P10/8

1979, březen – duben, Praha. – Mluvčí Charty 77 Zdena Tominová, Václav Benda a Jiří Dienstbier o Chartě 77, smyslu její existence a konkrétních krocích k rozvoji jejích aktivit.^{E1Slibný a energický nástup této trojice mluvčích byl zastaven zatčením Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera 29. května 1979; po půlroce vazby byli spolu s dalšími spoluobžalovanými odsouzeni, Dienstbier na tři a Benda na čtyři roky ztráty svobody. Zdena Tominová se rozhodla k emigraci po přepadu, který na ní spáchala pod rouškou anonymního útočníka Státní bezpečnost, a z obavy o bezpečnost jednoho ze synů.}

[a] Příspěvek k úvahám o občanské iniciativě Charta 77

Zdena Tominová:

Stala-li se Charta 77, jak řekl nedávno dr. Jiří Hájek, „sociálně-politickým jevem, který už nelze pouze odepsat, který bude v dějinách našeho národa přinejmenším zaznamenán“ (a jsem přesvědčena, že tomu tak je), pak je podle mého názoru ve třetím roce existence Charty zapotřebí především dvou věcí:

1. Uznat námitku, že „Charta už není co bývala“, protože vskutku zcela není: nejen že se změnil, tj. čtyřnásobně zvýšil počet jejích signatářů, nýbrž většinou se změnila také motivace podpisu Charty. Noví signatáři sice formálně podepisují základní prohlášení z 1. 1. 1977 (s nímž se původní signatáři pokusili navázat ve věci lidských práv se státní mocí dialog, jenž byl a je odepírán), ve skutečnosti se však daleko spíše přihlašují ke společenství (nikoli k politickému seskupení) lidí, kteří si v této nejen politicky, ale i morálně ujařmené zemi základní lidské právo na svobodu přesvědčení a vyjadřování v souladu s formálním zněním ústavy a zákonů osobují, a přes odpor, šikany a represe (ostatně stále se zesilující) ze strany státní moci na něm trvají. Mění se také „sociální struktura“ společenství Charty: mezi signatáři a nepodepsanými (mnohdy velmi aktivními) stoupenci Charty přibývá dělníků a mladých lidí „z okraje společnosti“; není divu, že hněv státní moci se nyní obrací především proti nim (Hrabal a Volf dostali po třech letech vězení!), pro státní moc by bylo výhodnější udržet Chartu v mezích „elitářského snažení hrstky zaprodaných intelektuálů a politických ztroskotanců“, jimž se nikdy špatně nevedlo a koneckonců ani teď nevede, a tím ji relativně účinně izolovat od „širokých mas národa“.

