D469

1988, 11. květen, Praha. – Žádost České národní radě a vládě ČSR o vyšetření příčiny smrti Pavla Wonky. (Dokument č. 29/88)

Alarmující smrt Pavla Wonky

V pátek 6. května jsme se ve Vrchlabí naposledy rozloučili s Pavlem Wonkou. Vytrvalost a neohroženost, s níž tento právník-samouk bojoval proti všem druhům a projevům bezpráví a nespravedlnosti, sklízela už dlouho náš respekt. Nenávist, kterou jeho práce vyvolávala u různých institucí jeho kraje, nás přitom vedla k obavám o jeho osud. Tyto obavy se teď nečekaně tragickým způsobem naplnily: Pavel Wonka zemřel, přičemž spoluodpovědnost justičního a vězeňského aparátu za jeho předčasnou smrt ve vězení je naprosto zřejmá. Nesmyslné a nezákonné bylo už Wonkovo odsouzení v roce 1986 za jeho pokus kandidovat do Federálního shromáždění. Wonka prokázal, že při tomto odsouzení bylo bezpočtukrát porušeno právo, považoval proto svůj rozsudek za neplatný a odmítal se mu podrobit. Ve vězení, kde byl za svůj postoj vystaven vystupňované perzekuci, bylo vážně podlomeno jeho zdraví. Celý případ Pavla Wonky byl tehdy podrobně sledován a dokumentován v mnoha sděleních VONS. Koncem roku 1987 požádal americký lékař prof. R. S. Lawrence ve svém dopise prezidentovi republiky, aby směl Wonku ve vězení zdravotně vyšetřit, avšak ani na výzvy VONS a Charty 77, ani na žádost amerického lékaře, ani na petice, řetězové hladovky a žádosti o milost mnoha československých občanů žádný příslušný úřad náležitě neodpověděl. Když se Pavel Wonka koncem letošního února z vězení vrátil, byl značně nemocný, zesláblý, téměř neschopný chůze.

Ale ani tím nemělo jeho utrpení skončit. Součástí rozsudku byl i tříletý ochranný dohled, jemuž se Wonka z principiálních důvodů odmítal podrobit, nehledě na to, že z něj vyplývající nelidské podmínky vzhledem k zdravotnímu stavu byl jen stěží schopen plnit. A tak po pěti týdnech byl náhle znovu zatčen za maření výkonu úředního rozhodnutí, obviněn a uvržen do vazby. Dne 20. dubna byl odsouzen na dalších pět měsíců nepodmíněně, a to zcela zjevně v rozporu se zákonem, který stanoví, že trestní stíhání je nutno přerušit, pokud obviněný trpí těžkou nemocí. V případě Pavla Wonky byla tato nemoc naprosto zřejmá. K hlavnímu líčení byl dopraven v pojízdném křesle a byl tak zesláblý, že hovořil jen šeptem. Dne 26. dubna Pavel Wonka ve věznici zemřel. Bylo mu teprve 35 let.^{E1Viz D409 (7. 8. 1987), D422 (27. 10. 1987), D444 (12. 1. 1988), D465 (28. 4. 1988), D466 (3. 5. 1988) a D469 (11. 5. 1988).}

Jeho rodina nebyla oficiálně vyrozuměna ani o jeho vzetí do vazby, opět v rozporu se zákonem, ani o konání hlavního líčení, kterého se tudíž nemohla zúčastnit. Dodnes nedostala ani opis rozsudku. O výsledku soudního líčení byla informována pouze písemně obhájcem, který zároveň upozorňoval na Wonkův vážný zdravotní stav. O jeho smrti byla rodina zpravena toliko stručným telegramem. Nikdo z vězeňské správy se nenamáhal uvědomit ji o Wonkově smrti a jejích příčinách osobně či dopisem. Rodina tak zůstala dlouho odkázána jen na útržkovité zprávy ze zahraničního rozhlasu. A aby snad cynismu nebyl konec, od smrti Pavla Wonky až do jeho pohřbu byli pozůstalí pod neustálým policejním dohledem.

Domníváme se, že i tento stručný výčet snadno doložitelných faktů podává otřesné svědectví o pokleslosti české justice, nelidskosti právních předpisů a marazmu českého vězeňského aparátu. Wonka na tento úpadek po celý svůj život upozorňoval a nyní ho musel dosvědčit i vlastní smrtí. Jeho případ byl obecně znám a mezinárodně sledován. Otázkou však zůstává, kolik neznámých lidí, o jejichž utrpení se veřejnost nikdy nedozví, se už stalo a stále stává obětí této upadlé justice.

