D283
1984, 30. červen, Praha. – Otevřený dopis 3. konferenci za jaderné odzbrojení, pořádané západoevropskými mírovými hnutími v Perugii o aktuálních otázkách míru a odzbrojení v Evropě. (Dokument č. 13/84)E1Dokument je na každé stránce četně podškrtán černou tužkou. Ve složce je dále uložen jednak opis dokumentu pořízený ministerstvem, jednak strojopisná kopie. Oba dokumenty jsou na četných místech podtrhány tužkou, na kopii je silně zvýrazněna věta: „Podporujeme proto návrhy vyslovující se pro stažení amerických a sovětských vojsk z evropských zemí.“ U dokumentu je přípis sekretariátu 1. náměstka MV ČSSR Jána Kováče náčelníku X. správy SNB Zdeňku Wiederlechnerovi: „Vážený soudruhu náčelníku, z pokynu 1. NMV ČSSR genmjr. JUDr. Jána Kováče postupuji ‚Dokument CH 77 č. 13/84‘. Materiál ‚Na okraj české otázky‘ si ponechal 1. NMV ČSSR u sebe. Se soudružským pozdravem náčelník sekr. 1. NMV ČSSR plk. Josef Kroulík. V Praze dne 14. 8. 1984.“
Vážení přátelé,
Charta 77 sice není mírovým hnutím v tom smyslu, jak se tomu pojmu běžně rozumí na Západě, totiž v jistém smyslu „jednoúčelovou“ iniciativou, vznikla na jiném základě a s jiným posláním, ale to v žádném případě neznamená, že bychom se k otázce míru obraceli zády. Zrod nezávislého západního mírového hnutí považujeme za významný mezník i pro své usilování o demokratičtější a svobodnější poměry v naší části Evropy. Klademe přitom důraz na to, že spravedlivého a důstojného míru se národům Evropy doposud nedostalo, že čtyřicet let po druhé světové válce žijeme v uměle rozdělené Evropě a důsledky tohoto rozdělení pro celý svět jsou stále zlověstnější. Je to stav, s nímž se nelze smiřovat. Vy se s ním nesmiřujete, i z toho důvodu jste nám blízcí.
Sdílíme především Váš spontánní odpor k politice založené na vojenské síle a z pozice této síly diktující svou vůli jiným národům i vlastním občanům. Právě tato politika, nesnesitelně prodlužující tak velice neuspokojivý stav na našem kontinentě, je odpovědna za hromadění jaderných arzenálů na obou stranách hranice, která nás proti naší vůli rozděluje.
Podobně jako mnozí z Vás jsme přesvědčeni, že je třeba přehodnotit politiku udržující při životě vojenské bloky, že se musíme vymanit ze zajetí politiky vojenské síly, pro niž je hlavní podmínkou bezpečnosti národů vojensko-strategická rovnováha a nikoli svobodně projevovaná vůle národů; že nastal čas učinit právě v Evropě rozhodný krok k úplnému překonání neblahého dědictví druhé světové války a vtisknout helsinským ujednáním jejich původní a pravý, v jistém smyslu pak i nový a hlubší smysl.
Podporujeme proto návrhy vyslovující se pro stažení amerických a sovětských vojsk z evropských zemí. Snad nemusíme dokazovat, že československý lid je na takovémto kroku obou velmocí životně zainteresován. Připomínáme zároveň, že Charta 77 opakovaně (poprvé k desátému výročí 21. srpna 1968)E3Srv. D63 (12. 8. 1968). upozornila na to, že smluvní předpoklady dočasného pobytu sovětských vojsk v naší zemi pominuly. Stažení vojsk Spojených států a Sovětského svazu z Evropy by od základu změnilo politické klima na celém kontinentě a ve světě. O tom se sotva musíme navzájem přesvědčovat. V příštím roce uplyne čtyřicet let od konce druhé světové války. Pro všechny evropské národy, národy Sovětského svazu nevyjímaje (a ovšem i pro americký lid), by bylo nesmírnou úlevou, kdyby byl stálý přízrak války konečně nahrazen prostorem pro budování skutečného míru.
Evropa Evropanům, tato devíza našich holandských přátel, je perspektivou velkého obratu k demokratickému a spravedlivému míru. V této perspektivě se obrysy našich společných zájmů a cílů stávají jasnějšími. Stále zřejměji platí, že Vaše naděje je i nadějí naší a že naše naděje i nadějí Vaší; že jednotlivé národní emancipační snahy a různé emancipační snahy v obou částech Evropy se mohou zdárně rozvíjet jen v podmínkách stále účinnější a cílevědomější mezinárodní solidarity. Musíme se proto učit chápat, vítat a podporovat iniciativy, jež sice přicházejí z různých stran (a mohou být tak či onak jednostranné), ale ve svém základním směřování mají jeden smysl. Je to imperativ, který diktuje smrtelné ohrožení naší civilizace, zabředávající do stále hlubší krize.
