D247
1983, 15. červen, Praha. – Dopis Světovému shromáždění za mír a život, proti jaderné válce. (Dokument č. 20/83)
předpokládáme, že jako ti, kterým není lhostejný osud člověka na této zemi a kteří přijímáte na sebe odpovědnost za tento osud, jste schopni lépe než lidé starající se jen sami o sebe nazírat hloubku krize, v níž se dnešní svět a soudobé lidství ocitají. Jedním z projevů této krize je i to, čemu se chcete na svém kongresu věnovat a co by se dalo nazvat krizí míru.
Je mnoho oblastí světa, kde se sice neválčí, ale kde přesto nelze ani vzdáleně mluvit o míru. Není v nich totiž – například – mír mezi občanem a jeho státem, tento základ každé smysluplné lidské obce. Kde není ovšem tohoto vnitřního míru, tam není ani jistoty míru vnějšího: vláda, která neslouží občanovi, která je hluchá k jeho názorům a elementárním právům, nebo je dokonce potlačuje, a která se tak vymyká jakékoli veřejné kontrole, propadá zcela zákonitě – totiž ze samé podstaty moci vyrůstající – touze dál a dál rozšiřovat okruh svého vlivu, a to znamená i svého vlivu směrem „ven“. Potlačujíc veřejné mínění a občanské svobody, vztahuje se taková vláda stále zřetelněji jen k partikulárnímu horizontu svého vlastního zájmu a dbá stále méně zájmů obecně lidských, čímž se stává nevyhnutelně nebezpečnou pro všechny. Nejen ze své bytostně expanzivní povahy, ale i proto, že oč víc manipuluje své občany, o to snadněji pak může získávat jejich – třebas nedobrovolnou – podporu pro cokoliv, pro co se rozhodne. Nutně přitom podléhá svůdnosti stavu, kdy vyčlenivši veškeré vlastní vojenské přípravy z veřejné diskuse má v této oblasti nepoměrně volnější ruce, než kdyby se musela konfrontovat s veřejným míněním. Ale nejde jen o to: vláda, která popírá pravdu o skutečných poměrech v okruhu své svrchovanosti, nemůže budit důvěru jiných vlád – a to dokonce ani tehdy, kdy se upřímně a ve vlastním zájmu snaží s nimi dohodnout. Moc, která žije v trvalém napětí se společností, je de facto mocí ve stavu trvalé mobilizace – a ani to nemůže posilovat naději, že s ní lze počítat při tvorbě skutečného míru, tedy nejen takového, jaký se jí hodí a jaký jí nejlépe vyhovuje.
Nejmocnější síly tohoto světa si navzájem nevěří a jejich vyjednávání jsou proto svízelnější, než by mohla být. Proč si však nevěří? Protože – vědouce toto všechno – mají k vzájemné nedůvěře tisíc a jeden důvod: lépe než kdo jiný například o sobě navzájem vědí, jak snadno mohou uzavřené dohody obcházet nebo jak touží dělit si svět na sféry svého vlivu, rozšiřovat je a potlačovat v nich – jednou nenápadně a nepřímo, podruhé zcela přímo a brutálně – přirozené zájmy jejich obyvatel a národů.
Nebude skutečného míru bez skutečné důvěry a nebude skutečné důvěry, dokud budou – i když zahaleny do vznešených slov – partikulární zájmy různých establishmentů hrát v politice větší roli než skutečný prospěch všech lidí, národů a celého světa. Tato základní a hluboká odpovědnost za lidstvo v planetárním měřítku – jako do politiky promítnutá odpovědnost za důstojný a svobodný život každého člověka – se však v myšlení států, vlád a především velmocí zřejmě neprosadí, dokud si to na nich tisíce a miliony obyčejných lidí dobré vůle nevynutí. To se však těžko stane, dokud se cosi radikálně nezmění v samotné struktuře soudobého lidství, totiž dokud nevystoupí dnešní člověk ze zajetí své orientace na své omezené, privátním horizontem obezděné, k obecnému dění lhostejné a tudíž veskrze problematické a nakonec i ve své omezenosti ohrožené individuální štěstí.
Chápeme soudobé mírové hnutí jako jeden z pokusů o takovouto hlubokou proměnu v orientaci dnešního lidství. Proto se přirozeně i my – jako ti, jimž rovněž není lhostejný osud lidské obce – otevíráme dialogu a spolupráci s ním, vítáme ho a cítíme se být s ním spojeni touž základní vůlí po lepším světě. Právě tato vůle nás ovšem zároveň nutí vždy znovu upozorňovat na různé hlubší aspekty problému míru, a to zvláště na ty, které si dík své specifické zkušenosti obzvlášť živě uvědomujeme.
