D354

1986, 17. listopad, Praha. – Blahopřání herečce Vlastě Chramostové k 60. narozeninám. (Dokument č. 33/86)^{E1V Informacích o Chartě dokument vyšel pod číslem 31/86. V dalším čísle redakce chybu opravila.}

Vážená a milá Vlasto Chramostová,

Vám i nám by bylo nepochybně milejší sejít se dnes večer ve dveřích Vaší někdejší herecké šatny nebo u stolku v divadelním klubu s kyticí a blahopřáním k premiéře, kterou divadlo uvedlo jako připomínku, že jedna z jeho nejlepších hereček právě překročila práh dospělosti a zralosti.

Patří k těm nejtrapnějším rysům této doby a k nejchorobnějším příznakům této společnosti, že Vás naopak nalézáme v soukromí, kam jste byla před dvanácti lety vykázána pro svou mravní a občanskou integritu a nepoddajnost, pro ryzí a neúplatnou povahu.

Ale nechceme při příležitosti, kterou nabízí Vaše životní jubileum, stavět temný monument moci, která Vás oloupila o tak velký kus života. Chceme naopak vyslovit uznání a vděk herečce, za kterou lidé dlouhé roky chodili do divadla.

Nejsme údy senátního sboru české divadelní kritiky a ani se necítíme oprávněni k odborným kritickým verdiktům. Troufáme si však říci, že jen málo českých hereček naší doby mohlo soutěžit s Vaší profesionální náročností, s precizností Vaší herecké tvorby a jejím osobitým naturelem, s Vaším jedinečným temperamentem. A také s Vaším vzácným smyslem pro spolupráci v týmu a s tím spojenou obětavostí. O Vás nikdy nebylo možno říci, že hrajete jen z povinnosti, že vystačíte s rutinou (byť mistrnou), protože elán a sílu si schováváte „pro lepší příležitosti“. Dávala jste se vždycky celá a pokaždé znovu. Dnes, uprostřed obecného uměleckého zjalovění, oportunismu a výdělkaření, vzpomínka na poslední Vaše roky na jevišti se zdá neuvěřitelnou nadsázkou. A to ještě zůstáváme dlužni připomínku Vaší dlouholeté herecké práce před kamerou filmovou i televizní a před rozhlasovým mikrofonem, kde jste se zapsala do paměti většího počtu posluchačů a diváků, než kolik jich stačilo pojmout domovské divadlo za celých dvacet roků v Divadle na Vinohradech, předtím pět let v Olomouci a v Brně a nakonec dva roky v Divadle za branou.

Nezůstávejme však jen u Vaší „oficiální éry“. V době, kdy většina herců se začala konformovat se státní mocí, Vy naopak jste po překrásné Matce Kuráži na oblastní scéně volila raději rozloučení s divadlem, než abyste zapřela názor, postoj, životní filozofii, k níž jste dospěla. V měsících, kdy i někdejší nejhlasitější oponenti režimu vzali zavděk čeledínskou knížkou a své kritické výhrady k establishmentu šeptali si už jen po koutech klubovních kumbálů, Vlasta Chramostová, kamenným divadlům nadobro zakázaná, stvořila nový stánek divadelní tvorby ve svém vlastním pražském domově. Pět roků „bytového divadla“ v nejvyšším poschodí domu v Čelakovského sadech číslo 10, kde Vlasta Chramostová mimo jiné ve světové premiéře uvedla první kapitoly vzpomínek Jaroslava Seiferta, originální úpravu Macbetha a Pavlíčkovu Zprávu o pohřbívání v Čechách, bude patřit ke světlým stránkám historie českého divadla uprostřed neradostných sedmdesátých let našeho století. Jakousi zvláštní shodou okolností zrodilo se naše první „bytové divadlo“ v místech prvopočátků a vůbec prvních krůčků českého divadelního kumštu v minulém století. Vlasta Chramostová, současným divákům zapovězená a zamlčená, se tak doslovně stala pokračovatelkou průkopníků našeho divadla jako umění, které se uskutečňuje ne pro zisk, ale z vnitřní potřeby, ne pro ozdobu moci, ale pro dojetí a radost člověka v hledišti. V souladu s tím se její podpis objevil na listině signatářů Charty 77 mezi prvními.

Naše milá paní Vlasto, není v našich silách změnit k lepšímu životní úděl, který naplnil poslední půldruhé desítky let Vašeho života. K naší velké lítosti a k nenapravitelné škodě české divadelní kultury nemůžeme Vám otevřít cestu na jeviště. Ale dovolíme si zároveň tvrdit, že za všechna představení, v nichž jste nesměla účinkovat, za všechny herecké role, které Vám byly neprávem upřeny, sám život Vás obsadil do velké charakterní role československého dramatu. A to, že jste našla k této úloze sílu a že jste v ní obstála, je nejen občanský, ale i umělecký čin: má totiž svou těžko dostupnou a draze zaplacenou krásu. Děkujeme Vám za něj i za naději, jež se v něm skrývá. A přejeme Vám z celého srdce zdraví, životní harmonii a neubývající tvůrčí elán.

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 9 (1986), č. 13, s. 2–3.

Plné znění

• In: Listy, roč. 17 (1987), č. 1, s. 74–75.

Komentáře

• Vaculík, L.: Našim herečkám. Tamtéž, s. 75–76
• Pavlíček, F.: Tři setkání s Vlastou Chramostovou. Obsah, listopad 1986, s. 99–104.

Pole