Nové prameny a budoucí projekty

Vilém Prečan

Příspěvek přednesený na mezinárodní konferenci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR „Charta 77 – Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci, 1977–1989“ v březnu 2007 v Praze v rámci panelu „Charta 77 jako předmět vědeckého výzkumu“. Úvodní slovo V. Prečana z této konference naleznete zde.

Téma „Charta 77 jako osobní prožitek“, jemuž jsem chtěl věnovat svůj příspěvek, bylo tu z několika úhlů pohledu probráno natolik, že se mohu o věci jen krátce zmínit úvodem a věnovat vyhrazený čas pojednání o tom, o čem tu ještě řeč nebyla.

Už včera tu zazněla slova, že kdokoli co řekne o Chartě 77, vypovídá tím v jistém smyslu také o sobě. Sám jsem už několikrát při různých příležitostech vysvětlil, že každý má svou vlastní Chartu. Týká se to těch, kteří ji podepsali a stala se nadlouho jejich údělem, i těch, které oslovila skrze železnou oponu či přes hranice některého z „bratrských států“ sovětského bloku. Ale také těch, jimž Charta promluvila do svědomí (aniž to její iniciátoři zamýšleli), nenašli však odvahu se k ní veřejně přihlásit a pak začasté hledali všechny důvody, jimiž mohla být Charta označena za chybný krok. Poznamenala i ty, kteří proti svému lepšímu přesvědčení podlehli tlaku moci a v režimem organizované kampani hodili kamenem po ní, nebo dokonce po někom ze svých přátel-signatářů.

Každý historik ví, jak je obtížné pochopit dobu, kterou neprožil, a jak velkou přípravnou práci musí vykonat, aby se s tímto handicapem – nedostatkem osobního prožitku vyrovnal. Ale snad stejně obtížné je pro historika dostát požadavkům kritické historiografie, když zkoumá dobu, kterou zažil. Ostatně ze zkušenosti z práce s pamětníky – očitými svědky událostí ví, jak je obtížné jim vysvětlit, že jejich paměť o minulosti je jen dílčím, individuálním výsekem minulé skutečnosti. A nyní je sám oním pamětníkem, který zarytě trvá na své osobní pravdě o minulosti, a musí si znovu a znovu připomínat, že jeho vlastní prožitek a historická paměť jsou dvousečnou zbraní: velkou výhodou i handicapem, protože ho mohou svést na scestí.

Když jsem včera poslouchal referát Jaroslava Cuhry a po něm dnes další, o víc než o generaci mladší kolegy, uvědomil jsem si, jak je důležité, abychom pořádali diskuse a vytvářeli týmy nejen mezioborové, ale také mezigenerační. Paradoxně mi však připomněl referát polského kolegy, že odstup, který má mladší generace od událostí, nemusí být ještě předností a že politická nebo ideologická předpojatost je pro hledání pravdy o minulosti zhoubná vždycky. Nepochopím, jak mohl polský kolega včera mluvit o spolupráci československých a polských disidentů a ani jednou nevypustit z úst jméno Adama Michnika. Bezpochyby tomu tak bylo z důvodů, jež se netýkají minulosti, o níž je řeč, ale současného společenského diskurzu v Polsku, kde je hlas tohoto polského intelektuála v určitých kruzích nerad slyšen.

Západní diplomacie a počátky Charty 77

Tolik o Chartě jako osobním prožitku a o dilematech, jimiž je vystaven historik-pamětník. Nyní bych se rád poněkud šíře dotkl tematické oblasti, k jejímuž zkoumání jsme měli zatím takřka výhradně jen tištěné prameny (dobový zahraniční tisk, bulletiny ministerstev zahraničních věcí, parlamentní tisky apod.) a kde se právě nyní – po překročení závazné lhůty 30 let (v USA a Velké Británii může být podle tamějších zákonů tato lhůta dokonce zkrácena) – historikovi otevírá dosud neprozkoumané bohatství archivů západní diplomacie ke studiu Charty 77 a disentu. Budeme se tak moci stále obsáhleji seznamovat s poznatky, které získali o disentu západní diplomaté působící v tehdejším Československu, a hlouběji studovat „učební proces“, jímž procházela západní diplomacie tváří v tvář novému faktoru nejen vnitřní politiky komunistických zemí, ale evropské politiky vůbec.

