P8/3

[1977, 3. únor, Praha.] – Souhrnná zpráva o zahraničním ohlasech a aktivitách mezinárodního oddělení ÚV KSČ v souvislosti s Chartou 77, předložená tajemníkem ÚV KSČ Vasilem Biľakem k jednání předsednictva ÚV KSČ.^{E1Písemnost není
datovaná. Jako příloha III. (1588/23) byla součástí písemných podkladů
předložených V. Biľakem 3. 2. 1977 k 6. bodu programu jednání předsednictva ÚV
KČ 4. února 1977
(Informace o mezinárodních reagencích v souvislosti s tzv. Chartou 77).}

Mezinárodní reagence v souvislosti s tzv. chartou 77

Na rozhraní roku 1976–77, poté kdy skončily volby v USA a NSR, se vytvořily předpoklady k tomu, aby dominující tendence ve vývoji mezinárodních vztahů, tendence k uvolňování mezinárodního napětí, jejíž prosazení odpovídá dlouhodobým souhrnným zájmům socialistického společenství na mezinárodním poli, se mohla opět rozvíjet v normálním rytmu a normální dynamikou.

Není proto náhodou, že právě v této době se stupňuje aktivita krajně reakčních a studenoválečnických sil. Tyto síly se nevzdaly svého cíle zvrátit nebo alespoň zastavit celkový pozitivní trend v mezinárodních vztazích a znepokojeny rýsující se perspektivou pokračování normálního vývoje sovětsko-amerických vztahů, jakož i očekávaným normálním vývojem bělehradské schůzky. Všemi prostředky se snaží vmanévrovat novou americkou vládu do negativních pozic v souvislosti s předpokládaným pokračováním sovětsko-amerických jednání o omezení strategických zbraní a současně usilují o to, zkomplikovat průběh bělehradské schůzky a tím zpochybnit samy výsledky helsinských ujednání jako jednoho z důležitých pilířů uvolňování mezinárodního napětí.

Je naprosto zřejmé, že kampaň rozpoutaná kolem charty 77 je přímou součástí a velmi přesně zapadá (jak obsahově, tak i časově) do stupňující se aktivity těchto sil a proudů.

To vše je odrazem skutečnosti, na kterou poukázal ve svém projevu v Bukurešti s. Brežněv, když zdůraznil, že zvláštnost současného momentu v mezinárodních vztazích spočívá v tom, že probíhá ostrý politickoideový zápas o podstatu a perspektivu procesu uvolňování mezinárodního napětí.

I. Charakteristika kampaně na Západě

Od samého počátku má kampaň charakter centrálně řízené, profesionálně organizované akce, s viditelnou snahou dosáhnout maximální šíře záběru a intenzity vlivu. Od prvního dne bylo možno pozorovat cílevědomé rozehrání kampaně příslušnými nástroji propagandy. Zároveň je od počátku, zejména s pomocí zahraničních novinářů, přísně sledován každý pohyb prominentů pravice v ČSSR a kromě toho fakticky denně je s některým z nich organizováno ze zahraničí telefonicky spojení. Obvyklému „opotřebení“ kampaně se její organizátoři snaží čelit novými impulsy, a to jednak „zdola“ – po linii dalších dezinformací o vývoji v ČSSR okamžitě masově rozšiřovaných všemi sdělovacími prostředky, jednak „shora“ – dávkovaně stupňovanými prohlášeními veřejných a oficiálních představitelů a orgánů na Západě.

Řídící centrály buržoazie využívají svého fakticky informačního monopolu a snaží se natolik zahltit informační síť Západu dezinformacemi, aby tím jednak vytvářely náležitou „psychózu ve veřejném mínění“, jednak nutily jednotlivé představitele vyjadřovat se nikoliv k reálnému vývoji, k faktům, ale právě k těmto dezinformacím. Tak buržoazní centrály rozšířily zprávy o policejním pronásledování a zatýkání signatářů charty. Na základě toho kupř. i představitelé některých komunistických a dělnických stran zaujímají stanovisko právě k tomuto údaji jakožto faktu.

Na Západě se systematicky vytváří psychóza o „hluboce krizové situaci v ČSSR“, o „vlně neklidu“, přičemž vydání pamfletu se charakterizuje jako „vypuknutí zjevné opozice v Československu“ (International Herald Tribune 12. ledna). Aby se podobným představám dodalo zdání věrohodnosti, snaží se americký IHT dokonce o jakýsi „teoretický“ rozbor příčin tohoto „výbuchu“: Hlavním motivem je prý vliv helsinské dohody z roku 1975, druhým prvkem je deklarace komunistických a dělnických stran přijatá v Berlíně a třetím – zpomalení hospodářského růstu a vzestupu životní úrovně.

Kampaně o „krizové situaci“ jsou podporovány i různými pověstmi o „obtížích“, které prý působí stranickému a státnímu vedení ČSSR tlak „obránců lidských práv“. Tak oficiální orgán vládní Rakouské strany Arbeiter Zeitung [sic] vyslovil 28. ledna názor, že prý „události přerůstají různým místům v Praze pomalu přes hlavu“. Ve vedení prý existují rozpory mezi těmi, kdo „nechtějí vystupňovat situaci“, a těmi, kteří „právě tímto vystupňováním upevňují své vlastní pozice“. List tvrdí, že „přijde doba, že rozumné síly se prosadí“.

V této souvislosti jsou pozoruhodné i otázky, které ve svém rozhovoru s radou ZÚ NDR v Praze položil rada ZÚ NSR Giesder 25. ledna. Jedna z otázek zní: „Dá se počítat s tím, že v souvislosti s chartou 77 dojde v ČSSR k určitým změnám v mocenských poměrech?“

První fáze kampaně probíhala fakticky na úrovni sdělovacích prostředků, zatímco i představitelé kapitalistických států zdůrazňovali, že nehodlají přenášet tyto problémy do mezistátní oblasti. Později bylo možno zaznamenat sérii oficiálních vystoupení představitelů různých společenských organizací (různých výborů a komisí pro „lidská práva“, pravicových odborů, představitelů socialistických a sociálně demokratických stran, představitelů některých komunistických stran).

V minulých dnech došlo k dalšímu posunu v kampani, který spočívá v tom, že pod hysterickým tlakem sdělovacích prostředků a antikomunistických centrál, jakož i v důsledku tradičních antikomunistických postojů jednotlivců (Kreisky), začali zaujímat veřejná stanoviska oficiální představitelé některých vlád a parlamentů, v důsledku čehož je celá záležitost transponována do oficiálních dvoustranných vztahů.

Veřejně se vyjádřili oficiální představitelé Rakouska (spolkový kancléř Kreisky), USA (mluvčí státního departmentu, jehož prohlášení bylo schváleno novým státním tajemníkem Vancem a 36 představitelů kongresu USA), Norska (předseda vlády, ministr zahraničních věcí), Švédska (místopředseda vlády, ministryně zahraničních věcí), Holandska (předseda vlády, ministr zahraničních věcí), Portugalska (rezoluce Národního shromáždění), Švýcarska (generální tajemník politického departmentu), Velké Británie (ministerský předseda).

