D301

1985, 26. duben, Praha – Prohlášení zaslané prezidentu republiky G. Husákovi a předsedovi vlády L. Štrougalovi k 40. výročí ukončení druhé světové války, bilancující československý poválečný vývoj s návrhy k ozdravení poměrů.(Dokument č. 9/85)

[…]^{E1Razítko: Úřad předsednictva vlády, došlo 4. 5. 1985, čj. 9941. Ozn. FMV 9930/85-935 1/1.}

Před čtyřiceti lety skončila nejkrvavější válka světových dějin. Lidé, kteří statečně nasadili své životy v boji proti nacismu, věřili, že jeho porážkou bude Evropa osvobozena od cynického pošlapávání občanských a lidských práv. Národy si od míru slibovaly obnovení suverenity, uskutečnění ideálů svobody, demokracie a sociální spravedlnosti.

Oficiální oslavy osvobození Československa se odbývají především vypočítáváním, čeho se za čtyřicet let dosáhlo, my bychom ale trochu střízlivěji chtěli obrátit pozornost k některým problémům, které velice naléhavě pociťuje valná většina našich občanů.

Pravda je, že se za posledních čtyřicet let pronikavě změnila struktura československé společnosti, postavilo se dost nových podniků a zařízení, vybudovala se celá města, vyrovnal se styl života městských a venkovských lidí, zemědělství vyrábí produktivněji, vzdělání i léčebná péče jsou hrazeny ze společných fondů, je postaráno o lidi staré, nemocné i o matky s malými dětmi, byla vymýcena nejhorší bída. To vše je výsledkem práce lidí, kteří se poctivě snažili a snaží přispět k rozvoji společnosti přes všechny překážky, s kterými se setkávají.

Takto formulovaná by to však nebyla pravda celá. Podobných a i daleko lepších výsledků dosáhly i jiné evropské země a nadto každý z oněch vyjmenovaných v sobě obsahuje řadu problémů, které ho znehodnocují. A co zejména musíme připomenout – do tohoto vývoje zasáhlo několik vln násilí a pronásledování, kdy byly z veřejného působení vyřazeny celé společenské skupiny a celé generace vzdělanců, kdy mnozí na mocenské boje doplatili životy nebo mnohaletým žalářováním či ztrátou existence, a kdy dost našich občanů uprchlo před perzekucí do ciziny. Když nyní po čtyřiceti letech vážíme, čeho jsme ve srovnání s dobou první republiky nebo se současnými vyspělými evropskými zeměmi pod heslem socialistických ideálů dosáhli a co za to naše společnost v násilných zásazích zaplatila, musíme říci, že dnešní výsledky ony minulé krutosti nejen neospravedlňují, ale že naopak vliv neodčiněných krutostí doposud neblaze zasahuje do celého našeho života. Když se rozhlédneme po našich zemích, rozpoznáváme na každém kroku, v každé oblasti veřejného působení nejrůznější krizové jevy a deformace, které nám velice ztěžují život. S vděčností přijímáme skutečnost, že posledních čtyřicet let žila Evropa v míru, současně ale musíme konstatovat, že právě v těchto mírových letech lidé u nás spíše ztráceli a dosud ztrácejí povědomí, že místo, kde se narodili, kde pracují, vychovávají děti a kde se od nich vyžadují povinnosti, je jejich nezcizitelným domovem. Domov znamená bezpečí, prosperitu, jistotu a vřelost vztahů, tedy pocity, které se z naší společnosti stále více vytrácejí. Pocit bezpečí ochromují rakety, které se proti vůli většiny obyvatel umísťují na našem území; hospodářské prosperitě brání nesmyslná byrokratizace řízení ekonomiky; jistotu svého postavení nebo budoucnosti svých dětí tu nemá téměř nikdo, snad ani ne všichni ti, kteří nám vládnou. Vřelost vztahů lze nalézt v rodinách nebo v neoficiálních společenstvích, ale z veřejnosti mizí slušnost, lidé jsou na sebe zlí, vládne tu přetvářka a donucování, strach a bezmoc. Nejvýmluvnějším projevem pocitu bezdomoví je nekončící útěk hlavně mladých lidí z republiky.

Dokonce už ani oficiální kritika nezakrývá, že společnost je proniknuta korupcí, uplácením, zneužíváním postavení, nekvalitní prací, šizením, rozkrádáním, lhostejností k půdě, která nás živí, lhostejností ke svěřeným hodnotám a plýtvání jimi, plýtvání i lidskou prací. Úřady se tyto rozsáhlé nešvary snaží odstranit trestními postihy, ony ale z života nemizí, neboť vypořádat se s nimi může jen společnost jako celek, přirozená iniciativa lidí. Ta ale v mechanismech řídících naši společnost nefunguje, pokud se za ni nevydávají uměle vytvářené papírové „iniciativy“ spisované funkcionáři a posílané nadřízeným orgánům jako hlášení. Dobrá vůle, podnikavost a tvořivost nevzniknou a nebudou k dobru nás všech působit, dokud lidé nebudou cítit, že se jim věří, že se s nimi počítá, že mají společenskou důvěru a prostor. K tomu, aby se cítili být hospodáři a občany, aby cítili odpovědnost za společenské poměry, by se muselo v Československu změnit společenské klima. Dnešní formálnost, donucování a poručníkování shora důvěru nevnukají. Změna společenského klimatu neznamená narušení společenského systému, ale mohla by vládnoucí společenský systém zproduktivnit, zregenerovat, zdynamičtit, zpružnit. Lidem by se zde mohlo volněji žít. Základem společenského klimatu je možnost uplatnění a přitom právě v kádrových otázkách politika povětšině sleduje spíše mocenské zájmy vládnoucí vrstvy funkcionářů nežli skutečné zájmy společnosti.