V tomto ohledu se s Vámi mohu podělit o první vlastní poznatky na tomto poli. Díky laskavé intervenci německého a francouzského velvyslance v Praze, kterou na francouzské straně zprostředkoval tehdejší ředitel CEFRES profesor Christian Lequesne, jsem měl možnost prostudovat na jaře 2006 v archivech německého a francouzského ministerstva zahraničí – ještě před uplynutím třicetileté lhůty – spisy západoněmeckého a francouzského velvyslanectví v Praze i zahraničních ministerstev obou států k tématu Charta 77 od ledna 1977 do jara 1978.

Čas, který mám k dispozici, umožňuje uvést jen základní údaje a dílčí postřehy. Jsou nicméně velmi zajímavé a přínosné. Zejména německý materiál, velmi rozsáhlý a různorodý, ukazuje, že se nám tu dostává do rukou významný pomocný pramen k analýze vývoje Charty 77 samotné. Dosud měl historik k dispozici vedle vlastních textů Charty a dobové samizdatové publicistiky už jen údaje ze zlomku dochované osobní korespondence a z dobových či memoárových svědectví současníků, ne vždy spolehlivých; k tomu přibývají postupně zpřístupňované prameny o Chartě 77 pocházející z činnosti komunistických tajných služeb, Státní bezpečnosti a tzv. rozvědek. Nyní bude historik dostávat do rukou rok za rokem (jak se budou zpřístupňovat 30 let staré fondy) diplomatickou korespondenci zastupitelských úřadů a písemnosti zahraničních ministerstev s analytickými postřehy o Chartě 77, o disentu a opozici z pera lidí, kteří ji posuzovali takřka den ode dne – se sympatií, nicméně kriticky, co nejvěcněji a s potřebným odstupem, jak to odpovídalo jejich profesní povinnosti. Dostane do rukou informace získané v rozhovorech s partnery diplomatů z řad disidentů, z analýzy tisku hostitelské země, od kolegů z dalších velvyslanectví či z mezinárodních institucí. A také konkrétní údaje o rozsahu styků západních diplomatů v Praze se signatáři Charty 77 a dalšími disidenty i o dilematech těchto styků.

V dokumentaci západních velvyslanectví akreditovaných v Praze se lze dovědět také o existenci dvou fór pro výměnu informací a sjednocování stanovisek, která si vytvořili západní diplomaté v Praze. Byla to takzvaná devítka velvyslanců států Evropského společenství a takzvaný Pražský klub, v němž se scházeli – obvykle k společnému obědu – velvyslanečtí radové těchto jedenácti velvyslanectví: USA, Velké Británie, Francie, Rakouska, Belgie, Spolkové republiky Německo, Itálie, Nizozemska, Norska, Švédska, Švýcarska (v klubu nebylo zastoupeno Dánko, Finsko, Portugalsko, Španělsko). Spolupráce devítky byla intenzivnější, také vzhledem k vazbám v Evropském společenství. Prošla vývojem až například ke společnému postupu při sledování procesu s šesti členy VONS v říjnu 1979, když se dohodla, že každé z těchto velvyslanectví vyšle k procesu svého pozorovatele.

Historik tu najde i takové neocenitelné dokumenty, jako je například osmistránkové memorandum z dubna 1979 o tříhodinovém rozhovoru pětičlenné skupiny poslanců Spolkového sněmu se zástupci Charty 77 v bytě Františka Kriegla, jíž se kromě hostitele zúčastnili dva z mluvčích – Václav Benda a Zdena Tominová – a Jiří Hájek a Gertruda Sekaninova-Čakrtová.

Prvořadé jsou ovšem telegramy či dálnopisy zastupitelských úřadů příslušným centrálám v hlavních městech. První zpráva západoněmeckého velvyslanectví o přípravách „k nové spektakulární akci, jíž chtějí kritikové režim upozornit na porušování lidských práv v zemi“, byla do Bonnu – s určením také pro zastupitelství v Moskvě, Varšavě a Stálé zastoupení u NDR – odeslána 30. prosince 1976 v 17 hodin. Autor zprávy měl bezpochyby k dispozici text Prohlášení Charty 77, poněvadž je čtyřstránkový text věrně interpretoval včetně údajů o mluvčích, charakteru Charty atd.; také počet signatářů byl přesný – 241, stejně jako informace, že prohlášení je už v zahraničí a bude uveřejněno ve velkých západoevropských a amerických denících pravděpodobně 7. ledna. Jakož i to, že text bude ještě před uveřejněním v zahraničí zpřístupněn československým médiím. Ve zprávě není uveden pramen informací; ze svědectví Pavla Kohouta však víme, že to byl on, kdo informoval tiskového referenta západoněmeckého velvyslanectví Wolfganga Rungeho, s nímž byl v těsném kontaktu a který byl autorem zprávy.

