Moje setkání s Chartou

Vilém Prečan

V roce 1978 vyšla v kolínském nakladatelství Index dokumentární publikace Kniha Charty. Hlasy z domova 1976–77, kterou připravil k vydání a opatřil úvodem V. Prečan. První část úvodu, napsaného v listopadu 1977, obsahuje informace o přípravě publikace a její věcnou charakteristiku; jeho druhou část (s. 18–28 Knihy Charty) tvoří samostatná úvaha, kterou zde předkládáme pod názvem Moje setkání s Chartou.

Měl jsem původně v úmyslu zcela se vzdát komentáře k dokumentaci, jež se tu předkládá, a zůstat v pozadí jen jako pozorný registrátor či pokorný archivář přítomnosti. Ne proto, že bych se chtěl vyhnout obtížím interpretace, hledání souvislostí a omylům při hodnocení, které jsou vždy nevyhnutelné, máme-li co dělat s živou a neukončenou současností. Prostě jsem nechtěl čtenáře ovlivňovat jakýmkoli pokusem o byť jen zdánlivě objektivizační a hotové vodítko při jeho vlastním objevování všech rozměrů a vrstev fenoménu Charta 77. Ale tváří v tvář Chartě – třebaže jen v podobě papírů ležících na mém stole – nemohu odolat touze říci několik po výtce osobních slov, několik poznámek o tom, jak jsem se s ní poprvé setkal a jak jsem se pak doslova musel utkat se svou počáteční neschopností pochopit ji v plném rozsahu a nejhlubším smyslu, a také její místo v posrpnovém vývoji i širších souvislostech české společnosti a české politiky několika posledních desetiletí.

Vedu si jakýsi deník vesnického telefonovatele; leží vedle mého aparátu a automaticky do něho zaznamenávám údaje o každém rozhovoru. Historie Charty 77 v něm začíná 7. ledna 1977; byl jsem pohroužen do četby tlusté anglické historické knížky a nečetl jsem tehdy ani noviny. Někdy odpoledne volal přítel odkudsi z druhého konce Evropy, a tak jsem se dověděl o Prohlášení Charty 77 i znepokojivé zprávy o prvním – preventivním, nebo odvetném? – zásahu Státní bezpečnosti proti některým signatářům.

Trvalo mi dvě hodiny, než jsem se rozhodl překonat všechny zábrany, které člověk v mém postavení nezbytně má, když chce hovořit telefonicky se svými blízkými v Československu a přitom ještě z čerstvé zkušenosti ví, jak úřední Oko a Ucho rozebírá a hodnotí podle svých absurdních „státně bezpečnostních“ hledisek každé pronesené slovo i každou zámlku, jak hledá konspirativní souvislosti i v tak nevinném tématu, jako je rybaření nebo nedostatkový ptačí zob pro papoušky (ani to poslední jsem si nevymyslel; pánové, kteří mne vyslýchali ještě 20. května 1976, by to mohli dosvědčit).

To, co jsem se onoho dne a pak v několika následujících dověděl od Ludvíka Vaculíka – než postupně „zhasly“ telefonické aparáty mnoha pražských chartistů (dojem z onoho umlkání mi nakrátko, ale nesmazatelně evokoval vzpomínku na závěrečné dějství Čapkovy RUR) – mi sice poskytlo žádané informace, ale nebylo toho víc, než jsem se vzápětí dočetl v Prohlášení a pak v několika následujících dokumentech Charty. Uvyklý už na zdejší terminologii, v níž se pro „srozumitelnost“ operuje pojmy „opozice“ apod., bral jsem jako víceméně legalistickou kamufláž i to, když mi Ludvík zdůrazňoval: vycházíme z mezinárodních paktů, které jsou součástí československého právního řádu; poukázali jsme na to, že se nedodržují a proč, předkládáme kritiku a chceme se podílet na nápravě, aniž se dotýkáme systému, aniž požadujeme jeho změnu. A říkal jsem si, jak je to „chytrý“, když mi opakoval: ať si zůstane ve své funkci ministr školství, ale ať mohou nadané děti studovat, ať si ministr vnitra sedí tam, kde je, ale ať jeho podřízení dodržují zákony.

Teprve postupně, když jsem četl texty Patočkovy a Hájkovy, úvahy a komentáře bilancující první měsíce a etapy Charty, Hejdánkovy Dopisy příteli, když jsem sledoval – pokud to je na dálku vůbec možné – činnost a aktivitu Charty 77 a seznámil se s výsledky diskuse uvnitř Charty v podobě Sdělení z 21. září 1977, teprve tehdy se mi ujasnilo, že onen důraz na legalitu, na rámec daný současnými československými zákony (přirozeně i s jejich kritikou, pokud jsou v rozporu s Ústavou, s přijatými mezinárodními pakty a se zásadami Závěrečného aktu z Helsinek) nebyl předem zakalkulovaným efektním trikem. Že nebyl vypočítán především na obranu proti možné represi (jež se ukázala krutou skutečností, ještě než vůbec Charta udělala první veřejný krok), ale že spočívá v podstatě Charty.