Často se zdůrazňuje souvislost mezi mírem a lidskými právy. Nedomníváme se, že tu jde jen o nějakou – těsnější či volnější – souvislost dvou různých a víceméně samostatných veličin, ale že tu jde – jak lze tisícerými konkrétními argumenty doložit – vlastně o věc jedinou, respektive o dvě dimenze téhož, jediného a nedělitelného problému: krize světa jako krize odpovědnosti mocných, vyrůstající z krize lidské odpovědnosti vůbec. Tato krize má ostatně i další neméně důležité dimenze, jako je například prohlubující se propast mezi bohatými a chudými částmi světa nebo pokračující devastace přírody, životního prostředí a všech hodnot, které v sobě ukrývá země a které člověk tak nesmyslně a v rozporu se svými základními zájmy drancuje a ničí. Vydělovat kteroukoli z těchto dimenzí z celku toho, čeho dimenzí je, znamená tudíž jen obelhávat sebe sama a předem své úsilí – jakkoli dobře míněné – odsuzovat k nezdaru.
Vítáme přirozeně všechna mezinárodní jednání o snížení stavu zbraní a radujeme se z každého jejich i nepatrného úspěchu i z každého nového pokusu jednotlivých stran přiblížit se stanoviskům strany druhé. Neskrýváme však přitom své přesvědčení, že všechny dílčí úspěchy na této rovině dosažené nemohou být bohužel ničím víc než jen příspěvkem k upevnění současného příměří jako určitého klidu zbraní, respektive ke zklidnění horkých hlav, vojenských snů a rozmachu vojenského průmyslu. Skutečný mír však tato jednání sama o sobě ještě vytvořit nemohou; připravují pouze pro něj jednu z příznivějších podmínek a jsou jedním z faktorů, které mohou – aniž nutně musí – vytvářet ovzduší, v němž bude snazší o skutečný mír usilovat. Snazší, ale stále nikterak lehké. Neboť základní příčiny truchlivého stavu dnešního světa nebudou případnými úspěchy na tomto poli zdaleka ještě odstraněny: život, to znamená život vpravdě lidský, důstojný, spravedlivý, svobodný, založený na vzájemném respektu, úctě i porozumění i na nesmlouvavém odhodlání čelit všemu, co ho kdekoli na světě ohrožuje, nemůže být ještě zajištěn tím, že se tisíce strašlivých zbraní sníží na obou hlavních stranách o několik set. Neboť i ve stínu těchto zbývajících stovek může člověk trpět stejně a možná i víc než ve stínu oněch tisíců.
Charta 77 je občanská iniciativa, která je sice nezávislá na státní moci, které však nejde o to bojovat proti určité moci jako takové nebo ji dokonce vystřídat mocí jinou. Jde jí jen a jen o to, aby člověk žil pokud možno lidsky, tedy opravdu jako člověk. Což lze říci i jinak: aby žil v míru. Ve skutečném míru. To znamená v míru sám se sebou, se svými bližními, se svou vládou, s občany jiných zemí. A v neposlední řadě v míru s těmi, kteří přijdou po něm. Tento ideál spojil přes tisíc občanů naší země – lidí různého smýšlení a různých životních osudů – ve společenství, které v zemi, kde se Vaše shromáždění koná, už přes šest let navzdory všem překážkám žije, přemýšlí a pracuje. Vyjadřovat se k otázkám míru chápe toto společenství jako svůj legitimní úkol. Přičemž za svou zvláštní povinnost považuje vždy přitom zdůrazňovat, že není míru bez svobody, a že to, co se rozumí lidskými právy a co se rozumí mírem, jsou jen vzájemně se podmiňující parametry, aspekty či podmínky skutečného lidského života na zemi a že jakýkoli pokus zachránit jedno na úkor druhého – tedy i mír na úkor svobody – nezachrání nakonec ani jedno, ani druhé.
Charta 77 se neúčastní Vašeho kongresu nikoli proto, že by nechtěla, ale proto, že nemůže. Zdraví Vás tedy aspoň tímto způsobem a umožňuje Vám nahlédnout trochu do uvažování svých signatářů aspoň tím, že k tomuto dopisu jako přílohu připojuje samizdatově vydaný sborník „Charta 77 o míru“ sestavený u příležitosti Vašeho kongresu a jako příspěvek k němu. Kromě některých dokumentů Charty 77 dotýkajících se mírové tematiky zahrnuje tento sborník i několik samostatných a na sobě nezávislých esejí některých signatářů Charty 77 či lidí jí blízkých. Žádáme Vás, abyste tomuto malému dokladu toho, že i v našem prostředí s jeho zvláštními starostmi se otázkami míru se vší vážností zabýváme, věnovali svou pozornost.
