.

Postupně stále větší počet občanů chápe, jak ekonomicky zcela neúnosnými se stávají dnešní negativní ekonomické jevy, nerovnováha téměř ve všech základních oblastech ekonomiky, gigantické plýtvání, nejrůznější plánovací nesmyslnosti a nakonec i to, že se národohospodářské plány neplní. Dnešní sestupná tendence základních ekonomických trendů pokračuje a zdá se, že zrychleným tempem.

Například v roce 1979 byly reálné mzdy nižší než rok předtím, a stejně tomu bylo i v roce 1980. V těchto letech národní důchod ještě rostl, i když jen velmi málo. V roce 1981 však národní důchod už jen stagnoval, přesněji řečeno vzrostl asi o několik málo promile, ač podle plánu měl vzrůst o 2,7 %.

Každý reálně uvažující člověk ví, že nějaké nedostatky vždy byly a vždy budou. Ale současně se ptal: proč je jich dnes tolik, tak velkých a tíživých, a to téměř ve všech základních oblastech naší ekonomiky i běžného života? To přece nelze vysvětlit hlavně krizí v kapitalistických státech, ani celkovým zvýšením cen surovin a energie. Je navíc známo, jak jimi plýtváme: jejich měrná spotřeba je až o 50 % vyšší než v průmyslově vyspělých státech.

Mnozí lidé si kladou otázku PROČ. Ptáme se i my, stoupenci Charty 77. V našich otázkách nejde o nějaké „očerňování“, tím méně o „očerňování práce našeho lidu“, jak o všech zásadnějších neoficiálních kritikách obvykle hovoří propagandistická hantýrka. Sami jsme z velké části do pracovního procesu zapojeni, zakoušíme nejrůznější potíže na své kůži a už proto nemůžeme jen nečinně přihlížet.

Naše proč jsou myšlena jako podnět ke konstruktivnímu rozhovoru o některých dnešních palčivých ekonomických problémech. Tímto tázáním využíváme svých hospodářských a politických práv, jak jsou zakotvena v přijatých mezinárodních paktech. Ale nejen to. Navazujeme tím i na četné výzvy různých stranických, vládních a odborových orgánů i předních představitelů, aby se pracující lidé vyjadřovali i ke složitým a palčivým problémům našeho života, aby politikové a ekonomové odpovídali na jejich otázky (viz RP z 24. 2. 1981).

Není nadále možné, aby různé vážné nedostatky a nemoci čs. ekonomického systému byly jen konstatovány a citovány. Je nutné analyzovat jejich podstatné příčiny a vyvodit z nich návrhy na účinná opatření, třeba i na rázné změny.

Rostoucí nedostatky občany roztrpčují. To má zpětně i své negativní ekonomické důsledky. Pocit bezmocnosti, pocit řadového občana, dělníka, že nikterak nemůže ovlivnit běh hospodářství, velmi ovlivňuje výkonnost, iniciativu, oslabuje dokonce i hmotnou zainteresovanost. Nespokojenost obyvatelstva prohlubují i sociální rozpory. Občané kritizují především korupčníky, spekulanty a nejrůznější příživníky, kteří tyjí z nedostatků služeb, bytů, určitých druhů zboží apod. Stále více hlasů se ozývá na adresu nekvalitního a nekvalifikovaného řízení. To má samozřejmě důsledky politické; klesá důvěra ve schopnost některých řídících orgánů celý ten komplex nedostatků rozhodně řešit. Stále více kritických hlasů slyšíme i od odborářů, dokonce i od členů strany.

Očividný sestup hospodářského života, snižování životní úrovně i reálných příjmů při stejných nebo zvyšujících se požadavcích na pracovní aktivitu vede k demoralizaci, ke snižování kultury práce, k poklesu odpovědnosti atd.

