D236

1983, 3. květen, Praha. – Dopis prezidentu republiky Gustávu Husákovi o perzekuční akci policie proti příslušníkům řádu františkánů. (Dokument č. 12/83)

Pane prezidente,

jedna z nejrozsáhlejších akcí Státní bezpečnosti za posledních dvacet let je motivem toho, že se k Vám obracíme s následujícími fakty.

Ve dnech 27.–29. 3. 1983 došlo k zásahu proti františkánům, který postihl asi 250 osob. V soukromých bytech, v domech a na farách, kde žijí členové františkánského řádu nebo jejich přátelé, byly provedeny domovní prohlídky. Byly při nich odebrány náboženské knihy a písemnosti, psací stroje, peníze, bohoslužebné předměty jako kalichy, patény, roucha. Usnesení o domovní prohlídce byla zdůvodněna trestním stíháním ve věci trestného činu podle § 178 trestního zákona (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi). Všichni obyvatelé žijící v těchto domech a bytech byli postupně odváženi k výslechům, někteří byli zadrženi na 48 hodin. Do vazby bylo vzato 17 osob: P. F. I. Kubíček, P. J. A. Moc, P. V. A. Zlámal, P. J. J. Mazanec, P. F. M. Pometlo, ing. J. Tůma, I. Rýper, J. Jáchym, ing. J. Brázda, St. Mihalusová, A. Holičková, O. Iváková, M. Červená, A. Šmíd, P. Rúčka, ing. A. Glabashia.

Tento tvrdý zásah výrazně ilustruje skutečný poměr státních orgánů vůči řeholním společnostem. Právní podklad řeholního způsobu života státní orgány popřít nemohou. O řeholnících mluví dosud platné, i když značně přežilé právní normy. Zákon č. 218/49 Sb., § 10, odst. 2 mluví o komunitách, jakož i § 11, odst. 2 stejného zákona. Vládní nařízení č. 219/49 Sb., § 2, odst. 1 říká: „Duchovní působící v duchovní správě jest světský nebo řeholní duchovní…“ § 11, odst. 1 téhož vládního nařízení mluví o opatech, § 16, odst. 1: „Jakoukoli duchovenskou činnost mohou vykonávat světští i řeholní duchovní jen se státním souhlasem.“ Po dobu platnosti zákona č. 218/49 Sb. a vládního nařízení č. 219/49 Sb. byly řeholní osoby vystaveny tvrdým perzekucím. 13. a 27. dubna 1950 byly zlikvidovány všechny mužské a ženské kláštery v celé zemi, řeholníci a řeholnice násilně koncentrováni v pracovních táborech s krutým vězeňským režimem. Představení a aktivnější členové byli v mnoha případech odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody až na 25 let. Někteří byli propuštěni až v roce 1968.

V roce 1968 mužské i ženské řeholní společnosti vytvořily Sekretariát řeholních společností, který usiloval o legální záruky řádného řeholního života. Výsledkem jejich úsilí bylo prohlášení Generální prokuratury čj. III/2 Cd 2060/68-14 ze dne 29. 11. 1968: „Řády a kongregace, které existovaly před vydáním zákona 218/49 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, nebyly zrušeny tímto ani jiným zákonem, existují právně dále a není překážky, aby v mezích platného právního řádu řádový život obnovily anebo v něm pokračovaly.“

Těmto snahám učinila konec normalizace s následovnou, i když oproti padesátým létům nesrovnatelně mírnější, ale neustálou perzekucí, zahrnující i věznění aktivních členů, např. to byli P. V. Gajzler, P. L. Fišer, P. J. J. Bárta, P. F. Trojan, P. J. D. Muka, P. F. Lízna, P. O. Formánek, G. Rompf a jiní.^{E1D196 (10. 3. 1982) a D209 (8. 7. 1982).} Řeholníci nesmějí nadále žít v komunitách a kněžím z jejich řad, kteří mají státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, je zakazováno nosit řeholní šat. Mnozí z nich jsou překládáni do odlehlých farností jen proto, že patří k řeholi. Dorost přijímat nesmějí. Řeholnice sice smějí žít v komunitách – především v charitních domovech pro důchodkyně, podléhají však přísné kontrole a dohledu správce, kterého jmenuje příslušný okresní národní výbor. Řeholnice mu musí hlásit každou návštěvu, opuštění domu a musí mu předkládat přehled o finančním hospodaření. Správcové zasahují i do vnitřního režimu komunity. Bez jejich předběžného souhlasu nesmí být vyvíjena žádná iniciativa. Řády nesmějí přijímat dorost. Řeholní sestry, které vstoupily do řehole v letech 1968–1969, nemohou v mnohých případech sdílet společný život s komunitou a musí pracovat mimo ni. V poslední době jsou vytlačovány i z domovů pro těžce mentálně postižené i z domovů důchodců přesto, že se osvědčují jako vzorné pracovnice s citlivým a nezištným přístupem k pacientům, kteří jejich služby vysoce oceňují. Absurdní strach z ideového působení na postižené převládá nad reálným posouzením a zhodnocením jejich práce. Řeholnice si nesmějí zvyšovat odbornou kvalifikaci na středních, příp. vysokých školách, i když pro to splňují všechny podmínky. Rovněž cestovat do zahraničí je pro ně téměř vyloučeno.

