K současné situaci Charty 77 (II)
Vilém Prečan
Na první část z konce dubna 1978 navázal V. Prečan o několik měsíců později volným pokračováním, které bylo publikováno opět v Listech (roč. VIII, č. 6, prosinec 1978, s. 3–7).
Bylo už řečeno, že psát o Chartě 77 znamená mířit na pohybující se cíl; v její dynamice se údobí dočasného jakoby klidu střídají s výraznými skoky, jež znamenají novou etapu jejího vývoje a aktivity. Ty je obtížné postihnout ihned, na dálku a při nedostatku jiných informací než jejích vlastních dokumentů, zvláště pak v časopise s dvouměsíční periodicitou. Mimo to je Charta společenský fenomén mimořádně komplexní, což vyplývá z její všestranné zakotvenosti v československé skutečnosti sedmdesátých let, z jejího sepětí se souvislostmi evropského i celosvětového vývoje, bez nichž je Charta, tak jak ji známe, nepředstavitelná, z její generační, sociální i politické mnohovrstevnatosti a z jejího historického kontextu, který nesahá jen o deset let nazpět, ale má hlubší kontinuitu. Charta je také nejen zárodkem samostatné demokratické struktury (či samostatných demokratických struktur), ale i viditelný a hlasitý vrcholek mlčenlivého, ale trvalého občanského nesouhlasu s poinvazní konsolidací. To vše způsobuje, že jakákoli dílčí výpověď o ní kulhá na obě nohy a bývá zastaralá už ve chvíli, kdy jde do tiskárny.
K těmto objektivním potížím přistupuje ještě nesnáz subjektivní, daná pocity člověka píšícího o čemkoli, co se odehrává za ostnatým drátem reálného socialismu, zatímco sám žije v relativním bezpečí exilu. Vědomí, v jaké situaci a za jakých okolností se rozvíjí aktivita Charty a jakou cenu chartisté platí za svou vytrvalou odvahu, svazuje pero i jazyk při vynášení jakéhokoli soudu, jenž by mohl vyznívat jako kritika, jestliže pisatel nenese svou kůži na trh den co den jako ti, o nichž, o jejichž názorech a činnosti si troufá se vyslovovat.
Stručný referát o polemice Tesař – Hájek – Hejdánek z února a března tohoto roku, otištěný v Listech 3–4/1978, byl napsán jako komentář k některým zprávám západního tisku a rozhlasu o rozporech uvnitř Charty, aby uvedl na pravou míru nepodložené domněnky a implikace o rozkladných tendencích a poskytl základní věcné údaje o zmíněné polemice. Redakce Listů, která z pochopitelných důvodů není s to přetiskovat materiály domácího paralelního informačního systému v plném znění, uveřejnila onen stručný text, aby se čtenáři v exilu i doma alespoň touto formou seznámili s tím, oč v polemice šlo a jde. Diskuse měla pokračování, a je proto na místě o ní referovat i nadále, byť s vědomím, že ve chvíli, kdy tato informace zastihne čtenáře, bude Charta zase už o kus cesty dále.
Toto pokračování je psáno pro Listy, a jeho autor má tedy o něco více místa. Nicméně ne tolik, aby se mohl zabývat všemi myšlenkami diskuse, které – byť velmi závažné – nesouvisejí s Chartou 77 bezprostředně. Chtěl bych však ujistit čtenáře, že diskuse jako celek dostane své místo v Druhé knize Charty, která – jak doufám – spatří světlo světa dříve než do roka do dne a bude pokračovat časově tam, kde skončila Kniha Charty (jež se, jak se s potěšením dovídám, dostala i do rukou čtenářů doma; jsem jim vděčný za to, že ji přes pochopitelnou neúplnost a některé ne dost pochopitelné technické nedostatky posuzují vcelku příznivě).1Kniha Charty. Hlasy z domova 1976–1977. K vydání připravil a úvod napsal V. Prečan. Köln: Index, 1978. Pokračování nevyšlo v předpokládané podobě, nýbrž jako tematický svazek Křesťané a Charta 77. Dokumentace vydaný opět v Indexu ve spolupráci s Opus bonum, a to až v roce 1980.