Protože záměrem lidí Charty 77 – tak tomu aspoň rozumím – nebylo provést jednorázovou akci, zas ještě jednou vykřičet svou bezmocnost, prezentovat jednorázový protest, byť podložený mnohonásobně více podpisy, než kolik se kdy před tím podařilo sebrat pod jakýkoli „opoziční“ projev v průběhu sedmi osmi let uplynulých od dubna 1969. Protože toto zdánlivě nenové slovo, které se nejen „nezmohlo“ na efektní politický program, ale programově odmítlo něčím takovým se zabývat, bylo provázeno vůlí zahájit řetězovou akci drobných činů. A hlavně – nečekat s nimi, až se stane zázrak, na zítřejší den, až se něco změní a vytvoří se „objektivní podmínky“ (zásahem shora, tlakem mezinárodních okolností, apelem na lepší minulost a socialistickou frazeologii některých představitelů establishmentu), ale začít s nimi již dnes, naplnit pocit své občanské, lidské, morální povinnosti i tehdy, když nadlouho není naděje, že se vůbec něco podstatněji změní.

To všechno bylo jistě v Chartě už na počátku, jen to nebylo na první pohled tak zřejmé. Navíc musela Charta vynaložit hned od svého prvního kroku obrovskou energii, aby obhájila svou existenci vůči nejsoustředěnějšímu náporu represe a propagandy, která předčila i normalizační normy z let 1970–71, takže za takové situace mohlo zdůrazňování legality a rámce jejího působení uvnitř systému vyvolávat dojem především účelové sebeobrany.

Lze si živě představit, jak si v průběhu oněch uplynulých deseti jedenácti měsíců Charty každý signatář (i mnohý z těch, kteří odmítli po ní plivnout) znovu uvědomoval a prociťoval, co znamenal ten jediný podpis na mírumilovné, nevzrušeně psané petici, na oné nabídce k dialogu, na kterou režim odpověděl doslova vypovězením války. Ale zároveň lze ještě živěji cítit, jak Charta rostla v sebereflexi, jak musela znovu ohmatávat terén, který se zdál být známý a popsaný v úvodním Prohlášení, jak si ujasňovala na jedné straně svou takřka bezbrannost vůči policii, která přichází se zatykači, s příkazy k domovní prohlídce, bezbrannost vůči jedinému zaměstnavateli – státu, který může kdykoli kohokoli propustit bez možnosti dovolat se práva, jak ale na druhé straně vyzkoušela také sílu své solidarity, formy obrany nejen sebe sama, ale i různé cesty k dlouhodobému naplňování toho, co si předsevzala.

Zdánlivě bezzubý a „přízemní“ důraz na nejobyčejnější každodenní práva člověka, podložený vůlí tato zákonná práva požadovat, uplatnit a hájit, kdykoli a kdekoli jsou porušována (maně si připomínám moudrá slova Ferdinanda Peroutky – „zdá se, že jenom to právo je skutečné, o které se někdo uchází“), činí z Charty, poté když obhájila a prokázala trvalý a dlouhodobý ráz své existence, ne náznak jakéhosi „obrodného hnutí“ opakovaného na primitivnější úrovni, ale zárodek hluboké lidské, občanské a koneckonců politické obrody české společnosti. V její podstatě není nic spektakulárního, nic, co by bylo možné vystihnout palcovými novinovými titulky – třebaže ani ty na počátku nechyběly – a přesto lze toto „společenství zájmu“ (prof. Hájek) považovat za zárodek nejradikálnějšího politického usilování v rámci české společnosti za mnoho posledních desetiletí (v masarykovském pojetí radikálnosti oproti planému radikalismu).

Bylo už ostatně rozpoznáno, že Charta 77, když posléze odmítla být chápána buď jako jednorázová akce, jež prý už vlastně splnila své poslání, anebo jako pevná organizace, je mimo jiné výrazem nastoupené cesty hledání východiska ze situace, která začala Mnichovem 1938 a pak definitivním rozdělením národa na „vítěze“ a „poražené“ po únoru 1948. Řeknu to šeptem, protože velké věci se nesmí zakřiknout hlasitými fanfárami: právě necelý rok Charty 77 mne naplňuje nadějí, že česká společnost není po několika starších a jedné dosud čerstvé porážce (které si sama sobě pomáhala uštědřit) jen v hlubokém politickém a morálním úpadku, ale že se tu rodí – nebo může vyrůst – počátek nového národního, demokratického obrození.

