D392
1987, 30. duben, Praha. – Dokument o stavu životního prostředí Aby se dalo dýchat, zaslaný s průvodním dopisem vládě a zastupitelským orgánům ČSSR, ČTK a ČSAV. (Dokument č. 33/87)
Čs. tiskové kanceláři
Federální vládě ČSSR
Federálnímu shromáždění ČSSR
Vládě ČSR a vládě SSR
České národní radě
Slovenské národní radě
Československé akademii věd
Spoluobčané!
Problematika zhoršujícího se životního prostředí v naší zemi se v poslední době stala námětem mnohých jednání, ale i pojednání, televizních pořadů i filmů. A tak u některých nezasvěcených obyvatel může vznikat dojem, že se tyto naléhavé otázky řeší a že brzy se situace v tomto směru začne zlepšovat. Žel, ke zlepšení dochází spíše v dílčích případech a oblastech. Základní velmi vážné a podstatné problémy přetrvávají a jejich účinné řešení je zatím v nedohlednu.
Jedním z takových vážných problémů je znečištění vzduchu, jež znamená ohrožení zdravého života nynějších a příštích generací lidí, zvířat i rostlin, nemluvě o nesčetných ztrátách na hmotných i duchovních statcích.
V okruhu nezávislé občanské iniciativy Charta 77 vznikl podnět vypracovat kritickou informativní studii na toto téma. Úkolu se ujalo několik odborníků a novinářů, kteří takovou studii připravili.E1Ke genezi dokumentu se vyslovil Ivan Dejmal: „… Izolace a devastace duchovního života v období tzv. normalizace úplně zastřela obrovský nástup ekologického myšlení ve světě, patrně nejvíce v USA na počátku 70. let. Nejcitlivější v nahlížení tohoto problému byla především mladá generace, která se dívala na svět velmi kriticky, která do svého pohledu světa pohled materiální zkázy již zahrnula, na rozdíl od té starší generace, která si svůj kritický pohled na svět utvářela v době, kdy ekologická krize nebyla ještě zjevná. Šlo tedy i o generační problém, který se reflektoval také v Chartě. I v Chartě se této problematice věnovali především mladí lidé. První pokus tuto problematiku v Chartě institucionalizovat byl učiněn z mého podnětu a z podnětu V. Brabence a P. Roubala v roce 1977. Tento pokus byl neúspěšný, a to i díky obrovskému tlaku policie, kterému jsme byli všichni vystaveni. Přesto všechny pokusy o založení ekologického výboru uvnitř Charty, i když neúspěšné, posouvaly dosud nereflektovanou situaci dál. Charta si postupně začala tento rozměr uvědomovat daleko víc než jen jako pouhé politikum, kterému bychom se měli věnovat. Proces uvědomování si problému dozrál v roce 1987, kdy se sedmý pokus o založení ekologického výboru podařil, a to i díky tomu, že do Charty vstupovala celá řada nových lidí, kteří byli již nositeli nově vzniklého kritického pohledu na společnost…“ Vaněk, M.: Nedalo se tady dýchat. Praha, Maxdorf 1996, s. 73.
Předkládáme ji jako dokument Charty 77 k veřejné diskusi.
Charta 77 se v minulosti několikrát dost podstatným způsobem vyslovila k ekologickým otázkám v ČSSR a její stanoviska měla poměrně značný vnitřní i mezinárodní ohlas.
Znečištění vzduchu považujeme za otázku prvořadého významu. Byli bychom rádi, kdyby tato studie podnítila zájem odpovědných institucí, organizací, iniciativních občanských skupin i jednotlivců o skutečné a zásadní řešení zmíněného problému.
Jan
Litomiský, mluvčí Charty 77
(Doudova 6, Praha 4)
Libuše
Šilhánová, mluvčí Charty 77
(Jeseniova 105, Praha 3)
Josef
Vohryzek, mluvčí Charty 77
(Počernická 40, Praha 10)
Aby se dalo dýchat
I.
Takto líčí elektromechanik Eduard Vacek jitro občana ze severočeských Teplic:
„Byl to jeden z mizerných podzimních dní, kdy se člověk ráno probouzí s tupou bolestí hlavy. Letmý pohled z okna ho přesvědčil o tom, že tmavý pytel, který visí nad městem již bezmála týden, se nepohnul. ‚Zase do toho hnoje,‘ řekl si polohlasně a zamkl za sebou dveře. ‚Fuj, to je smrad, co to zase vypustili do vzduchu, to snad není možný. Proti vlastnímu národu vedou chemickou válku.‘“
Řekne-li člověk „tady se nedá dýchat“, může to mít dvojí význam. Ten první je obrazný: tady jsou nedobré poměry, samá lež a přetvářka, nedá se tu dýchat. Ten druhý význam je doslovný: tady je zkažený vzduch, dusím se.
Ten první význam – to bývá pouhý povzdech. Ten druhý je voláním o pomoc.