***
K tomu, co bylo publikováno v první části mého článku v Listech, je třeba dodat, že Janu Tesařovi na jeho otevřený dopis z 20. února 1978 odpověděli nejen Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek, ale také – otevřeným dopisem z 5. března 1978 – signatář Charty 77 Luboš Kohout, docent Karlovy univerzity, vyhozený z filozofické fakulty v rámci čistek záhy po zahájení „konsolidačního procesu“. Jeho text, čítající něco přes sto strojopisných řádek, zásadně nesouhlasí s Tesařovým stanoviskem a je z větší části věnován historické kritice radikalismu, o němž Kohout říká, že „v nerevoluční situaci (ale i v situaci revoluční) objektivně napomáhal utužení vlády reakce a tmy a oddaloval vítězství objektivně progresivních společenských sil“. Na prvním místě ovšem Luboš Kohout vytkl Tesařovi jako nemístný přepych, že volil formu otevřeného dopisu, protože jednak prý druhá strana „svým způsobem pro své cíle zneužívá každý text kteréhokoli ze signatářů Charty 77“, jednak prý „otevřený dopis nutně vyvolává další vnitřní spory o otázky, které řešila a snad již moudře vyřešila diskuse předchozí, uzavřená oficiálním prohlášením mluvčích“ (tj. ze září 1977, pozn. V. P.).
Další příspěvek do diskuse byl dopis Petra Uhla z 31. března 1978 adresovaný Luboši Kohoutovi; v doušce dodává Uhl, že sice nemá potřebu veřejné polemiky, ale že i jeho dopis je otevřený. Petr Uhl, známý jako představitel politicky aktivní skupiny mladých lidí, kteří jako „revoluční socialistická strana“ se stali první obětí soudní perzekuce Husákova režimu již v roce 1970, zdůrazňuje ve své odpovědi, že nesouhlasí takřka s ničím v Kohoutově dopise, ba ani s citátem z Engelse a s parafrází Lenina, na něž se L. Kohout odvolával. Přesvědčivé – i pro autory žijící v exilu – je pak Uhlovo odmítnutí Kohoutova argumentu, že veřejná polemika je nemístným přepychem, protože je zneužitelná režimem. Uhl píše: „S výjimkou zneužití jednoho textu Václava Havla, který napsal v podmínkách fyzického donucení, nevím opravdu o případu, kdy státní moc (to je zřejmě ta 'protivná strana') zneužila textu signatáře Charty 77, který napsal už jako signatář. I já bych sdílel obavy z možného zneužití, kdyby neustupovaly před obavami mnohem reálnějšími: obavami z toho, že státní moc o nás mlčí, tváří se, jako bychom neexistovali, neboť se poučila, že lid této země je po třicetiletém působení demagogie sdělovacích prostředků chápavý a i zneužité texty mu dávají látku k přemýšlení, které se neubírá žádaným směrem. Tento stav mlčení trvá již deset měsíců.“
Jádrem Uhlova dopisu je pasáž týkající se takzvané exkomunistické opozice. Autor se v ní vyjadřuje k Tesařově kritice postojů Jiřího Hájka, kterou odmítá jako nespravedlivou, zároveň však se pokouší charakterizovat „exkomunistické prostředí“ jako celek, včetně jeho podílu či neúčasti na činnosti Charty 77. Nemohu posoudit, nakolik je tu Uhl zcela „spravedlivý“; zmíněná pasáž, představující asi polovinu rozsahu jeho odpovědi L. Kohoutovi, nicméně stojí celá za ocitování, neboť v ní jde o jednu ze základních otázek celé polemiky. Zní takto:
„Vůči Jirkovi Hájkovi je Honzův dopis velmi nespravedlivý a z tohoto hlediska je nepravdivý. Do Hájkovy osoby si Jan Tesař projektoval názory a postoje, které živoří na periferii Charty 77 a nejsou jí vlastní. Mnohem více jsou rozšířeny mezi tou částí exkomunistické opozice (Mlynářův velmi přesný termín), která se chartovního života nijak neúčastní a jejíž hlavní naděje (ale ne jediné) se upínají na 'krizi vedení', příchod osvícenějšího vedení, s nímž by bylo možno vést jednání o 'reintegraci' do struktur. Toto prostředí je programově politicky