Uznáním tohoto vývoje Charty ve společenství jejích signatářů a stoupenců, existující především na principu aktivní solidarity všech se všemi a každého s každým, bez ohledu na politické přesvědčení a sociální pozice, právě tak jako uznáním faktu, že v současné době jsou v naší zemi nejbezprávnější dělníci a – až na hrstku vybraných kariéristů – mladí lidé, právě vstupující do života společnosti, se na postavení a odpovědnosti „chartovních intelektuálů“, zkušených politiků a umělců nic nemění, to jest nic neopravňuje k tiché rezignaci či opatrnému „uhnutí z proudu“. Nejsou totiž jen nositeli slavných jmen, jakýmisi „kmotry“ Charty 77, nýbrž – marná sláva – také jejími zakladateli či „prvními hybateli“, a jejich případné ustoupení do pozadí (ať už pod záminkou strachu z „radikalismu aktivní menšiny“, ať už ve jménu „příštího kola politických zápasů“) by mohlo být pociťováno jako stará známá „zrada inteligence“. V Chartě přece ani nyní nejde o politický zápas nebo jeho přípravu, jde o udržení a rozvinutí prostoru, kontinua nezcizitelných lidských práv a svobod v konkrétním státě, tj. o udržení a rozvinutí prostoru pro základní občanskou čest a odvahu (angažovanost), v němž se mohou jednou odehrát pozitivní společenské změny ve směru demokracie a skutečné sociální spravedlnosti, aniž by muselo dojít ke katastrofickým otřesům. Svým způsobem jde skutečně o udržení alespoň minimálního prostoru „lidské a společenské mravnosti“; vždyť víme příliš dobře, že národ (jako lidské seskupení), který dopustil v nestatečném konformismu, aby byl totálně mravně ponížen ve všech sférách a v každém jednotlivci, reaguje v okamžiku vnější politické změny nenávistnou křečí a násilím, které nikdy nezplodily mnoho dobrého. Je povzbudivé, že právě ve chvíli, kdy se role mluvčích Charty 77 ujímají tři relativně mladí a „ve světě“ málo známí signatáři, vyjádřili oba původní mluvčí, dr. Jiří Hájek a Václav Havel spolu s právě odstoupivším mluvčím dr. Ladislavem Hejdánkem, znovu ochotu ke konkrétní spolupráci především v otázkách koncepce další existence a činnosti Charty. Je nám všem velmi zapotřebí, aby i ostatní vzdělaní a zkušení „chartisté“ a stoupenci Charty ze všech „politických okruhů“ věnovali těmto otázkám část svých úsilí, aniž by přitom „znásilňovali“ své politické postoje nebo dokonce zrazovali vlastní politické cíle a opouštěli pole ostrých diskusí. Solidarita takového společenství, v jaké se vyvíjí Charta 77, není z rodu souručenství příslušníků politických stran nebo náboženských sekt, není vázána stanovami, normami a přikázáními, nýbrž je z rodu souručenství občanů, kteří v sobě v okamžicích stoupajícího mocenského útlaku a ponižování objevili lidskou důstojnost a nezadatelnou svobodnost (jako jasnou mez, od níž už nelze jít „dolů“, tedy jako povinnost vůči sobě samým) a tuto lidskou důstojnost hledají, ctí a bezvýhradně podporují u druhých, aniž tím vzniká vzájemná povinnost politických ústupků, ideového smíru či osobních sympatií. (Že se přitom ocitají v postavení „nepřátel“ stávající státní moci, je sice z povahy této moci nutné, pro ně však nikoli primární a jejich solidarita jako „pronásledovaných“ je druhotná vůči jejich solidaritě jako „svobodných“). Charta 77 má však (především do budoucnosti) také svůj politický význam: za předpokladu poctivé účasti všech „politických okruhů“ a názorových skupin a jejich představitelů na životě (nejen na občasných diskusích) společenství Charty se může stát skutečnou školou faktického, nejen teoretického pluralismu; může dokonce vyvinout zárodky mechanismů, které v budoucnu napomohou „duch i praxi“ pluralismu udržet, tj. zamezit, aby opět mocensky nezvítězila jediná politická koncepce, ve svých počátcích jakkoli „dobrá“, brzy však nutně – a zatraceně – totalitní.

2. Označujeme-li společenství signatářů a stoupenců Charty stále častěji souslovím „občanská iniciativa Charta 77“, je zapotřebí přesněji vymezit, co pod tímto názvem rozumíme. Na Západě, ponejvíce snad v NSR, se pod pojmem „občanská iniciativa“ (Bürgerinitiative) chápe převážně jednorázová a většinová protestní akce, zaměřená proti konkrétnímu společenskému jevu či konkrétnímu aktu vlády, monopolu, policie, tisku atd. (např. protestní akce proti postavení atomové elektrárny v určité lokalitě, proti přistávání nadzvukových letadel na blízkém letišti, proti zneužívání dětské erotiky na titulních stránkách časopisů apod.). Charta 77 není jednorázovým hnutím protestu, není protestním hnutím vůbec, a její signatáři právem odmítají označení disident (tj. ten, kdo je v trvalém a absolutním nesouhlasu, rozkolu s danou společností a kdo v normálním světě buď takovou společnost opustí, nebo s ní vede nesmiřitelný zápas). Pokud Charta 77 protestuje – a bohužel stále častěji protestovat musí – činí tak donucena státní mocí, která s čestnými a iniciativními občany zachází jako se zločinci, která angažovanost ve věcech občanských práv nazývá podvracením a trestá ji těžkou diskriminací a dokonce vězením, hrubě tak poškozujíc nejen tyto občany, ale především celou společnost a její vývoj.