Volání SOS se však už neozývá jen ze severních Čech. Mezi nejvíce postižené oblasti patří nejen oblast ústecko-chomutovská a karlovarsko-chomutovská, ale též Plzeň a okolí, dále oblast mělnicko-kralupská a hradecko-pardubická (někdejší zlatý pruh země české), oblast ostravsko-karvinská, Brno a okolí, v poslední době se přidává i Bratislava. Kapitolou pro sebe je hlavní město republiky, Praha. Dnes už je veřejným tajemstvím, že ovzduší v Praze je srovnatelné s některými mimořádně zamořenými lokalitami v severních Čechách. Méně už je známo, že ze sta procent všech lidí, kteří žijí v nejvíce postižených oblastech ČSR, jich žije v Praze 43,6 %; to je skoro polovina. V interní úřední zprávě se doslova praví: „Kritický stav životního prostředí vznikl ve špatně provětrávané pražské kotlině. V této oblasti s mnohostranně narušeným životním prostředím, tvořící 5 % městského území, bydlí 338 000 Pražanů a pracuje 329 000, tj. 49 % pražských pracovníků. V nepříznivých obdobích překračují extrémní hodnoty úrovně SO2, tedy oxidu siřičitého, v ovzduší více než 20krát nejvyšší přípustnou denní koncentraci. Dlouhodobý trend průměrných ročních koncentrací SO2 na území města je nevyrovnaný: na okrajích města a vyvýšených částech centrální oblasti města došlo k určitému poklesu, v centru města, situovaném na dně pražské kotliny, se projevil vzestup. Prognóza znečištění SO2 pro počátek 90. let ukazuje, že při zachování současného trendu by znečištění v centru města stouplo oproti počátku 80. let cca o 20 %. Obdobná situace je i u znečištění polétavým prachem. Hodnoty prašného spadu se ustalují v celoměstském průměru v rozmezí 220–240 tun na km2 za rok. Extrémní hodnoty dosahují 1000 tun na km2 za rok i více. Polétavý prach navíc obsahuje vysoké koncentrace těžkých kovů a dalších stopových a jedovatých prvků.
Na znečišťování ovzduší emisemi SO2 se nejvíce podílí systém zásobování teplem.
Automobilová doprava významně přispívá ke znečištění ovzduší především oxidy dusíku (NOx). Na frekventovaných komunikacích je nejvyšší přípustná denní koncentrace překračována v 9–60 procentech měření. Dopravní zácpy v centru města zvyšují úroveň znečištění ovzduší na komunikacích 2 až 3krát. Rovněž přípustný obsah olova v ovzduší je často překračován.“
Zde bychom měli úřední zprávu doplnit. Kapitolou pro sebe je totiž vedení dálnice vnitřní Prahou. Občané by měli znát jména těch, kdo se – bez ohledu na jejich zdraví – pod toto „řešení“ podepsali. Hlavní tah automobilů a nákladních vozů se přece má vést nikoliv středem hustě zabydleného města, nýbrž kolem něho. Projektanti průseku Prahou se přitom neslitovali ani nad stromovím Královské obory. Než vraťme se ještě k úřednímu textu.
„Vážný stav narušení životního prostředí – praví se v závěru – má výrazné důsledky pro zdraví obyvatel, jehož úroveň je (v Praze) trvale horší než celkový stav v ČSR a ČSSR. Nepříznivý trend vykazují kardiovaskulární onemocnění, onemocnění tuberkulózou a zhoubnými novotvary, u školních dětí respirační a alergická onemocnění, nemoci močových cest a ledvin a zpožďování kostního zrání.
Tyto důsledky pro zdraví lidí spolu se škodami na stavebních fondech vedou i k vysokým národohospodářským ztrátám, které i při orientačním propočtu dosahují (jen v Praze) 2,3 mld Kčs ročně.“
Tolik úřední zpráva.
Z nejvíce postižených měst v severních Čechách vozí děti na lepší vzduch do škol v přírodě v méně zamořených částech republiky. Kam ale budou vozit děti, až i tam pronikne „chemická válka“, o níž mluví severočeský fejetonista? V Praze vydal loni v srpnu odbor školství Národního výboru hlavního města Prahy ředitelům středních škol a domů mládeže pokyn, v němž se nařizuje, aby při vyhlášení regulačních stupňů, kdy dojde v městě k nebezpečné koncentraci škodlivin:
a) zrušili pobyt dětí venku, zejména vycházky a pobyt na hřištích, provádění tělesné výchovy mimo tělocvičnu, branná cvičení a jiné formy pohybové aktivity – termín 1. 9. 1986
b) zajistili omezení větrání školních prostor – termín 1. 9. 1986
c) zajistili omezení fyzické námahy dětí při pohybových zaměstnáních – termín 1. 9. 1986.
Čtenář by snad měl chuť zasmát se byrokratické češtině paní vedoucí odboru školství, jež oběžník stylizovala, ale na obsahu těch pokynů není vůbec nic k smíchu. Příliš připomínají válku a její poplachy. A zase se vnucuje otázka: co až děti půjdou za takové situace ze školy domů? Vezmou si plynové masky?
Zdá se nám, že i tato kusá ilustrace z ekologické černé kroniky našeho hlavního města stačí, abychom mohli bez nadsázky říci, že se situace blíží bodu národního ohrožení. Tak se bohužel začíná naplňovat varování Římského klubu, zamlčované a bagatelizované u nás po celá dlouhá sedmdesátá léta. Varování, jehož smysl je v podstatě tento: pokud neuvedete své hospodaření do souladu s přírodou, jež Vás obklopuje, zničíte nejen své lesy, pole, řeky a zvěř. V sázce bude i Vaše vlastní přežití.