neakční, bezprogramové, nesebekritické, sektářské a sterilní. Jak napsal před pěti lety Egon Bondy, 'komunistická opozice neovlivňuje v této zemi nikoho pod pětatřicet let'. Po pěti letech, kdy se změnila v 'exkomunistickou', neovlivňuje nikoho pod čtyřicet let. Její šance byly zmařeny na přelomu let 1976–77, kdy z její více než půlmiliónové 'základny' se připojilo k Chartě 77 zprvu 130, později kolem dalších 150 lidí. Negativní vývoj tohoto prostředí musel nutně poznamenat i ty, kteří k Chartě 77 přistoupili nebo s ní volně spolupracují. Poznamenal také ty nejaktivnější, kteří se po celá léta snažili zachovávat historickou kontinuitu s Pražským jarem a v poslední době s tzv. eurokomunismem. Neboť oni především jsou odpovědni za rozklad a praktický zánik komunistické opozice v této zemi, za promrhání kapitálu, který v poválečných dějinách východní Evropy neměl obdoby. Poukaz na to, že státní moc reagovala v lednu 1977 na Chartu 77 neočekávaným způsobem, tuto odpovědnost nemůže snížit. Sektářské manýry a určitý esprit de corps (byť tělo odumřelo a duch už dávno vyprchal), jimiž jsou poznamenáni mnozí z těch signatářů Charty 77, kteří byli vyloučeni z KSČ, vyvolávají u ostatních signatářů dojem, jako by některé relikty stalinismu, které jsou sporadické a tu a tam vystrčí své růžky, byly chronickou nemocí celého exkomunistického prostředí. Dojem nesprávný a nebezpečný. Dojem, který dokáže vyvolat několik jednotlivců nebo i jeden člověk, nebo který je odrazem konzervativních postojů lidí stojících mimo Chartu 77. Snažím se už několik měsíců proti tomuto dojmu bojovat a poukazuji na to, jak exkomunistické prostředí se diferencuje (mj. na radikály, střed a umírněné). Intriky; pomluvy; fámy; 'aristokratické' projevy; brzdění klidného chodu Charty 77 (včetně vydávání dokumentů); nepodložené spekulace o rozporech v mocenském centru; vydávání Charty 77 za ideové dítě (nebo aspoň levobočka) obrodného procesu z r. 1968 a zároveň vydávání Pražského jara za duchovního otce tzv. eurokomunismu bez jakéhokoli náznaku sebekritiky za vývoj poměrů v této zemi; dále pak tendence k izolaci, ke konspiraci; odpor ke všem novým formám boje za lidská práva a všem snahám zavádět do činnosti některých signatářů Charty 77 organizační prvky, které by usnadnily vzájemnou komunikaci a informovanost a koordinovaly naši činnost (to bývá obvykle spojeno s tím, že na mluvčí se pohlíží nikoliv právě jako na mluvčí, ale na funkcionáře obdařené značnou pravomocí v systému byrokratického centralismu); projevy, které si jiní mohou vysvětlovat jako pokusy o hegemonii v Chartě 77; koncepce Charty 77, která toto ohnisko širokého hnutí za občanská práva redukuje na pouhý nástroj, jímž 'bývalí' občas připomínají současným držitelům státní moci, že tu jsou, že tu jsou stále, že mají zázemí a podporu a že tato jejich existence je politickou (rozuměj: mocenskou) alternativou k dnešnímu stavu; toto vše přece reálně existuje v Chartě, na jejím okraji i mimo ni (s působením na ni), a právě toto vše vytváří onen falešný dojem, proti němuž tolik vystupuji. A někdy stačí jeden člověk: jen si vzpomeň na sérii (dosud snad neukončenou) fám o mém údajném terorismu. Natropila v Chartě 77 nesmírné škody a poškodila právě prostředí exkomunistické, které bylo její živnou půdou. Dnes už je vše v pořádku, občas mi někdo s úsměvem sdělí, že se říká, že jsem se svými novopapuánskými přáteli zabil Schleyera nebo unesl Alda Mora. Snad se něco z toho přeneslo i na Honzu Tesaře a možná i Ty jsi nějaké takové fámě uvěřil: proč jinak bys spojoval postup, který Jan Tesař a jemu 'názorově blízcí' údajně doporučují Chartě 77, s příkladem atentátu na Heydricha?