Dálnopis končil prvním hodnocením. Pravilo se tu, že dosah této nové iniciativy nelze ještě posoudit, za pozoruhodné se však označovalo, že kritici režimu po prvé překonali fázi izolovaných protestů nesených jednotlivci nebo okruhem přátel a že nalezli cestu ke společné platformě, která sahá až k církvím, i když jejich oficiální představitelé ji schvalují leda tak potají. Podle autora zprávy se tu rodilo krystalizační jádro vnitrostátní opozice.

V polovině února 1977 se pražské zpravodajství z Lobkovického paláce věnovalo zkoumání tří otázek: 1. O jaké kruhy se opírá Charta 77 a jaké je sociální složení signatářů. 2. Jaké byly důvody tak ostré reakce československého vedení. 3. Jaký ohlas vyvolalo střetnutí Charty 77 a režimu v řadách obyvatelstva. Pozoruhodné je, s jakým důrazem analýza poukázala na to, že personální kontinuita ještě neznamená, že Charta 77 je pokračováním reformního úsilí z roku 1968 pod jiným znaménkem. Bylo rovněž rozeznáno, že Chartu 77 odlišuje od iniciativ předcházejících let vědomá rezignace na ospravedlňování reformního experimentu 1968 a na polemiku o politických a morálních důsledcích konsolidační politiky. „Autorům ‚Charty‘ nejde o reformu socialistického systému zevnitř něho samotného, přinejmenším v jejich argumentaci, nýbrž o to, vzít současné vedení za slovo, aby dodržovalo dokumenty a konvence, které samo podepsalo.“ Zpráva odhadovala počet sympatizantů s Chartou 77 dost vysoko, avšak upozorňovala, že čím exponovanější je postavení lidí v zaměstnání, o to větší je jejich rezerva vůči novému hnutí. „Od partnerů v rozhovorech, kteří v roce 1968 bezvýhradně obhajovali Dubčekův kurz a mezitím se přizpůsobili, jak se dalo, jsou slyšet hlasy, že morální gesta nemají smysl a že občanská iniciativa nemůže vést k zlepšení poměrů, ale spíš k silnějšímu podvázání soukromého a veřejného života. Snaží se vyhnout prohlášením loajality ke straně co možná nejdéle. Avšak je-li tlak příliš silný, podvolí se a podepíší.“ Analýza končí opatrně formulovaným závěrem, že přes veškeré tajné sympatie nemohou obhájci občanských práv počítat s tím, že by získali širší podporu ze strany obyvatelstva.

Půlroční zpráva z 8. března 1977 pro zasedání expertů NATO pro východní Evropu, vypracovaná v bonnském ministerstvu věnovala Chartě 77 hodně místa s tím, že ji režim považuje za největší výzvu své normalizační politice od let 1969/70, a uvedla, že v důsledku režimní propagandy dostalo hnutí za občanská práva v mocenské sféře režimu i na Západě charakter mezinárodního problému. Navzdory všem protiakcím si obhájci lidských práv díky relativně dobrým kontaktům se západními médii udrželi iniciativu, což vedlo k reakcím režimu, které poškodily pověst Československa v zahraničí; také s ohledem na připravovanou schůzku v Bělehradě. Pokud obhájci občanských práv budou nadále iniciativní a budou moci počítat se silným ohlasem na Západě, zůstane téma na stole a normalizační proces zůstane přerušený, i když se to neprojeví navenek.

V závěru zprávy byla Charta 77 oceněna jako nejvýznamnější faktor vnitropolitické i zahraničněpolitické změny. Konstatovalo se tu, že na pozadí stagnace a imobility oficiální ČSSR se vnitropolitická a zahraničněpolitická scéna změnily. S hnutím za lidská práva označeným Charta 77 se vynořil faktor, který vyvolal z různých důvodů doma i v zahraničí velký ohlas. Konflikt mezi režimem a tímto hnutím se stal převládajícím tématem druhé části posuzovaného pololetí. I když vnitropolitické důsledky nemohou být zatím přeceňovány, změnil se i poměr mezi vedením a obyvatelstvem. Pokud zůstanou obránci lidských práv iniciativní, a všechno tomu nasvědčuje, budou trvalou výzvou režimu. Co se týče Západu, jde v této fázi o to, jednat s mírou, mimořádně citlivě a u vědomí „realit“ tak, aby prosadil vlastní hledisko, zachoval solidaritu s obránci občanských práv, a přesto nevyvolal vzdorovitou reakci československého vedení.