Inventarizace, byť jen hlavních nedostatků a vad, mnohamiliardových škod a ztrát, disproporcí a deformací naší investiční politiky a praxe – i kdybychom se omezili jen na problematiku plnění plánů, směrnic, nařízení a pokynů a vyhnuli se srovnávání s efektivností investic v průmyslově vyspělých státech – by byla příliš dlouhá až nudná. Vyjmenujme některé:

– nerovnováha mezi plánovaným objemem a strukturou investic na jedné straně a mezi reálnými výrobními kapacitami na straně druhé;

– nadměrná rozestavěnost a roztříštěnost investičních akcí a tím příliš dlouhé doby výstavby a opožděné dokončování investic;

– špatná koordinace dodávek a subdodávek;

– trvalý a vysoký růst rozpočtových nákladů, příp. jejich překračování. Analýza let 1970 až 1980 ukazuje, že rozpočtové náklady např. u energetických staveb rostly ročně o 5 až 6 %. Přitom byly realizovány dvě přestavby velkoobchodních cen, které předpokládaly, že se ceny investičních celků sníží. V posledním období se naopak růst nákladů urychlil;

– nedostatky v kvalitě investic i při přejímce a kolaudacích, zvláště u bytové výstavby;

– osvojování výrobních kapacit, uvádění do zkušebního provozu je v posledních letech chronicky opožděné u třetiny investic. Navíc u většiny investic jsou účinnost a rentabilita nižší, návratnost investičních nákladů delší, než bylo předpokládáno v projektu. U mnoha investic není včas dosaženo předpokládaného objemu výroby. „Když plánovanou výrobu nezajistíme sami, musíme nezbytné materiály, komponenty dovézt a nakoupit je na úvěr či na jejich úhradu vyvézt další zboží, které bylo původně určeno pro domácí trh. Jde tu prostě o řetězovou reakci, která nás za pětiletku bude stát desítky miliard korun.“ – „Právě na největších a nejvýznamnějších stavbách nejsou plněny některé věcné úkoly v plánovaných termínech. U některých velkých staveb došlo k překročení normovaných lhůt až o dvojnásobek.“ (Viz ÚV KSČ 1980.)

Znovu za několik let se říká: Průměrná doba výstavby v ČSSR bude více než o rok delší proti plánované. – Pozdě se odevzdávají do provozu nové kapacity, překračují se náklady na stavby a nové investiční akce nedosahují plánovaných parametrů.

Např. v Západoslovenském kraji z 9 rozhodujících závazných staveb plánovaných k dokončení se ukončí jen jedna. Tento stav žel není jen letos (1980). – Současný stav v Jihočeském kraji ukazuje, že ze 140 staveb pětiletky 1976/80 pouze u 8 nebyla překročena doba výstavby. – V pětiletce 1976/80 ve Východoslovenském kraji neuvedeme do provozu řadu investičních objektů, s nimiž se v plánu počítalo.“ (Viz ÚV KSČ říjen 1980.) Existují stavby, na kterých je za rok proveden pouze nepatrný rozsah prací. V roce 1980 bylo 119 staveb o rozpočtových nákladech 4,4 miliardy korun, na nichž nebyly za celý rok provedeny žádné práce. V roce 1980 bylo 300 staveb s průměrnými rozpočtovými náklady na jednu stavbu ve výši přes 100 milionů korun ve výstavbě delší než 10 let. Výrobní programy stavebních podniků naplňují hodnotový objem stavebních prací, nejsou však vybilancovány na reálné zdroje, strukturu základních prostředků a pracovníků. To se pak projevuje v řetězových poruchách na jednotlivých stavbách a v oslabení řídící práce. Např. počet stavebních dělníků připadajících na jeden průměrný objekt klesl v roce 1981 pod 5 dělníků.

Posuzujeme-li efektivnost investiční výstavby jako celku, ukazuje se, že je velmi nízká.

Proč? Kde jsou ty primární, základní příčiny těch sekundárních, od nich se jen odvíjejících příčin?

Hlavní a rozhodující příčiny vzniku nedobrého stavu začínají již u samotné kvality ekonomických mechanismů, systému a metod plánování. Jinak by nebylo možné, aby prakticky na většině staveb chyběly materiály, kapacity, lidé apod. Vždyť přece všechno plánujeme, o každé větší akci se rozhoduje ne v jednom, ale dokonce v několika orgánech.

