D488

1988, 8. září, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění, vládě a ústřednímu výboru Národní fronty o naléhavosti reformy politického systému a ekonomické reformy s návrhem bezprostředních kroků k demokratizaci země. (Dokument č. 44/88)

Výzva k zamyšlení

Demonstrace z letošního 21. srpna signalizuje, že situace československé společnosti se výrazně liší od stavu před deseti nebo pěti roky. Málokdo očekával, že v tuto srpnovou neděli vyjdou do pražských ulic ne stovky, ale tisíce demonstrantů.

Tato manifestace, ačkoliv nebyla ohlášena a neměla svolavatele, proběhla pokojně. Nebyla rozbita jediná výkladní skříň, jediná pouliční lampa. Hesla, která účastníci skandovali, byla výhradně demokratická a národní. Převážnou většinu tvořili mladí, avšak účast lidí nad 30 let byla značná. Celá akce vznikla spontánně: nevyzvala k ní ani Charta 77, ani Demokratická iniciativa, ani Nezávislé mírové sdružení, ale neznámá skupina mládeže v hromadně rozšířeném letáku s podpisem České děti. Skutečnost, že mladí lidé, kteří rok 1968 zažili nanejvýše v dětském věku, vyšli po dvacetiletém monopolu „normalizační“ propagandy ve všech sdělovacích prostředcích do ulic, aby výrazně vyjádřili svůj nesouhlas s tím, čemu je ve škole učili, svědčí o naprostém krachu strnulé oficiální ideologie. Ukázalo se, že propast mezi současným vedením a společností – zejména její nejperspektivnější částí – je hlubší, než se mnozí domnívali. Tisíce demonstrantů z Václavského a Staroměstského náměstí jsou jen špičkou ledovce; jsou viditelným vrcholem skutečnosti, že vynucený souhlas s „normalizací“ je v politickém životě stejně málo použitelný jako stamiliardové nadnormativní zásoby v naší ekonomice.

Stojíme na jednom z osudových rozcestí. Je možno jít dále směrem nastoupeným před dvaceti lety: označit demonstranty za chuligánské, protispolečenské či protisocialistické živly, vidět v nich svedený nástroj zahraničních nepřátelských center a sáhnout k tradičnímu konzervativnímu řešení – k represi. Takovéto rozhodnutí by mohlo dočasně přinést klid či spíše napjaté ticho před bouří, palčivé problémy by se tím však nevyřešily a v blízké budoucnosti by vyvstaly opět – možná že ve značně vyhrocenější podobě. Odsuzujeme brutální zákrok proti některým demonstrantům i fakt, že proti několika z nich bylo vzneseno obvinění. S uspokojením konstatujeme, že první oficiální reakce vyjádřená v úředních zprávách o demonstraci neužila zmíněných inkriminačních termínů, ale v interním dopise vedení KSČ okresním výborům se opět mluví o protispolečenských a protisocialistických silách, které jednaly z podnětu zahraničních center. Bylo by neblahé, kdyby následoval soudní postih obviněných, vylučování zjištěných účastníků ze škol a jejich pracovní diskriminace. Jedině správnou se nám zdá být demokratická alternativa: rozhodnutí nejvyšších státních a politických orgánů přejít od slov o demokratizaci k jejímu uskutečňování.

Jsme si vědomi naléhavosti zásadních změn v našem hospodářství, a proto chápeme, že velká pozornost je věnována ekonomické reformě. Domníváme se ovšem, že i v Československu je předpokladem úspěšné ekonomické reformy reforma politická. Jen demokratický politický přístup k hospodářské reformě – zahrnující též účast všech významných odborníků bez jakékoliv diskriminace – dává možnost jejího úspěchu.

Klíč k východisku ze společenské krize nelze nalézt bez reformy politického systému. V této oblasti se neřeklo ještě ani vážné slovo, o činech nemluvě. S potřebou ekonomické a politické reformy je nerozlučně spjato demokratické ovzduší v oblasti kultury.