Toto vše si uvědomuje jistě i Jan Tesař. A protože býval dlouhá léta v KSČ, cítí potřebu se z této exkomunistické opozice vydělit. Uznávám, že to nedělá šikovně. Ale lidé cítí jeho motivy (dokonce i Láďa Hejdánek, i když se ve svém dopise č. 5 vyjadřuje trochu jako špatný počítací stroj – ale o tom mu chci napsat zvlášť) a cítí také, že onen odpor k tomu všemu, co jsem popsal, vyjadřuje za ně. A proto se jeho dopis přepisuje a šíří. Je velmi nepříjemné, že Jiří Hájek nikdy neřekl, co buržoazní sdělovací prostředky při dalším přebírání jeho rozhovorů uvedly; nejde ani o to, že s uvedenými relikty stalinismu má společného jenom to, že občas naslouchá (a naslouchá každému, i mně, když se přeme o to, zda tento politický systém je či není zreformovatelný ve svých institucích) jejich nositelům; nejde ani o to, že po celou dobu svého 'mluvčování' byl skutečným a důstojným mluvčím Charty 77 (a ne politického prostředí, z něhož pochází) a že mimořádnou statečnost a obratnost (i vůči svým konzervativněji laděným přátelům) projevoval právě mezi smrtí Jana Patočky a famózním 21. zářím 1977, kdy – jak píšeš – spory 'snad již moudře vyřešila' diskuse, uzavřená sdělením Charty 77. Spíše jde o to, že Jan Tesař nepřípustně stírá onu širokou škálu diferencovaných postojů, existující především v samotném exkomunistickém prostředí a mezi jeho nejaktivnějšími protagonisty.“2Citoval jsem ze samizdatových materiálů, které se mi průběžně dostávaly do rukou a jež jsem archivoval. Po založení Čs. dokumentačního střediska nezávislé literatury se staly součástí jeho sbírek, kde jsou dosud uloženy. (Pozn. autora z prosince 1993.)
***
Své „Odpovědi kritikům“ věnoval Jan Tesař celé dubnové „zvláštní číslo 3“ svých textů, které nazval Místo Dialogů a které ve formě občasníku připravuje pro své přátele jako podklad k diskusím a k výměně názorů. Tato odpověď, adresovaná v první části L. Kohoutovi a v druhé L. Hejdánkovi, představuje takřka 13 stran normalizovaného strojopisného textu. Z čistě technických důvodů musím opomenout tu část, jež se zabývá rokem 1968, kritikou Dubčekova vedení i Dubčekova postupu osobně v roce 1968, při čemž vřele ocenil, že „prof. Hájek našel cestu k Chartě, což – podle Tesaře – pro někdejší představitele dubčekovského vedení není pravidlem“. (Doufám však, že se najde místo ke zveřejnění těchto Tesařových tezí, snad v nějakém sborníku, který si vytkne za úkol shrnout názory na rok 1968 v retrospektivě deseti let.)
Jádrem odpovědi L. Hejdánkovi je polemika s tezí, kterou jsem v předcházejícím referátě necitoval, protože se mi v řetězu Hejdánkovy argumentace nezdála být klíčová či podstatná. Tesařovi ovšem poskytla východisko nejen k polemice, ale k širší úvaze o povaze takzvané socialistické zákonnosti a k cennému pokusu o srovnání „zákonnosti“ ve dvou typech totalitarismu, které charakterizuje jako totalitarismus bolševický a totalitarismus fašistického, nacistického typu. Dejme nyní slovo Tesařovi:
„Jádrem Hejdánkova dopisu je jedna věta: 'Čs. zákony ve své většině nejsou špatné'. To je pak doplněno argumentací, že jde o jejich dodržování. Nuže, tvrdím: čs. právní řád ve svém celku je špatný. Z tohoto stanoviska naprosto neplyne, že ten, kdo je zastává, zároveň vyzývá, aby byly zákony vědomě porušovány. Konstatuji, že to nečiním. Mé závěry směřují zcela jinam...