A tak jedna ze základních odpovědí na ona PROČ bude asi i v tom, že nelze plánovat jen výstupy ekonomiky bez jejich zabezpečení, a dále i v tom, že nelze mít takový centrální plán, kdy v národním hospodářství vznikají poruchy a ztráty nejen jeho neplněním, ale i jeho plněním.

Vyplývá další PROČ? Proč máme vadné plány a vadnou metodiku plánování?

Proč v dodavatelských vztazích existují tak hluboké nedostatky, neplánovitost a nespolehlivost, živelnost a chaos?

Proč v posledních letech vznikají mnohamiliardové škody, které jsou zaviněné nedostatkem náhradních dílů, nadměrnými a nepotřebnými nadplánovými zásobami, nadměrnou rozestavěností, dlouhými objednacími a předpokládacími lhůtami pro dodávky materiálu a subdodávek, proč stále trvá disproporce mezi finálními výrobními obory a kompletačními obory, proč masově dochází k opožděnému a neúplnému plnění dodávek často i v nevhodném, neobjednaném sortimentu, v menším množství nebo horší kvalitě, než bylo objednáno?

Proč dodavatelé odmítají potvrdit odběratelům dodávky pro materiálové zajištění plánovaných úkolů?

Proč stroje a zařízení dovezené ve stamilionových hodnotách za tvrdé devizy leží dlouho ve skladech ladem, nezamontované a nepoužívané, takže někdy projdou i záruční lhůty, jež zahraniční dodavatelé poskytli? Proč v posledních letech je třetina investic uváděna opožděně do provozu? Tím se ztrácí nenávratně produkce, s níž se v plánech počítalo, vznikají disproporce, které se řetězovými reakcemi šíří do ostatních výrobních oborů, nebo je nutný další neplánovaný dovoz i za tvrdé devizy. Proč v některých podnicích se ve třetí dekádě měsíce vyrábí dvakrát i vícekrát tolik než v první dekádě? Takové šturmování ke konci čtvrtletí a roku zvyšuje výrobní i dopravní náklady, snižuje často kvalitu, zvyšuje úrazovost a někdy vede i k dehumanizaci práce (např. ženy s dětmi pracují v textilních továrnách v sobotu nebo v neděli, horníci pracují o sobotách, nedělích a svátcích, takže se zhoršuje zdravotní stav u některých kategorií pracovníků, zvláště v podzemí). Nejen nedostatek náhradních dílů a opožděné dodávky materiálu a subdodávek, ale i nedostatek opravárenských kapacit, zanedbávaná údržba strojů, zařízení a tím jejich častější poruchovost, někde stále silněji omezovaný příděl devizových prostředků, obtíže v dlouhodobě investičně zanedbávané železniční dopravě atd. znemožňují normální fungování dodavatelských vztahů.

A to vše v tak obrovském rozsahu, že tím vznikají mnohamiliardové škody, které se nutně promítají do životní úrovně téměř všech našich občanů.

Proč v posledních letech tak silně technicky zaostáváme za průmyslovými zeměmi?

Jak konstatoval i ministr těžkého strojírenství, technická úroveň výrobků našeho těžkého strojírenství roste pomaleji než u předních světových výrobků. Naše strojírenství dosud nedrží v potřebné míře krok s prudkou dynamikou světového vývoje. V řadě procesů je náš ekonomický rozvoj pomalejší (ergo se zpožďuje, pomalejší než ve světě jsou u nás inovační procesy, pomaleji jde u nás snižování spotřeby energie na jednotku produkce). O tom se už zmínil ministr financí. Nelze se spokojit s tím, že řada vyspělých zemí spotřebuje na obyvatele méně energie a přitom vytváří na obyvatele větší produkt (z jednání 16. sjezdu). Podle slov předsedy vlády délka inovačního cyklu je u nás ve srovnání s průmyslově vyspělými státy neúměrně dlouhá, v některých oborech až dvojnásobná. Nové kapacity nejsou v řadě případů v přepočtu nákladů o nic efektivnější než staré (viz Hospodářské noviny 1/81). Faktem je, že svět okolo nás jde v celé řadě procesů racionalizace a inovace rychleji než my; proto ministr financí myslí, že slova příkré kritiky jsou pronášena právem. Proč technicky zaostáváme a naše zaostávání za průmyslovými zeměmi se stále zvětšuje?