(Obsah prohlášení jednotlivých činitelů, jakož i prohlášení dalších politických osobností jsou obsažena v příloze.)

Všechny tyto reakce a vystoupení obsahují v té či oné míře vždy dva základní politické prvky. Spojují události kolem charty 77 se Závěrečným aktem helsinské konference, jakož i s eventualitou dopadu na rozvoj dvoustranných vztahů s ČSSR. Je proto jasné, že konkrétním politickým cílem těchto akcí po vládní linii je zkomplikovat vývoj před bělehradskou schůzkou a tím si připravit výhodnější pozice pro tlak západních států především v otázkách tzv. 3. koše a současně využít vytvořené situace k tomu, aby byl anulován akumulovaný kapitál, který ČSSR dosáhla ve své zahraniční politice po porážce kontrarevoluce v letech 1968–69, a zatlačit ČSSR alespoň do částečné mezinárodní izolace.

Cílem této kampaně také je zintenzivnit podporu socialismu nepřátelských sil v socialistických zemích, prohloubit diferencovaný přístup k socialistickým zemím (kampaně jsou zaměřeny především proti ČSSR, NDR a SSSR) a snažit se o oslabení jejich jednoty a soudržnosti.

Na Západě se záměrně vyzvedá šíře kampaně, do níž se zapojily různé síly – od nejkrajnější pravice (představitelé vojensko-průmyslového komplexu, tradiční antikomunisté z mezinárodních sionistických centrál a velkého informačního byznysu), různých mezinárodních organizací pravicového zaměření, přes činitele buržoazních vlád, vedení socialistických a sociálně demokratických stran a pravicových odborů, přes soudobé čínské vedení – až po vedoucí představitele některých západoevropských komunistických a dělnických stran. Charakter zapojení různých skupin i cíle, které tím sledují, jsou nezřídka rozdílné. Přitom je zřejmé, že organizátoři kampaní z kruhů krajní pravice se právě touto „mnohostranností reagence“ snaží dodat věrohodnosti svým útokům a systematicky využívají zejména vystoupení představitelů některých komunistických stran k zesílení politického účinku kampaně.

II. Základní skupiny podílející se na kampani

a) Síly krajní imperialistické reakce jsou zřejmě hlavním faktorem řízení a organizování celé kampaně. Zatímco jiné, zejména realističtější kruhy vládnoucí buržoazie na Západě využívají kampaně především pro své taktické politické záměry, sledují síly krajní reakce cíle dalekosáhlejší. Možno konstatovat, že jejich snahy využít voleb v USA a NSR k prosazení obratu zahraničněpolitického kurzu doprava nedosáhly plánovaných záměrů. Jak vláda v NSR, tak zejména nové vedení v USA prohlásily, že hodlají dále pokračovat v kurzu politiky uvolňování mezinárodního napětí. Síly krajní reakce vidí v současné kampani nástroj jak zabrzdit, eventuálně zvrátit proces uvolňování napětí. Útok vedou paralelně dvěma směry: na jedné straně se snaží skandalizovat ČSSR a socialistické země vůbec a na základě toho vyvolávat psychózu o bezvýchodnosti politiky uvolňování napětí, bezperspektivnosti bělehradského setkání atd. Zároveň využívají kampaně i k zesílenému tlaku vůči vlastním realističtěji uvažujícím činitelům svých vlád, aby překonaly jejich odpor a zatlačily je na pozice nepřátelské vůči politice uvolňování napětí.

K obsahově nejostřejším prohlášením v souvislosti s kampaní patří vyhlášení krajně reakčního předsedy amerických odborů AFL/CIO G. Meanyho z 29. ledna, který hovoří o „zlovolné perzekuci v ČSSR“, která prý „dnes není civilizovanou zemí spravovanou zákonem, ale velkým koncentračním táborem k trestání nevinných, řízeným zločinci s připravenými sovětskými zbraněmi“. Vyzval USA, aby v OSN předložily návrh na odsouzení a vyloučení Československa z OSN.

V NSR vystoupil dne 31. ledna poslanec CSU Carl-Dietrich Spranger s ostrou kritikou vlády NSR, že dosud nepodnikla nic proti porušování dohod o lidských právech komunistickými státy, a požadoval „konkrétní kroky“ podle vzoru USA a Norska.

Americký list Time uveřejnil 24. ledna komentář, v němž tvrdí, že „snad nejkřiklavěji porušuje duch Helsinek Československo, kde krutě totalitářská vláda G. Husáka zahájila nový útok proti disidentům a intelektuálním svobodám“.

Charakteristické jsou závěry britského Sunday Times z 23. ledna, kde v souvislosti s chartou 77 prohlašuje, že budou-li na bělehradském zasedání předloženy jasné důkazy, že komunisté hrubě porušovali ujednání helsinské konference, „může být ohroženo celé uvolňování mezi Východem a Západem“.

Zvláštní pozornosti si zaslouží vývoj, který pod tlakem krajně pravicových sil probíhá kupř. v USA. 8. ledna přinesl americký Newsweek interview s novým ministrem zahraničních věcí C. Vancem, který v prioritách americké zahraniční politiky klade dosažení dohody o SALT na prvé místo. Už 11. ledna však Vance pod tlakem pravicových představitelů amerických sněmoven prohlašuje v zahraničním výboru senátu, že „starost o lidská práva by se měla stát základním prvkem zahraniční politiky USA“. Prohlášení, které pak 26. ledna vydal Stadep, je už jen dalším důsledkem této pozice. Ne náhodou tedy kladl pokrokový list Daily World ze 14. ledna otázku, „zda se někdo ve Washingtonu nesnaží vnutit Carterovi před jeho příchodem do Bílého domu postoje z období studené války“, a upozorňuje, že v „nadcházejících týdnech nelze vyloučit důkladně připravenou provokaci proti jedné nebo více socialistickým zemím“.

b) Oficiální představitelé kapitalistických zemí a oficiální orgány nezaujímali, jak bylo uvedeno, v počátcích kampaně stanovisko z titulu úřadu. Pokud reagovali, pak buď nepřímo, anebo poměrně opatrně. Sem kupř. spadá „bronchitida“, pro niž nemohl uskutečnit svou zastávku v ČSSR 14. ledna italský ministr zahraničních věcí Forlani Arnaldo, anebo přípitek lucemburského ministra zahraničních věcí Thorna při jeho návštěvě v ČSSR ve dnech 12. a 13. ledna, kdy mluvil obecně o vládách, které zavírají lidi jen pro jejich odlišné politické názory.

