Laušman, Bohumil

Laušman Bohumil, 30.8.1903 Žumberk u Chrudimi – 9.5.1963 Praha, politik a publicista. Vystudoval nižší gymnázium (vyloučen pro účast na prvomájové demonstraci 1918) a obchodní akademii v Chrudimi; po maturitě 1922 působil pět měsíců jako úředník zasilatelské firmy v Hamburku a 1922–23 studoval na vysoké novi­nářské škole v Berlíně, 1923–25 úředník Hypoteční banky v Praze. Od 1919 činný v sociálně demokratické straně a v družstevním hnutí ve východních Čechách; 1922–38 stálý dopisová tel, posléze redaktor Východočeského obzoru a Práva lidu, od 1925 župní tajemník strany v Pardubicích. 1933–38 člen ústředního výkonného výboru Čs. sociálně demokratické strany dělnické. 1935–39 poslanec Národního shromáždění; 1938–39 generální tajemník Národní strany práce. Na počátku německé okupace jeden z organizátorů domácího odboje, v prosinci 1939 odešel do exilu, nejprve do Francie, poté do Velké Británie; 1940 sloužil v čs. zahraniční vojenské jednotce. 1940–45 člen, 1941–42 místopředseda Státní rady čs. v Londýně; zastával vyhraněné levicové postoje, spolupracoval s časopi­sem Nová svoboda. V květnu 1942 podnikl cestu do SSSR (v září 1942 se vrátil do Londýna). 1944–45 člen vládní dele­gace pro osvobozená území ČSR, s níž v říjnu 1944 přiletěl na povstalecké území Slovenska. Po ústupu Slovenského národního povstání do hor zůstal v Nízkých Tatrách; od pro­since 1944 člen Vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu. (Jeho rodina v protektorátu byla tvrdě perzekvována; matka a bratr zahynuli v koncentračním táboře.) V březnu 1945 účastník moskevských porad o slo­žení a programu vlády Národní fronty. 1945–48 člen před­stavenstva, 1945–47 první místopředseda Čs. sociální demo­kracie; zprvu představitel levice, posléze „středu". 1945–48 poslanec Národního shromáždění, 1945–47 ministr průmys­lu; iniciativně se podílel na přípravě a provádění nacionalizace klíčového průmyslu. Na brněn­ském sjezdu Čs. sociální demokracie v listopadu 1947 zvolen proti Zdeňku Fierlingerovi před­sedou strany. V únoru 1948 zaujal nerozhodný postoj, a nepřímo tak přispěl k vítězství prokomunistických sil. 25. února 1948 přijal funkci místopředsedy vlády v novém Gottwaldovu kabinetu. V březnu 1948 donucen odejít z funkce předsedy strany, v červnu 1948 i z funkce místopředsedy vlády a z politického života vůbec. 1948–49 ředitel Slovenských elektráren v Bratislavě. 31.12.1949 emigroval; žil pak střídavě v Jugoslávii a v Rakousku. Pro svůj postup v únoru 1948 a bezprostředně poté nebyl přijat sociálně demokratickým exilem a vyvíjel samostatnou politickou i zpravodajskou aktivitu; orientoval se na spolupráci s Titovou Jugo­slávií a na postupnou vnitřní erozi a reformu komunistického režimu v Československu. 23. 12. 1953 unesen agenty čs. rozvědky do ČSR, zde internován (na základě rozhodnutí před­sednictva ústředního výboru KSČ), donucen k veřejnému prohlášení o svém dobrovolném návratu a 1957 v tajném procesu odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za záhadných okolnos­tí v ruzyňské věznici. Jeho manželka i obě dcery byly řadu let vězněny, zeť Jaromír Nechanský popraven. – V exilu napsal a vydal memoárové publikace Pravda o Slovenském národním povstání (1951) a Kdo byl vinen (1953).