Žádáme proto Českou národní radu, aby okamžitě zahájila kompletní revizi soudobé české justiční praxe a českého vězeňství. Charta 77 v mnoha svých dokumentech podala v tomto směru už zcela konkrétní návrhy, na něž se tu odvoláváme. Některé kroky je však nezbytné učinit hned:

1. Jsme přesvědčeni, že vážnost svého úmyslu zabývat se stavem zákonnosti může prokázat Česká národní rada v tuto chvíli jediným možným způsobem – odvoláním ministra spravedlnosti ČSR dr. Antonína Kašpara, který nese za oba sektory, justici i vězeňství, přímou a ústavní odpovědnost a který se o jejich smutný stav nejednou osobně zasloužil. Bude-li ministrem on, lze se jen stěží nadít skutečné nápravy. Zatím musíme s politováním konstatovat, že jako přímý výsměch do očí celé naší veřejnosti jsme pouhý jeden den po smrti Pavla Wonky zaznamenali zprávu, že dr. Kašparovi byl prezidentem republiky propůjčen Řád Vítězného února.
2. Znovu zdůrazňujeme, že je nezbytné do nejmenších podrobností vymezit osobní odpovědnost prokurátora, soudce i orgánů a příslušníků Sboru nápravné výchovy Ministerstva spravedlnosti ČSR za tragický osud Pavla Wonky a z jejich jednání vyvodit patřičné závěry. Zároveň žádáme, aby byla při České národní radě vytvořena komise nezaujatých právníků, která by objektivně posoudila opodstatněnost Wonkova trestního stíhání a věznění. Této komisi nabízíme svou spolupráci.
3. Žádáme okamžité propuštění všech politických vězňů na svobodu. Zvlášť naléhavé jsou případy Jiřího Boháče, Vladimíra Červeně, Viktora Dedery, ing. Petra Hauptmanna, Dalibora Helštýna, Ondřeje Hocha, Waltra Kanii, Michaela Kellera, Petra Obšila, Kamila Petrovického, Ivana Polanského, Jozefa Römra, Františka Veise a Jiřího Wolfa. Mnozí z nich jsou navíc ve velmi špatném zdravotním stavu. Je proto nezbytné, aby se okamžitě utvořila nezávislá komise, složená z lékařů, zástupců Červeného kříže a dalších odborníků, která prověří soudobou zdravotní péči v českých věznicích. Současně žádáme, aby se skoncovalo se zneužíváním zákona o ochranném dohledu v případech propuštěných politických vězňů.
4. Dále žádáme, aby byla okamžitě vytvořena zvláštní nezávislá komise, která bude komplexně zkoumat celkový stav české justice a českého vězeňství a vypracovávat příslušné zprávy i zákonné podklady pro jeho důkladnou reformu a předkládat je České národní radě. I této komisi nabízíme spolupráci.
5. Je nezbytné, aby vězeňství bylo podřízeno veřejné kontrole a aby z věznic a tzv. nápravně výchovných ústavů bylo sňato ono tabu, kterým je obestírají orgány státní moci už od padesátých let. Jedině kontrolou veřejnosti, jejím zájmem o vězeňství může být dosaženo nápravy. V tomto smyslu je třeba novelizovat zákon o výkonu trestu odnětí svobody a řád výkonu vazby.

Případ Pavla Wonky alarmuje. Chce-li se Československo sedmdesát let po svém vzniku počítat mezi kulturní a civilizované státy, musí tento alarmující hlas slyšet a na jeho výzvu odpovědět.

Na vědomí: ČTK, APN, AFP a další tiskové agentury

Stanislav Devátý, Miloš Hájek, Bohumír Janát
mluvčí Charty 77
Ladislav Lis, místopředseda Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH)

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 11 (1988), č. 10, s. 5–6
• Studie, 1988, č. 118–119, s. 394–396
• Charta 77. 1977–1989, s. 340–342.

Komentáře

• Němcová, Dana: Pohřeb P. Wonky. Informace o Chartě 77, roč. 11 (1988), č. 10, s. 7
• Havel, V.: Rozloučení s Pavlem Wonkou. Tamtéž, s. 8
• Jüptnerová, H.: Za Pavlem Wonkou. Tamtéž, s. 8–9
• Z dopisu L. Šilhánové prezidentu republiky. Tamtéž, s. 9
• Dopis K. Srpa. Tamtéž, s. 10
• Prohlášení velvyslance W. Zimmermanna. Tamtéž, s. 10–12.
• Z dopisů před smrtí P. Wonky. Tamtéž, s. 12
• Z projevů soustrasti. Tamtéž, s. 12
• Sdělení VONS č. 762: Policejní represe proti tryzně za P. Wonku. Tamtéž, s. 15–16.

E1.	Viz D409 (7. 8. 1987), D422 (27. 10. 1987), D444 (12. 1. 1988), D465 (28. 4. 1988), D466 (3. 5. 1988) a D469 (11. 5. 1988).

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	11
Měsíc	5
Rok	1988
Zpracovaný	true
OCR	false