D351

1986, 25. říjen, Praha. – Dopis Výboru Erasmovy ceny v Amsterdamu k udělení ceny Erasma Rotterdamského Václavu Havlovi. (Dokument č. 29/86)

S radostí jsme přijali zprávu, že cena Erasma Rotterdamského, kterou Váš Výbor každoročně uděluje za příspěvek k uchování evropské kultury, získal pro rok 1986 dramatik Václav Havel,^{E1Cenu Erasma Rotterdamského založil v roce 1958 princ Bernhard, manžel královny Beatrix, k 400. výročí Erasmovy smrti. Je udělována za mimořádně závažné příspěvky k evropské kultuře, společnosti nebo společenským vědám. Cenu mj. obdrželi K. Jaspers, R. Aron, R. von Weiszäcker, M. Chagall, O. Kokoschka, Ch Chaplin, H. Moore. V. Havel cenu obdržel jako první osobnost z Východu. Slavnostní projev přednesl princ Bernhard (in 150 000 slov, roč. 6 (1987), č. 16, s. 1–2). Havlovu děkovnou řeč přednesl za nepřítomného laureáta F. Janouch (publikována in Listy, roč. 16 (1986), č. 6, s, 16–18). Slavnost se konala 13. listopadu 1986 v chrámu sv. Vavřince v Rotterdamu za přítomnosti královské rodiny, nizozemské vlády a diplomatického sboru – za nepřítomnosti velvyslance ČSSR v Nizozemí. V. Havlovi osobně předali cenu členové Erasmova výboru (von Berethem a Wagener) 7. února 1987 na slavnostní večeři, kterou uspořádal ve své rezidenci nizozemský velvyslanec v Praze.} jedna z nejvýraznějších osobností Charty 77, volného společenství československých občanů usilujících o dodržování lidských práv. Chápeme toto Vaše rozhodnutí nejen jako uznání individuálního přínosu Václava Havla evropské kultuře – zejména pokud jde o jeho činnost na poli dramatického umění –, ale zároveň jako ocenění toho, co nového evropské kultuře přináší Charta 77, s níž je působení Václava Havla nerozlučně spjato. Co vlastně je to, čím Charta 77 může evropskou kulturu obohatit? Jaký duch a jaké ideály jsou jí blízké? Dovolte nám, abychom nyní, kdy bude Václavu Havlovi, bohužel v jeho nepřítomnosti, Erasmova cena slavnostně předávána, učinili právě tyto otázky východiskem malého zamyšlení.

Mnoho soudobých myslitelů se shoduje na tom, že evropská kultura jako taková – nejen tedy některé z jejích národních odnoží – prochází určitou krizí. Vývoj československé společnosti v letech sedmdesátých se jeví jako zvláště vhodný příklad, na kterém lze tuto krizi názorně demonstrovat. Z dobře známých důvodů byly v naší zemi v té době postupně rozmetány prakticky všechny elementární společenské struktury, které počaly vznikat v šedesátých letech a o něž se opíraly naděje našich národů na oživení a nový rozkvět svébytné české a slovenské, ale zároveň evropské kultury. V rámci úsilí vládnoucí garnitury stabilizovat otřesenou strukturu moci byly potlačeny a prohlášeny za nepřípustné i ty nejnepatrnější pokusy o svobodné jednání a rozhodování ve věcech veřejných, čímž prakticky byl zcela ochromen a umrtven i kulturní život. Snaha úřadů rozvíjet kulturu shora, začlenit ji do systému mocenské manipulace, zbavit ji pokud možno veškeré svobodné iniciativy a spontaneity se zvrátila v pouhou její destrukci. A jestliže dokonce v této situaci vznikala u nás tu a tam hodnotná umělecká díla, jestliže přes veškeré snahy moci opanovat kulturní scénu se jí to nikdy úplně nepodařilo, padá tato skutečnost na vrub nikoli osvíceného úmyslu někoho z mocných, nýbrž jakési elementární schopnosti společenského útvaru hájit svoji integritu a svého ducha i v podmínkách krajně nepříznivých. Sedmdesátá léta v Československu přinesla tuto zkušenost: lidský život v poměrném materiálním dostatku, avšak vykoupeném bídou kulturní, se velice brzy stává těžko snesitelným a jakoby sám od sebe, svou vlastní vitalitou, z důvodů čistě sebezáchovných počíná si hledat cestu z toho, co pociťuje jako své ohrožení.

