Úvodní slovo na mezinárodní konferenci „Charta 77 – Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci, 1977–1989“

Vilém Prečan

Následující projev byl přednesen 22. března 2007 v Praze na mezinárodní konferenci o Chartě 77, kterou uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Příspěvěk V. Prečana v rámci panelu „Charta 77 jako předmět vědeckého výzkumu“ naleznete zde.

Vážené dámy, vážení pánové, kolegyně a kolegové, přátelé!

Zájem o tuto konferenci, projevený velkou účastí na včerejším úvodním panelu i při zahájení dnešního rokování, mě velmi potěšil. Děkuji Vám jménem všech spolupořadatelů, také za Československé dokumentační středisko i za sebe osobně, že jste přišli v tak velkém počtu. Ačkoli jsme vzdáleni od vlastního data 30. výročí vstupu Charty 77 do života dva a půl měsíce, zájem oni neutuchá. Nechci to zakřiknout, ale jako bychom byli vskutku svědky velkého návratu Charty 77 na českou politickou a duchovní scénu jako významného faktoru společenského diskursu jak o nedávné minulosti, tak o současnosti.

Už při přípravách této konference vše napovídalo tomu, že Charta 77 zakotvila v paměti české společnosti hlouběji, než si mysleli skeptičtí svědci kontroverzí, nezájmu nebo i odmítání ještě před pěti lety. Charta 77 je akceptována stále většími segmenty české společnosti jako součást tradice, na kterou lze být hrdý. Vrací se do současnosti tím živěji, oč plastičtěji jsou zobrazovány osudy lidí Charty, oč je společenské vědomí citlivější na ztráty, které všechny minulé i současné generace utrpěly za čtyřicet let komunistického panství, čím jsou současníci schopnější uvědomit si miliony soukromých selhání a soukromých kapitulací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a ocenit ta minulá vzepětí, jež byla víc než krátkodechý protest, po němž následovala hluboká letargie.

Znovu přichází ke slovu morální a politický odkaz Charty. V společenském diskurzu, který provází 30. výročí vzniku Charty 77, bylo z jejího ideového dědictví připomenuto i to, čím oslovovala mezinárodní veřejnost v 70. a 80. letech: úvahy o hledání východisek z krize západní civilizace. Ty byly takřka zapomenuty v časech jednostranného zaměření na obnovu kapitalismu v Česku, kdy ideové dědictví disentu nebylo v módě, ačkoli právě antitotalitní disent byl jedním z nejdůležitějších konstitučních faktorů polistopadové československé demokracie.

Dnes už existuje shoda, že Jan Patočka přesně vystihl jádro věcí, když v poslední stati napsané krátce před smrtí konstatoval a předpověděl, že od Charty možno očekávat, že „v náš život vstoupí nová ideová orientace“ – na základní lidská práva, na morální element v životě politickém i soukromém. Vynoření Charty 77 na politickém horizontu československého dění bezesporu vyznačilo základní předěl ve vývoji země za celé období od února 1948. Princip nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti lidských a občanských práv, které si dala Charta do štítu, byl ve své podstatě protipólem komunistické doktríny o třídním boji, diktatuře proletariátu a vedoucí úloze komunistické strany. Chartou započala, přicházejíc na „holubičích nožkách“, epocha politiky směřující k obnově občanské společnosti, demokracie a právního řádu založeného a zákonnosti vycházející z bezvýhradného uznání lidských a občanských práv. Aktivity Charty 77 realizující princip spoluodpovědnosti občana za obecné poměry představovaly svéráznou morální revoluci: vyznačily počátek všeobecné občanské emancipace.

Tak jako byla Charta po třináct let své existence činitelem nepřetržitě vykonávaného průzkumu o možnostech a limitech občanských aktivit v tehdejším Československu, tak může být zkoumání historie Charty sondou do hlubšího poznání celého úseku dějin. Příběh Charty je mimořádně komplexní a má mnoho rovin a dimenzí – dílčích „příběhu“ o tom, čím vším Charta byla a čím se za svého předlistopadového působení stala.