Lze soudit, že vlády kapitalistických zemí se zpočátku orientovaly pouze na to, využít maximálně kampaně jako argumentační munice pro nadcházející setkání v Bělehradě. Z toho hlediska se jim kampaň hodila pro jejich taktické záměry. V poslední době však dochází ke změně a imperialistické centrály řídící kampaň vyvíjejí tlak na to, aby vyústila právě do mezistátních vztahů.

K nejzávažnějším patří prohlášení amerického MZV z 26. ledna, které „důrazně vyjádřilo politování“ nad porušováním lidských práv a svobod v Československu a kdekoliv k tomu dochází.^{E2Viz pozn. 2.} V prohlášení oficiálního mluvčího MZV bylo zdůrazněno, že ministr Vance s tím výslovně projevil souhlas. I americký tisk (např. New York Times z 27. ledna) zdůrazňuje, že je to poprvé, kdy americké MZV veřejně obvinilo některou vládu z nedodržování helsinského dokumentu. Skutečnost, že oficiální orgán USA se otevřeně vměšuje do vnitřních věcí, se označuje jako nový fakt, protože MZV se prý „obvykle vyhýbá komentování vnitřní situace v jiných zemích“. Prezident Carter však prohlásil 30. 1., že „přehnaná kázání adresovaná vládám jiných států… mohou zkomplikovat situaci a poškodit pokrok“.

Už předtím, 18. ledna, přijalo Shromáždění republiky v Portugalsku z iniciativy socialistických poslanců rezoluci, v níž se protestuje proti systému, který vedl k uvěznění Hájka a dalších socialistů a demokratů. Uvádí se, že v ČSSR nejsou skutečné politické a odborářské svobody a že po pádu vlády vedené Dubčekem zavládla represe stalinského ražení. V rezoluci je odvolání na stanoviska některých stran jako IKS a KS Španělska. Rezoluce byla poštou zaslána velvyslanectví ČSSR v Lisabonu a jím vrácena.

Norský ministerský předseda Nordli prohlásil 25. ledna v interview s buržoazními sdělovacími prostředky, že současný vývoj v ČSSR ovlivní stanovisko norské vlády k rozšíření spolupráce a že události v ČSSR jsou sledovány s politováním a zneklidněním. V souvislosti s tím byla z norské strany odložena návštěva s. Barčáka, při níž mělo dojít k podepsání nové obchodní dohody. Orgán vládnoucí sociálně demokratické dělnické strany oznámil 29. ledna výslovně, že Norsko tímto krokem chce „vyjádřit svou nespokojenost se současným politickým vývojem v ČSSR a s akcemi vlády proti politickým disidentům“.

Ostré je i prohlášení ministryně zahraničních věcí Švédska K. Söderové, která na zasedání ministrů Evropské rady ve Strassburgu 27. ledna prohlásila, že vážným porušením lidských práv, ke kterému nedávno došlo ve východní Evropě a zvláště v ČSSR, vzniká nebezpečí pro uvolnění v Evropě. Tyto země podle jejích slov riskují, že ztíží úspěšné provedení schůzky, která se má konat začátkem letošního léta a na níž se má projednat plnění KBSE.

Rakouský kancléř Kreisky už 18. ledna po schůzi rakouské vlády prohlásil k chartě 77, že rakouská vláda se vždy zasazovala o politické vězně. On prý hodlá uvážit, co může vláda učinit, aby demokratičtí socialisté mohli signatářům charty pomoci. Neumí si představit, že by se k těmto věcem mlčelo, dopis bude sotva stačit. Bude spíše třeba udělat celou řadu věcí. 27. ledna v rozhovoru s novináři pak už přímo spojoval vývoj událostí s mezistátními vztahy. Dotázán na nadcházející návštěvu s. L. Štrougala prohlásil, že doufá, že problém disidentů bude vyřízen „tak kladně, aby se návštěva mohla konat a aby Rakousko nemělo důvod o něm mluvit“. Rakouský ministr zahraničních věcí v souvislosti se zprávami o „chystané deportaci disidentů z Československa“ prohlásil 30. ledna, že taková deportace by prý „byla hrubým porušením Závěrečného aktu helsinské konference o bezpečnosti v Evropě z roku 1975“.

Britský ministr zahraničí A. Crossland ve funkci předsedy Rady ministrů EHS prohlásil na zasedání ministrů zahraničí 19 zemí sdružených v Evropské radě dne 27. ledna ve Štrasburku, že EHS bude „klidně, avšak důrazně podporovat hnutí národů a nové ideje šířící se ve východní Evropě“. EHS se prý v Bělehradě vyhne „neplodně polemickému přístupu“, ale bez váhání uplatní pevný tlak v těch bodech, které SSSR a Východoevropané plní nedostatečně. Dne 1. února sdělil jménem britské vlády státní ministr G. Roberts čs. velvyslanci, že „v Británii je široké znepokojení s politikou čs. vlády v otázce lidských práv. Postup čs. orgánů není v kontextu se 7. principem Závěrečného aktu KBSE. Nepomáhá procesu uvolňování a vzájemným vztahům.“ Prohlášení odmítnuto jako vměšování a nepravdivé.

Také francouzský titulář v ČSSR informoval čs. tituláře v Paříži, že plánovaná návštěva francouzského ministra zahraničních věcí v Praze bude záviset na celkovém vývoji včetně československé vnitropolitické situace. Při své návštěvě u s. náměstka Spáčila dne 31. 1. se však francouzský titulář o této věci již nezmínil.

c) Postoj socialistických a sociálně demokratických stran. Už na zasedání XIII. kongresu Socialistické internacionály v Curychu ke konci loňského roku bylo přijato stanovisko přednesené Brandtem, že v otázce tzv. „boje za lidská práva“ se strany SI budou spojovat s kýmkoliv – s pravicovou organizací Amnesty International, s tiskem, církvemi atd. V souladu s tím se socialistické a sociálně demokratické strany plně zapojily i do současné kampaně ve snaze zdiskreditovat socialistické státy, oslabit rostoucí vliv idejí komunismu ve světě a zároveň podchytit a prohloubit rozpory mezi komunistickými a dělnickými stranami.

Ve svém zahajovacím projevu na dvoudenním sjezdu nejvyšších grémií SPD v Bad Godesbergu předseda SPD W. Brandt řekl 27. ledna: „Nechceme si plést protesty s politikou a nenecháme se zapřáhnout do káry reakční propagandy. Každý by však měl vědět, že naše sympatie a naše dobrá přání patří těm, kdo v NDR, v ČSSR a jinde ve východní Evropě jsou šikanováni, protože uplatňují nárok na základní lidská a občanská práva.“ Podle vysílání západoněmeckého Deutschlandfunk činil Brandt toto prohlášení i jako prezident SI.