Víme, že proces demokratizace je složitý a nebude krátký. Ale chceme, aby probíhal politicky kulturním způsobem, jenž je vlastní našim národům, a aby se zbytečně neprotahoval. Nenavrhujeme ucelený model demokratizace. Domníváme se, že optimální východisko se může najít jen ve svobodné konfrontaci přinejmenším několika různých názorů. Vycházejíce z dnešních realit, navrhujeme státním a politickým orgánům tyto bezprostřední kroky:

1. Ponechat volné pole existujícím demokratickým iniciativám a společenstvím, skoncovat s diskriminací jejich stoupenců a přiznat jim plnou legalitu.

2. Neklást překážky při vzniku nových neformálních zájmových sdružení.

3. Povolit řádné vycházení Lidových novin a dalších nezávislých časopisů.

4. Umožnit pokojné demonstrace.

Ačkoliv podle zákona nemají pořadatelé povinnost žádat o jejich povolení, ale pouze je ohlásit, příslušné orgány zatím v praxi jakoukoliv demonstraci zakázaly. K demokracii však patří svoboda demonstrací a mladí lidé dokázali, že si toto právo nenechají brát. Podle našeho názoru je na čase fakticky přiznat právo na demonstrace. Je třeba přispět k tomu, aby si naše společnost po dlouholeté absenci těchto možností osvojila schopnost kulturně demonstrovat.

5. Propustit politické vězně.

6. Uznat a především respektovat základní náboženskou svobodu, vyjít vstříc požadavkům věřících, naprosto skoncovat s jakoukoliv formou jejich diskriminace a ukázat opravdovost v jednání s církvemi.

7. Je nadále neudržitelné, jestliže o naší nejnovější historii nemůže veřejnost slyšet a číst nic než jednostranná líčení, navíc plná polopravd a lží. Žádáme, aby o posledních sedmdesáti letech našeho vývoje, zejména pak o roce 1968 a o „normalizaci“, mohly být uveřejňovány i články, studie a knihy těch politologů, historiků a pamětníků, kteří zastávají názory odlišné od dnešní oficiální ideologie.

8. Blíží se 70. výročí vzniku našeho státu. Dne 28. října 1918 vyšel pražský lid do ulic a Národní výbor – představitel české politiky – vyhlásil samostatný československý stát. Dne 30. října se Martinskou deklarací přihlásila k čs. státu Slovenská národní rada. Od té doby byl 28. říjen státním svátkem, nacističtí okupanti jeho oslavy zakázali, po válce byl obnoven. A je ostudou „normalizační“ politiky, že v 70. letech tento den jako státní svátek zrušila. Věříme, že vyjadřujeme pocity zdrcující většiny českého a slovenského národa, když žádáme, aby 28. říjen byl při 70. výročí vzniku republiky znovu prohlášen státním svátkem.

Jsme přesvědčeni, že existují vysoce reálné důvody, aby politické vedení tyto požadavky splnilo.

Charta 77 není hnutí s jednotným politickým programem. Je pouze společenstvím lidí, jež usilují o dodržování občanských, lidských a sociálních práv, jak je formulovaly mezinárodní pakty o těchto právech, které ČSSR podepsala a které jsou součástí jejího právního řádu.

Charta 77 již při svém vzniku nabídla představitelům státní moci dialog. Za více než 11 let naší existence k němu nedošlo – rozhodně ne v přímé, důstojné a otevřené formě. Dnešní situace se však v mezinárodních i vnitřních souvislostech výrazně liší od stavu před 11 lety. Společenská krize nabyla takové podoby, že je dnes více než kdykoliv dříve zapotřebí, aby politické orgány vstoupily v dialog s těmi občany, kteří jsou s to tlumočit mínění velké části našeho lidu, která zatím mlčí. Charta 77 je k tomuto dialogu nadále ochotna.

Stanislav Devátý, Miloš Hájek, Bohumír Janát
mluvčí Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Plné znění

• In: Informace o Chartě 77, roč. 11 (1988), č. 16, s. 5–6.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	8
Měsíc	9
Rok	1988
Zpracovaný	true
OCR	false