K současné situaci Charty 77 (I)
Vilém Prečan
První aktuální komentář k polemikám okolo Charty 77 a smyslu její činnosti, které se rozvíjely v prostředí československého disentu a exilu, napsal V. Prečan na konci dubna 1978. V červenci téhož roku jej otiskl časopis Listy (roč. VIII, č. 3–4, s. 4–5). O několik měsíců později autor na tento komentář navázal volným pokračováním, které bylo publikováno opět v Listech (roč. VIII, č. 6, prosinec 1978, s. 3–7).
Charta 77 nepřestává být stálým tématem světového tisku. Kromě četných zpráv o perzekuci signatářů Charty věnují různé noviny pozornost vnitřní situaci hnutí za občanská práva a jeho perspektivám. V souvislosti s odstoupením prof. dr. Jiřího Hájka z funkce mluvčího Charty se objevily komentáře, které považují tuto změnu za „příznaky vnitřních sporů uvnitř československého hnutí za lidská práva Charta 77“. Jejich příčinu spatřují v rozporech mezi „umírněnými“ a „radikály“ uvnitř Charty, jež podle nich nalezly výraz v nedávném polemickém vystoupení historika dr. Jana Tesaře proti Jiřímu Hájkovi.
Ve sdělení Charty 77 ze 6. dubna 1978, podepsaném dr. Ladislavem Hejdánkem, Martou Kubišovou, dr. Jiřím Hájkem i dr. Jaroslavem Šabatou, který nastoupil do funkce mluvčího místo Hájka, se o příčinách Hájkova odstoupení nehovoří; stručný šestiřádkový text pouze sděluje, že ke změně došlo v duchu sdělení Charty 77 z 21. září 1977, v němž byl naznačen způsob, jakým se její signatáři střídají ve funkci mluvčích. Relevantní pasáž zmíněného zářijového sdělení zní takto: „Jelikož Charta 77 není organizací, ale volným společenstvím, stmelovaným především vzájemnou důvěrou, je správné, [...] že mluvčí jsou nadále vybaveni právem předat své funkce – v případě, že je nebudou moci nebo chtít dále vykonávat – dalším signatářům, které si po vzájemné dohodě vyberou a kteří budou ochotni tuto funkci přijmout.“
Tolik tedy to, co lze označit za doposud známá, pozitivní fakta. Vše ostatní mohou být jen dohady, které z časové následnosti vyvozují příčinnou souvislost. Nelze nepřipomenout, že dr. Jiří Hájek byl po smrti profesora Patočky a v době, kdy Václav Havel byl uvězněn a po propuštění z vazby na funkci mluvčího rezignoval, po dobu šesti a půl měsíce jediným oficiálním reprezentantem Charty se vším, co k této náročné funkci patří; je rovněž známo, za jakých podmínek – nepřetržitě střežen a obtěžován orgány Státní bezpečnosti – tuto funkci vykonával.
Ponechme však dohady stranou a věnujme se krátké, a jak se zdá, epizodní polemice, která nicméně přispěla k objasnění některých nejasností okolo údajných Hájkových výroků pro zahraniční tisk v lednu letošního roku k upřesnění smyslu, úkolů a možností Charty 77, jakož i zásad, na nichž je její existence založena. Nyní, když máme k dispozici jak Tesařův dopis, tak i Hájkovu odpověď z 2. března a obsáhlé stanovisko k Tesařovu dopisu z pera Ladislava Hejdánka téhož data, lze obrysy polemiky zachytit úplněji.
Z toho, co napsal Tesař ve svém polemickém výpadu, čítajícím něco přes 100 řádek, se týká Charty 77 v podstatě velmi málo. Pisatel se ohradil proti tomu, že Jiří Hájek ve svých dvou interview poskytnutých časopisu Der Spiegel a rakouskému Arbeiterzeitung údajně vyslovil názory, s nimiž on – Tesař – nesouhlasí, a že tak učinil způsobem, který mohl vzbudit dojem, jako by mluvil za celou Chartu 77, tedy i za něho. Vytýká Hájkovi dále, že prý „nechce internacionalizovat náš zápas“, že tíhne ke konzervování daného stavu, a vyslovuje obavu, že „Charta ustrne na svých nynějších formách“ a její výsledky budou stále hluboko pod jejími možnostmi, jestliže nebude „postupně přecházet k těm způsobům zápasu za lidská práva, jak jsou uplatňovány v současném Polsku.“
Vše ostatní je už jen polemika s tím, co Tesař označuje za Hájkovy politické názory a jeho politickou koncepci; zde je také mj. vysloven blíže nezdůvodněný názor, že Hájek a jeho politický směr vychází z přesvědčení, že se dohodnou s vládnoucí reprezentací, že budou přijati zpět do strany a vedení státu, načež je budou reformovat.