II
Na zamořování ovzduší exhalacemi siřičitanů, oxidů dusíku, oxidu uhelnatého a částicemi obsahujícími olovo, kadmium či jiné jedovaté látky se podílí prakticky celý průmysl, přičemž mimořádně neblahá role připadá energetice, chemickým provozům a automobilové dopravě. Mezi exhaláty zaujímá přední místo oxid siřičitý (SO2), „produkovaný“ hlavně spalovnami hnědého uhlí. Československý průmysl jej vypouští do atmosféry 3,5 milionů tun ročně. (Pro srovnání: Velká Británie produkuje 5,3 milionů tun, NSR 3,8 milionů tun, NDR 5 milionů tun, Polsko 4,9 milionů tun SO2 ročně). Na jednoho obyvatele Československa připadá tedy něco víc než jedna pětina tuny SO2 za rok. To nás v produkci této škodliviny řadí na nečestné druhé místo v Evropě. V praxi to znamená, že se tyto tuny mění nad krajinou v kyselý déšť či mlhu leptající jehličí i listy stromů právě tak jako dýchací cesty lidí, déšť ničící živou přírodu i neživé stavby. Jak konstatuje Generel životního prostředí v Praze, vydaný Útvarem hlavního architekta v roce 1982, emitují velké zdroje energie s výkonem nad 5 MW více než dvě třetiny veškeré emise kysličníku siřičitého, oxidů dusíku a tuhých úletů. Z toho pak plyne, že nemá-li města i krajinu přikrýt nedýchatelný poklop, musí se radikálně změnit způsob, jak získávat energii. A než se tak stane, měli bychom urychleně vybavit hlavní producenty exhalací a pevného úletu: uhelné elektrárny, plynárny, výrobny tepla a teplé vody, účinnými filtry.
Charta 77 už v květnu 1981 požadovala v jednom ze svých prvních ekologických textůE2Srv. D176 (12. 5. 1981) a D263 (12. 12. 1983). plán výstavby systému odsiřovacích a dalších čisticích zařízení, který by únik škodlivin omezil na únosnou míru. Plán, který by byl veřejný, konkrétní a dal by se podle časového harmonogramu veřejností sledovat a kontrolovat. Je sice pravda, že se od té doby začalo i z oficiálních tribun mluvit o tom, že se proti emisím škodlivin do ovzduší musí něco podniknout, avšak termínovaný globální plán pro polidštění naší hnědouhelné energetiky dosud neexistuje. V Zásadách státní koncepce tvorby a ochrany životního prostředí v 8. pětiletce, vydaných jako příloha Hospodářských novin č. 20/86, se mluví o výstavbě odsiřovacího zařízení na 200 MW bloku elektrárny Tušimice II. V tisku se pak objevila ještě zpráva o instalaci podobného zařízení na pátém 200 MW bloku v elektrárně Počerady. Účinnost odsíření by měla dosahovat minimálně 93 %. Ovšem těch energobloků je v Počeradech šest. Tedy: jeden blok v Tušimicích a jeden v Počeradech. To je zatím vše. A to je málo.
Je to tím spíše málo, že Československo v červenci 1985 podepsalo Protokol ke konvenci o dálkovém přenosu znečištění přes hranice států. Zúčastněné země se v něm zavazují snížit emise SO2 do roku 1993 o 30 %. K tzv. „Klubu 30 %“ přistoupily zatím všechny evropské státy kromě Polska a Jugoslávie. Jak nás informoval Mladý svět v č. 9/87, v NSR se již podařilo zastavit růst emisí SO2 na hranici 3,5 milionů tun ročně. Nový zákon proti emisím je v NSR tak přísný, že jen rýnsko-vestfálské elektrárny musí vybavit filtry, pračkami a katalyzátory 33 bloků o celkovém výkonu 9300 MW. Proč to není možné i u nás?
Útěchou má lidem být, že „špinavá“ hnědouhelná energetika bude postupně nahrazena „čistou“ jadernou energetikou. Jaderné elektrárny sice neprodukují siřičité exhalace, zato však mění tepelný režim toků, do kterých vypouštějí svou „provozní vodu“, což má škodlivý vliv na okolní biosféru. Dále i při zcela bezporuchovém provozu emitují určité množství radioaktivity. Mnoho nezávislých odborníků – například v USA a Kanadě uznávaná dr. Bertellová – tvrdí, že neškodné dávky ozáření neexistují, a dokládají to rozsáhlým výzkumem. Avšak nejdůležitějším varováním zůstávají havárie v Harrisburgu v roce 1979 a v Černobylu roku 1986. Ani výstraha z Jaslovských Bohunic by se neměla brát na lehkou váhu.E3O problematice jaderných elektráren viz D80 (27. 11. 1978), D102 (28. 4. 1979) a D335 (15/86).
