P10/13

1987, 16. březen, Praha. – Kritický komentář Ivana Dejmala k Dopisu signatářům Charty 77, uveřejněnému mluvčími k 10. výročí vzniku Charty 77.^{E1Srv. D363 z 6. 1. 1987.}

Odpověď na dopis signatářům Charty 77 ze dne 6. 1. 1987

Dopis začíná konstatací deseti let trvání našeho společenství, o kterém se dále dovídám tušené i netušené, ale hlavně rozporuplné věci. Je mi sdělováno, že Charta 77 „jsou konkrétní lidé“, „šťastní i nešťastní, lepší i horší, známí i zcela neznámí“, a že „tito lidé tvoří posléze určité lidské a pracovní společenství“, o němž se dále praví: „I toto společenství je Charta 77. Ba řekli bychom, že vůbec na prvním místě je právě tím. Protože jedině jako určité společenství může existovat i jako to všechno další, čím je.“ Autoři mne ujišťují: „K tématu Charty 77 jako společenství chceme dnes především upnout svou pozornost.“

O pár stránek dále však autoři vykazují do patřičných mezí moji případnou pozornost k tomuto jimi preferovanému tématu. Píší mi, že „podpisem Charty 77 se tedy – meritorně vzato – nikdo neztotožňuje s takovou či onakou skupinou osob, ani nevyjadřuje svůj souhlas s něčím, co udělal nebo dělá někdo jiný“. Říkají to v souvislosti s kritikou těch signatářů, kteří svoji pozornost k tématu Charty 77 jako společenství vyjadřují tak mezním způsobem, jako je odvolání samotného podpisu „například proto, že se jim nelíbí některý mluvčí nebo některý aktivní signatář nebo některý dokument nebo lidské vztahy mezi těmi či oněmi chartisty“. Tuto svoji úvahu o „signatářství“ autoři sumují: „Podpis Charty 77 není přihláškou ke spolku, ale přihláškou člověka k jeho vlastnímu občanství.“

Přiznávám, že mi není zcela jasné, co je to „mé vlastní občanství“, k němuž, jak se dovídám, jsem „podal přihlášku“. Přes neprůhlednost termínu se jej nicméně snažím uchopit. Ač to autoři nikde explicitně neříkají, lze mít za to, že je jím míněna v jistém ohledu i lidská důstojnost a s ní spojené odpovědné pobývání na Zemi. Jako pro mnohé, je i pro mne s důstojností člověka spojena především úcta. Úcta, která je založena vztahem já – ty jako úcta k já a úcta k ty, a to tak, že úcta k já je povinností úcty k ty. A je to právě nedostatek takto orientované úcty k já, nedostatek sebeúcty, co je jádrem kritiky kritizovaných signatářů či vztahů mezi nimi. Myslím, že je třeba přiznat, že je to bez ohledu na povahu z ní vyvozovaných důsledků kritika oprávněná a odbýt ji odkazem na nedostatečné vědomí těch, kteří naše společenství opouštějí, je nečestné a zavádějící. Neboť to, s kým co podepisuji a s kým tím pádem tvořím společenství, má v konečných důsledcích nemenší význam než to, co podepisuji. Úcta, kterou jsme si ve společenství povinováni, na nás klade nároky, jejichž nedostání není a nemůže být věcí soukromou, po které nikomu nic není a která se společenství nedotýká.

Autoři dopisu dále prohlašují, že „chce-li Charta 77 dobře sloužit veřejné věci, musí být sama věcí veřejnou a veřejně srozumitelnou“. Proti deklarovanému krédu těžko co namítat. V dopisu samém však vystupuje tendence učinit ji veřejně a pro veřejnost (a nejen pro ni) jinou a tím i nesrozumitelnou, různou od prožívání tak či onak s ní spojených lidí; různou od zahlédnutelné skutečnosti, jdoucí od konkrétních fakticit po koncepční úvahy a hodnotící soudy.