Francouzská socialistická strana přijala prohlášení už 20. ledna a její výkonné byro vyzvalo Socialistickou internacionálu a ostatní socialistické strany a vlády k nátlaku na československou vládu. Generální tajemník Italské socialistické strany Craxi vyjádřil stanovisko strany mj. v odpovědi „drahému soudruhovi Mlynářovi“ na jeho žádost o pomoc. Italští socialisté prý protestují proti perzekuci signatářů a hodlají nadále mobilizovat světovou veřejnost. Národní výkonný výbor Labour Party přijal 26. ledna rezoluci, kde odsuzuje uvěznění občanů, kteří podepsali chartu a vyzývá vládu ČSSR, aby respektovala lidská práva. Vedení Švýcarské sociálně demokratické strany protestovalo 20. ledna proti nedávným opatřením v SSSR, ČSSR, NDR a Polsku. Švédská SDS ústy svých mluvčích, zejména Palmeho, Anderssona při nejrůznějších setkáních vyslovuje podporu signatářům charty a odsuzuje potlačování demokracie v ČSSR. Rovněž Norská SDS zaujímá ostře kritické stanovisko, stejně tak Dánská.

16. ledna přijalo byro Belgické socialistické strany rezoluci na podporu charty, přičemž před uveřejněním se předsedové strany omlouvali československému velvyslanci, že vzhledem k negativnímu psaní i belgického komunistického tisku museli prý takové stanovisko přijmout. Finská sociálně demokratická strana se zatím do kampaně nezapojuje. Pouze v jejím místním tisku jsou kritické poznámky. Žádné stanovisko nezaujal zatím ani tisk Lucemburské socialistické dělnické strany, která naopak dne 2. 2. vysílá do ČSSR dvoučlennou delegaci k sondážním rozhovorům.

Mezinárodní konfederace svobodných odborů podle zpráv uveřejněných na Západě 26. ledna vyzvala Mezinárodní organizaci práce, aby se zabývala vývojem v ČSSR, kde dochází k diskriminaci v povolání a rovněž se hodlá obrátit na UNESCO. Buržoazní sdělovací prostředky v souvislosti s tím vyzývají odborové organizace v kapitalistických zemích, aby nezůstávaly pozadu dokonce za komunistickými stranami Západu.

d) Stanovisko nového vedení Čínské lidové republiky potvrzuje jeho nezměněný zahraničněpolitický kurz. V článku Žen-min ž’-pao dne 26. ledna se charta 77 označuje jako „boj proti sovětské okupaci a kontrole“ a zdůrazňuje se potřeba bojovat za politická práva. Článek přebírá řadu západních buržoazních argumentů a komentářů.

e) V rozvojových zemích se podle dosavadních zpráv kampaň západních sdělovacích prostředků proti ČSSR příliš neodrazila. V řadě zemí se kampaň v domácích sdělovacích prostředcích vůbec neobjevila i přesto, že je možno volně obdržet západní tisk (Alžír apod.).

V některých zemích se projevily určité ohlasy jako např. ve Venezuele, Srí Lance a Uruguayi. Materiály byly převzaty ze západních agentur a v některých případech z italských stranických pramenů.

S přáteli a některými bratrskými stranami (Indie) bylo dohodnuto, že by nebylo vhodné za této situace z naší strany vyvolávat publicitu. Některým bratrským stranám byly předány naše materiály, které budou zpracovány jako jejich stanoviska na naši podporu.

III. Postoj komunistických a dělnických stran v kapitalistických zemích

Všechna fakta svědčí o tom, že jedním z podstatných politických cílů organizátorů celé kampaně je podchytit netřídní stanoviska, která vedení některých komunistických a dělnických stran v západní Evropě zaujala k otázce demokracie a lidských práv, i jiné jejich pravicově oportunistické a revizionistické teze a dosáhnout dalšího prohloubení rozporů mezi vedením těchto stran a zejména [mezi] komunistickými a dělnickými stranami socialistických zemí, usilovat o to, aby kampaň vedla k rozkolu komunistického a dělnického hnutí. Charakteristická jsou slova týdeníku britské Labour Party Tribune z 28. ledna, který píše o tom, že prý „proces se signatáři charty 77 může velmi dobře vést k formálnímu přerušení styků KSČ s komunistickými stranami ve Francii, Itálii a Velké Británii“.

Všechny komunistické a dělnické strany v západní Evropě byly vystaveny od počátku velikému a koncentrovanému tlaku buržoazní propagandy. Přesto možno říci, že většina bratrských stran se nedala oklamat a zaujala správný internacionalistický postoj. Zejména Německá komunistická strana i Komunistická strana Rakouska nejen přinášely materiály, které jim předala KSČ, ale přinášely i vlastní komentáře ostře odhalující záměry organizátorů kampaně. Podobně postupovala i Komunistická strana Finska, Dánska, Portugalská KS, Lucemburská KS a také AKEL a Komunistická strana Řecka. Stejně tak KS USA i Kanady.

Komunistická strana Norska dosud nezaujala oficiální stanovisko, ale člen jejího ÚV Pettersen byl pověřen získat v ČSSR potřebné informace. Informace mu byly v rozsáhlé míře poskytnuty a s. Pettersen slíbil, že jejich stanovisko bude v náš prospěch, i když bude umírněné, neboť musí přihlížet i k vnitřním podmínkám v zemi. KS Holandska zatím nezaujala žádné stanovisko a neinformuje ani o psaní buržoazních sdělovacích prostředků.

Ve výrazném rozporu s internacionalistickým postojem většiny stran je postoj, který zaujímá zejména vedení IKS, FKS, KS VB, KS Španělska, LS-K Švédska a do značné míry i KS Belgie.

Vedení Italské komunistické strany se nejenom zcela nepokrytě angažuje za chartu, ale do této aktivity zapojuje i další organizace, které jsou řízeny či pod vlivem IKS, kupř. odbory, ale i družební města. Oficiální prohlášení vedení strany zatím přijato nebylo, i když už dříve bylo avizováno mimořádné zasedání vedení, které mělo československou otázku posoudit. Vystoupila však řada členů ÚV, kteří se nejrůznějšími formami a velmi ostrými výroky zapojili do protičeskoslovenské kampaně. Kupříkladu 14. ledna vydala skupina šesti intelektuálů (3 z nich členové ÚV IKS) veřejné prohlášení, s nímž se následující den ztotožnil Berlinguer na veřejném shromáždění, kde řekl, že zmíněné veřejné prohlášení „považujeme za správné a účelné“. Na závěr svého projevu řekl: „Postoje a chování, jak jsme o nich byli informováni např. z Československa, kde dochází k přímému násilnému potlačování, jsou pro nás ze zásadního hlediska nepřijatelné.“ Komentáře ústředního orgánu ÚV IKS Unità charakterizují situaci v ČSSR jako hlubokou a nepřekonanou krizi, kde poslední události jsou jen důkazem toho, že se nic nevyřešilo od roku 1968. V recenzi na Mlynářovu knihu, která vyšla pod názvem Praha otevřená otázka, píše komunistický týdeník Rinascita 28. ledna, že je nezbytné urychleně analyzovat situaci v Československu, která už není jen vnitřní záležitostí, ale „otázkou týkající se celého mezinárodního komunistického a dělnického hnutí“. Zdůrazňuje, že prý „bezvýchodnost, do níž se dostala politika normalizace, se zdá nepřekonatelná bez nového zamíchání karet…“ Člen ÚV IKS L. L. Radice v interview 30. 1. hovoří o KSČ jako o „straně, která se v současné době označuje za Komunistickou stranu Československa“.