Ukazuje se totiž, že nikdo odpovědný nemůže stoprocentně zaručit bezpečnost jakékoli dosavadní jaderné elektrárny. Selhat může obsluha, unavený materiál, zejména v tlakovém potrubí, tlakových pláštích a ve svarech. Trhlinu, kudy začne unikat radioaktivní materiál, může způsobit např. otřes půdy. Ze všech těchto důvodů se dnes ve společnostech, kde se dá o těchto věcech mluvit otevřeně, dělí postoj odborné i laické veřejnosti v podstatě na tři tábory: na stoupence okamžitého zastavení provozu jaderných elektráren, na stoupence perspektivního, postupně připravovaného zastavení jaderných elektráren a konečně na stoupence jaderné energetiky. Ale už i ti uznávají, že dosavadní typy jaderných elektráren nejsou zcela bezpečné.
Problémem je také umístění jaderné elektrárny. Americká komise pro jadernou energetiku (AEC) doporučuje, aby jaderné elektrárny o výkonu 1300 MW byly umísťovány tam, kde v okruhu 39 km žije méně než 25 tisíc obyvatel a nejbližší město je vzdáleno alespoň 51 km. Ve střední Evropě nelze tyto podmínky dodržet. Např. v okruhu 39 km od jaderné elektrárny Temelín, jež má mít konečný výkon 4000 MW, žijí statisíce obyvatel a leží zde města jako České Budějovice, Prachatice, Vodňany, Strakonice, Písek, Milevsko, Soběslav, Veselí a Třeboň.
Když už je řeč o Temelíně, nutno poznamenat, že k umístění této elektrárny byly v odborných kruzích některé námitky.
Především se poukazovalo na to, že z hlediska seizmicity je její umístění přinejmenším sporné. Jižní Čechy leží v blízkosti dosud činného alpského zlomu a v roce 1983 zde byly zaznamenány otřesy s epicentrem v blízkosti Lince. Navíc se uvádělo, že soustrojí VVER 1000, jež se zde má použít, není řešeno jako antiseizmické. Jde zejména o dlouhá potrubí velkých průměrů, jež mohou být na otřesy citlivá. Nevíme, zda jsou tyto námitky dosud platné, ale v každém případě by měla být veřejnost seznámena s tím, jak se projekt s uvedenými riziky vyrovnal, neboť bezpečnostní normy jiných států, např. USA, umístění jaderné elektrárny v takové lokalitě zapovídají.
Rudé právo z 30. března letošního roku se snaží v článku Ostře sledovaný průzkum uvedené pochyby vyvrátit. Avšak jen proti jednomu tvrzení staví jiné. Skutečnost, na kterou poukazují někteří geologové, je totiž následující: střední tok Vltavy je vázán na celý systém mladých zlomů, u nichž nikdy nelze předem vyloučit pohyby v zemské kůře a z toho plynoucí otřesy. Jeden takový předpokládaný zlom prochází přímo lokalitou temelínské jaderné elektrárny.
To není jen zvláštnost Temelína. Všechny naše jaderné elektrárny jsou umístěny co nejblíže říčním tokům, z nichž berou (nebo mají brát) „provozní vodu“. V našich podmínkách jsou však říční toky často vázané na tektonické poruchy, a tak je lokalizace jaderných elektráren u nás opravdovým problémem.
Pro pořádek uveďme ještě další námitky, o nichž se v odborných kruzích mluví:
Odpar a únos z chladících věží vytvoří nad uzavřenou jihočeskou kotlinou záklopku, která zhorší místní klima (mlhy, námrazy) a především bude bránit rozptylu radiotoxických komínových exhalací. Jde o jev známý ze severních Čech nebo z Prahy, kde podobný záklopkový mrak brání často rozptylu zdejších exhalací.
Samostatným problémem je vodní hospodářství. Již jsme se zmiňovali o tom, jaké následky může mít ohřátí vodního toku „provozní vodou“ elektrárny. V případě Temelína se dá navíc předpokládat, že i do vltavské vody proniknou radiotoxické látky. A radioaktivita se – jak známo – nedá v úpravně pitné vody „odfiltrovat“.
Nabízí ze proto závěr, že nahrazovat hnědouhelnou energetiku překotně a bez dalšího uvážení jiných možností jadernou energetikou znamená vyhánět ďábla belzebubem.
Na první pohled by se zdálo, že ekologicky nejméně závadným a nejčistším způsobem výroby elektrické energie jsou vodní turbiny. To je však pravdivé jen potud, pokud máme na mysli zejména menší vodní elektrárny, které byly v minulosti často zbytečně likvidovány, které jsme však již neobnovili a na jejich tradici dosud nenavázali. Oprávněné obavy naproti tomu vyvolávají stavby gigantických vodních elektráren, doprovázené změnou krajiny, ekologických a hydrologických poměrů na mnoha kilometrech přehrazené řeky. Takovou kontroverzní stavbou je československo-maďarská elektrárna na Dunaji, Gabčíkovo-Nagymáros.E4Srv. dokumenty D314 (13. 9. 1985), D529 (12. 3. 1989) a D556 (28. 5. 1989).
Vedle prospěchu, který má dát, ohrozí tento gigant velké zásoby pitné vody pod Žitným ostrovem, které by na počátku příštího tisíciletí mohly zásobovat třetinu Slovenska a část jižní Moravy. Stavba údajně pohltí více než 20 km2 kvalitní orné půdy, a to v oblasti, která patří klimaticky k nejpříznivějším v republice. Padnou jí za oběť desítky čtverečních kilometrů lužních lesů, které musí být zčásti vykáceny a zčásti uschnou, protože hladina spodní vody klesne. S těmito lesy vyhynou pochopitelně i jejich přirození obyvatelé, takže naše příroda se opět stane chudší.