Může to znít jako jedna z iluzí, na které jsou české dějiny tak bohaté, daleko bohatší než na odvahu k řeholi dlouhodobé každodenní práce a ke zdánlivě bezperspektivní lopotě. (Nedostatek takové odvahy a odhodlání se pak často projevil jako útěk ke zhoubným utopiím jednoho „osvobozujícího ohňostroje“, nevírou ve vlastní síly nepodložené pomocí velkých a mocných, vzepětím k jediné akci „na světové úrovni“, po níž následovala kocovina a totální rezignace.) Čerpám však svou naději právě z myšlenkové produkce Charty 77, která je prodchnuta vědomím, že její usilování je dlouhá cesta bez možnosti rychlého úspěchu, a z její každodenní mnohostranné aktivity, stále více se rozrůzňující, ale přesto stále prosycené duchem prvotní solidarity a občanského étosu (nikoli patosu), praktikovaného nejen ve svátek, ale právě v předlouhé řadě všedních dní v současnosti a – jak doufám – i v budoucnosti.

Pohled na český dnešek je ovšem především pohledem skličujícím. Vybavuji si to před očima a připadá mi to, jako když nad všeobecnou základnou všedního a zdánlivě mírového, znormalizovaného a konsolidovaného života, rozežíraného rakovinou oficiálního pokrytectví a přizpůsobení, bezvýchodnosti, rezignace, ba i beznaděje, probíhá svého druhu zápas dvou mužstev suplující skutečný politický život v zemi. Souboj obrovského aparátu policie, špiclů, denunciantů a rozhořčujících se pouťových vyvolávačů proti úzké vrstvě těch, kteří hodili rezignaci rukavici, neztratili vědomí lidské a občanské odpovědnosti, chtějí žít a jednat v souladu se svým svědomím, tedy v podstatě jako svobodní lidé i v těch nejméně svobodných podmínkách, i pod policejní asistencí. Hlediště tajně fandí těm slabším, ale na pokyn pořadatele třeba i nahlas povzbudí ty, které z celé duše nenávidí.

Považuji nicméně za povzbuzující, že chartisty nesvádí k elitářství tlak této skličující každodennosti, skutečnost, že v prostředí, v němž žijí, jsou den co den vystaveni stokrát vyslovené a tisíckrát nevyslovené, ale stejně palčivé otázce „jaký to má smysl?“. Čtu jejich prohlášení, komentáře, fejetony a dopisy, a nenalézám v nich pocit pýchy, nadřazenosti, nebo dokonce pohrdání. Není v tom ani výčitka, ani rekriminace vůči těm, kdo nenašli zatím odvahu připojit se k jejich hloučku, anebo dokonce neměli odvahu říci ne, když se od nich žádalo, aby pomohli hodit kamenem. Nic z někdejší pýchy lidí „zvláštního ražení“ na to, že oni snad vlastní tu jedinou a všechna tajemství otvírající pravdu. Spíše tu slyším pokornou omluvu spoluobčanům, že jejich poněkud hlasitější volání na poplach nebo na protest proti bezpráví by mohlo některým uším znít vyzývavě. Také proto si myslím, že Charta 77 je více než kámen hozený na hladinu, která se sice prudce rozvlní, ale hned se za ním zase zavře, čechrána už jen větrem.

Tato skromnost vůči spoluobčanům, nad něž se Charta 77 nevyvyšuje a které neodsuzuje, jejichž jednání ponechává jejich vlastním možnostem a vlastnímu svědomí, jimž neupírá právo říkat jejich ano a od nichž chce jedno jediné, pochopení, že také oni, chartisté, mají právo na své svědomí, na svou vůli, a tedy na své ne, tato skromnost má svůj kontrapunkt. Je provázena sice klidným, důstojným, ale rozhodným vystupováním vůči státní moci, ústavním a vládním orgánům, hospodářskému aparátu a dobře placeným nactiutrhačům, a to ve všech případech, kdy dochází k porušování lidských práv. V naprosté většině případů se tak děje bez pozůstatků té či oné ideologie, bez odvolávání se na ideologická klišé o „pravém“ či „správném“ socialismu, bez této po mém soudu zbytečné polemiky. Věci se pojmenovávají pravým jménem – nezákonnosti se říká nezákonnost, útlaku útlak; a vládnoucí režim se bere za slovo, o němž si myslel, že se z něho „nestřílí“.