Proto jsme v úvodu našeho nedávného dopisu britským mírovým organizacím (END a CND)E4Srv. D278 (1. 5. 1984). napsali, že vítáme všechno, co svědčí o sbližování našich stanovisek a co skýtá naději pro další dialog a spolupráci. Pozorně sledujeme také odezvu, jakou náš dopis vyvolal. Považujeme proto za vhodné opakovat, že naše kritika se týká jen onoho krátkozrakého pacifismu, který chápe mírové hnutí jako pouhopouhé hnutí proti zbraním (především jaderným) a jemuž unikají vnitřní souvislosti diktující politiku zbrojení. Domníváme se, že tento svým způsobem pokleslý pacifismus je škodlivý tím, že mírové hnutí zbavuje jeho duchovního a demokratického smyslu a stává se tak překážkou formování širokého a účinného spojenectví všech „lidí dobré vůle“.
Byli bychom vůbec rádi, kdybyste pochopili, že v našem prostředí je všechno, co připomíná málo promyšlené nebo dokonce bezmyšlenkovité úsilí o mír „za každou cenu“, přijímáno s důvodnou nevolí. A to nejen v reminiscenci na známé historické události, v reakci na mnichovansky smířlivé postoje, jakož i na československé události osmašedesátého roku (pro leckoho byly jen „dopravní nehodou na cestě k uvolnění“). Ještě dnes jsou prostoduší lidé, kteří v zápalu boje proti modernizaci Atlantického paktu chtějí v Chartě 77 vidět podnik málem válkychtivý; dodejme k tomu, že při geografickém položení našeho státu v „první linii“ eventuálního konfliktu by to na nás prozrazovalo jen velice vyvinutý sklon k sebevraždě.
Víme, že chcete těmto náladám čelit. Přinesli jste o tom již dříve důkazy a přinášíte je i nyní (nejnověji svou solidaritou s Ladislavem Lisem). Pokusíme se usnadnit Vám úlohu jasným a závazným prohlášením, že máme daleko k paušálnímu postoji vyjádřenému větou „Pacifisté (jsou) proti míru“. A neprohlašujeme to jen dodatečně z taktických či jiných oportunních důvodů. V dopise britským mírovým hnutím jsme rovněž napsali, že mírová hnutí nepovažujeme za produkt cizí ideologické manipulace, zmrazujícího strachu či hysterického útěku před skutečně závažnými rozhodnutími, ale za výraz hluboké občanské odpovědnosti, která neváhá angažovat se ve jménu lidského života a jeho základních hodnot; a že to, co bychom mohli nazvat směřováním jaksi „napříč“ klasickými demokratickými strukturami a politickými mechanismy (a v čem je patrný duch charakterizující jakékoli demokratické a samosprávné smýšlení a snažení), je velmi blízké smyslu i formám našeho usilování. Opakujeme ještě jednou, že z těchto důvodů je pro nás dialog s mírovými hnutími nejen vítaný, nýbrž přímo závazný.
Dialog však opravdu není výměnou zdvořilostí; přestal by být tím, čím být má, v tom okamžiku, kdy by v něm získala vrch pouhá zdvořilost a diplomacie. Dovolte proto, abychom i dnes pokračovali v kritice určité tendence uvnitř západního mírového hnutí. Chceme to činit co nejkonstruktivněji. Naše kritická úvaha vychází z toho, že toto hnutí je koneckonců součástí členitého světového mírového hnutí (nemůže jí nebýt!) a jako takové – nehledě na Vaši zvláštní a nezávislou pozici opírající se o výzvu z roku 1980 – má leccos společného s oficiálním mírovým hnutím v naší části Evropy: tedy s onou složkou mírového hnutí, jež je těsně spojena s politikou vlád zemí Varšavské smlouvy. To našlo svůj výraz i v tom, že pražského světového mírového shromáždění,E5Srv. D247 (15. 6. 1983). jež se konalo krátce po Vaší druhé (berlínské) konferenci,E6Srv. D234 (30. 4. 1983). se zúčastnili i představitelé některých Vašich organizací a skupin, jakož i lidé Vám blízcí či aspoň od Vás nepříliš vzdálení.