Projekt Temelín i projekt dunajské elektrárny by se měl ještě podrobit veřejné odborné diskusi. Je to sice dost pozdě, ale přece jen. V případě dunajské stavby by se snad mohly nalézt některé možnosti, jak ekologické následky stavby zmírnit. A v případě Temelína není ještě zcela pozdě zvážit, zda by se miliardy, jež sem budou investovány, nedaly – právě pro energetiku – méně riskantně využít.
V každém případě je to poučení, že projekty, které tak závažně zasahují do krajiny a života lidí, by měla předcházet věcná, nedemagogická, vskutku odborná, ale veřejná diskuse. A také konzultace s lidmi, kteří „operační prostor“ obývají. Neboť i chirurg si vyžádá od pacienta písemný souhlas, než provede osudný zásad do jeho organismu.
III
Z našeho stručného přehledu vyplývá, že by se další rozvoj čs. hospodářství a zejména jeho energetiky měl v životním zájmu nás všech znovu odpovědně zvážit. Hnědouhelná energetika je momentálně hlavním ničitelem lesů a lidského zdraví. Jaderná energetika je všude – a u nás při hustotě osídlení zvlášť – nevypočitatelným rizikem. Velké vodní elektrárny krizi neřeší a navíc jsou též ekologicky problematické. Jde v jistém smyslu o slepou uličku, kterou může opravdu vyřešit pouze nalezení nových účinných způsobů, jak využít netradičních, levných a čistých zdrojů. Je tu ale ještě jeden způsob, jak si opatřit energii, způsob, který je okamžitě použitelný a který je z ekologického hlediska vůbec nejlepší: uspořit ji.
Není to samozřejmě myšlenka nová. Nové a překvapivé jsou spíše dříve zanedbávané možnosti, o kterých ekologicky bezstarostná společnost ani neuvažovala. Šetřit energií sice také není levné; ale i do zařízení, jež nám ji mají ušetřit, se musí investovat. Ale jaký je tu rozdíl! Řada zahraničních i čs. odborníků dokazuje, že za stejnou cenu, na kterou přijde jaderná elektrárna o výkonu 1000 MW, lze docílit energetických úspor odpovídajících elektrárenské kapacitě 2000 MW. Tedy za tytéž peníze dvojnásobný efekt, a to bez zamořování prostředí a bez rizika pro obyvatelstvo.
Pro nás jsou v tomto ohledu zajímavé západoněmecké údaje, které německý ekolog Holger Strohm shrnul do své encyklopedické práce nazvané Pokojně do katastrofy. V kapitole o alternativních zdrojích energie uvádí, že při použití již známé techniky by se ve Spolkové republice mohla ušetřit skoro jedna polovina dnes používané energie. O 70 % by se dala snížit energie potřebná k vytápění prostorů, o 65 % energie odebíraná domácími spotřebiči (velmi nehospodárně je konstruována např. chladnička), o 60 % by se dala zredukovat spotřeba energie v automobilové dopravě, o 30 % energie tepelných procesů v průmyslu a rovněž o 30 % spotřeba elektromotorů. A protože bylo ve Spolkové republice pro šetření energií už leccos i v sedmdesátých letech vykonáno (údaje jsou z roku 1980), budou čs. rezervy pravděpodobně ještě větší.
Podívejme se proto z tohoto hlediska na naši situaci. Kde by se dalo šetřit? Především už při výrobě tepla a elektřiny.
Ze všech zemí RVHP máme největší měrnou spotřebu paliva na výrobu jedné kWh. Podle názoru odborníků by mohla být spotřeba paliva o 1/4 až o 1/3 nižší. Jak toho ale docílit? Například sdruženou produkcí tepla a elektrické energie. Jinými slovy, aby elektrárna byla zároveň teplárnou a teplárna zároveň elektrárnou. Při výrobě elektřiny jde totiž 70 % primární energie – jako odpadní teplo – pánubohu do oken. Sdruženou výrobou proudu a tepla lze tuto ztrátu podstatně snížit.
Protože rozvod tepla je efektivní maximálně na vzdálenost 20–30 km, hodí se pro současnou výrobu proudu a tepla zejména tepelné elektrárny nacházející se v blízkosti většího osídlení. Jak jsme se dozvěděli, podnik Škoda Plzeň vyvinul pro tento účel soustrojí, které se vyváží a které se v zahraničí osvědčilo. Snad by nebyl problém instalovat je i u nás doma. Úspora paliva má být při sdružené produkci proudu a tepla 20 až 50procentní.