Příběh Charty je tak příběhem činu, který se zrodil z pohnutek morálních a stal se činem politickým; příběhem občanské iniciativy, která nechtěla svrhnout režim, jen jej vzít za slovo, ale stala se nejradikálnější možnou výzvou tomuto režimu. Vypovídá o vytváření ohnisek a ostrůvků občanské společnosti, která byla největší nadějí v zápase s komunistickým totalitarismem, o vytváření nezávislého prostoru pro diskusi o politických otázkách doby i pro další občanské aktivity všeho druhu.

Je příběhem životnosti odkazu filozofa, který dokázal pojmenovat přelomový význam nové ideové orientace, která Chartou vstoupila do života společnosti, připomenout, že „lidé dnes zase vědí“, že existují věci, pro které stojí za to trpět i žít, a také se zastat „mladých zpěváčků“ (Plastic People of the Universe a DG 307), třebaže jejich hudba nebyla a nemohla být hudbou jeho srdce.

Je příběhem společenství, které se zformovalo v prvních devíti měsících roku 1977 a které po celou dobu své existence v proměnách, jimiž Charta 77 prošla, nepřestalo zpytovat sebe sama, opakovaně se tázalo po smyslu svého usilování a často v bolestných konfliktech hledalo cestu k naplnění cílů, které si předsevzalo.

Je také příběhem mladých lidí, kteří se nechtěli přizpůsobit reálně-socialistickému konzumnímu způsobu života a přihlásili se k Chartě, byť právě oni byli pro režimní represi nejsnadnějším terčem.

Příběh Charty 77 lze také nahlížet a zkoumat jako příběh o mezinárodní solidaritě a spolupráci skrze železnou oponu a uvnitř sovětské mocenské sféry i jako příběh účinné spolupráce mezi domovem a exilem, jaká byla v dřívějších desetiletích nemyslitelná.

Je příběhem lidí, kteří mluvili jen za sebe, nechtěli nikoho reprezentovat, a přece se stali pro svobodný svět symbolem toho nejlepšího, co se z Československa ozývalo. A tedy také příběhem o návratu Československa na politickou mapu Evropy jako země, která nejen trpí útlakem zvnějšku i uvnitř, kde však žijí také lidé, kteří usilují o svobodu a práva pro všechny a jsou připraveni přinášet oběti při plnění takto chápané občanské povinnosti.

Příběh Charty je příběhem struktury, která se v posledních dvou letech své předlistopadové existence takřka rozplynula v řadě nových občanských, opozičních a povýtce politických iniciativ, jimž chartisté pomáhali na svět. Nejmarkantněji v případě Hnutí za občanskou svobodu a manifestu Demokracii pro všechny.

Charta byla také příběhem formování politické elity, která byla s to splnit v rozhodující chvíli dějinný úkol: reprezentovat sebeosvobozující vzepětí občanů a postavit se do čela politického převratu, sjednotit síly po desetiletí aktivního disentu se všemi, kdo se do hnutí odporu proti totalitarismu zapojili v průběhu roku 1989 nebo až v okamžiku, kdy se režim zhroutil.

Hmatatelně po sobě Charta 77 zanechala jen své texty zvané „dokumenty“. Prezentovala se svým úvodním prohlášením podepsaných všemi signatáři a svými dokumenty podepsanými jejími mluvčími, které v jejím životě a působení zaujímaly mimořádné místo. Tematická paleta těchto textů, za jejichž autenticitu mluvčí ručili, byla velmi široká a zahrnovala všechny oblasti agendy Charty 77. Charta v nich informovala o smyslu své existence, o svých cílech a záměrech. Zabývala se tu jak jednotlivými případy porušování lidských a občanských práv, tak celými oblastmi života či zájmů společnosti, na něž chtěla obrátit pozornost a s nimiž se obracela na nejvyšší politická místa státu. Tato monitorující činnost Charty 77 osvětlovala a prosvětlovala prakticky všechny sféry života v Československu – sociální (mj. hospodářské zákonodárství a situaci odborů), ekonomickou a kulturní, justici, školství, stav životního prostředí, zdravotnictví, vězeňství, praxi úřadů omezující svobodné cestování občanů do ciziny, formy a metody diskriminace občanů v zaměstnání a v povolání, postavení menšin a církví, situaci na poli náboženských práv. Byly to často jediné necenzurované, na režimní mašinérii nezávislé informace o stavu země. Takto Charta 77 posoudila prizmatem obou mezinárodních paktů o lidských, občanských, hospodářských, sociálních a kulturních právech rovněž celé československé zákonodárství; detailně dokumentovala, které československé zákony odporovaly mezinárodním závazkům ČSSR, a předkládala návrhy na řešení. Charty 77 velmi pozorně sledovala helsinský proces, při příležitosti následných schůzek KBSE i v jejich jednotlivých fázích předkládala představitelům státu návrhy, jak by mohlo Československo aktivně přispět k realizaci dohodnutých záměrů, a následné schůzky informovala o neplnění závazků vyplývajících ze Závěrečného aktu a dalších dokumentů KBSE v Československu.