V současné době jsou naše výrobky často o pětinu i více těžší vůči světové špičce. Ve světě je dnes nízká hmotnost uznávaným parametrem. Zbytečně vysokou hmotností navíc ztrácíme při vývozu nenávratně kov, který by mohl zůstat doma k výrobě dalšího strojírenského zboží. Např. hmotnost našich odlitků je u nás proti průmyslově vyspělým státům asi o 20 % a měrná spotřeba paliv a energie asi o 18 % vyšší při celkově nižší produktivitě práce. Řada našich strojírenských podniků vyváží svou produkci na kapitalistické trhy za ceny značně nižší, než je dosahovaný světový průměr; základní příčinou je nízká technicko-ekonomická úroveň jejich výrobků. Naše strojírenství v posledních letech neplní vývozní úkoly o miliardové částky. Z hlediska modernizace hospodářství by bylo společensky žádoucí urychlit obrátku kovového fondu. Kovový fond však není dostatečně využíván, jeho obrátka je u nás zhruba 25 let, zatímco v jiných vyspělých státech je až o 10 let kratší (z projevu předsedy vlády).

Plýtvání kovy je jen výrazem celkové atmosféry nehospodárnosti. Relativní překročení materiálových nákladů za pětiletku 1976/80 činilo přes 10 miliard korun. Z materiálu v této hodnotě by se mohlo vyrobit 460 000 osobních aut Škoda nebo postavit 120 000 bytů. To je diference, která už dokáže řetězově narušit celý systém materiálně technického zásobování.

Znovu se vracíme k výroku předsedy vlády: „Náš vývoj souhrnné efektivnosti společenské výroby, měřený vztahem národního důchodu k vloženým prostředkům, má klesající tendenci, zvláště v posledních letech. Tento vztah ukazuje, že nedostatečně zhodnocujeme a využíváme suroviny, energii, materiály, pracovní síly i základní fondy.“

Opět se ptáme: PROČ?

Proč se naše přebytky v zahraničním obchodu v posledních 10 letech změnily ve vysoké schodky, takže žijeme na dluh a na úkor budoucnosti?

Za léta 1966/70 jsme ještě měli přebytky +1,7 miliard korun. Za léta 1971/5 však již vznikl schodek, který činil –4,4 miliardy, za léta 1976/80 dokonce schodek ve výši –20,1 miliardy korun. Zvláště povážlivý je výsledek zahraničního obchodu s kapitalistickými státy. Zde byl za léta 1966/70 přebytek +1,2 miliardy korun, za léta 1971/5 však již schodek –4,8 miliardy a za léta 1976/80 dokonce schodek –11,8 miliardy korun.

Proč, když „hospodařit na dluh znamená žít na účet perspektiv národního hospodářství i na vrub budoucích generací? (Viz úvodník RP 29. 1. 1982.)

Rovněž v roce 1980 bylo možno udržet vyrovnaný státní rozpočet pouze za cenu zvýšeného využívání zahraničních zdrojů v úvěrovém plánu. Opatření k nápravě nepříznivých tendencí vývoje neměla žádoucí výsledky; narůstající disproporce se řešily na úkor vnějších zdrojů. Vlivem toho rostoucí pasivum obchodní bilance, které navíc bylo provázeno zhoršujícími se platebními podmínkami, vedlo k dalšímu zhoršování platebních vztahů. I v roce 1980 bylo třeba k financování reprodukčního procesu použít úvěrového zdroje ze zahraničí. Ze zadlužení v kapitalistických státech platíme dnes ročně 16 až 18 % úroků. Dostali jsme se do situace, že si dnes již v našem ekonomickém vývoji nemůžeme pomáhat dalším zadlužováním; už je nepřijatelné dále zvyšovat míru naší zahraniční zadluženosti. A tak dnes již nemáme ani na dovoz chybějících krmiv pro udržení potřebného objemu ve výrobě masa.