Tím ovšem nejsou technologické předpoklady úspor primárních zdrojů při výrobě energie vyčerpány. Je však nad možnosti tohoto dokumentu je všechny vyjmenovat a doložit. Obrovské ztráty však nastávají také při přenosu energie od výrobce ke spotřebiteli. Čím dále se dopravuje proud nebo teplo, tím větší vznikají úbytky. Proto jsou rentabilní i menší nenáročné energetické zdroje (např. malé vodní elektrárny) určené pro nedalekou místní spotřebu. Měli bychom se však zamyslet i nad dalšími úniky energie. Třeba nad tím, kolik plynu zhotoveného plynárnou nebo dodaného až ze zahraničí dojde skutečně k uživateli – a kolik se ho ztratí cestou, ze zchátralého nebo netěsného potrubí. Mluví se o pětadvaceti až padesátiprocentních ztrátách. To se týká i pitné vody. Každý litr pitné vody představuje značné množství energie vynaložené na jeho získání ze zdroje, na jeho úpravu i dopravu. A přitom z každého draze získaného litru dorazí do domácnosti jen tři čtvrtiny. Jedna čtvrtina se vsákne do země, kam unikne zkorodovaným nebo jinak poškozeným potrubím. Renovací a stálou údržbou těchto rozvodných sítí – což pochopitelně není zadarmo – bychom však předešli daleko větším národohospodářským a energetickým ztrátám.
A když už mluvíme o ztrátách vzniklých cestou od zdrojů k uživateli, od výrobce k zákazníkovi, nesmíme zapomínat ani na osud jakéhokoliv výrobku. V každém tovaru je ztělesněna určitá energie. A pokud z této energie není užitek, pokud tovar zákazníky zklame, je k ničemu a zůstává proto ležet, je to zase únik energie do ztracena.
Tady ovšem nestačí už jen renovovat „potrubí“ vedoucí od zdroje k uživateli. Zde je nezbytné obnovit vztahy mezi podnikem a zákazníkem, výrobou a trhem. To se však neobejde bez zásadní přestavby systému řízení. Dosavadní administrativně direktivní způsob nutí podniky plnit v centru vymyšlené abstraktní ukazatele, jež se nutně dostávají do rozporu s proměnlivými požadavky trhu a skutečnou užitečností produkce.
Největší možnosti úspor jsou ale ve spotřebě energie. Jak je rozložena? Západoněmecké údaje uvádějí, že v NSR 42,7 % energie pohltí průmysl a vůbec hospodářští velkoodběratelé, 39,1 % domácnosti a maloodběratelé a 18,2 % doprava. U nás je bezesporu hlavním hltounem energie výrobní spotřeba železáren a vůbec těžkého průmyslu. Srovnání podle tabulky z roku 1977 nám dává následující obraz: Československo vyrábí 998 kg surové oceli na hlavu obyvatele ročně, Sovětský svaz 568 kg a Spojené státy 522 kg. Cementu vyrábí náš průmysl 649 kg na hlavu obyvatele ročně, Sovětský svaz 491 kg, Spojené státy „jen“ 311 kg ročně. Sovětský svaz i Spojené státy mají přitom daleko více takzvaných primárních zdrojů. Např. Spojené státy jich mají 10× více a hospodaří s nimi o 25 % lépe.
Tyto údaje v podstatě potvrzuje i článek Rudého práva z 15. září 1986 „Máme dost nebo málo energie?“ A doplňuje je zajímavým zjištěním: na každého Čechoslováka připadá spotřeba téměř naplněného vagónu uhlí ročně. Proč? Odpověď je především v takzvané těžkotonážní skladbě našeho průmyslu, kterou symbolizují uvedená „rekordní“ čísla výroby ocele a cementu. Je to skladba nepřiměřená našim možnostem a potřebám a navíc zhoubná pro přírodu i zdravé životní prostředí. Tedy: inteligentnější řízení a strukturování československého hospodářství, které by prodávalo světu nikoliv tuny, ale důmysl a dovednost, je nejen otázkou naší prestiže, obhajoby našich národních zájmů, ale v jistém smyslu i národního přežití.
Jsme si ovšem vědomi, že jde o řešení, jehož perspektivy jsou dlouhodobé a o jehož prosazení se teprve vede zápas. Jsou však některé oblasti, kde je možno ihned nebo v poměrně krátké době docílit podstatných úspor. Například vhodnějším dimenzováním elektromotorů a jejich vyšší účinností by bylo možno snížit odběr točivých strojů skoro o třetinu. Průmysl stravuje mnoho energie také vinou špatných tepelných izolací. Ani to by neměl být neřešitelný problém. Velké rezervy jsou i ve zhodnocování surovin atd. Každý průmyslový obor má způsob, jímž lze dosáhnout značných energetických úspor. Uplatní ho, bude-li mít k jeho zavedení prostředky a potřebnou motivaci.
Část elektrické energie je možno ušetřit bez zvláštních technických opatření, pouhou rozumnější spotřebou, která by měla být odpovídajícím způsobem podněcována. Podněty lze najít v oblasti tarifů upravených tak, aby malé, úsporné odběry byly zvýhodněny před velkými, a ne naopak. Všeobecné zvyšování cen naproti tomu nepřináší podstatné energetické úspory, zato postihuje především chudší občanské vrstvy. Od občanů ani od organizací nelze také očekávat, že budou vkládat prostředky do tepelných izolací nebo hospodárnějších spotřebičů při sotva desetileté návratnosti takových investic; účelné ceny by však mohly k rozumnější spotřebě přispět.