Charta se už v prvních deseti letech své existence vyjádřila ve svých dokumentech k mnoha eminentně politickým otázkám: počínaje rokem 1978 uveřejňovala takřka každoročně stanovisko k vojenské intervenci roku 1968 s požadavkem odvolat sovětská vojska z Československa a později i s dalšími politickými požadavky; opakovaně se zabývala situací v Polsku a uveřejnila nejedno otevřené a statečné prohlášení, například apel na prezidenta a další představitele ČSSR z prosince 1980, který jinými slovy, ale nedvojsmyslně říkal: „Ruce pryč od Polska!“

Způsob příprav těchto textů – dokumentů Charty – se postupně měnil. V dokumentu z října 1978 byla vyjádřena intence napříště nepředkládat ucelené a hotové závěry týkající se občanských, politických, sociálních, hospodářských a kulturních práv, ale podklady pro kritické diskuse o aktuálních otázkách všech těchto témat. Do přípravy těchto podkladů k diskusím se zapojoval také stále širší okruh odborníků, často i z oficiálních struktur, třebaže zůstávali v nezbytné anonymitě.

S tím, jak se rozšiřovaly její mezinárodní kontakty a působení vně i uvnitř sovětské mocenské sféry, rostl počet „dokumentů“, jimiž Charta 77 komunikovala se zahraničními či mezinárodními institucemi, fóry, občanskými iniciativami a seskupeními nebo jednotlivými osobnostmi, a také o této komunikaci informovala domácí veřejnost.

Ať byl přímým adresátem dokumentů Charty 77 kdokoli, Charta 77 a s ní spolupracující zázemí vyvíjely od samého počátku maximální úsilí o zveřejnění a rozšíření dokumentů v domácí veřejnosti. O tom svědčí rozsáhlé sbírky samizdatu. Je jen málo dokumentů Charty, které by nebyly šířeny jako jednotlivé strojopisné opisy, a to i v éře samizdatového periodika Informace o Chartě 77, které dokumenty Charty 77 a Sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných zveřejňovaly systematicky a v úplnosti. Tím se Charta přičinila o vytváření nezávislé veřejnosti, veřejného prostoru, který byl protipólem pseudoveřejnosti ovládané a manipulované mocenskými a mediálními prostředky režimu.

Čeká nás kritická bilance toho, co o Chartě 77 a jejich dimenzích víme, informace o nových pohledech, s nimiž se tu seznámíme, a také debata o tom, jakými cestami by se měl ubírat další vědecký výzkum tak či onak s Chartou související. Historik i politický vědec je povahou své profese vázán povinnosti zachovat si od předmětu svého zkoumání kritický odstup. Také k Chartě smí přistoupit nanejvýš s kritickou sympatií, jakou se vyznačoval vztah k předmětu zkoumání nezapomenutelného Gordona Skillinga, autora monografie o prvních třech letech Charty 77, jíž započalo – v roce 1981 – vědecké studium o fenoménu, který je tématem naší konference. Tolik k meritu věci.

Chtěl bych na samém začátku jednání připomenout jednu významnou okolnost. Přípravy této konference a jejího rozmanitého doprovodného programu nesli na svých bedrech především mladí vědci a organizátoři a akademická mládež. Pro většinu z nich to byl konferenční debut. Pořádně se při tom zapotili. Za program, který máme před sebou, i za to, kolik nás dali dohromady k účasti, bych jim rád poděkoval už teď na začátku.

Všechny Vás srdečně vítám a přeji našemu rokování úspěch. Tedy vzhůru do práce!

DEVÁTÁ, Markéta – SUK, Jiří – TŮMA, Oldřich (eds.): Charta 77. Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci. 1977–1989. Sborník z konference k 30. výročí Charty 77. Praha, 21.–23. března 2007. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 11–15.