Spor uvedených dvou tezí je možno interpretovat ve třech aktuálních rovinách: 1) politické, 2) juristické, 3) historicko-filozofické (proč je odděluji, vyplyne z dalšího).
Ad 1: Své tvrzení, že čs. zákony 'špatné' – používám Hejdánkova termínu – jsou, opírám o parafrázi – kvůli stručnosti ne citát – autoritativního výroku předsedy vlády ve sněmovně. Řekl totiž, že náš právní řád v celku i v každé jednotlivé normě je a musí ještě více být nástrojem politiky strany. Podtrhuji, co se mi zdá právě tak špatné jako pravdivé. Tvrdí-li kdo opak, samozřejmě mu jeho názor neberu. Konstatuji jen, že buď nemá parafrázovaný výrok za pravdivý, anebo takový stav za špatný. Ten, kdo zastává stanovisko první, je pro mne politicky velice naivní, a ten, kdo stanovisko druhé, se svými politickými představami od představ mých naprosto rozchází. Zásadní výhrady k právnímu řádu má i Akční program KSČ z jara 1968, a od té doby se k lepšímu změnilo jen postavení Slovenska, k horšímu mnoho; kdo tedy tvrdí opak, vrací se před Akční program. Takže bych nemohl za svého představitele či mluvčího považovat ani jednoho, ani druhého. Takový je přímočarý logický závěr a tertium non datur. (...)
Ad 2: Spor o 'špatnosti' či nikoli špatnosti zákonů možno vést mimo spor dvou politických stanovisek; proto toto hledisko odděluji. Naše zákony (ve svém celku a vzájemné konfrontaci) jsou špatné i z čistě úzce juristického hlediska. Jako negativní příklady dokonce vešly do právně teoretických studií. Jako špatné byly hodnoceny i čs. právními vědci na jaře 1968.
Čs. zákony jsou (ve svém celku) špatné zejména proto, že:
a) nelze podle nich – bezvýhradně podle nich – jednat v žádné oblasti společenského života, zejména ne v hospodářství,
b) při vzájemné konfrontaci jsou jednotlivé čs. zákony v jinde nezvyklé míře protikladné.
Ad 3: Spor dvou tezí lze vést též v rovině historickofilozofické, jako úsilí o pochopení podstaty totalitního zřízení. 'Špatné' zákony (z hlediska sub dvě špatné) jsou charakteristickým znakem totalitního zřízení typu bolševického, či – obecněji řečeno – 'levicového'. To je jedna z výrazných odlišností od totalitarismu typu fašistického, nacistického, pochopitelně v konsolidovaných fázích. Souvisí s ideovou stylizací toho a onoho typu. V totalitarismu typu bolševického bývá zpravidla jednak více utopie arivismu, a tím rozrušení daného stavu, jednak také svérázné pojetí humanismu a demokracie. Totalitarismus fašistického typu je jednak méně utopický a rozrušující, jednak přiznaně a proklamovaně antihumánní a antidemokratický. Pro právní praxi z toho vyplývá, že fašistický stát se může ke všemu přihlásit a je také schopen vše právně zvládnout. Proto má přesná pravidla pro vše, až po povolování mučení, a nade vším pak stojí 'führerprinzip' jako ultima ratio. Bolševický stát v konsolidované fázi má obrovské problémy jednak s překlenutím rozporu mezi skutečností a snem, jednak se zakrýváním svého mocenského mechanismu; odtud kulty a dekultace, obětní berani, Slánského mlýny atd., atd. Špatná zákonnost a právní nihilismus je permanentní rys zřízení. Rozdíl mezi oběma typy totalitarismu jeví se pak jako antinomie mezi 'státem pořádku' a jeho opakem.
Uvítal bych, kdyby se přihlásili i další kolegové k diskusi o uvedených třech artikulech. Zejména by bylo velmi závažné a aktuální pokusit se nejen teoreticky o analýzu legislativního a celého justičního mechanismu čs. diktatury a jejího propojení s politickou mocí.