V domácnostech umožňuje racionální spotřeba ušetřit až 75 % dosavadní energie. Téměř všechny spotřebiče užívané dosud v našich domácnostech mají nadměrnou spotřebu, neodpovídající současným technickým poznatkům a možnostem. Co do významu jsou patrně na prvním místě chladničky a mrazící boxy čelící nejen vnějším teplotám, ale i teplu, které samy produkují. Obrovské rezervy jsou ve vytápění budov. Dobrou tepelnou izolací lze ušetřit až dvě třetiny dosud spotřebovávané energie. Při dokonalé izolaci pak lze převést vytápění domu na sluneční energii, zatímco při dnešních tepelných ztrátách jsou sluneční kolektory jen nepodstatným a často problematickým doplňkem.
Zcela neracionální je hospodaření teplou vodou a teplem na sídlištích. Spotřeba je měřena a rozpočítávána nikoli podle odběru v jednotlivých domácnostech, ale v globálu, který zahrnuje stovky domácností. Jakýkoli zájem na úsporách je tak přenášen do neúčinné oblasti morálních proklamací. Jestliže se malá část investic stravovaných jadernými elektrárnami přesune na výrobu teplovodních vodoměrů a kalorimetrů, dojde k pronikavým úsporám. To není nový poznatek. Koncem sedmdesátých let dospěli energetičtí odborníci v NSR k závěru, že regulací a měřením spotřeby tepla u každého nájemníka se dá ušetřit asi polovina energie; po tomto zjištění následovala zákonná norma o povinném měření spotřeby tepla a teplé vody v každé domácnosti.
Průmyslová výroba může přispět ke snižování energetické spotřeby také zásadní orientací na výrobky s delší životností. Není například doceněna skutečnost, že k výrobě automobilu je zapotřebí téměř tolik energie, kolik je obsaženo v pohonných hmotách spotřebovaných za celou dobu jeho životnosti. Všechny výrobky, stroje či stavby s větší trvanlivostí znamenají přínos k energetickým úsporám stejně jako každý chatrný výrobek nebo nahrazování opravitelných výrobků novými znamená energetickou ztrátu.
Místo budování dalších jaderných elektráren, které váže tisíce pracovníků a miliardové hodnoty, je záhodno investovat do zařízení a technologií, které nejenže umožní vystačit s dosavadními elektrárenskými kapacitami, ale umožní také zastavit provoz elektráren s nejvyšším podílem na znečišťování životního prostředí.
IV
Z našeho rozboru vyplývá několik závěrů. Zastavit chemickou válku, kterou vedeme sami proti sobě a proti vlastní přírodě, je v našich možnostech. K tomu je ale nezbytné:
1. Opatřit urychleně čs. tepelné elektrárny a další hlavní producenty kysličníku siřičitého a přidružených škodlivin systémem odsiřovacích a čistících zařízení. Konkrétní plán výstavby odsiřovacích a čistících zařízení zveřejnit, aby jeho uskutečňování mohla veřejnost v místě i v celém státě sledovat a kontrolovat. Lidem nic neříkají neurčité přísliby. Přejí si vědět kde, kdy a dokdy budou tyto systémy instalovány.
2. Prohloubit mezinárodní spolupráci směřující k větší čistotě ovzduší. Zároveň s opatřeními, jimiž se podstatně omezí rozptylování škodlivin do ovzduší, důrazně vyžadovat obdobné kroky také od našich sousedů.
Kde snížení škodlivého vlivu tepelných elektráren na kvalitu ovzduší je také nutno prozkoumat a podle možností převzít moderní technologie vyvinuté v sousedních zemích, například v NSR. Očekáváme přitom porozumění tamějších vládních činitelů, kteří dobře vědí, že kvalitu ovzduší nelze udržovat v rámci státních hranic.
3. Tak jako v jiných evropských zemích je nutno účinnějším způsobem řešit náhlé kritické situace nadměrného nahromadění škodlivin ve městech a v oblastech s vysokou hustotou obyvatelstva. O těchto situacích musí být nejen informováno veškeré obyvatelstvo, ale všichni se také musí podřídit přesně stanoveným omezením: po dobu smogové kalamity podstatně omezit provozy, které jsou zdrojem největších znečištění, používat automobilů jen v případech prokazatelné nezbytnosti atd. Zároveň je třeba smluvně zajistit mezinárodní výpomoc v dodávkách elektrické energie, aby se mimořádně nebezpečná koncentrace škodlivin dále nezvyšovala a naopak trvala co nejkratší dobu.
4. Zpracovat ještě v tomto roce projekt úspor při výrobě, přenosu a spotřebě energie, který by umožnil postupně omezovat provoz zdrojů, jež nejvíce zamořují ovzduší. Organizace, které výrobu a spotřebu energie podstatně zhospodární, preferovat tak, aby se energetické úspory staly pro podniky přitažlivou a výhodnou součástí intenzifikace národního hospodářství. Obdobným způsobem zvýhodnit drobné spotřebitele, kteří racionálním využíváním energie, účinnější tepelnou izolací nebo jinými iniciativními kroky přispějí k energetickým úsporám.
Zároveň s tímto bezprostředním programem je nutno vypracovat, zveřejnit a plnit dlouhodobý program strukturálních změn ve skladbě našeho průmyslu, orientovaného zatím na energeticky nejnáročnější výrobu. Naše čelné místo v produkci železa, cementu a ve spotřebě energie na jednotku výroby velmi brzy přemění naši zemi v jedno z posledních míst, které by si člověk svobodně zvolil k svému životu.