Proč právě nedostatečně vysoká technická úroveň naší výroby spolu s nepostačující kvalitou byla příčinou nesplnění vývozních úkolů v pětiletce 1976/80? To se zvláště týká našeho strojírenství, které představuje zhruba 50 % našeho vývozu, a vývozní plány a menší výnosy z vyvezených strojů byly nahrazovány vývozem hutního materiálu, ropných produktů, dřeva a spotřebního zboží, tj. výrobky s menší mírou efektivnosti? Proč to byl vývoj opačný než u ostatních průmyslově vyspělých států, v jejichž vývozu rostl podíl nejefektivnějších výrobků strojírenského průmyslu? Navíc pak doma vyvezený hutní materiál chyběl, podobně jako vyvezené spotřební zboží.

Proč náš podíl na světovém obchodu poklesl z 1,5 % v roce 1965 na jen 0,9 % v současné době, stejně náš podíl na světovém strojírenském vývozu v roce 1965 byl 2,78 %, v roce 1970 jen 2,1 %, v roce 1978 dokonce již jen 1,5 %. Proč často vyrábíme výrobky, které pronikavě zaostávají za světovou úrovní? Výroba zastaralých výrobků představuje v podstatě neužitečné mrhání lidskou prací a také při vývozu značně znehodnocuje naši národní práci.

Je sice pravda, že ceny dovážených surovin stouply, ale – na rozdíl od jiných průmyslově vyspělých zemí – my jsme nedokázali prodávat naše výrobky na světovém trhu za odpovídající ceny, protože jejich technické a ekonomické parametry zůstaly nízké, dodací lhůty dlouhé, dodávky náhradních dílů a servis nespolehlivý atd. Přitom československý ideolog nedávno prohlásil: „V roce 1977 – a do konce roku 1979 se na tom prakticky nic nezměnilo – byla pouze 2 % výrobků určených na vývoz na technické úrovni srovnatelné se světovou úrovní. Pouze 2 %! Jaké ceny za naše výrobky můžeme potom dostat? Můžeme se divit, že za mnohé vyvezené výrobky dostaneme poloviční cenu…?“

Takových PROČ lze jistě klást stovky, tisíce. Proč peněžní příjmy obyvatelstva nejsou kryty požadovaným spotřebním zbožím a službami? Proč poptávka trvale převyšuje nabídku, a to i v základních životních potřebách, jako je maso, kvalitní zelenina, chutný výživný chléb a jiné potraviny potřebné pro zdravou výživu a stejně i některé průmyslové spotřební zboží?

Proč u nás nejvyšší tempo růstu má objem oběživa a úspory na vkladních knížkách, které rostou několikanásobně rychleji než odpovídající vytvořené hmotné zdroje? Proč v posledních letech roste nerealizovaná kupní síla?

Žijeme na účet budoucnosti, příštích generací – i našich dětí?

Proč jsme tak nedostatečně seznamováni s některými těmito a jinými nedostatky? Proč odbory nesledují všechny tyto a další trendy hospodářských procesů, jež mají bezprostřední i dlouhodobý vliv na hodnotu našich reálných mezd i důchodů, na životní úroveň různých věkových i profesionálních skupin?

Předseda SPK /Státní plánovací komise – pozn. red./ výstižně upozornil, že naše výstavba potřebuje „zásadní ozdravění“. Trpí skutečně v posledních letech vážnými chronickými a infekčními chorobami. Je proto nutno se ptát proč?, to je po základních, primárních příčinách těchto chorob. Bez odpovědí na ona proč? nebudeme vědět, jak dosáhnout onoho požadovaného „zásadního ozdravění“. Jinak budou dále utíkat miliardy, což se nutně projeví v dalším vývoji naší životní úrovně a tím i v budoucím vývoji zvyšování maloobchodních cen spotřebního zboží a cen služeb.