Pod názvem „občanská iniciativa Charta 77“ tedy rozumíme zřejmě dlouhodobé, pozitivní úsilí občanů o realizaci uzákoněných občanských a lidských práv a svobod v reál-socialistickém Československu konce sedmdesátých let, úsilí, jehož počátkem a podnětem (initio) se stalo prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977. Z pojmu „občanská iniciativa“ by mělo dále vyplývat, že Charta 77 není uzavřeným hnutím, v němž se vydávají členské legitimace; že podpis pod Chartou sám o sobě ještě mnoho neznamená (kromě okamžitého šikanování, o které se hbitě postará Státní bezpečnost), není-li podložen trvalým úsilím; že Charta 77 nikterak nechce být „spasitelským národním hnutím“, pod jehož střechu se musí vejít veškeré občanské aktivity, nýbrž spíše právě podnětem, pošťouchnutím (initio) k občanské angažovanosti jako takové, pro niž není rozhodující podpis pod prohlášením; nanejvýš lze doufat, že existence, činnost a solidarita společenství Charty 77 mohou sloužit jako příklad, že i v reál-socialismu se dá žít lidsky, tj. čestně, svobodně, otevřeně a aktivně, jsme-li ochotni zaplatit relativně vysokou cenu všemožného materiálního a fyzického postihu (ale copak za život v konformitě, ve lži a v ponížení se neplatí mnohem tvrdší měnou, tj. samotným smyslem lidského života?).

Tato bytostná otevřenost společenství Charty 77 zároveň vyžaduje pravý opak opatrného taktizování, s nímž se někdy setkáváme a jež je snad motivováno obavou, aby „Charta nepřekročila svůj rámec“, nepřivolala tak na sebe zdrcující hněv mocných a nevedla ke „zbytečným a pro většinu národa nepřijatelným obětem“, nebo snad dokonce neznemožnila jakýsi „tichý a nenápadný pokrok ve strukturách“; vyžaduje jasné, přímé a odvážné myšlení a konání, nekompromisní trvání na právu každého jednotlivce na lidsky důstojný, svobodný život bez diskriminace, útlaku a vykořisťování, a tím i např. trvání na právu společnosti národů Československa, aby se z takto plnoprávných občanů skládala a jimi řídila svůj běh. Domnívám se, že vlastním zdrojem oné opatrnosti je falešný výklad „lidských a občanských práv a svobod“; jako by to byla jakási poměrně nevinná, obecně humanitní oblast, navíc zaštítěná téměř mysticky pojímaným Závěrečným aktem helsinské konference, kterou lze bez příliš velkého politického rizika užívat jako platformy do doby, než konstelace sil ve světě a ve státě umožní „dělat politiku“.

Je pravdou, že Charta 77 nemá, nechce a nemůže „dělat politiku“, nechce a nemůže se na „dělání politiky“ připravovat; na druhé straně je třeba si uvědomit, že „lidská a občanská práva a svobody“ jsou „politikum“ již svojí podstatou: má smysl o nich hovořit, prosazovat je a naplňovat vždy jen v určité konkrétní polis; souborem „lidských a občanských práv a svobod“ není podle mého názoru konstituován obecný vztah člověka ke společnosti, nýbrž bytostný vztah konkrétních jednotlivců ke konkrétní společnosti, k jejich společnosti a světu, v nichž žijí. (Druhá část tohoto vztahu, totiž soubor „občanských povinností“ vůči dané společnosti mnohem jasněji ukazuje, že jde o vztah konkrétních občanů ke konkrétní společnosti.) Nechci se pouštět do hlubšího rozboru, k němuž se ostatně ani necítím kvalifikována, chci tím jen vyjádřit názor, že vědomé úsilí o realizaci a dodržování základních lidských práv a svobod má a bude mít své místo v každé společnosti, že je a bude podstatnou součástí politiky (spravování obce) a nikoli čímsi mimo politiku, nad politikou nebo namísto politiky.