Podtrhujeme pozitivní význam tohoto jevu (což samozřejmě neznamená, že bychom kritizovali neúčast E. P. Thompsona, jež byla gestem solidarity s námi). Právě zásluhou některých z Vás se v Praze mluvilo o Chartě 77, jež nebyla na shromáždění – v jasném rozporu s jeho deklarovanou otevřeností – připuštěna, ač o to usilovala. Oceňujeme tato vystoupení stejně vysoko jako společnou schůzku s některými delegátyE7Srv. D248 (30. 6. 1983). (bohužel byla ukončena zásahem policie) a úmluvu mezi Chartou 77 a těmito delegáty o vzájemné spolupráci.
Nevíme, k jakým závěrům jste dospěli Vy, nejsme povoláni k tomu, abychom dělali závěry o Praze za Vás, ale dovolte, abychom se dotkli toho, co se nám na polemice kolem Charty 77 jeví jako nejdůležitější. Není to ani tak výrok západoberlínského účastníka, který řekl na adresu delegáta německé strany Zelených, že otázka takzvaných disidentů není otázkou světového mírového hnutí, že ji do tohoto hnutí vnášejí antikomunisté, a to uměle, jako skutečnost, že za tento výrok sklidil pořád ještě hlučný potlesk. Bylo by samozřejmě absurdní, kdybychom za potlesk špatné věci obviňovali právě Vás. Víme, že na jistých vlivných místech v naší části Evropy už padlo slovo o tom, že profesora Thompsona (případně END vůbec) „nastrčila“ do mírového hnutí CIA. Pana Mienta van Fabera policie z Československa bez okolků vyhostila a náš tisk se o něm vyslovil podobně nevlídně.E8Srv. D274 (4. 3. 1984). Snadno si lze spočítat, pro jaké jejich hříchy se jim dostalo této špatné známky (nelibost, kterou na naší oficiální straně vyvolalo už Vaše loňské berlínské setkání, má ostatně stejnou příčinu).
Nicméně skutečnost, že se na tak různorodém a širokém fóru, jakým bylo pražské shromáždění, tleskalo zjevně protidemokratickému vystoupení, nepřestává být alarmující. Lhali bychom sami sobě, kdybychom se chlácholili argumentem, že to bylo shromáždění manipulované v jistém duchu a že protidemokratickému výpadu tleskali jen přesvědčení stoupenci nedemokratických praktik. Domníváme se, že tomu tak není, že zde tleskali, byť třeba i zdráhavě, nebo přinejmenším mlčeli i mnozí z těch představitelů západního mírového hnutí, kteří osobně smýšlejí zcela liberálně, ale upřímně se domnívají, že otázka politického zřízení, otázka politické demokracie, jakož i všechno to, co s ní prakticky a bezprostředně souvisí, do mírového hnutí skutečně „nepatří“, protože životně důležité pro lidstvo je jen jedno – odvrátit jadernou válku, jež hrozí vypuknout mezi různými sociálněpolitickými systémy. Je to onen známý „pacifistický“ sklon vytrhovat otázku míru z přediva společenských vztahů, stavět otázku demokracie jaksi vedle vlastní otázky míru anebo dokonce až za ni jako něco vedlejšího, druhořadého, dílčího a podřízeného, co přijde na pořad dodatečně a víceméně automaticky. Vidíme v této tendenci neodůvodněný a věci míru škodlivý ústup před konzervativním pojetím mírového soužití dvou protikladných společenských systémů. Toto pojetí je dnes překonáno dokonce i stanovisky evropských vlád v Závěrečném aktu z Helsinek a zvláště ve Výsledném dokumentu z Madridu, protože zjevně mír nezajišťuje ani v té míře, v jaké jej snad mohlo zajišťovat v dobách Leonida Brežněva a Richarda Nixona. Je to pojetí (polská krize to dokazuje zvlášť názorně), jež propadlo nedůvěře ve vlastní lid a zapletlo se do představy, že socialismus lze budovat jen za hradbou vojensko-policejních sil. Toto pojetí koexistence troskotá před našima očima. Deset let trvá jednání ve Vídni. Ženevská jednání byla přerušena. Ve Stockholmu se přešlapuje nad prázdnou agendou.E9Viz poznámku 6 k D282. Po této cestě se mírové hnutí nemůže dostat k žádnému ze svých dlouhodobých cílů; ani k bezjaderné Evropě, ani k Evropě osvobozené od přítomnosti cizích vojsk, ani k rozpuštění bloků; ba ani k tomu, aby se překonala slepá ulička vyvolaná rozmístěním jaderných střel středního doletu.