26. ledna přinesla Unità článek Svoboda a socialismus, kde se zdůrazňuje, že prý je nutné kromě protikladů kapitalistické společnosti analyzovat také „různé a četné jevy“ svědčící o „krizi socialistických zemí“. Tuto krizi specifikuje Unità především jako „krizi vztahů mezi politickou mocí a občanskou společností“.

List Francouzské komunistické strany L’Humanité přináší téměř denně obsáhlé zprávy opírající se o buržoazní tiskové agentury. Z Rudého práva vytrhuje jen některé věty, aby bylo možno argumentovat, že psaní „Rudého práva vyvolává znepokojení“. 25. ledna uveřejnila L’Humanité redakční článek Útok na svobody v Československu, v němž vyjadřuje „úžas“ nad obviňováním signatářů, policejním pronásledováním a výpadům proti občanům, kteří vystoupili s otázkami lidských práv a svobod. Téhož dne G. Marchais na tiskové konferenci vyjádřil „hluboký rozpor“ s postojem československých úřadů, vlády a KSČ pro způsob, jakým reagovaly vůči lidem požadujícím respektování svobod. Marchais si osobuje právo posuzovat vývoj v ČSSR z jakýchsi nadřazených pozic a prohlašuje, že prý „nemůžeme připustit to, co se děje v Československu, protože to ubližuje našemu ideálu“. Poučuje nás, že socialismus nelze budovat proti lidu, že lidu třeba umožnit aktivní účast při jeho výstavbě. Vystoupení Marchaise třeba právem hodnotit jako jedno z nejhorších a buržoazní deník Figaro ne náhodou pochvalně komentoval toto vystoupení slovy, že FKS se poprvé nespokojuje jen s odsouzením, ale zaujímá pozici ve prospěch oponentů a dává jim a priori za pravdu.

Postoj vedení KS Španělska, zejména generálního tajemníka S. Carrilla, zcela vybočuje z norem vztahů mezi komunistickými stranami. Jejich přímá angažovanost v současných událostech je však omezena tlakem naléhavých vnitřních problémů.

Orgán KS Velké Británie Morning Star se rovněž od počátku zapojil do protičeskoslovenské kampaně a zveřejňoval nejrůznější informace buržoazních agenturních zpráv a zejména přebíral informace z Unità. 11. ledna vyjádřil „znepokojení“ nad postupem naší strany zástupce generálního tajemníka KS VB R. Falber, potom následoval úvodník Morning Star 18. ledna a kampaň vyvrcholila oficiálním stanoviskem politického výboru KS VB publikovaném 21. ledna. Vedení strany se plně staví na obranu signatářů charty a zdůrazňuje: „Vojenská intervence nevyřešila a ani nemohla vyřešit politické problémy, které vznikly z překrucování socialistických idejí a porušování socialistické zákonnosti před rokem 1968, s čímž se čs. lid snažil vypořádat.“

Levicová strana – komunisté Švédska – vydala 20. ledna prohlášení, v němž kritizuje postup KSČ. Vážné šikanování lidí je prý v rozporu se zásadami socialistické demokracie. „Právo svobodného vyjádření svého názoru slovem i písmem nesmí být porušováno. Svobodnou a otevřenou diskusí získá socialismus větší podporu a zabezpečí budování socialistické společnosti.“

Také deník KS Belgie Drapeau Rouge věnuje kampani pozornost ve svém zpravodajství, které se téměř výlučně opírá o západní tiskové agentury. Z Rudého práva cituje jen to, co je vhodné pro polemiku. Dne 27. ledna přinesl Drapeau Rouge obsáhlou informaci o prohlášení Van Geyta k hospodářským těžkostem Belgie, kde se také zaujímá stanovisko ke kampani kolem Československa. Toto prohlášení je formulováno umírněně, se zřejmou snahou nedat se vmanévrovat do ostrých antisocialistických vyhlášení. Na otázku, zda tisková kampaň v Československu proti signatářům nepoškodila samu myšlenku soužití a spolupráce, odpověděl předseda KS Belgie, že „jsou to právě atlantické síly, jež blokují jednání o odzbrojení a brání uplatňování závěrů Helsinek“. Konstatoval, že jsou „znepokojeni metodami, které používají určité socialistické země proti ideologické menšině a těm, kdo jsou nespokojeni. To však neznamená, že bychom měli ustoupit od svého boje proti pravicovým silám v NATO.“

Komunistická strana Japonska se prostřednictvím čs. ZÚ v Tokiu obrátila na ÚV KSČ a vládu ČSSR se žádostí o maximum informací o otázkách spojených s chartou a o možnost setkat se se signatáři charty. ÚV KSČ odpovídá v tom smyslu, že je rádi přijmeme, bude jim dána možnost hovořit s členy KSČ, ROH, mládeže i s příslušníky jiných politických stran, ale ne se signatáři.

Na soudobém postoji vedoucích představitelů IKS, FKS, KS VB, KS Španělska a LS-K Švédska je závažné zejména to, že se daly vmanévrovat na ideově politickou platformu, kterou formoval a vnesl na mezinárodní fórum třídní nepřítel. Ve výslovném rozporu s berlínským dokumentem tak podřizují zájmy komunistických stran a dělnické třídy zájmům buržoazie. Využívajíce této skutečnosti, snaží se reakční síly na Západě přitahovat zmíněné komunistické strany ještě dále, podchycují různá vystoupení jejich představitelů a popularizují je, snaží se je vmanévrovat do otevřeně antisocialistických vyhlášení. Přímé citace projevů představitelů IKS, FKS i dalších stran, psaní oficiálních tiskových orgánů těchto stran jsou nepřetržitě a pohotově využívány rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa, Springerovým i jiným reakčním tiskem na Západě jako cenný argument o pravdivosti jejich obvinění na adresu Československa a důkaz toho, že „i komunisté odsuzují hrubé porušování lidských práv v Československu“. Síly krajní reakce tedy vidí právě v současném vývoji příležitost, aby tzv. „eurokomunisty“ plně odtrhly od pevného svazku se socialistickými zeměmi.

