D398

1987, 26. květen, Praha. – Dopis předsedovi vlády, Federálního shromáždění ČSSR a ministrovi vnitra ČSSR o nezákonné praxi při povolování cest čs. občanů do zahraničí. (Dokument č. 38/87)

K možnostem cestování do ciziny

K problematice cestování do zahraničí se Charta 77 vyslovila už mnohokrát. Učinila tak již ve svém základním prohlášení před více než deseti lety. V březnu 1979 vydala k těmto otázkám podrobný dokument. Na rozpory mezi praxí a současnými předpisy na straně jedné a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech na straně druhé upozornila v loňském dokumentu K desátému výročí přijetí mezinárodních paktů o lidských právech, naposledy pak v dokumentu 36, jímž zveřejnila příkladnou zkušenost neúspěšných žádostí Michaela Dymáčka o cestu do Dánska.^{E1Srv. D97 (26. 3. 1979), D138 (30. 3. 1980), D329 (18. 3. 1986), D334 (2. 5. 1986), D350 (16. 10. 1986) a D395 (14. 5. 1987).}

Na neutěšený a právně rozporuplný stav v této oblasti reaguje Charta 77 velmi často. Celá oblast vyřizování zahraničních cest patří totiž k těm, kde si státní orgány nejvíce osobují právo – a to v rozporu se závazky, které převzaly přistoupením k paktům o lidských právech a k helsinskému procesu – svévolně rozhodovat o člověku jako o svém poddaném a znásilňovat jeho svobodu.

Za deset let trvalého upozorňování na právní, materiální a morální aspekty porušování základních občanských práv v oblasti cestování do ciziny nedošlo téměř k žádným změnám k lepšímu. V rozporu s článkem 12 a článkem 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech odsuzují čs. soudy dále tisíce lidí do vězení za tzv. trestný čin opuštění republiky. Pro tento dokonaný trestný čin nebo pro přípravu k němu či pokus o něj byly k nepodmíněným trestům odnětí svobody v roce 1980 odsouzeny 3274 osoby, z čehož 2503 (77 %) v nepřítomnosti; jim se odchod ze země podařil. V roce 1984 to byly už 4362 osoby, z čehož 3124 (72 %) v nepřítomnosti. Téměř 75 % uložených trestů bylo přitom delších než jeden rok.

Nebyl zásadně vyřešen žádný ožehavý problém z oblasti cestování do ciziny, ať už jde o některé sporné problémy navštěvování blízkých či vzdálenějších příbuzných v cizině, o svobodné cestování do většiny zemí světa, o výjezdní doložky, o devizové přísliby, o problémy emigrace, o zbavování státního občanství, o vystěhování apod. Orgány pasů a víz ministerstva vnitra rozhodují o udělování cestovních dokladů a jejich odnímání podle zákona č. 63/65 Sb. a vládního nařízení č. 114/69 Sb. Ve výčtu důvodů se na prvním místě uvádí, že vydání dokladu je možno občanu odepřít, jestliže jeho „cesta do ciziny by nebyla v souladu se státními zájmy“. Nikdo se přitom ani neobtěžuje onen důvod „nesouladu se státními zájmy“ – který je v rozporu s článkem 12 a článkem 2 odst. 1 citovaného paktu – nějak upřesňovat. A tak jsou – stejně jako před deseti lety – rozhodnutí správního orgánu žadatelem věcně nenapadnutelná. Odvolací řízení se pak stává pustou formalitou. Za oním „státním zájmem“ se může skrývat nejenom netečnost k oprávněným zájmům občanů, byrokratická nadřazenost, ale i msta, případně snaha potrestat občana za jeho kritické postoje.

K této chronické chorobě čs. státní praxe se tentokrát vracíme proto, že jsme se setkali s několika případy stupňované diskriminace, kterou právně rozporný a mnohdy bezprávní stav umožňuje.

Uvedeme pět případů.

