P2/1

2005, Praha. – Pavel Kohout o okolnostech zveřejnění Prohlášení Charty 77 v západních denících 7. ledna 1977.

[…] O Chartě 77 existuje dnes rozsáhlá dokumentace i literatura, autorova osobní podrobná zpráva o prosinci 1976 až lednu 1977 je už v Zakopaném psu, zbývá dodat pouze, co smělo tehdy vědět jen několik nejbližších, protože první vydání vyšlo ještě za hluboké totality. Dodatečně našla ta vítězná akce tolik otců a matek, že o další nebyl zájem. K prvním skutečným patřili dva.

Vedle nutnosti zavázat každého signatáře vlastnoručně psaným textem, aby si přitom stačil plně uvědomit, do čeho se to pouští a co riskuje – několika vydíratelným zájemcům, kteří měli problémy se ženou či s alkoholem, iniciátoři petice podpis přátelsky rozmluvili!  – jevil se nejdůležitějším způsob zveřejnění. Jako první musel text [Prohlášení Charty 77] dostat adresát, tedy parlament ČSSR. Ale už o den později měl být publikován v celém demokratickém světě, aby se dostal odrazem v tamních médiích k co největšímu počtu občanů doma. Mnohaletá zkušenost se západními novináři naučila staršího dramatika, který si to vzal na starost, nedělat si iluze o jejich vzájemné kolegialitě. Mít tak senzační zprávu jako první, to byl klíč ke slávě i k penězům, o jaký by se byl nikdo normální nedělil. Jenže pokud by jej s předstihem přinesly jediné noviny, ostatní by jen stručně citovaly úryvky v často problematickém výběru. Tajný „neformální“ favorit, který měl ten zázrak uskutečnit, se jmenoval Hans-Peter Riese.

Zpravodaj rozhlasové stanice Deutschlandfunk působil v Praze se svou něžnou, krásnou a chytrou ženou Michaelou počátkem sedmdesátých let, než byl vypovězen. […] Riesemu vyhoštění podstatně změnilo profesní i osobní život. Teď měl možnost revanšovat se, i když za cenu, že z toho sám bude mít jenom pocit uspokojení. Především však musel být přes hradbu hranic podrobně zpraven, co se chystá a jakou v tom má sehrát úlohu.

Už léta nesměli do země západní nakladatelé, režiséři a jiní pracovní partneři zakázaných. Na jejich místo nastoupili pomahači rekrutovaní buď předchůdci, nebo spojenkyní všech odvážných – Náhodou. To ona přihrála dramatikovi dva roky předtím v hradčanském denním baru U Labutí Češku, která se vdala do Bavor. Hezká a hodná holka Ilona Drummová jezdívala pak na Sázavu vždycky za soumraku. […]

Přijela i v roce 1976 před Vánocemi s nadílkou pro rodinu své sestry. Večer 17. prosince, když už byl text Charty 77 definitivní a začal se pro první vlnu signatářů dvěstědvaačtyřicetkrát opisovat na psacích strojích, (…) povečeřela s dramatikem U Zlaté hrušky. V hradčanském parku, kde tenkrát nehrozil odposlech, jí pak vysvětlil, co se po ní žádá. Nato šla k nim, kde měla v kuchyni přenocovat, ale moc toho nenaspala, protože se dlouhý text učila zpaměti.

Dramatik nazítří z cizího telefonu, aniž se představil, protože redaktor rozhlasu ho nutně musel poznat po hlase, Riesemu chlapácky avizoval návštěvu krasavice, která stojí za hřích; ze srdce mu ji doporučil. O dva dny později měl přítel vánočního sólokapra doma, i když ne pro sebe. Odvedl přesto skvělou práci: přesvědčil osobně šéfredaktory hlavních západních deníků, že nikdo nebude druhý, pokud všichni dodrží gentlemanskou dohodu a uveřejní brizantní materiál, první svého druhu, den po Třech králích, tedy v pátek 7. ledna 1977. Dodrželi ji všichni, od Frankfurter Allgemeine Zeitung přes londýnské Times až po New York Times. Zapomněl jenom, že pařížský Le Monde vychází už v předvečer.

Co se chvíli jevilo jako katastrofa, byl dar nebes. Ostatní deníky se v té době stejně tiskly a ostatně měl i ten večerník datum příštího dne. „Salva“ se tedy konala ve vší mohutnosti a ohlas vyvolaný předčasným zveřejněním dokonce způsobil, že první zatčení, Havel, Vaculík, Landovský a další, byli v noci propuštěni a mohli se lépe připravit, než je to za pár dnů potkalo naostro. Ilona a Hans-Peter jsou v Zakopaném psu chráněni anonymitou. „Dožijeme-li se slušnějších časů, obejmeme je veřejně,“ stojí tam psáno. Tímto ať jsou tedy oba dva veřejně objati, protože bez jejich nezištné ochoty a inteligence by se byl celosvětový nástup Charty 77 tak skvěle nepovedl.^{E1V dopise z 22. ledna 2007 Pavel Kohout příběh poněkud upřesnil. Uvedl, že Ilona Drummová se vskutku naučila text, který ještě nebyl zcela definitivní verzí Prohlášení Charty 77, aby měl Hans-Peter Riese představu, oč jde, že však konečnou verzi dokumentu se seznamem signatářů poslal Riesemu po tiskovém referentovi velvyslanectví Spolkové republiky dr. Wolfgangu Rungem. Dr. Runge v korespondenci ze 7. a 11. února 2007 potvrdil, za jakých okolností text od P. Kohouta 29. prosince převzal, a že jej odeslal kurýrní poštou Riesemu do Německa. Dodatečně ocenil, že autor v knize Kde je zakopán pes, která vyšla německy ještě v roce 1987, o jeho úloze při doručení textu Prohlášení Charty 77 k publikaci v zahraničí pomlčel.}

Zdroj

• Pavel Kohout: To byl můj život? (První díl) 1928–1979. Praha-Litomyšl, Paseka 2005, s. 267–270.

Pole