Třeba ovšem konstatovat, že tlaky reakčních sil i pravicově oportunistické ústupky ve vedení zmíněných stran narážejí na značný odpor v členských masách. To se týká jak Itálie a Francie, tak i Švédska a Velké Británie. Členové strany varují před škodlivostí podobného postoje a vyslovují svou internacionální solidaritu s postupem KSČ. Jsou zprávy, že kupř. i ve Velké Británii dochází vedení strany i redakci Morning Star velké množství dopisů v tomto smyslu, ba že je jich více než projevů souhlasu s postupem KS VB.

IV. Ohlasy v socialistických zemích

Ukazuje se, že ve většině socialistických zemí (vyjímaje SSSR), jsou útoky proti ostatním státům socialistického společenství chápány zúženě a nikoli jako útok proti celému socialistickému společenství, který nutně vyžaduje rozhodný boj a nemůže být záležitostí pouze té socialistické země, proti níž právě směřuje.

Sovětské sdělovací prostředky věnovaly akcím v ČSSR proti signatářům charty neobyčejnou pozornost. Zejména Pravda a Izvěstija uveřejnily řadu informací a vlastních článků, v nichž sovětské veřejnosti z různých stránek objasňovaly podstatu této antikomunistické kampaně a její skutečné cíle. V této souvislosti jsou čtenáři v SSSR seznamováni také s postoji čs. pracujících k obsahu charty a jejím autorům i s profily těchto lidí.

Také tisk v BLR a MLR kromě zveřejnění podstatné části článku Ztroskotanci a samozvanci, uveřejněného v Rudém právu 12. 1. t. r., informoval, a to i v komentářích svých pražských dopisovatelů o ohlasech čs. pracujících v souvislosti s tzv. chartou 77. Kladně hodnotil tiskovou konferenci uspořádanou v Praze a jednoznačně odsoudil signatáře charty.

Tisk PLR a NDR sice přináší agenturní informace, resp. přetiskuje některé komentáře Rudého práva, avšak bez vlastního komentáře.

Na rozdíl od uvedených socialistických zemí jugoslávské sdělovací prostředky reagují na chartu 77 jednostranně a tendenčně. Na jedné straně byla v tisku, který zveřejňoval informaci o článku Rudého práva z 12. 1., „opomenuta“ některá základní fakta. Naproti tomu v článcích pražského dopisovatele Tanjugu se uvádí v pochybnost nutnost a správnost očisty KSČ, zdůrazňuje se, že ohlasy čs. veřejnosti nejsou zaměřeny k chartě, ale k článku uveřejněnému v Rudém právu, že v čs. novinách není uveden počet signatářů apod. Současně se vyslovují obavy, že vedle politického odsouzení může dojít i k dalším represím. Maximální místo se poskytuje zprávám z buržoazních agentur. Jako dovršení přinesl list Pobjeda karikaturu o tom, jak Rudé právo sní o šibenicích. Na OMP^{E3OMP – oddělení mezinárodní
politiky.} ÚV KSČ byl pozván velvyslanec SFRJ a byl mu tlumočen protest proti tomuto nehoráznému způsobu informování jugoslávských čtenářů.

Rumunský tisk se záležitostmi charty zatím nezabýval vůbec. Při předávání článku z Rudého práva „Ztroskotanci a samozvanci“ ústřednímu orgánu RKS sdělili rumunští soudruzi, že rumunský tisk nejde na polemiku se západním tiskem ani při jeho útocích proti RSR, a prohlásili, že článku bude využito v širších souvislostech při odhalování praktik kapitalistických států v ideologické oblasti. Na chartu nereagoval ani albánský tisk.

Z asijských socialistických zemí lze pozitivně hodnotit postoje tisku MoLR a VSR. Byly publikovány především agenturní informace o ohlasu na tzv. chartu 77 mezi čs. pracujícími, ale také některá vlastní pozitivní hodnocení postoje naší veřejnosti. Ve srovnání s tím sdělovací prostředky KLDR neuveřejnily k celé záležitosti žádnou informaci agenturního ani redakčního charakteru.

V. Postup ÚV KSČ a MZV ČSSR na mezinárodním fóru

ÚV KSČ od samého počátku vyvíjel intenzivní úsilí o to, aby pokroková veřejnost na Západě, zejména bratrské strany, dostaly přesnou a věrohodnou informaci o skutečném vývoji v Československu i o celém pozadí kampaně kolem tzv. charty 77. 1. Hned po vytištění zásadního článku v Rudém právu dne 12. ledna byli 13. ledna zavoláni na ÚV KSČ velvyslanci socialistických zemí a zde jim byla dána spolu s textem článku i podrobná ústní informace o širších vnitřních i mezinárodních souvislostech. Představitelé socialistických zemí byli požádáni, aby proti kampaním namířeným nejen proti nám, ale všem socialistickým zemím zastávali jasné a pevné stanovisko.

2. Rovněž hned 13. ledna byla všem bratrským stranám v Evropě a potom též v USA a Kanadě zaslána prostřednictvím našich velvyslanců podrobná informace spolu s příslušným překladem článku Rudého práva do světových jazyků. V informaci se charakterizovala situace v ČSSR včetně benevolentního postupu KSČ ve vztahu k prominentům pravicového oportunismu po krizových letech i mezinárodních aspektů nynější kampaně. Bratrské strany byly požádány, aby v souladu s touto informací podpořily společné internacionální zájmy, protože kampaň je namířena i proti komunistickému a dělnickému hnutí. Kromě toho některé bratrské strany byly požádány, aby buď uveřejnily článek Rudého práva, anebo přinesly vlastní článek s využitím obdobné argumentace. Učinily tak fakticky všechny strany, na něž jsme se s touto žádostí obrátili, a dokonce některé dodatečně navíc. Konkrétně bratrské strany těchto zemí: Finska, Dánska, NSR, Rakouska, Lucemburska, Portugalska, AKEL [Kypr], Řecka, USA, Kanady.

I v těch stranách, které zaujímají vůči nám velmi negativní pozici, byla oceněna pohotovost i zevrubnost informace. Tím závažnější je kupř. cynický postoj vedení IKS, jehož tajemník G. C. Pajetta byl nucen připustit, že v celé akci má zřejmě prsty CIA, aniž by to však sebeméně oslabilo jejich výpady proti KSČ.

3. Některým z těch komunistických stran, které zaujímají negativní postoj – IKS, FKS, KS VB – byla zároveň zaslána nabídka, aby neprodleně poslaly do Československa skupinu 2–3 novinářů, kteří by se na vlastní oči mohli přesvědčit o skutečné situaci v Československu a zúčastnili se i shromáždění pracujících. Představitelé Italské a Francouzské KS odpověděli, že o věci budou informovat vedení, ale další odpověď nedali. Ve Velké Británii se představitel strany zajímal pouze o to, zda by (v případě že by byli vysláni) měli možnost hovořit se signatáři charty.

4. Kromě normálních materiálů zasílaných do zahraničí prostřednictvím ČTK byly bratrské strany přes čs. ZÚ podrobně informovány o průběhu tiskové konference v Praze dne 24. ledna.