Náčelník obvodní správy SNB – oddělení pasů a víz v Praze 2 rozhodl dne 4. 1. 1987, že čtrnáctileté studentce Martě Bendové nebude vydán cestovní doklad k cestě do NDR. Odůvodnil to pouze povšechným odvoláním se na citovaný zákon a vládní nařízení a tím, že prý „není v souladu se státními zájmy ČSSR, aby nezletilá byla v současné době držitelkou cestovního dokladu a cestovala do ciziny“. Naprosto stejné odůvodnění pak čteme i v rozhodnutí nadřízeného orgánu z 2. 2. 1987, tj. náčelníka správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje, odboru pasů a víz, který rozhodnutí nižšího orgánu potvrdil. Marta Bendová se měla zúčastnit týdenního školního lyžařského výcviku v rámci svého studia na gymnáziu. Studuje tam i němčinu, a proto má její třída navštěvovat NDR. Lyžařský výcvik, jehož se jako jediná ze třídy nesměla zúčastnit, probíhal v Oberwiesenthalu v Krušných horách, ve vzdálenosti asi 2 km od státní hranice mezi ČSSR a NDR. Marta Bendová – a to je zřejmě jediný důvod zamítnutí její cesty – je dcerou dr. Václava Bendy, aktivního signatáře a bývalého mluvčího Charty 77, rovněž člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který byl pro činnost ve VONS čtyři roky vězněn. Nutno dodat, že orgány SNB, které ve věci rozhodovaly, byly s povahou a účelem zamýšlené cesty seznámeny.

Druhý případ se týká dokonce chronicky nemocného invalidního dítěte, a to devítiletého syna dr. Jána Čarnogurského, katolického aktivisty z Bratislavy. V dubnu 1986 byl Petr Čarnogurský navržen odborem zdravotnictví při Národním výboru Bratislavy na klimatickou přímořskou léčbu v Jugoslávii, které se měl zúčastnit ve skupině nemocných dětí bez doprovodu rodičů, ale na jejich náklady (v ceně 5000 Kčs), a to v červenci 1986. S potvrzením Ústavu národního zdraví a Národního výboru hl. m. Bratislavy požádal otec oddělení pasů a víz v Bratislavě IV o vydání cestovní doložky pro svého syna. Toto oddělení však rozhodnutím z 19. 5. 1986 nejen že odmítlo vydat nemocnému Petrovi cestovní doložku, ale zároveň mu odebralo cestovní pas s odůvodněním, že není v souladu se státním zájmem, aby odjel na léčení v Jugoslávii. Zmíněné oddělení navíc rozhodlo odebrat cestovní doklady i dalším dvěma dětem dr. Jána Čarnogurského. Také na jeho odvolání proti odmítnutí cestovní doložky odpovědělo zmíněné oddělení záporně. Rovněž žádost dr. Jána Čarnogurského z 10. 6. 1986, adresovaná ministrovi vnitra ČSSR, a dopis oddělení státní administrativy ÚV KSS z 23. 5. 1986 nepřinesly žádoucí nápravu. Teprve po otcově audienci u ministra bylo chlapci – těsně před datem odjezdu – povoleno velmi potřebné léčení. (Dodáváme, že u něj jde o závažnou vrozenou poruchu zpracování žluče, o tzv. Crigler Najjarův syndrom. Toto onemocnění vyžaduje jednak léčbu léky, jednak speciální ozařování, v létě se doporučuje pobyt v oblastech s vysokou intenzitou slunečního záření.)

Třetí je případ šestatřicetiletého dr. Martina Palouše, který byl jako signatář a mluvčí Charty 77 pozván v září 1986 na mírový seminář do Kodaně.^{E2Srv. D346 (18. 9. 1986) o stanovisku Charty 77 k pozvání na Světový mírový kongres v Kodani.} Aby se mohl tohoto setkání zúčastnit, požádal ministra vnitra o urychlené vyřízení výjezdní doložky do Dánska. Poté byl pozván na příslušné oddělení pasů a víz, bylo mu sděleno, že jeho žádosti nebude vyhověno, a zároveň mu byl odebrán cestovní pas. Martin Palouš tedy nemůže – podobně jako velká část signatářů Charty 77 – cestovat do žádné cizí země, tedy ani do NDR či Maďarska.