Hovořím-li o bytostné otevřenosti společenství Charty 77, pak tím mám na mysli nejen duchovní a fyzickou otevřenost vůči „ostatní“ společnosti (na rozdíl od uzavřenosti „ghetta“), ale právě také otevřenost vůči veškerému společenskému dění našeho časoprostoru. Neboť časy se mění a měníme se s nimi nejen my, ale i společnost a svět, v nichž žijeme. Rok 1979 bude např. u nás zřejmě rokem značných hospodářských obtíží (viz palivo-energetická bilance) a budeme možná muset řešit otázku, zda právo na stávku patří mezi „základní lidská a občanská práva“. Jeví se mi tedy jako velmi potřebné, abychom obsah pojmu (a jevu) „občanská iniciativa Charta 77“ znovu potěžkali a zvážili, abychom znovu nahlédli také způsob naší zasazenosti v současném světě a jeho vývoji, nezapomínajíce na krutou pravdu, že svoboda je nedělitelná. Při všech těchto úvahách a ve všech nových aktivitách, které z nich mohou vyplynout, však nesmíme zapomínat, že půjde o aktivitu jednotlivců a skupin, k níž se ostatní signatáři Charty mohou, ale nemusí připojit, které je k ničemu nezavazují. Protože podpis pod Chartou 77, ať už je dnes motivován jakkoli, je podpisem pod Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977, jímž se signatáři přihlašují k „vůli jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě, těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí i duchovnímu útisku a které souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN“. Toto je jediný morální a občanský závazek, který na sebe vzali všichni signatáři Charty. Zároveň však připomínám, že podnětem ke vzniku Charty 77, jak se praví v témže Prohlášení z 1. 1. 1977, byl „pocit spoluzodpovědnosti (za obecné poměry a tedy i dodržování uzákoněných paktů, viz výše 1. odst. prohlášení), víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní a potřeba hledat její nový a účinnější výraz“, tento podnět považuji za aktuální i dnes a jím jsem také byla vedena při této aktuální, byť zkratkovité a neurovnané úvaze.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 2(1979), č. 2 (16. 1.–15. 2.), s. 18–20.

[b] Informace o činnosti mluvčích a o připravovaných materiálech Charty 77

Václav Benda:

Tři noví mluvčí Charty 77 (za čtvrtého, dr. Jaroslava Šabatu, zde mluvit nemůžeme, neboť je nadále vězněn) hodlají ve své práci striktně dodržovat mj. dvě zásady:

1. V souladu s posláním Charty 77 neprodleně a co nejefektivněji informovat o všech počinech, které jejím jménem vzniknou, jak signatáře Charty 77, tak ostatní veřejnost;
2. být ve stálém pracovním styku s co možno nejširším okruhem signatářů i stoupenců Charty 77, přijímat a koordinovat jejich podněty a podle možnosti s nimi konzultovat všechny další pracovní záměry.

Ad 1
Tuto zásadu jsme dodrželi u dosud vydaných materiálů (dokument č. 24 o svobodě cestování; sdělení o procesu s J. Šabatou a o zřízení Fondu občanské pomoci; dopis FS a federální vládě o zavedení absolutní přednosti v jízdě; telegram sjezdu IKS s žádostí o solidaritu s J. Šabatou, jemuž hrozí dalších 18 měsíců vězení). Pokud ve výjimečných případech na žádost druhé strany některé informace pozdržíme, chceme tak vždy učinit na základě pevné předběžné dohody o termínu a formě jejich publikace. Dle svých technických možností se snažíme zajistit, aby se s materiály Charty 77 kompletně a rychle seznámily jak všechny signatářské i sympatizující okruhy, tak sdělovací prostředky. Společně i jednotlivě jsme poskytli několik interview, domácím zájemcům bude k dispozici rozhovor s Václavem Bendou v časopise Polsko a my a s Jiřím Dienstbierem v Informacích o Chartě. V posledně zmíněném časopise hodláme pravidelně publikovat informaci o své činnosti. Vůbec chceme problematice (byť zdánlivě jen technické) šíření informací věnovat i v budoucnu maximální pozornost. Při této příležitosti žádáme všechny signatáře, kteří se chtějí a mohou podílet na zajišťování toku informací, aby nám nabídli svou spolupráci. Žádáme všechny tuzemské i vycestovavší signatáře, kteří mají možnost ovlivnit práci zahraničních sdělovacích prostředků, aby se zasazovali za větší autenticitu publikovaných informací o Chartě 77 (viz např. krajně nepřesné zpravodajství rozhlasové stanice Hlas Ameriky). Konečně prosíme každého, kdo poskytuje jakékoliv informace zahraničním sdělovacím prostředkům, aby počítal s možnou dezinterpretací a vyjadřoval se krajně uvážlivě (viz např. dezinformační článek pana Andelmana v International Herald Tribune, údajně vycházející z názorů „bývalého člena“ Charty 77). Důležitou rolí mluvčích je stvrzovat autenticitu dokumentů, a jen písemnosti podepsané mluvčími je možno pokládat za materiály Charty 77 – tuto zásadu by měl důsledně dodržovat každý, kdo s námi spolupracuje nebo o naší činnosti informuje; zabránilo by se tím zmatkům či přímým zneužitím, k jakým nedávno došlo např. v případě článku o odsunu Němců, který byl (a to nejen domácí propagandou, ale i některými zahraničními sdělovacími prostředky) naprosto neprávem a bezdůvodně dáván do souvislosti s činností Charty 77.