Věcně, důstojně, klidně a rozhodně trvají na svém a po milimetrech posouvají hranici možného směrem kupředu – a král, o němž se znovu nahlas řeklo, že je poněkud nahý, podtrhuje a roztrubuje svou hanbu tím, že dál sveřepě vychvaluje své nové šaty a obviňuje z nahoty celý ostatní svět. Svou snahu Chartu 77 znevážit, umlčet a zničit zaplatil režim draho. Nevím, který jiný politický režim v Evropě byl letos nazván hanbou Evropy, jak si to od zdrženlivých londýnských Times vysloužil ten, co vládne v Československu. Draze zaplatili i přemnozí z těch sedmi set padesáti statečných i další z těch, kteří odmítli zavýt s vlky. Ale Charta žije, je dále školou aktivního občanství a demokratismu v obecně politickém smyslu i ve svém vlastním vnitřním životě. Desetiletí nedemokratických poměrů zanechala takřka nesmazatelné stopy skoro na každém – texty z prostředí Charty vydávají svědectví o tom, že její stoupenci jsou si toho tíživého dědictví vědomi. Proto dali na svůj štít toleranci, proto se snaží sami mezi sebou se naučit demokratickým návykům a diskusi, proto takový důraz na morální postoje vůbec. To je v dnešních Čechách více než mnoho.

Vidím Chartu 77 – a velice mne těší, že nejsem sám – také jako výraz tendence k národnímu usmíření, která se instinktivně už po několik let nabízí v Čechách jako jediné možné východisko po více než třicetiletém praktikování vylučovacího principu vůči dalším a dalším složkám obyvatelstva. Bez národního usmíření nebude možné jednou v budoucnu překonat následky tolika desetiletí totalitního režimu. Nikoli, nemyslím, že Charta 77, která sdružila lidi několika generací, všech sociálních skupin, náboženských vyznání a světonázorových směrů, jakož i politických orientací, je nějaká obdoba Národní fronty. Nechce a ani nemůže usilovat o to stát se mocenskou strukturou či předobrazem nějakého nového utopisticky pojatého společenského systému, nemá-li přestat být sama sebou. Může jedno, a to by ovšem bylo strašně moc: podaří-li se jí definitivně přetrhnout tradici krátkodechých usilování české společnosti, může překlenout propast mezi dnešní bezvýchodností a nějakou, jakkoli smysluplnou budoucností, jež by byla aspoň o trochu víc než hovniválova kulička, kterou nabízí pro dnešek i pro budoucnost reálný socialismus.

Rozumím-li Chartě dobře, není ani kolektivem; ten totiž nivelizuje, člověk se v něm vzdává své identity, práva a povinnosti znovu a znovu se rozhodovat o sobě a za sebe, je nástrojem něčeho proti něčemu a málokdy za něco lidsky pozitivního. Naproti tomu v komunitě, ve společenství lidí, jak se Charta manifestovala a v praxi představila, si každý zachovává svou lidskou, politickou, světonázorovou integritu, svébytnost i morální odpovědnost. Ve společenství Charty se jeho účastníci (nikoli příslušníci) spolu solidarizují v tom nejpodstatnějším: v odhodlání nedat si brát žádné právo (s výjimkou toho, jež by bylo bezprávím pro druhé), starat se o svobodu svou a svých spoluobčanů (opět Masaryk: „Svoboda je především starostí o svobodu.“), neutíkat před žádným, ani tím nejobtížnějším, či naopak zdánlivě nejmenším úkolem, jímž lze přispět k polidštění života v obci (polis).

***

Když „vypukla“ Charta 77, když jsem pročítal první seznam signatářů a nacházel v něm jména tolika svých přátel a dalších lidí, které znám, jichž si vážím a které ctím, zmocnila se mne na okamžik, možná dokonce na několik dní ani ne tak pochybnost, zda jsem se se svým odchodem ze země neukvapil, jako spíše lítost, že nejsem s nimi a mezi nimi, že se nemohu podílet na jejich díle a třeba i snášet jejich úděl. Bylo mi jako vojákovi v lazaretu, když jdou kamarádi do útoku.

Vím, že to byl falešný pocit. Pochopil jsem brzy, že nejde o žádné „šturmování nebe“ a vůbec o žádné šturmování. Že jen skončila předpřípravná doba tápání, váhání a hledání a začala přípravná etapa čehosi, co nás bude nadále zaměstnávat hodně, hodně dlouho, ba po celý život, ať jsme kdekoli, pokud nás spojuje a motivuje to, co zaznělo Chartou a v Chartě znovu tak silně a s větším důrazem než kdykoli předtím, co se v ní nově a všestranněji manifestovalo, jak jsem se to pokusil co nejupřímněji vystihnout na předcházejících stránkách. Vědom si toho, kolik všední a úmorné práce je před námi, snad mohu pro povzbuzení aspoň pro sebe říci: Charta je domovem, do něhož lze patřit i přes vzdálenost kilometrů.

PREČAN, Vilém: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973–1993. Uspořádal Milan Drápala. Brno: Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s. 175–181.