Jak se snad všichni můžeme shodnout, budoucnost této planety se týká každého z nás a každý z nás má už proto plné právo vědět, jak ti, kteří nás zastupují při mezinárodních odzbrojovacích jednáních, postupují a co na nich řeší. Navrhujeme proto závěrem tohoto dopisu Vašemu shromáždění, aby do své rezoluce přijalo výzvu všem vládám, aby svá jednání objektivně zpřístupnily všem lidem, to znamená, aby všechny strany zásadně, nezkresleně a v celém rozsahu informovaly ve svých zemích nejen o svých vlastních návrzích, ale i o návrzích druhých stran; aby je seznamovaly nejen se svou vlastní argumentací a vlastními statistickými podklady, ale – v autentické a nezcenzurované podobě – i s argumentací a statistickými podklady svých partnerů. Stěží si lze představit skromnější ústupek vlád veřejnosti – a přitom by to byl možná čin významnější než leccos jiného: otevřel by postup všech vlád – v této tak důležité sféře jejich činnosti – plné kontrole světové veřejnosti. Splnění tohoto požadavku by bylo tak nejen ku prospěchu jednání samých, ale bylo by ještě i čímsi víc: důležitým krokem k veřejné kontrole dnes tak těžko kontrolovatelných společenských mocí. Jinými slovy: nešlo by jen o příspěvek k onomu příměří, o něž při odzbrojovacích jednáních jde, ale o přímé vykročení na cestu skutečného míru, toho míru, který je věcí všech, protože je všemi spolutvořen a všemi spoluzaručován; který není k jednostrannému prospěchu či na úkor kohokoliv a který proto otevírá svobodný život všem. Tedy míru jako toho stavu světa a lidského bytí, který je – jak pevně věříme – naším společným ideálem.
Přejeme Vašim jednáním úspěch!
Jan Kozlík,
Marie Rút Křížková,
Anna
Marvanová
mluvčí Charty 77
Bývalí mluvčí Charty 77: dr. Václav Benda, Jiří
Dienstbier,
dr. Jiří
Hájek,
Václav
Havel,
dr. Ladislav Hejdánek,
Marie
Hromádková,
Marta
Kubišová,
Václav
Malý,
dr. Radim
Palouš,
dr. Bedřich Placák,
Miloš
Rejchrt,
dr. Jaroslav Šabata
ing. Rudolf Battěk
a dr. Ladislav Lis jsou
ve vězení;
Zdena
Tominová v zahraničí
Příloha: Sborník „Charta 77 o míru“E2Sborník obsahoval dokumenty Charty 77 z let 1982–1983 a příspěvky J. Hájka, L. Hejdánka, J. S. Trojana, M. Šimečky, M. Rejchrta, J. Dienstbiera, R. Palouše, J. Šabaty, J. Zvěřiny. Vzhledem k rozsáhlosti této přílohy upouštíme od zveřejnění. Strojopis, průpis sborníku je uložen v ČSDS a v Libri prohibiti.
Zdroj
- Informace o Chartě 77, roč. 6 (1983), č. 6, s. 3–6.
Plné znění
- In: Studie, 1983, č. 87–89, s. 412–415
- Národní politika, roč. 15 91983), č. 8, s. 3
- Charta 77 o míru, strojopisný sborník, s. 1–6
- Charta 77 1977–1989, s. 239–243.
Krácené znění
- Svědectví, roč. 17 (1983), č. 69, s. 14–20.
Komentáře
- Placák, B.: Slovo k boji za mír. Národní politika, roč. 15 (1983), č. 9–10
- Světové shromáždění s protesty a demonstracemi. České slovo, roč. 29 (1983), č. 7, s. 3–4
- O světovém mírovém kongresu. Severské listy, 6/83, s. 4
- Účastníkům Světového shromáždění za mír a život, proti jaderné válce. Listy, roč. 13 (1983), č. 69, s. 14–20
- Chalfout, A.: Mírové hnutí aneb nevědomost je síla. Svědectví, roč. 17 (1983), č. 69, s. 29–50
- Mlynář, Z.: Současné mírové hnutí a politická linie. Listy, roč. 14, č. 1 (únor 1984), s. 7–11.
| E1. | Shromáždění se účastnilo 3625
delegátů ze 132 zemí. Podle oficiálních údajů bylo 30 % delegátů z rozvojových
zemí, 50 % ze Západu a 20 % z komunistických zemí. Půl roku před zahájením byl
v Československu otevřen Fond míru a solidarity, z jehož
sbírek (přes 60 milionů
Kčs) měly být hrazeny náklady. Převážná část diskusních příspěvků vychvalovala
mírové hnutí Východu, závěrečné poselství nazvané Za mír a život proti jaderným
zbraním bylo stručné a neadresné. Dopis Charty 77 přečetl na Shromáždění za mír a život, proti jaderné válce Walter Oswald, zástupce strany Zelených ze SRN. Dopisy mírovému shromáždění v Praze zaslali též političtí vězni z věznice Plzeň-Bory, Anna Šabatová a Alena Lisová. Viz poznámku k D245. |
| E2. | Sborník obsahoval dokumenty Charty 77 z let 1982–1983 a příspěvky J. Hájka, L. Hejdánka, J. S. Trojana, M. Šimečky, M. Rejchrta, J. Dienstbiera, R. Palouše, J. Šabaty, J. Zvěřiny. Vzhledem k rozsáhlosti této přílohy upouštíme od zveřejnění. Strojopis, průpis sborníku je uložen v ČSDS a v Libri prohibiti. |
Pole
| Název | Hodnota |
|---|---|
| Řada | Dokumenty Charty 77 |
| Den | 15 |
| Měsíc | 6 |
| Rok | 1983 |
| Zpracovaný | true |
| OCR | false |