Ad 2
V rámci tohoto záměru uskutečnili mluvčí společně i jednotlivě několik setkání se skupinami pražských i mimopražských signatářů (Brno, Ústecko) a připravují setkání další. Podporujeme vznik pracovních skupin v prostředí Charty 77 a s již existujícími (VONS, FOP skupiny pro čs.–polské vztahy, pro problematiku pracovní a odborovou, pro ekologii, na obranu dítěte) chceme udržovat úzké styky a podílet se s nimi na přípravě materiálů i jiných akcí. Totéž platí o vztahu k různým samizdatovým časopisům, edicím a dalším projevům neoficiální kultury. Pokud jde o koncepci vlastních dokumentů Charty 77 a způsob jejich přípravy, chceme znovu oživit diskusi na toto téma a její závěry pak v návaznosti na dokument č. 21 písemně shrnout. Zatím hodláme způsob přizpůsobovat povaze toho kterého dokumentu. Pokud budou k „polemickým“ dokumentům vypracovány závažné diskusní příspěvky (zatím jsou k dispozici k dokumentu o jaderných elektrárnách), urychleně je vydáváme pod číslem původního dokumentu. Připravujeme vydání tezí ke spotřebitelské problematice, které by se měly stát východiskem široké veřejné diskuse. Rádi bychom dosáhli stavu, aby se k závažnějším okruhům problémů vytvořily stálé pracovní skupiny, které by pro danou oblast připravovaly a registrovaly materiály, podněcovaly diskusi mezi odborníky i širší veřejností a pravidelně informovaly o vývoji situace.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 5 (23. 3.–10. 4.), s. 2–3.

[c] Rozhovor s mluvčím Charty 77 Jiřím Dienstbierem

Otázky: Petr Uhl

P.U.: Spolu se Zdenou Tominovou a Václavem Bendou jsi od začátku února mluvčím Charty 77. Za tu dobu jste vydali dokument o cestování, nový podpisový dokument a několik sdělení, z nichž podle mne nejvýznamnější se týkají založení a správy Fondu občanské pomoci. Na rozdíl od Zdeny Tominové a Vaška Bendy působíš v Chartě aktivně od jejího začátku. Jaké jsou rozdíly ve stylu práce nových mluvčích a Charty 77 vůbec ve srovnání s loňským, ale i předloňským rokem? Změnila se nějak Charta a atmosféra, v níž působí?

J.D.: Závažné rozdíly ve stylu práce mluvčích nejsou. Plyne to z charakteru funkce mluvčího. Některé odlišnosti mohou plynout z osobních vlastností a hlavně ze změn situace, ve které Charta působí. První mluvčí museli čelit obrovskému náporu moci na Chartu, další se museli snažit o konsolidaci získaných pozic a teď se dostáváme do situace, v níž se snad Chartě už daří konstruktivně rozpracovávat úkoly, které si na začátku dala. Plnění těchto úkolů je ovšem věcí všech signatářů a stoupenců Charty a nikoliv pouze mluvčích. Ti mohou tuto aktivitu pouze verifikovat jako autentickou chartovní aktivitu a snažit se ji částečně koordinovat. Výrazem konsolidace pozic Charty 77 je i to, že si můžeme dovolit veřejnou vnitřní diskusi a tím obracet pozornost od pouhého vztahu mezi mocí a nezávislou občanskou aktivitou ke smyslu, který tato aktivita má pro celou společnost.