V roce 1977 vznikla Charta 77. Jako svůj základní cíl stanovila Charta 77 obranu lidských práv a ochranu jednotlivce proti nezákonným mocenským zásahům do jeho života. Tato událost znamenala i nový impuls v oblasti kulturní. Což nepatří k základním lidským právům možnost žít v prostředí svobodně se rozvíjející kultury? Nepředstavuje právo na účast v kulturním dění jeden z nejdůležitějších předpokladů, aby se lidská bytost mohla plně a autenticky rozvíjet a realizovat? Charta 77 vychází z hlubokého přesvědčení o základním významu úcty k lidským právům pro život jednotlivce a společnosti, proto usiluje o naplňování těchto práv a vyzývá k tomu i všechny ostatní. Součástí snah Charty 77 je otevírat a spoluvytvářet veřejný prostor pro kulturní život, pro svobodnou výměnu názorů, zkušeností a informací, pro svobodné myšlení, svobodnou uměleckou tvorbu a hájit jej všemi dostupnými legálními prostředky před pokusy jej omezovat nebo dokonce likvidovat. Do tohoto prostoru pak jsou zváni všichni, kdo spolu s Chartou 77 sdílejí pocit spoluodpovědnosti za stav a budoucnost lidského společenství, jehož jsou členy, za stav jeho ducha, za jeho kulturu.

V situaci, kdy oficiální instituce nejsou ochotny ani schopny poskytovat rozvoji kultury potřebný svobodný prostor, je na jednotlivých členech společnosti, aby na tento neblahý stav nejen upozorňovali, ale aby sami přispívali k jeho překonání, aby při nedostatku možností oficiálních využívali možností nezávislých. V posledních letech jsme svědky, jak se toto povědomí mezi lidmi šíří a vnáší do kulturního života naší země nový prvek: ač v komorním měřítku, obnovila se možnost neoktrojované kulturní komunikace mezi občany a vytvořila nová, na státním aparátu nezávislá kulturní obec; vycházejí různé nezávislé časopisy, existují celé nezávislé literární edice, publikující díla domácí i zahraniční, ať už beletristická, vědecká či filozofická; duchovní život a část umělecké tvorby se přestěhovaly do prostorů nekontrolovaných centrální mocí. Zejména však, a to se nám zdá nejdůležitější, se díky tomu všemu do jisté míry změnila duchovní atmosféra

Spolu s obrozujícím se občanským vědomím vzniká – byť v prostoru jakkoli omezeném – nové kulturní klima, příznivé pro dosud slabé, a tudíž mnohdy velice nenápadné výhonky nezávislé a nezmanipulované tvorby. Ukazuje se, a dnes již téměř desetiletá existence Charty 77 to potvrzuje především, že zdánlivě nepřekonatelné bariéry totalitně uspořádané společnosti lze překonávat, budou-li její členové – ochotní znovu se stát v plném slova smyslu občany – sami pečovat o její kulturu. Jedině tam, kde nedominují anonymní, odosobněné aparáty, ale hlásí se o slovo odpovědní jednotlivci, kde nevládne uniformní šeď a byrokratická pedanterie, nýbrž svébytnost a rozmanitost, která k „tržišti“ lidského společenství neodmyslitelně patří, je totiž vůbec naděje na překonání historického patu druhé poloviny dvacátého století, a tím i na budoucnost.

V Chartě 77 se sešli lidé nejrůznějších přesvědčení, mnohdy velice odlišných, ba až protichůdných. V čem tedy může spočívat jejich jednota, co jim může být společné? Filozof Jan Patočka, spolu s Václavem Havlem jeden z prvních tří mluvčích Charty 77, spatřoval základ této jednoty v tom, co nazýval solidaritou otřesených. Právě v takto pochopené jednotě, v důvěře a respektu, které k sobě navzájem chovají ti, kdo pochopili a na vlastní kůži prožívají soudobé nebezpečí – ohrožení samotného smyslu lidské existence a elementárních struktur, v nichž se lidský život může odehrávat a rozvíjet –, nalézal Patočka naději, že krize evropského lidství bude překonána. Solidarita otřesených je totiž něco víc než pouhá jednota názorů, názorová koalice či dočasný smír odlišných stanovisek. Ona sama, jsouc respektem k odlišnosti druhého jakožto druhého, k jeho jedinečnosti, k nezadatelnosti jeho lidských práv, stavíc jednotu teprve na této pluralitě, je právě oním zapomenutým kamenem, na kterém stojí dům evropské kultury, příspěvkem, který Evropa může dát kultuře světové.

Jestliže nyní odevzdáváte Vaši cenu Václavu Havlovi, pak zároveň posilujete naději, kterou pro Evropu a vlastně celý svět představuje solidarita otřesených. Oceňujete totiž člověka, který tento evropský odkaz pochopil a který jej svým životem i dílem naplňuje způsobem vskutku důstojným.

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, fotokopie.

Plné znění

• Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 12, s. 3–5. Nový domov, roč. 37 (1986), č. 24.

Komentář

• Tosek, V.: Erasmova cena. In: Listy, roč. 16 (1986), č. 6, s. 15.

Pole