Jiří Hájek ve své přátelsky a věcně laděné odpovědi především vysvětlil, že nikdy v žádném interview nevyslovil „obavy z mezinárodního tlaku na dodržování lidských práv v zemích sovětského bloku, který může údajně vést k zesílení represí proti jejich domácím obhájcům“, jak je mu přisuzováno; s poukazem na skutečnost, že Tesař pravděpodobně neměl k dispozici úplný text Hájkových rozhovorů se zahraničními novináři, zříká se pak povinnosti dokazovat Tesařovi, že není jeho úmyslem dostat se do přízně současné československé mocenské garnitury či do nějaké mocenské pozice.
Na rozdíl od Tesaře vychází Hájek z toho, že Charta 77 všechny možnosti pro působení v dosavadních formách nevyčerpala; zdůrazňuje, že nic nebrání růstu dalších iniciativ, které by její rámec rozšířily. Vyjadřuje však obavu, pokud by se mělo jít za rámec těch zásad, které byly přijaty všemi signatáři v Prohlášení z 1. ledna 1977. „Pokud by někdo chtěl jít za tyto zásady nebo nad ně – píše Hájek – není jisté, zda jej tam budou následovat všichni ostatní.“ Proto, jak dovozuje, nepovažuje za vhodné a účelné vyvolávat situace, které vedou jen k represím, ani takové kroky, které by vedly k zúžení úsilí Charty 77 a k izolaci.
Podle Hájka je podstatou Charty 77 výzva k plnému a aktivnímu občanství, výzva k tomu, aby se člověk v Československu nepovažoval za poddaného, který se musí bát vrchnosti a bezpodmínečně ji poslouchat, nýbrž za občana, který má svá práva, uznávaná státní mocí, která ze své strany není vrchností, ale soustavou orgánů a institucí sloužících rozvoji společnosti a respektujících práva občanů. Hájek připomíná, že ve společenství Charty 77 se sešli lidé různých zájmů a názorů k vyslovení této výzvy a s prostým úkolem – prosazovat občanské vztahy a postoje v rozličných polohách a situacích a využívat při tom plně prostoru daného právním řádem i možností infrastruktury dané společnosti.
Ve své odpovědi Jiří Hájek mj. zdůraznil, že Charta 77 je společenství politicky plně pluralitní, neformální a demokratické. Této stránce věci věnuje mnoho pozornosti ve svém stanovisku rovněž Ladislav Hejdánek; připomíná, že různost politických stanovisek existovala v Chartě už na počátku. Píše doslova: „...náleží k nejspecifičtějšímu charakteru Charty 77, že to není společenství lidí založené na společných názorech, pojetích ani programech, a to politických ani jiných, nýbrž na jediných dvou principech, na nichž se shodli lidé jinak zcela rozdílného životního, duchovního, kulturního, politického atd. zaměření i společenského a profesionálního zaměření.“
Za tyto dva principy považuje Hejdánek: 1. Prosazování respektu k základním lidským a občanským právům každého jednotlivce ve všech rovinách a sférách politického života; 2. zásadu zákonnosti a respektu k zákonům. V souvislosti s tímto druhým principem připomíná, že Charta 77 vyhlásila jednoznačně hned svým prvním dokumentem, že hodlá rozvíjet svou aktivitu v přísně zákonných mezích.
Aby však nedošlo k nedorozumění, dovozuje dr. Hejdánek, princip zákonnosti neznamená konzervování daného stavu. Jednak existují možnosti upravit existující zákony, a dokonce je to naléhavě potřebné; ostatně Charta 77 upozornila v obsáhlém dokumentu č. 15 federální vládu i Federální shromáždění velmi konkrétně na to, v kterém ohledu jsou dosavadní československé zákony v rozporu s mezinárodními pakty o občanských a lidských právech, jež už patří do rámce československého právního řádu. Avšak ještě daleko závažnější je skutečnost, argumentuje Hejdánek, že státní orgány projevují málo vůle k tomu, aby zákonů dbaly a aplikovaly je rovnou mírou na všechny občany republiky; uchylují se k tzv. třídní aplikaci zákonů a tím otevírají možnost libovolně postihovat kohokoli, kdo se někomu z mocných znelíbí. „Právě proto – zdůrazňuje ve svém stanovisku dr. Hejdánek – má jednoznačný a neproblematizovaný důraz na zákonnost přinejmenším v naší situaci své hluboké oprávnění.“
Hejdánkovo stanovisko k Tesařovu dopisu je ovšem mimořádně kritické; vytýká mu, že to není ani rozbor, ani věcná polemika, označuje ho za místy nehorázný a za spíše protihájkovskou agitaci než cokoli jiného. Kritizuje především, řečeno jeho slovy, „pokleslý radikalistický žargon“, o němž se domnívá, že „má ke skutečné radikálnosti daleko“.
