D540

1989, 3. duben, Praha. – Prohlášení zaslané vládě ČSSR a Výboru čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci o postizích signatářů současných podpisových akcí, žádající jejich rozhodné veřejné vystoupení proti tomuto porušování ústavně zaručeného petičního práva. (Dokument č. 27/89)

K petičnímu právu

V období nutných radikálních změn je otázka důvěryhodnosti vlády otázkou principiální. Československá vláda je v rozporné situaci mezi politikou minulosti a potřebou se rychle vymanit ze zaostalosti a stát se respektovanou součástí evropského domu. V takové situaci musejí mít její slova o to větší váhu.

Vláda se ústy svého předsedy vyjádřila i k protestním dopisům, ve kterých tisíce občanů vyjadřovaly nesouhlas s postupem mocenských orgánů proti pokojným manifestacím v lednu tohoto roku i proti následujícím soudním represím a v nichž se zasazovaly za skutečný a celospolečenský dialog o řešení vleklé společenské krize.

Po dvaceti letech mlčení se tito občané v kritické chvíli vyslovili k nutnosti nových vztahů ve společnosti a přihlásili se tím ke spoluodpovědnosti za další rozvoj země. Umírněným a konstruktivním způsobem využili petičního práva zakotveného v článku 29 Ústavy ČSSR. I předseda vlády Ladislav Adamec označil takovou aktivitu občanů za normální a legální.

Oznamujeme proto vládě ČSSR, že podle nám dostupných informací byly v Čs. rozhlase, Čs. televizi, Českém literárním fondu a Českém fondu výtvarných umění vydány interní pokyny k postihu signatářů Iniciativy kulturních pracovníků. Podobné akce byly na některých pracovištích podniknuty i proti signatářům dopisu vědeckých a výzkumných pracovníků.

Žádáme proto vládu ČSSR, aby okamžitě co nejrozhodněji a veřejně vystoupila proti anonymnímu protiústavnímu byrokratickému šikanování. Vláda musí ukázat, že je schopna garantovat to, co slíbila občanům, protože opak by jen znovu prokázal, že není schopna či ochotna garantovat ani ta nejzákladnější občanská práva.

Po tragických zkušenostech masových existenčních represí v posledních desetiletích, které zahnaly statisíce vzdělaných lidí do vnější i vnitřní emigrace, je nemyslitelné, aby vláda tolerovala jejich další opakování. V dnešní situaci si nemůžeme dovolit ztrácet cenné síly.

Vláda potřebuje pro úspěch jakéhokoli reformního programu ve společnosti vytvořit ovzduší tolerance a naděje pro všechny. Má k tomu dost prostředků, ale jedinou cestu – zajistit, aby právo v Československu představovaly zákony a ne zvůle anonymních jedinců, zneužívajících moc podle okamžitých nálad byrokratického aparátu.

Vyzýváme všechny signatáře zmíněných peticí, aby na svých pracovištích rozhodně, veřejně a kolektivně bránili své právo zaručené Ústavou a aby o každém náznaku svého postihu okamžitě informovali Úřad předsednictva vlády, Výbor čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci nebo Chartu 77. Postavme proti anonymní zvůli konkrétní solidaritu.

Žádáme také Výbor čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci, aby byl v této věci nápomocen, aby hájil petiční právo občanů zaručené Ústavou, která má nejvyšší právní moc.

Článek 29 Ústavy ČSSR říká: „Občané a organizace mají právo obracet se k zastupitelským sborům a k ostatním státním orgánům s návrhy, podněty a stížnostmi; státní orgány jsou povinny je odpovědně a včas vyřizovat.“ Je tedy protiústavní, jestliže příslušné orgány namísto toho, aby petice „odpovědně a včas vyřizovaly“, dávaly pokyny k administrativnímu nezákonnému postihu signatářů takových peticí.

Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra
mluvčí Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 12 (1989), č. 8, s. 3.

Pole