5. Vnitrostranická informace pro základní organizace byla neprodleně zaslána i čs. velvyslancům a základním organizacím KSČ na čs. zastupitelských úřadech. Kromě toho byl materiál přeložen do světových jazyků s vypuštěním pasáže kritizující některé bratrské strany, zejména IKS a KS Španělska. Také tyto překlady byly zaslány čs. zastupitelským úřadům s tím, aby jich podle konkrétní situace a potřeby použily k argumentaci, předaly je bratrským stranám a event. i vydaly jako press release.

6. Všech mezinárodních kontaktů v posledních týdnech bylo využito k podrobnému ústnímu informování představitelů bratrských stran. Touto cestou byli zejména informováni: místopředseda Komunistické strany Finska T. Sinisalo, který byl v ČSSR na dovolené. Dopisovatel oficiálního orgánu Komunistické strany Dánska Land og Folk E. Nielsen. Soudruh A. Pettersen, člen ÚV Komunistické strany Norska, který byl vedením strany pověřen setkáním na ÚV KSČ. Delegace Komunistické strany Rakouska v čele s tajemníkem Scharfem, jejímž členem byl vedoucí mezinárodního oddělení Steiner. Člen předsednictva ÚV strany AKEL s. Christodulidis. Delegace Lidově demokratického hnutí Portugalska, která byla v ČSSR na pozvání Národní fronty. Konečně delegace KSČ na pohřbu M. Reimanna v NSR rovněž informovala vedoucí představitele KS.

7. V současné době je připraven dopis ústřednímu výboru Italské komunistické strany, který se v obsáhlé argumentaci zabývá všemi relevantními vnitropolitickými i mezinárodně politickými souvislostmi kampaně kolem charty a zaujímá otevřeně kritické stanovisko k postupu IKS. V dopisu je znovu opakována nabídka, aby IKS vyslala do ČSSR delegaci, která by měla možnost na vlastní oči se přesvědčit o pravém stavu věcí. Je zároveň vyjádřena dobrá vůle KSČ normalizovat vzájemné vztahy v zájmu celého komunistického a dělnického hnutí.

Obdobné dopisy, s přihlédnutím ke všem specifikám jednotlivých stran i vzájemných vztahů, jsou zároveň připravovány ve vztahu k FKS, KS VB a LS-K Švédska. Pokud jde o KS Belgie, je třeba vycházet z toho, že negativní reagence je především produktem tlaku FKS a že prohlášení Van Geyta odráží určitou snahu nedat se vmanévrovat do přímých antisocialistických výpadů. Proto se zdá účelnější nadále působit v osobních setkáních a nezasílat dopis.

8. Odesílají se odpovědi na provokační dopisy italských měst a obcí, které mají družební styky s městy a obcemi v ČSSR, a pro ostatní naše města se připravuje instrukční dopis, aby na případné další podobné ohlasy reagovaly rozhodně a ofenzivně.

9. Dne 28. ledna byl pozván na FMZV rakouský velvyslanec, jemuž bylo poukázáno na to, že vyhlášení kancléře Kreiského o údajné snaze ČSSR násilně deportovat některé z autorů charty neodpovídají skutečnosti a že se Kreisky snaží spekulovat s něčím, k čemu dal sám podnět. Bylo mu současně důrazně řečeno, že si čs. představitelé pouze ověřovali, zda Kreiského nabídka azylu v Rakousku, jak o ní psal tisk, odpovídá skutečnosti.^{E4Záznam o rozhovoru
D. Spáčila s velvyslancem
H. Paschem byl přiložen v materiálech
pro jednání předsednictva ÚV KSČ jako příloha IV/b. Viz P8/1.}

10. O několik dní později byli pozváni na FMZV dne 31. ledna t.r. tituláři USA, Portugalska, Holandska, Švýcarska a chargé d’affaires Norska a Švédska. Většina jich na naši demarši jen sdělila, že budou informovat svá ústředí. Agresivně reagoval pouze velvyslanec USA Byrne.^{E5Záznam o rozhovoru D. Spáčila s velvyslancem USA
byl přiložen k podkladům pro jednání předsednictva ÚV KSČ jako příloha IV/c. Viz
P8/2.} Pokoušel se polemizovat a zdůrazňoval, že USA mají zájem o zajištění realizace lidských práv v ČSSR. Oprávnění jim k tomu prý dává Závěrečný akt z Helsinek. Na argumentaci týkající se porušování lidských práv v USA nereagoval a pokoušel se jen vysvětlovat problém nezaměstnanosti v USA. Jeho reakce odpovídá důrazu, který zřejmě bude chtít nová administrativa – jak to vyplynulo i z inauguračního poselství prezidenta Cartera – klást na otázku lidských práv. Současně však, jak ukazuje osobní reakce Cartera na prohlášení Státního departmentu týkající se Sacharova, bude nová administrativa zároveň nepochybně nucena respektovat svůj zájem na dialogu se SSSR a socialistickými zeměmi.

Holandský titulář po vyslechnutí demarše hovořil o přípravě návštěvy holandského ministra zahraničních věcí v ČSSR. Švýcarský titulář popřel, že by mu bylo cokoliv známo o prohlášení generálního tajemníka švýcarského MZV Weitnauera a vyjádřil názor, že toto prohlášení, pokud bylo učiněno, nebylo míněno jako oficiální vyjádření stanoviska švýcarské vlády k situaci v ČSSR.

11. Vedle uvedených demarší se uskutečnilo na FMZV dne 25. ledna 1977 setkání s vedoucími ZÚ Indie, Iráku, Sýrie, Jemenské lidové demokratické republiky, Alžírska, Libye, Barmy a Afghánistánu. Na tomto setkání byly poskytnuty informace o některých otázkách souvisejících s vydáním tzv. Charty 77 a s protičeskoslovenskou kampaní rozpoutanou v této souvislosti proti ČSSR v západních sdělovacích prostředcích. Výklad podal s. náměstek M. Vojta. – Jménem přítomných odpověděl indický velvyslanec. Uvedl, že pokládá rozhodnutí FMZV poskytnout spřáteleným ZÚ ucelené informace k této pomlouvačné kampani proti ČSSR za velmi pozitivní. Také ostatní přítomní diplomaté uvítali uskutečnění besedy.

12. Obdobná schůzka byla svolána na 1. února t. r. a byli na ni pozváni vedoucí ZÚ Egypta, Súdánu, Jemenské arabské republiky, Ghany, Tunisu, Pákistánu, Turecka, Iránu, Indonésie a Libanonu.

Závěry:

Vývoj potvrzuje správnost postupu KSČ, v němž se rozhodné odsouzení nepřátelské kampaně spojuje s ofenzivní, ale zároveň klidnou a rozvážnou reagencí. Záměry nepřátel ztroskotávají o jednotu strany, pevný postoj našeho lidu vedeného KSČ, o intenzivní podporu ze strany KSSS i řady dalších bratrských stran v socialistických i kapitalistických zemích. Také další náš postup bude nepodlehnout provokacím, ale přitom zásadně a ofenzivně čelit všem útokům.