Položili jsme – spíše jen namátkou – řadu závažných ekonomických otázek. Jsme si vědomi toho, že to nejsou otázky nejpodstatnější. Ty se týkají například kvality řídících pracovníků na všech úrovních společenského života, eventuálně jejich principiální výměny.

Týkají se i jiných závažných problémů (rekonstrukce výroby, řešení mnoha palčivých otázek pracovních sil, postupné přeměny neefektivního hospodářského systému). Podmínkou jejich řešení je ovšem právě výrazné zkvalitnění řízení, především účinná výměna řídících kádrů.

Položili jsme řadu otázek, jaké dnes kladou tisíce občanů, musí je klást i zodpovědní činitelé! Můžeme očekávat vyčerpávající odpovědi?

Otázka otázek

– „Rozhodující hospodářské zdroje, jako jsou pracovní síly, základní výrobní fondy, materiálové a energetické zdroje, využíváme o třetinu až polovinu méně efektivně, než je reálně možné.“ (RP 4. 12. 1981)

– „Bylo by možné, abychom z disponibilního kvanta ekonomických zdrojů produkovali národní důchod až o dvě třetiny vyšší.“ (RP 4. 12. 1981)

– „Rozhodující hospodářské zdroje naší ekonomiky by při optimálním využití mohly přinést zhruba o dvě třetiny až dvojnásobně vyšší národní důchod.“ (Úvodník Hospodářských novin 34/81)

I když lze mít určité výhrady k těmto tvrzením v našem oficiálním tisku, přece jen to potvrzuje stanovisko našich profesionálních propagandistů, že máme v naší ekonomice obrovské tzv. rezervy. Na druhé straně to však současně potvrzuje stejně obrovskou neschopnost těch, kdo naši ekonomiku plánují a řídí a nesou za ni odpovědnost, že nejsou schopni vytvořit podmínky, aby těchto obrovských rezerv bylo v praxi využito.

Historickým úkolem a historickou odpovědností pro naši dnešní vládnoucí garnituru je především to, zda a v jaké míře dokáže využít dnešních obrovských „reálných a disponibilních rozhodujících hospodářských zdrojů“ v praxi, tj. pro zvýšení národního důchodu a tím i pro zvýšení životní úrovně. To ale ať posoudí historie. Dnešní i ti nejmírnější kritici její hospodářské politiky ji budou posuzovat podle toho, zda při těchto obrovských možnostech dokáže aspoň životní úroveň nesnižovat zvyšováním cen spotřebního zboží a služeb.

„Především komunisté jsou odpovědni za to, jak se věci u nás budou vyvíjet.“ (Generální tajemník KSČ, Rudé právo, 9. 3. 1981.)

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění dokumentu (bez přílohy)

• Důsledky zdražení a možná východiska z krize. Listy, roč. 12, č. 2 (květen 1982), s. 29–30.

Výňatky s komentářem

• Nový domov, roč. 33, č. 7 (8. dubna 1982)
• Zdražování na etapy. Prostor, roč. 1, č. 1 (červen 1982), s. 5–6
• Životní poměry v Československu. Národní politika, č. 3 (březen 1982), s. 2–3
• O cenách a zdražování. ÚSD, sb. RFE, pol. blok T-533 A (1. 3. 1982)
• Smutná bilance čs. hospodářství v roce 1982. Listy, roč. 12, č. 2 (květen 1982), s. 30–31.

E1.	Hospodárněji na všech úsecích. Z vystoupení Lubomíra Štrougala. In: Rudé právo, 27. 1. 1982, s. 1–3; Zpráva vlády ČSSR: O některých cenových a sociálních opatřeních. Tamtéž, 30. 1. 1982, s. 1; Sabolčík, Michal: O našich možnostech rozhoduje efektivnost ekonomiky. Tamtéž, s. 3.
E2.	Viz D106 (27. 5. 1979).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	15
Měsíc	2
Rok	1982
Zpracovaný	false
OCR	false