P.U.: Po vašem uvedení do funkce mluvčích se objevily dohady, že změna mluvčích je výrazem rozporů v Chartě, ať už údajných rozporů mezi bývalými mluvčími a jejich nástupci, nebo rozporů, které vyjádřila veřejná diskuse okolo několika fejetonů. Nehorázný článek o úpadku Charty 77 přinesl např. International Herald Tribune, který vychází v Paříži. Reagovali jste na něj nějak? Hodně popletené zprávy vysílá zejména Hlas Ameriky, který ovlivňuje značnou část čs. veřejnosti. Ale i člověk nám velmi blízký, Jiří Pelikán, píše ve francouzském vydání Listů, že Václav Havel a Ladislav Hejdánek jsou natolik blokováni policií, že se nemohou stýkat s dalšími signatáři. Změna mluvčích se na Západě, ale i v části čs. veřejnosti, a to chartistické, vykládala také jako výraz tohoto blokování starých mluvčích.

J.D.: Jmenování nových mluvčích v únoru je především výrazem rozhodnutí, že Charta by měla mít v každém okamžiku tři fungující mluvčí. Podle všeobecného názoru by neměli mluvčí vykonávat svou funkci příliš dlouho, snad asi rok. Demokratický duch Charty také vyžaduje, aby se ve funkci mluvčích vystřídalo co nejvíce signatářů a aby se z funkce mluvčího nestala profese. Mezi bývalými a nynějšími mluvčími nejenže nejsou žádné koncepční ani jiné rozpory, ale naopak všichni úzce spolupracujeme. Svědčí o tom např. společná správa Fondu občanské pomoci. Jak už bylo veřejně řečeno, jsou bývalí mluvčí v případě nutnosti kdykoliv ochotni na čas funkci mluvčího opět převzít. Nemá smysl příliš rozebírat omyly zahraničního tisku, musíme se pouze snažit podávat veřejnosti v dostatečné míře pravdivé informace. Jen tak co nejvíce snížíme možnost dezinterpretací nejen v zahraničí, ale především v čs. veřejnosti. Pokud jde o článek v International Herald Tribune, o němž hovoříš, snažil jsem se jej uvést na pravou míru dopisem redakci.

Přestože nesdílím některé katastrofické a depresivní nálady, které se projevily v diskusi na začátku tohoto roku, domnívám se, že přinesla četné pozitivní podněty. Především vždycky stojí za to, zastavit se a obhlédnout brázdu. V diskusi vyvstala řada otázek a nyní půjde o to, aby se diskuse sama dostala na vyšší úroveň.

P.U.: Co tím myslíš?

J.D.: Bude třeba brázdu nejen obhlédnout, ale také do ní zasít. Přibližujeme se totiž již konečně předpokládané praxi, aby dokumenty a jiné materiály Charty nebyly pouhými jednorázovými stanovisky, ale otevřením diskuse ke všem závažným problémům naší společnosti, které mají vztah k uplatňování lidských práv. Mám však intenzivní pocit, že k lidským právům se u nás vztahuje téměř vše, o čemž svědčí např. i doplnění vyhlášky o dopravních předpisech, která upřednostňuje vládní činitele před vozidly záchranné a požární služby. Dopis mluvčích Federálnímu shromáždění, žádající zrušení této absolutní přednosti, však zatím zůstává bez odpovědi.

P.U.: Jako všechny ostatní. Lze z toho vyvodit závěr, že mezi Chartou 77 a státní mocí nebyl a ani nebude navázán dialog?

J.D.: Ani při podpisu Charty 77 jsem naivně nepředpokládal, že vláda nás pozve k jednání. K určitému dialogu s mocí však přesto dochází a není to jen dialog s policií. Zmírnily se např. životní podmínky četných lidí, kteří byli perzekvováni za své postoje v roce 1968 a nepodepsali Chartu. Jejich děti se dnes snáze dostanou do škol. Téměř po každém dokumentu Charty přinášejí oficiální komunikační prostředky materiály ke stejné problematice a např. po jaderném dokumentu organizovala vláda i uvnitř struktur vysvětlující akce, jako byl zájezd novinářů do Podkrušnohoří devastovaného provozem hnědouhelných elektráren.

P.U.: Měli mluvčí Charty 77 někdy nějaká neveřejná jednání s oficiálními zástupci státní moci?

J.D.: K žádnému takovému jednání nikdy nedošlo. Charta 77 by žádné tajné jednání ani nevedla, protože není politickým partnerem moci, ale společenstvím lidí, kteří se snaží veřejně formulovat nikoliv problémy moci, ale problémy společnosti.

P.U.: Nemohu si odpustit reakci, že problémy společnosti jsou především problémy moci (a bezmoci) a že Charta 77 je sui generis politickým partnerem státní moci. Souhlasím ale s tebou, že vše, co dělá, dělá veřejně.

