P2/2

2006, 10. únor, Köln. – Hans Peter Riese o okolnostech zveřejnění Prohlášení Charty 77 v západních denících 7. ledna 1977.^{E1Hans-Peter Riese, dlouholetý redaktor rozhlasové stanice Deutschlandfunk, byl vypovězen v roce 1974 z Československa v souvislosti s aférou kolem spisovatele Oty Filipa. Své svědectví napsal jako odpověď na otázky, jež mu položil Vilém Prečan.}

Pokud si dobře pamatuji, dostal jsem tehdy text Prohlášení Charty 77 a jména signatářů od Pavla Kohouta prostřednictvím kurýra. Zásilky posílané kurýrní poštou mohly být odesílány prostřednictvím ministerstva zahraničí na další adresy jen s výslovným svolením vedoucího úřadu. O to se postaral diplomat dr. Wolfgang Runge, který tehdy působil na velvyslanectví Spolkové republiky v Praze.^{E2K tomu dr. Runge v sdělení z 11. února 2007 poznamenal: „Takové povolení ze strany vedení ministerstva jsem neměl, protože jsem o něj nepožádal. Jednal jsem na vlastní odpovědnost, v podstatě proti služebním předpisům. Obával jsem se, že by mi mohl souhlas být odepřen.“ (E-mail zpráva.)} Pan Runge mě také navštívil v mé kanceláři rozhlasové stanice Deutschlandfunk v Bonnu. Text byl v češtině a byl přeložen zde v Kolíně, respektive v Bonnu. V mé knize o Chartě jsou jako překladatelé uvedeni Bedřich Utitz, Ilse Löfflerová a Adolf Müller, myslím, že to byli také překladatelé první německé verze Prohlášení Charty 77.

Obrátil jsem se potom na dopisovatele novin Le Monde, Corriere della Sera, londýnských The Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung a The New York Times a text jsem jim nabídl. Podmínkou bylo, že musí vyjít současně týž den. Při tom jsem neuvážil, že francouzský Le Monde jsou odpolední noviny. Uveřejnil proto text půl dne před dohodnutým termínem, avšak s datem 7. ledna. FAZ publikoval nejrozsáhlejší text, Corriere a obojí Times uveřejnily zkrácenou verzi. Všichni šéfredaktoři byli zasvěcení, ale přímý kontakt jsem měl s bonnskými korespondenty, s nimiž jsem věc dojednával; na jejich vstřícnost a zainteresovanost ještě dnes vděčně vzpomínám. Bylo však jasné, že neměli bezprostřední vliv na uveřejnění, a především ne na to, kolik místa dostala zpráva v jejich novinách.

Styky s německým velvyslanectvím jsem udržoval prostřednictvím pana dr. Rungeho, byly však poměrně řídké. Teprve když tam pracoval Wolfgang Scheur (od roku 1981), byly tyto kontakty intenzivnější a také systematičtější.

To, že byl text uveřejněn nejprve jen ve zkráceném znění, mě mrzelo stejně jako signatáře, a především Pavla. Jinak by však nebylo k zveřejnění vůbec došlo. Vyvodil jsem z toho osobní závěr, že svou knihu o Chartě uveřejním ještě v témž roce, kdy Charta vznikla.^{E3Rieseho kniha Bürgerinitiative für die Menschenrechte.Die Tschechoslowakische Opposition zwischen dem ‚Prager Frühling‘ und der ‚Charta 77‘, 320 s. vyšla v roce 1977, americké vydání v roce 1979. (Viz detailní bibliografické údaje v soupise literatury.)} Při tom bylo mimochodem rozhodující, že nakladatelství Bund-Verlag vedl Tomáš Kosta, který jako Čech problematice dobře rozuměl a vydání knihy umožnil.

Ještě jeden detail. Protože se tiskaři Le Monde seznámili s textem dost brzo, pokusili se prostřednictvím svých komunistických odborů zabránit jeho zveřejnění. To se sice nepodařilo, ale vedení redakce přece jen udělalo ústupek v podobě velmi zkráceného znění. Později jsem se doslechl, že k podstatnému zkrácení došlo proto, že metér škrtl ještě v obtahu celé odstavce. To jsem ale nemohl nikdy dokázat.

V každém případě pocházela celá myšlenka od Pavla Kohouta; bez něho, bez jeho styků a vynalézavosti by text prohlášení nenašel tak rychle cestu do mezinárodního tisku.

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Výtisk elektronicky zaslaného textu. (Z němčiny přeložil V. Prečan.)

Pole