Již dlouhá desetiletí je v naší zemi patrné úsilí oklešťovat náboženskou svobodu tak, aby z ní zbyla pouhá svoboda kultu – možnost účasti na obřadech. Prohlašovat svobodu kultu za svobodu náboženství je však absurdní, protože svobodné vyznávání víry nelze oddělit od možnosti vytvářet společenství – a to i taková, která mají specifická ideová zaměření a společné zájmy. Vzdát se možnosti vytvářet společenství znamená rozptýlit společnost do pouhých shluků jedinců vyznačujících se určitou duševní potřebou, která dojde svého uspokojení vykonáním určitých obřadů – úkonů na vyhrazeném místě ve vyhrazeném čase. Řehole nepředstavují žádnou výlučnou, od ostatních oddělenou část. Smyslem jejich existence není být vzorem a průkopníkem bezvýhradného oddání se určitému druhu služby. V žádném případě nejde o odvrácení se od této společnosti a od účasti na společenské práci. Řehole jsou jednou z nezanedbatelných složek společnosti, která žitím svých ideálů může přispět k mravní obrodě společnosti a svou bezvýhradnou připraveností k charitativní činnosti ulehčit leckterý neduh soudobého života.

Praktikovaný postup vůči řeholím odporuje Ústavě ČSSR, která zaručuje náboženskou svobodu, Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, ratifikovanému ČSSR, který zaručuje právo sdružovat se za určitými zájmy podle přesvědčení a svobodnou výměnu informací. Odporuje též Paktu o náboženské snášenlivosti schválenému Valným shromážděním OSN v roce 1981.

Akce namířené k narušování či dokonce zničení řeholního způsobu života jsou v rozporu s platnými právními normami československého právního řádu. § 259 trestního zákona říká: „Kdo v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu uvede příslušníky takové skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení, bude potrestán odnětím svobody na 12–15 let nebo trestem smrti.“ § 236 trestního zákona říká: „Kdo násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy a) nutí jiného k účasti na náboženském úkonu, b) zdržuje jiného bez oprávnění od takové účasti, c) jinému v užívání svobody vyznání jinak brání, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením.“

K tomu ještě podotýkáme, že akce proti františkánům, ačkoliv je svým rozsahem největší v posledních letech, není jedinou. Na podzim roku 1981 uskutečnila Státní bezpečnost podobnou akci proti řeholnímu společenství dominikánek v Kadani a Moravci.

Za několik týdnů bude náš stát v Praze vítat delegáty z celého světa na Shromáždění za mír a život proti jaderné válce. Stát, který nedokáže žít v míru se svými občany, popírá globální mírové úmysly. K přesvědčivosti, že otázka míru není pouhou ideologickou proklamací a propagandou, přispěje nemalou měrou i revize celkového postoje československých státních orgánů vůči řeholím, propuštění a zastavení trestního stíhání zatčených řeholníků. Takový krok by mohl vážnosti Československa jenom prospět.“^{E2Proti celostátní akci Státní bezpečnosti protestovali věřící dvěma dopisy. První dopis z 15. dubna 1983, adresovaný prezidentu republiky Husákovi, podepsalo 87 slovenských duchovních (ČSDS, sb. Charta 77), druhý byl adresován kardinálu F. Tomáškovi a podepsalo jej ke dni 2. června 3397 katolíků a protestantů. Podle zahraničních pozorovatelů to byla po roce 1968 největší protestní akce v Československu.}

Jan Kozlík, Marie Rút Křížková, Anna Marvanová
mluvčí Charty 77
Václav Malý, člen kolektivu mluvčích Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 6 (1983), č. 4, s. 2–4.

Plné znění

• In: Studie, 1983, č. 85–86, s. 164–166
• Národní politika, roč. 15 (1983), č. 6.

Komentáře

• Akce proti františkánům. In: Informace o církvi, 1983, č. 6, s. 13–15
• Respektování v Ústavě zakotvené svobody náboženského vyznání. Tamtéž, s. 16
• Františkánské komunity opět středem pozornosti StB. Tamtéž, č. 7, s. 12–13
• Tečka za policejní akcí Státní bezpečnosti proti františkánům. Studie, 1983, č. 85–86, s. 160–164
• Věřící píší prezidentovi. Tamtéž, s. 164–166
• Zásahy proti církvi. Tamtéž, s. 172–178
• Odsouzení františkánských kněží. Sdělení VONS č. 331, 334, Informace o Chartě 77, roč. 6 (1983), č. 7, s. 7–8
• Sdělení VONS č. 346, 347, tamtéž, č. 11, s. 4–5
• Velká protestní akce v Československu. České slovo, č. 6 (červen 1983), s. 2
• Akce Státní bezpečnosti proti františkánům. Listy, roč. 13 (1983), č. 4, s. 53–54
• Razie StB proti řeholníkům. Národní politika, roč. 15 (1983), č. 6
• Katolíci protestují proti vyslýchání františkánů. Frankfurter Allgemeine Zeitung, č. 130 (8. června 1983), s. 6
• Represe proti katolíkům v uplynulých letech. Studie, III–IV (1984), č. 93–44, s. 310–316.

Komentáře

• Zvěřina, Josef: Odvaha být církví. Opus bonum 1981
• Charta 77 k situaci církví a věřících v ČSSR. Mnichov 1987, Opus bonum
• Prohlášení generálních představených řeholních řádů k 35. výročí potlačení řeholního života v Československu. Informace o církvi, 1983, č. 5, s. 7–9.

E1.

D196 (10. 3. 1982) a D209 (8. 7. 1982).

E2.

Proti celostátní akci Státní bezpečnosti protestovali věřící dvěma dopisy. První dopis z 15. dubna 1983, adresovaný prezidentu republiky Husákovi, podepsalo 87 slovenských duchovních (ČSDS, sb. Charta 77), druhý byl adresován kardinálu F. Tomáškovi a podepsalo jej ke dni 2. června 3397 katolíků a protestantů. Podle zahraničních pozorovatelů to byla po roce 1968 největší protestní akce v Československu.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	3
Měsíc	5
Rok	1983
Zpracovaný	true
OCR	false