Aniž bych takové diskusi předbíhal, chci poukázat na některé velmi závažné rysy v celkovém stavu společnosti a v podmínkách pro politickou opozici, které s uvedenými okolnostmi souvisejí. Charta, resp. její mluvčí často poukazují na potřebu sladit přijaté mezinárodní pakty s dřívějšími zákonnými normami. To je však jen malý příklad stavu, jaký existuje i v mnoha jiných ohledech, a na celé věci je nejcharakterističtější, jak státní vedení snadno přijalo mezinárodní závazky, když to z mezinárodních a propagandistických důvodů potřebovalo. Zračí se v tom přístup k právu a zákonným normám jako k dokumentům propagandistickým, a to je velice charakteristické, stejně jako nejhrubší účelovost v přístupu k tvorbě právních norem i k jejich výkladu (viz tu např. ústavní doplněk z r. 1975, politické procesy atd.). To jsou všechno důsledky toho pojetí, ve kterém je právo jenom nástrojem politiky vedoucí strany. Postantická evropská civilizace je ovšem založena zcela opačně, totiž na právu jako limitaci moci vládce, a takovéto pojetí musíme mezi našimi lidmi rehabilitovat, jestli se chceme aspoň duchovně částí té civilizace zase stát. A to udělat můžeme, je to na nás.
V naší společnosti existuje stav takřka všeobecné nezákonnosti. Téměř každý občan je samotným chodem každodenního života nucen stále překračovat nějaký zákon, nařízení, bewilligung. Základní příčina jsou zákony ve svém celku špatné z hlediska sub dvě, odst. a) i b), a konečný důsledek je všeobecný a kritický pokles právního vědomí celé společnosti. Čas od času i sám generální prokurátor konstatuje, jak upadla mezi našimi občany úcta k zákonům. Takřka docela se ztratil morální odsudek, jímž dříve celá společnost doprovázela právní postih za překročení zákona. Hodnoty jsou docela převráceny, zejména u mladých lidí. Celou tuto situaci dobře cítí i 'muž z ulice', poněvadž se s ní na každém kroku setkává. Setkává se běžně s tímto stavem, a jaksi exoticky potom s opozičními intelektuály, kteří tvrdí, že naše zákony nejsou špatné. Jaký div, že je a jejich působení pak považuje za další absurditu v absurdním světě, v němž musí žít.
Dále: Jsem přesvědčen (argument uvést nemohu, výzkum veřejného mínění je u nás v nemilosti), že stav, jak ho v předchozím odstavci charakterizuji, obecný právní nihilismus, považuje až kupodivu mnoho 'prostých lidí' za mravně defektní. I kdybychom nedokázali nic víc než konstatovat daný stav, mělo by to vedle své absolutní hodnoty, jakou má vždycky pravda, i svou zvláštní hodnotu, která by možná převyšovala přednosti, které plynou z toho, že se neříká celá pravda v zájmu politického taktizování.
Pokračujme však dále: Nástrojem diktatury, která nám vládne, je právní řád, avšak neméně i neřád. Zákony 'špatné' z hlediska sub jedna, ale zejména dvě, umožňují, že skoro každý, kdo se nějak exponuje, může být v potřebnou dobu pro něco zavřen a že celé významné sociální skupiny jsou tím lacino udržovány v závislosti a naprosté povolnosti vůči politické moci. Jde tu zejména o manažery, technickou inteligenci, ale také o každého v jakékoli vedoucí funkci. V tom je pak také jedna z příčin stagnace rozsáhlých oblastí společenského života. Myslím, že v komplexu všech ostatních příčin právě tato rozdílnost mezi totalitou typu fašistického a bolševického zapříčiňuje, že totalitní diktatury fašistického typu jsou ve srovnání s bolševickými technologicky a ekonomicky progresivnější. Nenadsadíme, budeme-li považovat nedostatek právních norem, jejich nekvalifikovanost a vzájemnou rozpornost za významný předpoklad fungování diktatury daného typu, a překonávání stavu právní zvůle tedy pak také za překonávání totálnosti diktatury.
