Krejčí, Jaroslav

Krejčí Jaroslav, *13.2.1916 Polešovice u Uherského Hradiš­tě, právník, ekonom, sociolog a kulturní historik, politický esejista a publicista. Syn Jaroslava Krejčího (1892–1956), pro­fesora ústavního práva na Masarykově univerzitě, 1938–45 ministra spravedlnosti a 1942–45 předsedy protektorátní vlády. 1935–39 studoval práva na Karlově univerzitě v Praze (doktorát 1945); 1936–39 politicky činný v sociálně demokratické mládeži. 1939–45 pracoval v Ústředním svazu obchodu a účastnil se domácího protinacistického odboje. 1945–49 přednosta odboru Státního úřadu plánovacího 1945–48 člen a národohospodářský expert Čs. sociální demokracie, pro niž 1947 vypracoval alternativní návrh pěti­letého hospodářského plánu, oponující komunistické kon­cepci „pětiletky". 1946–51 přednášel na Vysoké škole poli­tické a sociální, kde se 1947 habilitoval (spis Důchodové rozvrstvení, 1947), a 1949–52 na Vysoké škole obchodní v Praze; vědecky se zaměřoval na makroekonomickou problematiku. 1950–53 pracovník Státní banky čs., 1952–54 externí spolupracovník Národohospodářského ústavu Hlávkovy nadace. Pro své vědecké aktivity v oblasti nemarxistické ekonomie i politic­ké kontakty s bývalými sociálními demokraty byl 1954 zatčen a 1955 odsouzen za „přípravu odborníků na návrat kapitalismu" k deseti letům vězení; 1960 propuštěn na základě všeobecné  amnestie. 1960–67 zaměstnán ve výrobním družstvu Mechanika. 1968 se na krátkou dobu vrátil k mak­roekonomickým studiím v Kabinetu architektury a tvorby životního prostředí při ČSAV; v době „pražského jara" se stal členem přípravného výboru Masarykova sdružení demokra­tického socialismu a jedním z poradců místopředsedy vlády Oty Šika.. V srpnu 1968 odešel do exilu a od 1969 přednášel na univerzitě v anglic­kém Lancasteru, kde byl 1976 jmenován profesorem. Zde rozvinul tzv. integrovanou společenskou vědu (kombinace sociologie, ekonomie, politologie a historie) a v jejím rámci se zabý­val sociálním vývojem poválečného Československa a Německa, národnostní otázkou v Evro­pě, morfologií revolučních procesů, problematikou mimoevropských civilizací i srovnávací religionistikou. Současně vyvíjel politickou i publikační činnost v exilové ČSSD: od 1976 člen jejího představenstva, 1989–95 místopředseda; editor jubilejního sborníku Sozialdemokratie und Systemwandel. Hundertjahre tschechoslowakische Erfahrung (1978). Od 1990 před­náší též na českých univerzitách; od 1994 honorární ředitel Střediska pro výzkum sociálně kul­turní plurality při Filozofickém ústavu Akademie věd ČR a zahraniční člen Učené společnosti ČR. Anglic­ky i česky publikoval řadu knih, například: Social Change and Stratification in Postwar Cze–choslovakia (1972), Social Structure in Divided Germany (1976), Great Revolutions Compared (1983; česká parafráze Dějiny a revoluce, 1992), The Civilisations of Asia and the Middle East (1990; český překlad Civilizace Asie a Blízkého východu, 1993), The Human Predicament, Its Changing Image (1993; česká verze: Lidský úděl a jeho proměnlivá tvář, 1996), České křižovatky (soubor esejů, 2001), Postižitelné proudy dějin (syntéza celoživot­ního výzkumu, 2002), The Paths of Civilization, Understanding the Currents of History (2004). Své osudy, vědeckou a politickou činnost shrnul v netradičně pojatých memoárech Mezi demokracií a diktaturou. Domov a exil (1998; rozšířená reedice vyjde 2006).