D404

1987, 5. červenec, Praha. – Nekrolog k úmrtí Václava Černého. (Dokument č. 45/87)

Za Václavem Černým

V profesoru Václavu Černém, který zemřel po těžké nemoci 2. července 1987 ve věku dvaaosmdesáti let, odešla jedna z významných postav duchovních, kulturních i politických dějin Československa dvacátého století. Byl to muž rozsáhlého vzdělání, vyhraněných názorů, pronikavého badatelského a kritického ducha, osobitého a bohatého jazyka; osobnost pro leckoho možná poněkud kontroverzní, hlavně dík svému sršatému sarkasmu či některým svým generalizacím, zároveň však osobnost, o jejíž nezaměnitelně významné kulturní roli a osobní mravní čistotě a neohroženosti stěží může někdo soudný pochybovat.

Václav Černý se narodil 26. března 1905 v Jizbici u Náchoda a po studiu na náchodském gymnáziu dokončil střední školu na lyceu v Dijonu. V letech 1924 až 1929 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde jeho další vývoj významně ovlivnil F. X. Šalda. Po krátkém pedagogickém působení na střední škole v Brně se stal sekretářem Institutu slavistických studií v Ženevě a využil pobytu ve Švýcarsku k tomu, aby se habilitoval na ženevské univerzitě v oboru srovnávací literární historie. Tam pak působil jako docent komparatistiky až do roku 1936, kdy se na Šaldovu výzvu vrátil do vlasti a stal se docentem románských literatur na Univerzitě Karlově a mimořádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Toto první krátké období jeho vysokoškolské pedagogické práce bylo ukončeno uzavřením vysokých škol v roce 1939. Podobně krátké bylo jeho vysokoškolské působení po osvobození, kdy byl profesorem srovnávací a obecné literatury na Univerzitě Karlově pouze od roku 1945 do svého vynuceného odchodu v roce 1951. Na univerzitu se mohl vrátit až v roce 1968, aby z ní byl definitivně vyhnán v roce 1970. Přesto, že nikdy vlastně nemohl rozvinout svou pedagogickou práci tak, jak toužil a jak by bylo k obecnému prospěchu, dokázal pokaždé soustředit na svých přednáškách a ve svých seminářích nejnadanější studenty, kteří se později výrazně uplatnili v našem kulturním životě a s hrdostí se hlásí k jménu svého učitele.

S pedagogickou prací profesora Černého zcela bezprostředně souvisí i jeho práce vědecká, především v oblasti romanistiky a literární komparatistiky. Psal o uměleckém vlivu Bergsonově (Ideové kořeny současného umění, 1929), o západoevropské romantické poezii (Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815 et 1850, 1935), o české středověké poezii a dramatu (Staročeská milostná lyrika, 1948, Staročeský Mastičkář, 1955), o Boženě Němcové (Knížka o Babičce, 1963). V knize Lid a literatura ve středověku, zvlášť v románských zemích (1958) fundovaně rozebral sociologické podmínky, z nichž vyrůstala středověká západoevropská literatura. Jako odborný pracovník Komise pro soupis rukopisů, kterým později byl, objevil dosud neznámé drama Calderónovo; jeho analýza objeveného textu sklidila velké zahraniční uznání, jehož výrazem bylo i jmenování Václava Černého zahraničním členem Královské španělské akademie. Drobnější vědecké studie věnoval Černý také Verhaerenovi, písni Závišově, Rilkovi, Claudelovi a dalším. Z jeho vědecké práce vyrůstaly i jeho eseje: první z nich byly věnovány básnickému baroku, Lermontovovi a Dantovi; k obecné kulturní problematice byly zaměřeny eseje z jeho knihy Osobnost, tvorba a boj (1947). V roce 1969 vydal Studie a eseje z moderní světové literatury a Studie ze starší světové literatury. Obsáhlé i důležité je i Černého dílo překladatelské (Bergson, Ortega y Gasset, Cervantes, Montaigne).

V obecném povědomí je ovšem Václav Černý přítomen především jako literární kritik a vydavatel známého Kritického měsíčníku (1938 až 1942 a 1945 až 1948), v němž věnoval velkou pozornost nastupujícím literárním generacím a v němž vedl po válce statečný zápas o záchranu kulturní svobody v naší zemi. V šedesátých letech znovu publikoval v různých literárních časopisech a po roce 1970 vydal několik závažných prací samizdatově či v zahraničí. Nejdůležitější z nich jsou jeho rozsáhlé Paměti, v jejichž druhém svazku Pláč koruny české poprvé zeširoka otevřel téma nekomunistického odboje v okupovaném Československu.

Václav Černý po celý život věřil v sílu lidské osobnosti a její mravní integrity; mnohdy mu bylo jeho vypjaté chápání osobnostního rozměru díla i hlavním uměleckým sudidlem. Nebyl ovšem z těch, kdo kladou vysoké mravní nároky pouze na ty druhé. Proto bylo zcela logické, že se po celý život angažoval i jako občan. Za války se podílel na protinacistickém odboji a byl od roku 1944 až do osvobození republiky vězněn. Po válce odporoval všem snahám podřídit kulturu účelovým požadavkům moci a to mu v roce 1953 přivodilo sedmiměsíční vyšetřovací vazbu. Konečně v roce 1977 byl jedním z těch, kdo stáli u zrodu Charty 77. Mnozí z nás mají dodnes v dobré paměti jeho moudrou účast na prvních krocích našeho společenství i jeho občasnou starostlivou kritiku našeho počínání, vyrůstající z jeho mravní náročnosti a nekompromisnosti.

Za Václavem Černým zůstalo úctyhodné kulturní dílo a už proto – jak pevně věříme – naše společnost na něho nezapomene.

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 10, s. 2–3.

Komentáře

• Za Václavem Černým. Kritický sborník, roč. 7 (1987), č. 2, 3 s.
• Vladislav, J.: V. Černý zdálky – V. Černý zblízka. Národní politika, roč. 19 (1987), č. 9, s. 2, č. 10, s. 2
• Dejmal, I.: Kam půjdeš, žáčku? Zemřel učitel. Ze zásuvky i z bloku, 1987, č. 13, s. 14–18.

Pole