V soudobých složitých podmínkách mezinárodního třídního zápasu, kdy socialistické země úspěšně prosazují další pokračování procesu uvolňování napětí jako základní tendenci vývoje mezinárodních vztahů, jsou podobné kampaně třídního protivníka průvodním jevem vývoje. Čím méně má možností určovat vývoj mezinárodních vztahů podle svých třídních záměrů, tím více se snaží použít inscenování podobných akcí, rozpoutávat kampaně pomluv, lží a útoků proti socialistickým zemím jako své zbraně.

Základním prostředkem, jak nadále čelit těmto útokům, je pevná jednota lidu kolem komunistické strany, spořádaná, plánovitá a úspěšná další výstavba rozvinuté socialistické společnosti a pevná internacionální solidarita socialistických, revolučních a pokrokových sil. Zkušenosti uplynulých týdnů zároveň ukazují, jak naléhavý je v současné době úkol vytyčený na zasedání Politického poradního výboru zemí Varšavské smlouvy v Bukurešti koncem minulého roku, podstatně zvýšit politickou i technickou úroveň a tím i účinnost působení nástrojů naší zahraniční propagandy a zesílit koordinovanost postupu socialistických zemí. Na zasedání tajemníků ÚV komunistických stran pro zahraničně politické a ideologické otázky bude potřebné konkretizovat tyto úkoly a propracovat je do akční operativní polohy.

V dalším boji proti kampani nepřátel bude vedle celkového boje proti různým jejím projevům a aspektům potřebné soustředit hlavní síly těmito směry:

1. Čelit snahám krajně reakčních sil o to, aby došlo k vážnému narušení či dokonce zvrácení procesu uvolňování napětí, v prvé řadě, aby se kampaň přesunula do oblasti mezistátních vztahů. Na výpady a útoky jednotlivých oficiálních představitelů, ev. akce státních orgánů kapitalistických zemí třeba proto reagovat principiálně, k meritorní reagenci využít zejména sdělovacích prostředků. V postupu oficiálních orgánů reagovat s klidem a rozvahou, nedat se vyprovokovat k unáhlené odpovědi. Zároveň využívat všech možností a příležitostí k dalšímu posilování mezinárodní vážnosti a autority Československé socialistické republiky a v souvislosti s tím:

a) pokračovat v normálním rozvíjení technických kontaktů po vládní linii (včetně konzultací ke KBSE). To se týká zejména série plánovaných konzultací, zahrnujících jak konzultace na úrovni náměstků ministra zahraničních věcí a týkajících se jak širokých mezinárodních otázek a bilaterálních vztahů, tak i konzultací týkajících se výlučně přípravy Bělehradské konference. V nejbližší době se mají uskutečnit konzultace se Švédskem, Belgií, Francií, USA a dalšími.
b) Pokračovat v přípravě větších akcí, pokud nedojde k takovému vyhrocení situace, které si vyžádá návštěvy odložit.
c) Pečlivě sledovat jednotlivé relace a rozhodnutí o uskutečnění větších akcí přijímat podle konkrétního vývoje situace. Sledování vývoje v Rakousku z hlediska možností uskutečnit plánovanou návštěvu předsedy vlády ČSSR (termín navržen rakouskou stranou na 2.–3. března 1977). Posuzovat také aktuálnost návštěvy holandského ministra zahraničních věcí v ČSSR.
d) Neprotestovat proti prohlášením oficiálních činitelů na úrovni vlády, ale pokračovat v praxi demarší u titulářů nebo chargé d’affaires příslušných zemí v Praze. V rozhovorech s nimi argumentovat tím, že jsme neposkytli žádné oficiální stanovisko, které by mohlo být podkladem pro jednotlivá negativní prohlášení, a že v této souvislosti vzniká otázka, s kým hodlají udržovat styky – zda s oficiálními orgány, či s hrstkou lidí, kteří nikoho nepředstavují. Současně jasně říci, že ČSSR nezaujímá oficiální stanoviska k problémům vnitřního vývoje jejich zemí a nedělá z nich předmět mezinárodních jednání, i když by bylo mnohé, na co by mohla reagovat (neexistence práva na práci, fakt, že mnohé země neratifikovaly pakty o lidských právech, nezaměstnanost, střílení do dělníků, rasová diskriminace atd.). Jejich oficiální reakce k otázkám našeho vnitropolitického vývoje označovat za vměšování do našich vnitřních záležitostí, které je v rozporu se Závěrečným aktem a s normami dobré spolupráce mezi státy. Reagovat ve sdělovacích prostředcích.

2. Čelit snahám nepřátel o další prohloubení rozporů mezi komunistickými a dělnickými stranami, o dosažení rozkolu v hnutí. To na jedné straně vyžaduje všestranně dále upevňovat internacionální svazky s vedením těch bratrských stran, které stojí důsledně na marxisticko-leninských pozicích, všemožně posilovat jejich informovanost o vývoji v Československu, pravidelně a bohatě je zásobovat informacemi a argumentací. Pokud jde o ta vedení některých bratrských stran, v nichž se projevují vlivy pravicového oportunismu, revizionismu a nacionalismu, spojovat i nadále důsledně v našich reagencích principiálnost, nesmiřitelnost, zejména s jakýmikoliv projevy antisocialismu, s ochotou i nadále rozvíjet vzájemné vztahy na základě důsledného dodržování těch principů, které byly schváleny v dokumentech mezinárodního komunistického hnutí na platformě důsledného dodržování závěrů berlínské konference.

Zdroj

NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 29, a.j. 32. – Strojopis, fotokopie.

Odkazy

P8 | Zprávy a záznamy ministerstva zahraničí ČSSR a aparátu ÚV KSČ k mezinárodnímu ohlasu Charty 77 (leden–březen 1977)

E1.	Písemnost není datovaná. Jako příloha III. (1588/23) byla součástí písemných podkladů předložených V. Biľakem 3. 2. 1977 k 6. bodu programu jednání předsednictva ÚV KČ 4. února 1977 (Informace o mezinárodních reagencích v souvislosti s tzv. Chartou 77).
E2.	Viz pozn. 2.
E3.	OMP – oddělení mezinárodní politiky.
E4.	Záznam o rozhovoru D. Spáčila s velvyslancem H. Paschem byl přiložen v materiálech pro jednání předsednictva ÚV KSČ jako příloha IV/b. Viz P8/1.
E5.	Záznam o rozhovoru D. Spáčila s velvyslancem USA byl přiložen k podkladům pro jednání předsednictva ÚV KSČ jako příloha IV/c. Viz P8/2.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Den	3
Měsíc	2
Rok	1977
Zpracovaný	true
OCR	false