5. Zvážit v této souvislosti ještě jednou všechna pro a proti týkající se další výstavby jaderných elektráren. Umožnit odborné i laické veřejnosti vyslovit se veřejně k této otázce a pokračovat v další stavbě těchto riskantních objektů až po zhodnocení rozpravy.
6. Považovat čistý vzduch a čistou vodu, jakož i záchranu přírody i lidského zdraví za úkol číslo jedna, před nímž ustupují všechny ostatní priority, armádou a zbrojením počínaje.
V tomto textu jsme se zabývali znečištěným ovzduším. Tím nemá být řečeno, že stav povrchových a podzemních vod je méně alarmující. Zmapovat jej však bude úkolem některého z příštích dokumentů Charty 77. I tak nás předložený text snad opravňuje říci, že nejde jen o hospodářský a ekologický problém. Jde o velkou, zásadní mravní otázku: V jakém stavu předáme tuto zemi příštím generacím?
Bohuslav Balbín začíná pátou kapitolu své první knihy o krásách a bohatství české země nadpisem: „Zdravé povětří Čech a příjemná chuť vody v českých řekách a proč tomu tak je.“ A v dalším textu si na svou otázku částečně odpovídá: „Přečetné plochy jsou pokryty jehličnatými a jinými stromy, jež svou vůní vylepšují a pročišťují vzduch.“
Nejsou to sentimentální důvody, proč citujeme ten starý text. Citujeme jej jako důraznou připomínku, že naši předkové nám odevzdali zemi, v níž se vzduch dal dýchat a voda pít. Zemi lesů a luk. Nemáme právo ji v úprku několika desetiletí zničit. Máme povinnost předat ji příštím pokolením tak, aby v ní mohla a chtěla žít.
Zdroj
- ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.
Plné znění
- In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 7, s. 2–10
- Listy, roč. 17 (1987), č. 5, s. 29–35.
Diskusní příspěvky
- Štern, J.: Proč to není možné i u nás? Informace o Chartě 77, roč. 10 (1978), č. 9, s. 3–5
- Slavík, V.: K vodnímu dílu „Křivoklát“. Tamtéž, č. 11, s. 7–8.
Komentáře
- Chemická válka v Čechách. České slovo, roč. 33 (1987), č. 5, s. 1–2 a č. 6, s. 1, 5
- Blumenfeld, P.: Můj kraj, stejně jako tvůj kraj jde do prdele. Vokno, 1987, č. 13, 14, 15.
| E1. | Ke genezi dokumentu se vyslovil Ivan Dejmal: „… Izolace a devastace duchovního života v období tzv. normalizace úplně zastřela obrovský nástup ekologického myšlení ve světě, patrně nejvíce v USA na počátku 70. let. Nejcitlivější v nahlížení tohoto problému byla především mladá generace, která se dívala na svět velmi kriticky, která do svého pohledu světa pohled materiální zkázy již zahrnula, na rozdíl od té starší generace, která si svůj kritický pohled na svět utvářela v době, kdy ekologická krize nebyla ještě zjevná. Šlo tedy i o generační problém, který se reflektoval také v Chartě. I v Chartě se této problematice věnovali především mladí lidé. První pokus tuto problematiku v Chartě institucionalizovat byl učiněn z mého podnětu a z podnětu V. Brabence a P. Roubala v roce 1977. Tento pokus byl neúspěšný, a to i díky obrovskému tlaku policie, kterému jsme byli všichni vystaveni. Přesto všechny pokusy o založení ekologického výboru uvnitř Charty, i když neúspěšné, posouvaly dosud nereflektovanou situaci dál. Charta si postupně začala tento rozměr uvědomovat daleko víc než jen jako pouhé politikum, kterému bychom se měli věnovat. Proces uvědomování si problému dozrál v roce 1987, kdy se sedmý pokus o založení ekologického výboru podařil, a to i díky tomu, že do Charty vstupovala celá řada nových lidí, kteří byli již nositeli nově vzniklého kritického pohledu na společnost…“ Vaněk, M.: Nedalo se tady dýchat. Praha, Maxdorf 1996, s. 73. |
| E2. | Srv. D176 (12. 5. 1981) a D263 (12. 12. 1983). |
| E3. | O problematice jaderných elektráren viz D80 (27. 11. 1978), D102 (28. 4. 1979) a D335 (15/86). |
| E4. | Srv. dokumenty D314 (13. 9. 1985), D529 (12. 3. 1989) a D556 (28. 5. 1989). |
| E5. | Přílohou dokumentu je mapa českých zemí se zakreslenými postiženými oblastmi (karlovarsko-sokolovskou, plzeňskou, ústecko-chomutovskou, městem Praha, oblastí Mělník – Kralupy, hradecko-pardubickou, brněnskou, ostravsko-karvinskou) a s poznámkou: „Těchto osm oblastí bylo vymezeno dokonce usnesením vlády, a to již v roce 1974.“ |
Pole
| Název | Hodnota |
|---|---|
| Řada | Dokumenty Charty 77 |
| Den | 30 |
| Měsíc | 4 |
| Rok | 1987 |
| Zpracovaný | true |
| OCR | false |