Je prosazenou praxí, že všude, v hospodářství, ve vědě, v kultuře, ve školství, ve zdravotnictví, v zemědělství, na všech vedoucích funkcích mají přednost lidé takzvaně angažovaní, to znamená ti, kdo jsou členy komunistické strany nebo i svazu mládeže, a to i kdyby ti druzí, ve straně neorganizovaní, byli schopnější a pro funkce způsobilejší. Od určité výše pak, až na zanedbatelné výjimky, nemá prostě nečlen strany jakoukoli naději na zařazení do hospodářské, správní nebo jiné funkce. Je taky známo, že existuje dvojí výklad trestních postihů, jeden pro funkcionáře chráněné mocenskou imunitou a druhý pro takzvané obyčejné lidi. A stejně tak existují dvě míry v odměňování, v platech a honorářích, dokonce i v přídavcích na zdražování, dvojí je zásobování i zdravotnictví. Ve společnosti se rozšířily a zabydlely diskriminace, výsady a nespravedlnost. To má za následek, že nadutost a odtrženost elitářských skupin stoupá a takzvaní obyčejní lidé se stahují do soukromí a rezignují na věci obce. Tato společenská situace není jedinou příčinou našich obtíží, ale její řešení by změnilo k dobrému společenské klima.

Navrhujeme proto opatření, která nejsou nikterak převratná, ale která by přispěla k vzrůstu důvěry i sebedůvěry lidí a prospěla by ozdravění poměrů.

1. Navrhujeme cílevědomě postupovat tak, aby byla zrušena kádrová omezení při přijímání a postupu v zaměstnání a aby byl možný přínos lidí posuzován podle jejich vzdělání, schopností a pracovitosti.
2. Navrhujeme, aby těm, kteří byli v minulých politických čistkách vyřazeni z míst a povolání, byla umožněna práce odpovídající jejich schopnostem a vzdělání. Jde většinou o lidi vysoce kvalifikované, schopné a poctivé, které jen mocenské sobectví drží stranou veřejného působení. Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit přepych politické msty.
3. V duchu naší Ústavy navrhujeme v zájmu mravního ozdravění a zlepšení zejména výchovy dětí a mládeže nebránit vlivu křesťanských a jiných humanistických idejí, které by čelily odduchovnění naší společnosti, mravní vyprázdněnosti a zcyničtění. Současně doporučujeme zrušit zákazy zveřejňování dosud jen neoficiálně tvořených literárních a jiných uměleckých a vědeckých děl, která spolu s hodnotnými díly oficiálními tvoří jedinou národní kulturu. Dále navrhujeme rozšířením ediční činnosti, ale též vybavením knihoven a zpřístupněním jejich sbírek umožnit všem poznávat celé duchovní dědictví kultury světové.
4. Navrhujeme, aby byla nad výkonem moci zaručena veřejná kontrola, a to zejména obnovováním působení veřejného mínění.
5. A jako projev lidskosti navrhujeme, aby byla ke čtyřicátému výročí ukončení války vyhlášena všeobecná amnestie.

Jiří Dienstbier, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová
mluvčí Charty 77^{E2Mluvčí Charty 77 E. Kantůrková, P. Šustrová a J. Dienstbier položili květiny u mostu Barikádníků v Praze, k památníkům amerických vojáků ve Lnářích a sovětských vojáků ve Slivici, kde 11. května skončily na čs. území boje druhé světové války.}

Zdroj

• ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, prvopis s vlastnoručními podpisy.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 8 (1985), č. 6, s. 2–3
• Listy, roč. 15 (1985), č. 4, s. 5–6
• České slovo, č. 5 (květen 1985)
• Národní politika, č. 6 (1985)
• Charta 77. 1977–1989, s. 270–273.

Komentáře

• Dalimil: O minulosti. Listy, roč. 15 (1985), č. 4, s. 7
• ÚSD, sb. RFE, pol. blok č. 96, 10. 5. 1985.

E1.	Razítko: Úřad předsednictva vlády, došlo 4. 5. 1985, čj. 9941. Ozn. FMV 9930/85-935 1/1.
E2.	Mluvčí Charty 77 E. Kantůrková, P. Šustrová a J. Dienstbier položili květiny u mostu Barikádníků v Praze, k památníkům amerických vojáků ve Lnářích a sovětských vojáků ve Slivici, kde 11. května skončily na čs. území boje druhé světové války.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	26
Měsíc	4
Rok	1985
Zpracovaný	true
OCR	false