Abych vyložil, co mám na mysli, poukážu ke způsobu jmenování nových mluvčích Charty 77. Dopis říká, že nového mluvčího po dohodě s ostatními mluvčími určí mluvčí odstupující. Formálně je to tak. Skutečnost však, jak víme, je poněkud jiná. Byl to, a je to víceméně i dodnes, konsenzus vlivných názorových skupin, co určuje personální složení mluvčích. V prvních letech existence Charty 77 bylo personální složení mluvčích povětšinou dáno poměrnou reprezentací tří „skupin“ signatářů. Obecně bylo zvykem, aby jeden mluvčí byl z řad bývalých členů KSČ, druhý z okruhu literátů a umělců vůbec a třetí aby reprezentoval v politice nekomunisticky orientované signatáře a věřící. K tomu, že takto dosahovaný konsenzus je záležitostí mnohdy velice nesnadnou, než aby mohla být autory dopisu přehlédnuta, připomínám odmítnutí prof. V. Černého jako možného mluvčího zejména skupinou vyloučených členů KSČ v počátcích existence Charty 77, a na druhé straně poměrně nedávnou různorodou opozici proti možné kandidatuře ing. P. Uhla na tuto funkci.

Je-li řeč o „zvykovém právu“ v Chartě, a dopis o něm hojně pojednává, pak je třeba zmínit se zejména o tomto zvykovém právu, a to zvláště proto, že záměrem autorů dopisu je návrh a doporučení, jak v Chartě 77 dál.

Zmíněná praxe výběru mluvčích totiž poukazuje ke konsenzu původnějšímu, ke konsenzu, který vznik Charty 77 předcházel.Charta 77 vznikla v ovzduší solidarity v době procesů s hudebníky kolem skupiny Plastic People. U jejího zrodu stáli tak či onak do politiky vstoupivší lidé, ať již je k ní dovedlo vlastní politické přesvědčení nebo morální či estetický postoj. Charta byla jimi zamýšlena jako společný podnik takto různě, nejen politicky, ale i v politice orientovaných lidí. Měla být a byla jen prvním krokem v nalézání společné cesty různých přístupů a názorových proudů v životě naší společnosti. Bohužel tato intence v prvním období tvrdé reakce na existenciCharty 77 ustoupila do pozadí a s postupem času mezi jejími signatáři zanikla.

Charta 77 pochopitelně nemůže, a není jí vlastní, být politickým fórem. Protože však zůstala jen oním prvním a osamoceným krokem, byla jí úloha politického fóra do jisté míry vnucena. A tato v ní byla a je zvenčí a někdy i zevnitř spatřována a zejména od ní z nejrůznějších stran očekávána. To se také již nejednou projevilo v životě Charty 77. Byly tu, jak víme, snahy po její institucionalizaci např. návrhem systému voleb či návrhem na vytvoření správních území a jejich výborů. Na druhé straně je tento tlak na politizaci Charty 77 provázen vytrvalou snahou některých skupin nebo jednotlivců prosadit v ní svou politickou praxi a názory.