Chtěl jsem se původně omezit jen na stručnou informaci, nicméně se nemohu zcela zdržet vlastního komentáře. Také proto, že i mně se zdá být rozdělování Charty 77 na „radikál“" a „umírněné“ – jak to stále častěji slýcháme – nepochopením toho, oč v daném sporu i v Chartě jde.
Napsal jsem už před časem, že Chartu 77 považuji za zárodek nejradikálnějšího politického usilování v rámci české společnosti za mnoho posledních desetiletí, a nevidím zatím důvod toto své přesvědčení měnit. V dané situaci a na dlouhá léta dopředu nevidím žádný jiný cíl, jehož naplnění by mohlo mít radikálnější dosah pro život každého občana v Československu, než je ten, který si předsevzala Charta: dosáhnout toho, aby československý stát respektoval v oblasti lidských a občanských práv všechny své závazky, aby respektoval ustanovení československé ústavy a platných zákonů a aby je uvedl do souladu s oběma mezinárodními pakty o lidských a občanských právech.
Nevidím radikálnější čin, než bylo a je těch šestnáct dosavadních měsíců neokázalé existence Charty 77, která přetrhla řetězovou reakci strachu a vyvolala v život řetězovou reakci občanské odvahy a aktivity. A taky naděje, neboť lidé v Čechách zas jednou vědí, že žádný akt útlaku a porušení lidských práv ze strany státní a politické moci nezůstane bez povšimnutí, že se nad žádným bezprávím voda nezavře.
Stejně radikální, protože na kořen jdoucí, je i chartistická výzva k aktivnímu občanství, k tomu, aby se každý staral v každodenním životě o svou vlastní svobodu a stejně tak o svobodu ostatních, aby hájil nebo se učil hájit práva druhých občanů stejnou měrou jako práva vlastní. V tom je podstata věci: okolnosti se mohou změnit jen tehdy, změní-li se lidé, přestanou-li čekat, až se něco změní, nebo až za ně někdo udělá něco, co je jen v jejich rukou. V tom dala Charta 77 příklad a nepřestává ho dávat. V tom je její trvalá hodnota morální i politická, i její hodnota pedagogická, jak o ní hovořil profesor Patočka.
Režim dále pokračuje v policejních akcích proti Chartě i proti všem těm, kteří se po jejím příkladu dali cestou občanské odvahy; nová zatčení v řadách nejmladší generace chartistů ze začátku března, domovní prohlídky a výslechy v Praze a v Brně ve dnech 6. – 11. dubna, provokace s anonymními dopisy a údajnými teroristy v řadách Charty 77 jsou toho jasným důkazem. Ale pokud trvá vůle lidí pokračovat v občanské aktivitě – navzdory rizikům a obětem, i pokud proces mezinárodního uvolnění pokračuje aspoň v současné míře – zůstává zápas mezi Chartou 77 a mocí alespoň nerozhodný.
Charta 77 není ani ustrašená jednota ohrožených, ani křehká skleníková květina; má hluboké kořeny, z nichž vyrážejí stále nové výhonky. Nic se nezdá nasvědčovat tomu, že by uvnitř Charty docházelo k rozkladným tendencím, jak by si toužebně přáli její režimističtí protivníci, páni majoři a plukovníci za tapetovanými dveřmi, či jak soudí někteří povrchní pozorovatelé. Spíše by se dalo říci, že vnitřní diskuse a polemiky jí prospívají a jdou k duhu; jsou ostatně výrazem hledání, jak co nejlépe naplňovat dlouhodobý úkol, který si Charta předsevzala.
PREČAN, Vilém: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973–1993. Uspořádal Milan Drápala. Brno: Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s. 190–194.
