P7/10

1977, 8. únor, Praha. – Ze zprávy Rudého práva o projevu člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka na shromáždění funkcionářů KSČ, ROH, SSM a dalších organizací Národní fronty, poslanců, hospodářských, kulturních a vědeckých pracovníků Středočeského kraje v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze (7. února 1977).

[…] Naše úspěchy jsou trnem v oku těm, kteří nepřejí socialismu a kteří by u nás rádi viděli rozvrat, chaos a nespokojenost. A tak opět vsadili na hrstku samozvanců a rozvratníků, kteří na pokyn svých chlebodárců sesmolili hanebný protistátní, protisocialistický a protilidový pamflet, tzv. chartu 77. Na Západě se jí dostalo velké publicity.

Celá naše strana a náš lid vyjádřili své pevné stanovisko. Mluvím o tom proto, že se na Západě spekuluje s jakousi nejednotou ve vedení KSČ. Řídí se zřejmě rčením „co se bábě chtělo, to se bábě zdálo“. Ve vedení naší strany je pevná jednota, soudruh Husák má v Ústředním výboru, v celé straně i mezi naším lidem velkou a zaslouženou autoritu. Všechny takovéto „naděje a spekulace“ jsou marné, stejně tak jako jsou marné jejich snahy o narušení jednoty strany a lidu, našeho budovatelského úsilí.

Nebudu vám tento hanopis komentovat, pokračoval Vasil Biľak, neboť jej všichni znáte a víte o tom, jak jej charakterizovala generální prokuratura ČSSR. Bezuzdná protičeskoslovenská kampaň a antikomunistická hysterie na Západě jen potvrzují, o co vlastně autorům, signatářům charty a jejich pánům šlo, že je to součást jednotně koordinovaného nepřátelského útoku proti celému společenství socialistických zemí.

Každé zlo je k něčemu dobré. Mysleli jsme si, že tito rozvratníci se už dostatečně poučili, že přijali svou prohru a pochopili velkorysost naší strany, socialistického státu a celé společnosti. Na světě, kromě ČSSR, lze těžko najít příklad, aby kontrarevoluce byla řešena pouze politickými prostředky. Ani jeden organizátor kontrarevoluce, ani ti, co chtěli lid vehnat do katastrofy a připravovali mu krvavou lázeň, nebyli postaveni před soud. Tuto velkorysost si někteří začali vykládat jako určitou slabost vedení strany a státu a pokusili se „změřit síly“. Dostalo se jim pádné odpovědi. Teď křičí „přestaňte!“. My jsme však nezačali. To oni nás vyrušili z pokojné budovatelské práce, to oni jsou traviči studní a rozsévači moru. Reagovali jsme proto, abychom jim a jejich chlebodárcům dali jasně najevo, že rok 1968 se již nikdy nemůže a nebude opakovat.

Jejich zákeřný útok nám však znovu připomněl platnost a aktuálnost Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ i aktuálnost závěrů XIV. a XV. sjezdu v tom, že nesmíme propadat bezstarostnosti a že proti pravicovému oportunismu je třeba vést soustavný a neúnavný boj.

Proti každému jednomu ztroskotanci a samozvanci stojí desetitisíce poctivých lidí, kteří vyjádřili svou lásku k vlasti a socialismu, svůj jednoznačný vztah ke komunistické straně a kteří rozhodně odsoudili akci rozvratníků. To však už západní sdělovací prostředky vidět nechtěly a prostě to zamlčely.

Autoři charty nyní svým mecenášům telefonují, píší dopisy, organizují „tiskovky“ pro dopisovatele buržoazních listů a stěžují si, že „oni to tak nemysleli“ a že je proti nim veden „tvrdý útok“. Rozčiluje je, že je náš lid právem označil za agenty. Ale jak je možno nazvat člověka, který nepříteli našeho lidu odevzdává pomlouvačné pamflety a spojuje se s ním proti vlastnímu lidu, socialismu a pokroku? Spoléhají na to, že máme krátkou paměť. Ale jsou to titíž lidé a tytéž západní sdělovací prostředky, které útočily na 99 pragováků, kteří se provinili pouze tím, že napsali svým sovětským soudruhům o své věrnosti k Sovětskému svazu. Byli to právě Kohoutové, Havlové, Vaculíkové a jim podobní, kteří pragováky veřejně vyzývali, aby „odtáhli do Moskvy“.

Dnes, kdy jim sám rakouský kancléř velkoryse nabídl politický azyl a československé orgány jim naznačily, že se jim nebude bránit v odchodu, spustili „šum“, že je chceme „deportovat“. Jsou to samozvanci, kteří se nabubřele a nafoukaně nadřazují nad lid, ztroskotali politicky, společensky i morálně. Stejně tak jako buržoazie, která už dávno ztratila svoji historickou iniciativu a není schopna pracujícím vlastních zemí předložit pozitivní program, podobně její agenti a pomahači u nás nejsou schopni ničím pozitivním přispět pro rozvoj socialistické společnosti. Jejich program je destrukce, rozvrat a chaos. Neuznávají naše stranické a státní orgány, ignorují orgány moci lidu a socialistické zákony. Chtějí-li však v této zemi žít, musí si uvědomit, že do nekonečna si nemohou zahrávat s trpělivostí a velkorysostí našeho lidu.

Ze Západu nám mnozí ustavičně připomínají „lidská práva“, Závěrečný akt helsinské konference. Socialistické země jej plní důsledně ve všech oblastech, chápou jej jako celek, nejen to, co se jim hodí a co se jim nehodí. Buržoazní propaganda konferenci zpochybňovala a nyní se nám snaží radit. Záměr je jasný. Chtějí odvést pozornost od problémů, které mají ve vlastních zemích a jež jsou vyvolány hlubokou politickou, hospodářskou a morální krizí kapitalismu. Od toho, že imperialismus dodnes vykořisťuje celé národy, zapříčiňuje nesmírnou bídu milionů lidí, utrpení a hlad dětí, negramotnost, národnostní a náboženský útlak.

Od představitelů velkokapitálu až po ty, co vraždili v druhé světové válce, ve Vietnamu, v Chile, všichni ti, kteří svobodu a právo vidí v tom, aby měli právo dále vykořisťovat, utlačovat a vraždit, nám nyní chtějí udělovat lekce o svobodách a právech v socialistických zemích.

Situace v naší republice je však zcela jiná, než oni prezentují. Naše socialistické zřízení je pevné. Vedení strany a státu je pevné a jednotné, náš lid je odhodlán plnit a splnit program XV. sjezdu KSČ. Je skálopevně rozhodnut nikdy a nikomu nedovolit sahat na své revoluční vymoženosti, nenechat se vyrušovat ze své budovatelské práce a nikomu nedovolit rozvracet svou socialistickou vlast. […]

Zdroj

• Rudé právo, č. 32, 8. 2. 1977, s. 1–2.

Pole