J.D.: Použil jsem výraz „politický partner“ v užším slova smyslu konkrétného zápasu o správu společnosti a veřejných věcí. O takovou správu Charta 77 samozřejmě neusiluje. Jinak je ovšem politickou každá činnost, která ovlivňuje vztahy mezi lidmi ve společnosti a jejich životní postoje. A činnost Charty takovou bezesporu je. Stejně jako každá nezávislá, např. kulturní aktivita.

P.U.: A co zájem Státní bezpečnosti o nové mluvčí? Hlídají vaše byty, jezdí za vámi šestsettrojky?

J.D.: Zatím mne uspokojuje, že ostrahu máš jen ty a Ladislav Hejdánek. A má ji stále také Václav Havel.

P.U.: Většina signatářů Charty 77 není příliš politicky vyhraněna. Menšina však představuje široké politické a ideové spektrum, řečeno klasickými termíny od krajní a nové levice až po liberální demokraty. Řekl bych, že toto spektrum dobře vyjadřuje diferenciaci čs. socialistické a demokratické opozice, která ovšem není institucí, ale heterogenním prostředím antirežimních kritických názorů a postojů. Tato opozice je jistě mnohem širší než „politická“ část chartistů. A zasahuje právě především vyloučené a vyškrtnuté členy komunistické strany, mezi něž patříš i ty. Kam by ses sám zařadil v politickém spektru Charty? Považuješ se za reformního komunistu?

J.D.: Potíž je v tom, že pod pojmem reformní komunista si každý představuje něco jiného. Řada lidí se např. domnívá, že komunistu nelze reformovat. A ve své terminologii se mě vlastně ptáš, zda se považuju za reformního stalinistu. Vzhledem k historii socialistického a komunistického hnutí a zvláště v čs. podmínkách je to pochopitelné. Mně osobně příliš nezáleží na termínech a domnívám se, že v našich poměrech nejde tolik o osobní přesvědčení a už vůbec ne o bývalou stranickou příslušnost. Záleží na společné dohodě o konkrétních cílech a krocích, které k nim vedou. Marxismus, socialistická a komunistická myšlenka navázaly na evropskou humanistickou tradici a chtěly dosáhnout úplného osvobození člověka. Uskutečnit čisté ideje se však v životě nikdy nedaří. Je proto přirozené, že i mezi komunisty vždycky existovali zhruba lidé dvojího druhu: jedni kladli důraz na svobodu člověka, druzí na mocenské metody, jimiž měla být tato svoboda v jakési vzdálené budoucnosti zajištěna. Proto také komunisty byli vynikající představitelé evropské kultury, což nelze říci o jiných masových ideologiích a už vůbec ne např. o fašismu. Marxistická orientace směřující k osvobození člověka je mi tedy i nadále sympatická stejně jako pozitivní vývoj v některých komunistických stranách, označovaných nepřesně za eurokomunistické. Jsem tedy komunista a chceš-li, reformní komunista. To se však týká mého soukromého postoje. Nepovažuji totiž za významnou diskusi o tom, zda stalinský model socialismu či konkrétní politická strana jsou schopny obrody či reformy. Nejde o to, lze-li stalinský model reformovat, ale o to, že reformován být musí, protože jinak by přece ani naše práce neměla žádný smysl, nepočítáme-li s řešením válečným, a s ním pochopitelně nikdo reálně počítat nemůže. Přitom je jedno, jak se budou nástroje obrody nazývat. Bude-li to strana nazývající se komunistická, bude to ovšem podstatně jiná organizace než dnes.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 2 (1979), č. 6 (11.–23. 4.), s. 2–5.

E1.

Slibný a energický nástup této trojice mluvčích byl zastaven zatčením Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera 29. května 1979; po půlroce vazby byli spolu s dalšími spoluobžalovanými odsouzeni, Dienstbier na tři a Benda na čtyři roky ztráty svobody. Zdena Tominová se rozhodla k emigraci po přepadu, který na ní spáchala pod rouškou anonymního útočníka Státní bezpečnost, a z obavy o bezpečnost jednoho ze synů.

Pole

Název	Hodnota
Řada	Dokumenty Charty 77
Měsíc	3
Rok	1979
Zpracovaný	true
OCR	false