Ze slepé uličky, do které Evropu vehnala politika vojenské síly, se můžeme dostat jen v zásadní opozici vůči této politice – na základě politiky, která spojí skutečně všechny, kdo jsou proti jadernému šílenství, v mohutnou demokratickou koalici vyjadřující autentickou vůli obyvatel Evropy. Dnešní neblahý stav by nebyl možný, kdyby lid Evropy nebyl rozdělen „vnitřně“ – ideově a politicky. Toto vnitřní rozdělení je předpokladem „vnějšího“ rozdělení Evropy – jejího rozdělení geopolitického; a nikoli naopak. Překonat toto rozdělení a dospět k nové vnitřní jednotě – k jednotě, kterou určuje duch demokratické politiky mravní síly (vědomí, že mír a demokracie jsou nedělitelné, že budovat mír na troskách občanských práv a demokratických práv je zpozdilé, že základní hodnoty spravedlnosti, svobody a důstojnosti člověka stojí výš než pouhý zájem na biologickém přežití). Tak by bylo možno shrnout naše představy o duchovních základech politiky, která by vedla k zformování nejširšího demokratického mírového spojenectví a tím i k průlomu do přežitých struktur a ideologií studené války. Hodina takového obratu udeří v okamžiku, kdy se budeme moci sejít v Praze u kulatého stolu, svobodně a bez policejní asistence, zato spolu s představiteli oficiální československé strany.
Zatím to vypadá jako beznadějný podnik, jako nerealistická vize, jako něco zhola mimo oblast „možného“ (stačí připomenout zásah našich úřadů proti některým účastníkům březnového kolokvia Charty 77, CODENE a IKV).E10Viz D274 (4. 3. 1984). Ale budeme-li se na tento relativně skromný pokrok dívat jako na něco absurdního, pak je absurdní všechno to, oč usilujeme; bezjaderná Evropa, stažení amerických a sovětských vojsk, mírová smlouva s Německem…
Aby ovšem mohlo k svobodnému setkání u kulatého stolu v Praze dojít, nesmí už dojít k tomu, aby na nějakém dalším světovém shromáždění převládl duch inspirující jeho účastníky k potlesku protidemokratickým vystoupením pánů, kteří sugerují, že „disidenti“ v naší části Evropy jsou nepřátelé míru. I tím je naznačen praktický obsah našeho spojenectví: Vaše i naše plány musí vycházet z toho, jaká je situace v celém světovém mírovém hnutí – musí se stát dobrým rozvrhem našeho společného úsilí získat v tomto hnutí spojence „dole“ i „nahoře“, na Východě i Západě, v Evropě i v zámoří.
Pro tento zápas za získání nové demokratické většiny v mírovém hnutí musíme být lépe připraveni než dosud. Rozdíly v názorech neexistují pouze mezi občanskými iniciativami v naší části Evropy a západním mírovým hnutím, existují i mezi námi, stejně jako ve Vašich řadách a koneckonců v celém evropském demokratickém životě. Působí tu tradice různých duchovních proudů i vlivy bezprostředně politické. To není žádné neštěstí. Jde však o to, aby všechny tyto rozdíly získaly pozitivní předznamenání; abychom se v tvořivém úsilí překonávajícím staré rozpory stále více sbližovali. My i Vy mezi sebou, my s Vámi, jakož i Vy s námi. A abychom se všichni naučili – v duchu nejlepších demokratických tradic naší kultury – chápat a respektovat, že rozdíly ve smýšlení nejsou jakousi nepříjemnou nehodou, ale naopak motorem tvořivého společenského vývoje: tedy něčím, co je základem jak svobody, tak míru a práva na skutečně lidský život.
Leccos bude možno vyjasnit a definovat i v souvislosti s úsilím vypracovat společné stanovisko západního mírového hnutí (některých jeho skupin) a některých nezávislých občanských a mírových iniciativ v naší části Evropy. Chceme se na tomto úkolu u vědomí naléhavé výzvy doby důstojně podílet.
dr. Václav
Benda, Jiří Ruml,
Jana Sternová
mluvčí Charty 77
Za širší kolektiv
mluvčích:
Jiří
Dienstbier,
Jiří Hájek,
Václav Havel,
Ladislav
Hejdánek,
Božena Komárková,
Jan Kozlík, Marie
Rút Křížková, Miro Kusý,
Václav
Malý,
Anna
Marvanová,
Miloš
Rejchrt,
Jaroslav Šabata,
Milan
Šimečka
Zdroj
- ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, prvopis
Plné znění
- Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 6, s. 1–4. ÚSD, sb. RFE, pol. blok 795 (17. 7. 1984)
- Studie, 1984, č. 93–94, s. 345–348
- Listy, roč. 14 (1984), č. 5, s. 9–11
- Diskuse, č. 16 (říjen 1984), s. 14–17.