Rozdíl v právním stavu mezi fašistickými a bolševickými diktaturami má za následek odlišné podmínky pro činnost politické opozice, která se objevuje ve fázi počínajícího rozkladu totalitarismu obého typu. Opozice v diktaturách fašistického typu má velkou výhodu v tom, že tamní diktatura neovládá ekonomický život společnosti v takovém rozsahu jako zřízení bolševické. Opozice má ekonomické možnosti, a může být proto širší. Ale proti tomu stojí zase veliká nevýhoda v právním stavu: Fašistický stát je vždycky 'rechtsstaat' a vztahy ve společnosti přísně kodifikuje. Opozice se může prosadit jedině ve výslovném a zřetelném konfliktu s daným právním stavem, což pak vede jednak k její zesílené inklinaci k podzemí a násilí, jednak (proto, ale i beztak) k silnějším represím, jimž je vystavena ve srovnání s opozicí v pozdních fázích bolševických. Opozice v bolševických zemích má právní postavení mnohem snazší, protože situace právního neřádu (která je nástrojem diktatury) je výhodou i pro ni: v džungli nekodifikovaných vztahů a protiřečících si norem dá se nalézt jakýsi prostor pro její legalitu, a navíc, protože režim tohoto typu chápe zákony propagandisticky a ve své propagandě se dovolává humanistických a demokratických principů, může opozice vystupovat jako síla nejen zcela legální, nýbrž, zachce-li se jí, též jako zcela legitimní.
Plyne z toho pochopitelná snaha diktatur zmocnit se onoho území nikoho v džungli a kodifikovat si je pro sebe ('vedoucí role' a jiné změny ve východoevropských ústavách), jakož i nutnost opozice stále bojovat a rozšiřovat, zlepšovat legalitu vlastního postavení a činnosti. Dokáže-li si opozice 'své' území uhájit, nemá zapotřebí 'stavět se mimo zákon'. Musí však pamatovat, že ji protivník z tohoto území nikoho bude chtít vytlačit a že si dokonce přeje, aby je opustila a uchýlila se pod zem. Nechce-li opozice vyjít tomuto protivníkovu přání vstříc, musí ustavičně svádět o svou legalitu zápas. Střetnutí bude probíhat na samé mezi legality a jeho podstatou musí být naléhání, nepřestajný tlak opozice na tuto mez, její zatlačování ve vlastní prospěch, a to v co možno nejširším prostoru, v co možno nejrůznějších oblastech společenského života.
L. Hejdánek mi vytýká, že ve dvoustránkovém dopise prof. Hájkovi nevytyčuji žádný program. Třebaže je to výtka kuriózní, mohu si dovolit ji přijmout a takový program tu zformuluji, třebaže s dvojí výhradou: 1. že pod pojmem 'program' si nebudeme představovat nějaký ideologický dokument, nýbrž zcela konkrétně vyslovení souvislého názoru o tom, co je třeba a možné podnikat hned v tuto chvíli, ale s perspektivou dalekosáhlou, a 2. že to v tomto pojednání učiním pouze pro užší oblast možné společenské aktivity, o níž je tu řeč: Je třeba vycházet z reálného politického zřízení a 'stavu socialistické zákonnosti', jak jsem je tu v největší zkratce uvedl, alespoň pokud se dr. Hejdánkovi nepodaří vyvrátit mé artikuly.