Při hodnocení práce Charty je třeba mít též toto na paměti a říci, že celá řada jejích obtíží pramení právě z toho, že jsme z oné původní intence vykonali jen velmi málo, nebo, přesněji, téměř nic. Přešlo deset let a jednotliví lidé i názorové skupiny mají v politickém ohledu k sobě dál než v sedmdesátých letech. Společnost je v mnohém ohledu rozpadlejší než tehdy a obecná úroveň politického uvažování se téměř v ničem nepozvedla. Stejně jako tehdy neexistuje žádná, ani nejobecnější společná politická koncepce našeho národního života a namnoze neexistuje ani snaha o její hledání. Jsme na tom dokonce tak špatně, že i lidé, kteří nikdy nebyli přívrženci komunismu a nemají tedy pro to světonázorové důvody, navrhují obrátit se na pana Gorbačova se žádostí, že chceme také takové reformy a takovou glasnosť, jaké jsou u nich, jako kdyby bylo vůbec možné zodpovědnost za náš vlastní život a osud delegovat na kohokoli jiného, či po někom jiném „dobrý život“ jako příděl, na nějž máme nárok, žádat. Postojem vyloučených komunistů všeobecně bylo čekat na příznivý vývoj u východního souseda, ale i po deseti letech tu zůstala stejná nevyjasněnost cesty, po které chtějí jít, až jim to, jak očekávají, změny od vedle dovolí. Mnohé jiné skupiny jsou na tom stejně. Na druhé straně aktivace či vznik takových univerzálních postojů, jakými jsou náboženské postoje či vzrůstající pocit středoevropské vzájemnosti, jsou chápány nebo i dle osvědčených šablon předem označeny jako reakční. Stejně tak skutečnému srozumění brání vnitřní nesvoboda mnohých, která jim dovoluje jen laskavé „nadřazené osvícení“ ve vztahu k věřícím „vězícím v temnotě“. Nezávislý duchovní život, který opravdu dosáhl v uplynulých deseti letech výrazné šíře i hloubky jak v prostředí Charty 77, tak mimo ni, může teoretickou a praktickou oblast politiky suplovat jen ve velmi omezené míře, pokud vůbec, rozhodně však ne natrvalo. Tvrzení autorů dopisu, že Charta 77 je „prostorem, v němž a v jehož okolí se výrazně rozvinul nezávislý politický život“, je nonsens. Naopak na tomto stavu má svůj výrazný podíl špatně pochopená a neustále zdůrazňovaná nepolitičnost Charty. Dopis toto nepochopení nerozptyluje. Je třeba jednoznačně říci, že její nepolitický program a tím i její neinstitucionální charakter nejsou deklarovány proto, aby bylo obtížnější Chartu 77 jako celek i její jednotlivé signatáře trestně postihnout, ale proto, že většina těch, kteří stáli u jejího zrodu, pociťovala podřízenost svého konání morálním principům, jejichž výrazem jsou nepochybně také lidská práva, a z těchto, nikoli z politicky utilitárních pozic, se stavěla za jejich právní sankci a dodržování. Nepřipomínání tohoto morálního nároku na člověka dalo zapomenout na společný základ nepolitického zaměření Charty 77 s politicky koncepčním uvažováním a konáním. Vytratilo se tak povědomí o jeho vzájemně podmiňující komplementaritě a vytratilo se namnoze i vědomí o nedělitelnosti mravního nároku na člověka v jeho jednání veřejném i soukromém. Stalo se tak, že období desetileté existence Charty nebylo ve všeobecnosti ani obdobím projasňování politické koncepce našeho národního života, ani obdobím konstituce vpravdě odpovědné politické osobnosti. Tato nedostatečnost vyniká zejména dnes, kdy se svět kolem nás jako celek dává po letech poměrné stagnace do pohybu, a kdy byla osobou pana Gorbačova pro naši geopolitickou oblast nebývale vysoko postavena laťka nároků na osobnost veřejně se angažující v politice. Je dokonce možné, že tento stav, vzniklý tím, že jsme neučinili to, co jsme původně zamýšleli, se nakonec ukáže jako tak veliký zápor pro duševní a politický život naší společnosti, že jej nic z toho, co bylo dosud učiněno, nevyváží.

Toto vše je nutno říci, rekapitulujeme-li deset let činnosti našeho společenství, a toto vše nutno mít na paměti, uvažujeme-li jak dál. Nic nenaznačuje, že by Charta 77 mohla v dohledné době říci: „Už nás tu není třeba.“ V tomto ohledu bude mít asi stále hodně práce, než aby takto zašla na úbytě. Mohlo by se jí to však přihodit v jiném a podstatnějším ohledu, kdyby se nadále deklarovala tak jako v Dopise signatářům, tj. jinak než vznikla, a jinak než jak je, doufám, stále mnohými pociťována. Bez vědomí, že angažovanost v hnutí Charty 77 je součástí všeobecného úsilí o odpovědný život v celé jeho totalitě, by osobní nasazení riskující společenské postavení, ztrátu zaměstnání a všemožný postih signatáře i celé jeho rodiny bylo jen aktem podezřelého masochismu. Rozhodně by nebylo něčím, co by mohlo být přitažlivé a k čemu by bylo možné s klidným svědomím zvát další, zejména mladé lidi.

Chartě 77 jako hnutí za občanská práva nelze přiřadit oblast praktické a teoretické politiky. Do té musíme vstoupit my, její signatáři, vedeni stejnou odpovědností, jež nás svedla v Chartě dohromady, a stejnou odpovědností je nám řídit se i ve svém soukromém životě. Čeká nás ještě mnoho práce, než z každého našeho konání bude jednoznačně patrno, že morální odpovědnost je vnitřně i vnějšně stejně nedělitelná jako svoboda.

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 10 (1987), č. 6, s. 4–6.

Pole