P10/3

1977, 30. září, Praha. – Dopis Evy Kantůrkové mluvčímu Charty 77 Jiřímu Hájkovi se stanoviskem k dalšímu směřování Charty, zejména k nezbytnosti navázat široké kontakty s veřejností.

Vážený pane profesore,
snad to nebude přílišná troufalost reagovat na Váš dopis signatářům Charty, a dávám Chartě 77 k dispozici svůj názor na její další vývoj. Odvažuji se tohoto kroku, jen protože mám jisté zkušenosti z poměrně blízkého styku s venkovským obyvatelstvem a je mi líto jich nevyužít. Jinak ovšem vše píšu s výhradou, že nejsem ani politolog nebo sociolog a mé úvahy jsou nutně rázu společensko-psychologického, dá-li se to tak říci. […]^{E1Vynechány čtyři řádky osobního sdělení.}

S pozdravem
Eva Kantůrková^{E2Vlastnoruční podpis.}

Nedomnívám se, že by bylo včasné a správné v nynější – řekla bych – vyčkávavé době přeměnit Chartu 77 v opoziční organizaci s nutně vymezeným programem a omezeně politickými cíli. Každá netrpělivost by tu byla na škodu, neboť Charta 77, jak se mi zdá, přesně vyjadřuje pozici jakékoli opozice proti tomuto druhu socialismu jen podle jména: totiž že jsme s obrodou na úplném počátku. Cítí-li kdo nutnost takovou organizaci mít, prosím, avšak domnívám se, že ona nebude s to dosáhnout toho nejvýznamnějšího, co se s Chartou v její dnešní podobě pojí: šíři jejího společenského záběru. (V této souvislosti poznamenávám, že já i všichni naši přátelé přijali s vřelým souhlasem jmenování obou nových mluvčí, a to zejména proto, že jimi se Charta i nadále otevírá co nejširšímu okruhu lidí, ale je při tom jejich vlastní vyhraněností velice přesně a správně vyhraňována.)

Opoziční organizace nemůže vystupovat jen jako obránce lidských práv a občanských svobod, to by byl program příliš úzký, zatímco když Charta 77 tento program vytyčila, umožnila všem, komu jsou tato nejobecnější lidská práva drahá či komu bylo ukřivděno, aby se soustředili kolem ní; každá organizace naproti tomu svou přesnou političností (a i nutností konspirace atd.) bude nutně omezená, zatímco Charta 77 je bez hranic; totiž: její hranice končí až tam, kde začíná svévole, to znamená, že potenciálně v sobě zahrnuje všechno obyvatelstvo a vyčleňuje jen vládnoucí kastu. Která organizace bude mít toto úžasné zázemí? A každá strohá organizovanost, jež začne ihned klást podmínky vně i dovnitř, tuto možnost široké sounáležitosti i možné aktivity zmrazí. Což by byla faktická ztráta pozic opozicí už na režimu vydobytých.

Avšak současně Charta 77 začíná zřetelně trpět rozbředlostí. Nikoli v tom, co dělá, ale jak nedovede svůj úžasný náboj účelně využít. Charta 77 je dnes v Československu fakticky jediným opozičním jevem a – ať kdo chce, nebo ne – stala se politikem číslo jedna. A jako politikum obsahuje možnosti až netušené, avšak může se právě tak stát prakticky bezmocnou. V řešení tohoto rozporu se mi zdá být východisko pro to, co ze sebe Charta 77 učiní.

A zde bych poněkud polemizovala s názorem Ladislava Hejdánka.^{E3Srv. předcházející text P10/2.} Já plně chápu a podporuji jeho obavu před manipulovatelností lidmi i jejich názory v každé vyhraněné organizaci, avšak zároveň se mi příčí každá pouhá ideálnost a zdůrazňování jen osobní odpovědnosti nebo dokonce odpovědnosti jen sebe sama před sebou. Vnitřně svobodná se mohu cítit i v nejhlubším bezpráví, na to nepotřebuji ani Chartu, ani jiné hnutí či organizaci. Kristus byl jistě vnitřně svobodný i na kříži. Avšak zápas o lidská a občanská práva není pouze zápasem o tuto vnitřní svobodu a stala-li se Charta 77 politikem – což ona se stala – pak se musí jako politikum chovat, jinak nejen zklame naděje, které vyvolala, ale zpronevěří se i vlastním ideálům a zásadám.

Domnívám se, že v této zemi je většina lidí vnitřně svobodných, tj. uvažují a mezi svými si žijí po svém, a všichni jsme občansky neslýchaně podrobení, což si tento národ – jako vždy – řeší svou dvojí tváří. A takřka nikdo nepovažuje tuto dvojí existenci za nemravnost, nemravní jsou ti, kdo je k tomu nutí; přetvářka je pouze daň vlastní důstojnosti a svobodě. Jsou to čeští bratři, kteří chodili na katolické pobožnosti a doma si v noci četli v Kralické bibli. A je-li cosi nejpřirozenějším východiskem pro Chartu, pak tato dvojakost, jež dosvědčuje jak zdroje obrovské síly, tak i velikou potřebu osvěty a pomoci.

Podle mého soudu je dnes první povinností Charty 77 vymanit se z úzkého rámce pouhých signatářů a jejich nejbližšího okolí a skutečně rozvinout možnosti, jež jí skýtá její úžasné zázemí. Podle mého přesvědčení je nejen pro Chartu, ale pro všechen ten postižený lid nejpotřebnější hledat a navazovat kontakty mezi Chartou a jím. Mám neodbytný pocit, že se všechna ta úžasná energie, jakou vyvinuli signatáři Charty, i podstupované nebezpečí až příliš soustřeďuje do vlastního okruhu a málo působí do veřejnosti, a že jejich využití je tudíž naprosto neefektivní. To znamená hledat způsoby a druhy aktivit, které by ve stále větší míře pronikaly do všeobecnějšího povědomí. Abych se vyjádřila příměrem – domnívám se, že je dnes důležitější, aby se širší veřejnost dozvěděla, že Charta se za cosi vzala, kohosi se zastala před úřady apod., než v tomto sporu s úřady vyhrát. Že se nad tímto režimem v jeho rámci vyhrát nedá, a to v čemkoli, ať v zásadní nebo podružné věci, to vědí všichni; ale Charta 77, zůstane-li tím, čím je, hnutím občanských aktivit, měla by zejména zveřejňovat případy své občanské statečnosti.

Prakticky se to zřejmě dá uskutečnit jen tak, že hnutí zaváže své signatáře k takové povinnosti. Je to vlastně předstupeň organizovanosti, nikoli organizovanost sama, a zdá se mi to nutné i proto, že učinit z podpisu pod Chartou závazek jen pro sebe, je velice málo na to, jaký text to signatáři podepsali. Prostě nedomnívám se, že bychom měli být mravní a zavázaní jen před sebou, ale i před ostatními signatáři a zejména před veřejností. A tento požadavek že by se měl stát východiskem a základem celého hnutí.

Eva Kantůrková
signatářka Charty 77

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77 (archiv J. Hájka). – Strojopis, prvopis.

Pole