Prvním všeobecným závěrem je, že pouhé výzvy k dodržování zákonů jsou čistě platonické a neřeší vůbec nic. Na druhé straně je zřejmé, že stav nedostatečné, nedořešené zákonnosti a existence četných vzájemně si protiřečících norem v nejrůznějších oblastech života je významným zdrojem moci diktatury a dává jí také prostor k manévrování. Překonání stavu nedostatečné zákonnosti může být za této situace (a za samozřejmé existence určitých nezbytných podmínek, které však musím nechat stranou) možnou cestou k postupnému překonávání totalitní diktatury a k vytváření občanské společnosti. To však může postupně nastávat jedině v důsledku pozitivního tlaku politické opozice, a nenastane, jestliže ta se tohoto úkolu nezhostí. A proto můj 'programový' závěr pro tuto oblast: je třeba rozvíjet konstruktivní úsilí a od solidarizačních akcí ve prospěch obětí justiční zvůle (ovšemže polemicky navazuji na Hejdánkovu pasáž o bezradných lidech, žádajících si pomoci) postupně a podle sil přecházet k podnětům k legislativním úpravám, ale také dokázat vyvíjet pozitivní tlak k realizaci takových úprav. To je cesta, která je ovšem nesmírně náročná, avšak v mnohaleté perspektivě jediná reálná. Tomu, kdo namítá, že je nad naše síly, odpovídám, že možná souhlasím, avšak že v tom případě je třeba námitku domyslet do konce a říci, že celá historická situace překonání totalitní diktatury je nad naše síly. Alternativou pro pozitivní přístup opozice ke společenským problémům, jehož konkrétní aplikaci v jediné dílčí oblasti zde navrhuji, je prázdné žvanění, a to může mít dvě základní formy: jednu konzervativní, která tvrdí, že naše zákony nejsou špatné, a (teoreticky) druhou 'revoluční', která by je třeba chtěla smést. Obojí je jen zbožné přání.“
***
Od polemiky, již jsem se tu snažil v hlavních rysech reprodukovat, uplynulo více než půl roku. S potěšením mohu konstatovat, že mé rozhodné oponování názoru, jako by se projevovaly uvnitř Charty rozkladné tendence, má naděje i přesvědčení, že Charta není skleníková květinka, že má hluboké kořeny se stále novými výhonky, se potvrzuje spíše než názory opačné a k dalším možnostem vývoje Charty pesimistické. Aktivita nově vzniklého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který lze považovat za legitimní dítě Charty 77, dokonale propracovaný „vězeňský“ dokument Charty (č. 16), pokračování v dosavadních paralelních občanských iniciativách, úvahy a přípravy k vytváření dalších „samoobslužných“ institucí, závažný dokument Charty (č. 18) z 12. srpna 1978, výrazně politické stanovisko, že „pobyt vojsk jednoho státu na území státu druhého v mírové době rozhodně nepatří k jevům uznávaným za normální“, které je v plném souladu se Závěrečným aktem z Helsinek, a začátek konkrétní snahy o spolupráci mezi československým a polským hnutím za občanská a lidská práva jsou jevy povzbuzující k optimismu.
Za nejzávažnější pak považuji zesilující trend v Chartě 77 směřující k protržení kruhu izolace, jímž se ji režim pokouší obklopit. Rozumím-li tomu dobře, jde o vykročení směrem k široké občanské veřejnosti tím, že by její dokumenty byly adresovány nejen úřadům, ale současně, možná i především, všem spoluobčanům; a hlavně, že by se aktivita Charty zaměřovala na ty oblasti a úseky života společnosti, kde jde o řešení naléhavých zájmů širokých vrstev. Množící se diskuse a návrhy v tomto směru uvnitř Charty svědčí o tom, že se možná připravuje nejzávažnější změna v dosavadní činnosti a aktivitě Charty 77. Ale to je už námět pro příští komentář, k němuž snad bude vhodnější doba za několik měsíců.3V tomto typu komentářů k aktuální situaci v Chartě 77 jsem už nepokračoval, neboť jsem dal přednost komplexnějšímu typu informací o jejím vývoji. (Pozn. autora z prosince 1993.)
PREČAN, Vilém: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973–1993. Uspořádal Milan Drápala. Brno: Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s. 195–205.
Odkazy
| 1. | Kniha Charty. Hlasy z domova 1976–1977. K vydání připravil a úvod napsal V. Prečan. Köln: Index, 1978. Pokračování nevyšlo v předpokládané podobě, nýbrž jako tematický svazek Křesťané a Charta 77. Dokumentace vydaný opět v Indexu ve spolupráci s Opus bonum, a to až v roce 1980. |
| 2. | Citoval jsem ze samizdatových materiálů, které se mi průběžně dostávaly do rukou a jež jsem archivoval. Po založení Čs. dokumentačního střediska nezávislé literatury se staly součástí jeho sbírek, kde jsou dosud uloženy. (Pozn. autora z prosince 1993.) |
| 3. | V tomto typu komentářů k aktuální situaci v Chartě 77 jsem už nepokračoval, neboť jsem dal přednost komplexnějšímu typu informací o jejím vývoji. (Pozn. autora z prosince 1993.) |