Komentáře
- Tosek, V.: Perugia, červenec 1984. Listy, roč. 14 (1984), č. 5, s. 11–13
- Tesař, Jan: K problematice mírového hnutí. Diskuse, č. 16 (říjen 1984), s. 10–11.
Dokumenty související s Perugií
- Charta 77 a Perugia. Evropské mírové prohlášení. Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 10, s. 5–8
- Dopis účastníkům teologického semináře v Budapešti. Tamtéž, s. 18–20
- Dopis M. Rejchrta akademikovi Švestkovi. Tamtéž, s. 20–21.
| E1. | Dokument je na každé stránce četně podškrtán černou tužkou. Ve složce je dále uložen jednak opis dokumentu pořízený ministerstvem, jednak strojopisná kopie. Oba dokumenty jsou na četných místech podtrhány tužkou, na kopii je silně zvýrazněna věta: „Podporujeme proto návrhy vyslovující se pro stažení amerických a sovětských vojsk z evropských zemí.“ U dokumentu je přípis sekretariátu 1. náměstka MV ČSSR Jána Kováče náčelníku X. správy SNB Zdeňku Wiederlechnerovi: „Vážený soudruhu náčelníku, z pokynu 1. NMV ČSSR genmjr. JUDr. Jána Kováče postupuji ‚Dokument CH 77 č. 13/84‘. Materiál ‚Na okraj české otázky‘ si ponechal 1. NMV ČSSR u sebe. Se soudružským pozdravem náčelník sekr. 1. NMV ČSSR plk. Josef Kroulík. V Praze dne 14. 8. 1984.“ |
| E2. | Třetí evropská konference za jaderné odzbrojení se konala ve dnech 17.–21. července 1984 v italské Perugii. Konference byly pořádány těmi západoevropskými mírovými hnutími, které se přihlásily k výzvě britské mírové organizace END (Evropské jaderné odzbrojení) z roku 1980. První se konala v Bruselu v létě 1982 (Charta 77 k této konferenci nevydala dokument), druhá v dubnu 1983 v Berlíně. (Srv. D234, 30. 4. 1983). Konference v Perugii se poprvé zúčastnili zástupci oficiálních mírových výborů z východoevropských států. Na berlínskou konferenci byli pozváni pouze jako pozorovatelé a odmítli se jí zúčastnit. Do Perugie přijelo 25 delegátů ze Sovětského svazu, 10 z Polska, 10 z Maďarska, 9 z Bulharska. NDR rozhodla delegaci nevyslat. 59 nezávislých mírových aktivistů z východní Evropy, včetně Charty 77 a Solidarity, nedostalo povolení k výjezdu ze svých zemí (21 aktivistů z NDR, 14 z Maďarska, 12 z Československa, 8 z Polska, 4 z SSSR, 3 z Turecka a 3 z Izraele). Nedostavila se ani oficiální čs. delegace s odvoláním na to, že včas neobdržela italská vstupní víza. |
| E3. | Srv. D63 (12. 8. 1968). |
| E4. | Srv. D278 (1. 5. 1984). |
| E5. | Srv. D247 (15. 6. 1983). |
| E6. | Srv. D234 (30. 4. 1983). |
| E7. | Srv. D248 (30. 6. 1983). |
| E8. | Srv. D274 (4. 3. 1984). |
| E9. | Viz poznámku 6 k D282. |
| E10. | Viz D274 (4. 3. 1984). |
| E11. | Dopis Charty 77 byl k dispozici delegátům
v angličtině a v italštině. K dopisu uspořádala agentura Palach Press tiskovou
konferenci, na níž vystoupil Jan Kavan. Zdůraznil nutnost neoddělitelného spojení míru
a lidských práv a nutnost třetí cesty
mezi nukleární válkou a rozdělením Evropy do bloků. Kromě něho vystoupili
v pracovních skupinách Jiří Pelikán a Zdena Tominová. Pro delegáty a novináře byla rovněž
připravena
brožurka Voices from
Prague, kterou s plným textem všech dokumentů Charty 77 k mírovému hnutí
vydaly Palach Press a END. Na tiskové konferenci na závěr konference byl dán k dispozici také text Evropského mírového prohlášení (in: Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 9, s. 15–17), které podepsali míroví aktivisté z 9 evropských zemí. |
Pole
| Název | Hodnota |
|---|---|
| Řada | Dokumenty Charty 77 |
| Den | 30 |
| Měsíc | 6 |
| Rok | 1984 |
| Zpracovaný | true |
| OCR | false |