Čtvrtý je rovněž výmluvný případ signatářky a bývalé mluvčí Charty 77 Jany Sternové. Této šestašedesátileté důchodkyni byla už mnohokrát zamítnuta žádost o cestovní pas, když chtěla navštívit hrob svého bratra. Jana Sternová je totiž sestrou válečného letce-navigátora 311. čs. perutě britského královského letectva Aloise Volka, který v roce 1945 tragicky zahynul nad Azorskými ostrovy. Sama paní Sternová byla za války spolu s matkou vězněna jako rukojmí za svého bratra v internačním táboře. Její otec byl popraven v Plötzensee v roce 1943. Teprve po dvanácti letech ustavičných žádostí byl Janě Sternové vystaven cestovní pas. Poté, co její dcera Vlaďka emigrovala v roce 1979 do USA, požádala paní Sternová o výjezdní doložku. Její opakované žádosti o vyřízení cesty za dcerou jsou ale rovněž soustavně zamítány.

Poslední případ je ze Vsetína. Zní to až nepravděpodobně, ale v novinách Nové Valašsko (orgán OV KSČ) z 24. 12. 1986 je možno číst doslova: „Vzhledem k tomu, že i z našeho okresu byly vráceny hraničními orgány osoby, které patří do kategorie vlasatců, nebudou oddělení pasů a víz vydávat pasy těm občanům, kteří mají na fotografiích i ve skutečnosti příliš dlouhé vlasy (i když mají takové fotografie v občanském průkazu). Je si třeba uvědomit, že občanský průkaz slouží především k prokazování totožnosti v ČSSR, ale s cestovním pasem cestuje náš občan do zahraničí, kde má svým jednáním a vystupováním důstojně reprezentovat ČSSR. Nebudeme tedy povolovat výjezd osobám, které svým oblečením nebo celkovým zevnějškem chtějí napodobovat nebo dokonce předehnat různé negativní vzory v zahraničí.“ V textu se na jiném místě uvádí, že osoba na fotografii do cestovního pasu musí být ve společenském oděvu.

Tak zní oznámení oddělení pasů a víz okresní správy SNB Vsetín; toto oznámení podepsal mjr. Alois Vaněk. Je samozřejmé, že apriorní požadavek „důstojného reprezentování“ naší republiky občanem cestujícím v zahraničí vznesený orgány SNB ve Vsetíně nemá žádnou oporu ani v současných, citovanému paktu odporujících právních předpisech. Oddělení pasů a víz prostě svévolně vydalo vlastní právní normu, která nemá oporu v ničem. Protože jevy tohoto druhu nejsou zatím v Československu předmětem satiry a Dikobraz se těmto tématům také nevěnuje, je nutno je brát vážně, už vzhledem k jejich důsledkům. Proto na ně také upozorňujeme.

Obracíme se znovu na nejvyšší ústavní orgány ČSSR, aby přistoupily k celkovému řešení právní problematiky cestování do ciziny včetně zrušení trestného činu opuštění republiky, a aby právní normy upravující tuto problematiku byly uvedeny do souladu s ustanoveními Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Je v naléhavém celospolečenském zájmu, aby se takové případy, jako jsou tyto právě uvedené, už nemohly opakovat. Zmíněná diskriminační opatření považuje Charta 77 za zvláště nepřijatelná v době, kdy problémy cestování do ciziny, jakož i emigrace jsou v sousedních státech sovětského bloku řešeny uspokojivěji nebo alespoň tato problematika přichází na pořad dne a dochází k dílčím úpravám, jako je tomu v NDR.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 8, s. 2–4
• Listy, roč. 17 (1987), č. 6, s. 63–64.

E1.	Srv. D97 (26. 3. 1979), D138 (30. 3. 1980), D329 (18. 3. 1986), D334 (2. 5. 1986), D350 (16. 10. 1986) a D395 (14. 5. 1987).
E2.	Srv. D346 (18. 9. 1986) o stanovisku Charty 77 k pozvání na Světový mírový kongres v Kodani.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	26
Měsíc	5
Rok	1987
Zpracovaný	true
OCR	false