Zpravodajství západoněmeckého velvyslanectví v Praze zrcadlilo všechny výkyvy v aktivitě Charty 77, okamžiky krize po smrti mluvčího Jana Patočky, otazníky vyvolané odmlčením při vydávání dokumentů nebo při odstoupení Jiřího Hájka z funkce mluvčího v dubnu 1978. V této dokumentaci a v písemnostech příslušného oddělení Zahraničního úřadu je také mnoho dokladů o solidaritě se zatčenými a uvězněnými chartisty z německé strany, o intervencích při rozhovorech s československým ministrem zahraničí, při státní návštěvě prezidenta Husáka v Bonnu i při jiných příležitostech. Je tu také uložen dopis předsedy Socialistické internacionály Willyho Brandta ministru zahraničí Hansu-Dietrichu Genscherovi o návštěvě Ruth Brandtové v Československu v květnu 1977, za níž se sešla s Pavlem Kohoutem; a také text Brandtova osobního dopisu, který předal Jiřímu Hájkovi Brandtův sekretář. Vedle toho řada dokumentů o akcích solidarity ze strany osobností, nevládních institucí a organizací Spolkové republiky, které se obracely na ministerstvo zahraničí v záležitosti československých politických vězňů.

Francouzské velvyslanectví v Praze mělo nejpozději od začátku února 1977 k dispozici všechny postupně vydávané dokumenty Charty 77, texty Jana Patočky a další, jak o tom svědčí francouzské překlady pořizované velvyslanectvím a zasílané pařížské centrále, která je dále distribuovala francouzským zastupitelským úřadům. Nelze však zjistit, zda pražské velvyslanectví dostávalo texty přímo z prostředí disentu – ať už v osobním styku či jako anonymně doručované zásilky –, nebo je získávalo v rámci dobrých služeb diplomatických kolegů z „devítky“ či z „Pražského klubu“. Ať tomu bylo jakkoli, záhy již velvyslanectví mělo k dispozici všechny relevantní texty, zatímco v prvních dvou týdnech existence Charty bylo většinou odkázáno na agenturní zprávy. Únorem 1977 počínaje dostávala Paříž od svého velvyslance v Praze kromě telegramů také pravidelné písemné bilanční referáty o Chartě 77.

Podobně jako dokumentace německá obsahuje materiál pražského velvyslanectví a pařížského ministerstva mnoho dokladů o zahraničních ohlasech na Chartu 77, zejména telegramy nebo zprávy z francouzských zastupitelství v mnoha státech. Jsou mezi nimi, podobně jako v dokumentaci německé, také zprávy o někdy až kuriózních protichartistických aktivitách československých velvyslanců, např. v Nikósii. Cenný je mimořádný bulletin informačního oddělení úřadu francouzského premiéra z 9. února 1977 věnovaný Chartě 77. Byl nadepsán Zápas v Československu: Charta 77 (La contestation en Tchécoslovaquie: La Charta 77) a velkou pozornost věnoval mezinárodní dimenzi i mezinárodnímu ohlasu Charty 77.

O úředním či kvaziúředním styku pracovníků velvyslanectví s chartisty jsem v předložených písemnostech francouzského velvyslanectví v Praze z roku 1977 nenašel žádnou stopu. Teprve v důvěrné zprávě z 11. dubna 1978 referoval velvyslanec Emmanuel d’Haricourt o rozhovorech, které vedl on a jeho dva spolupracovníci se třemi mluvčími Charty 77. Z kontextu vyplývá, že nešlo o rozhovor skupinový. Velvyslanec sám se sešel s Jiřím Hájkem i s Václavem Havlem, s Martou Kubišovou hovořili zřejmě – odděleně – oni dva nejmenovaní spolupracovníci.

V únoru 2007 zpřístupnilo americké ministerstvo zahraničí washingtonskému National Security Archive (NSA) 85 došlých a odeslaných depeší velvyslanectví USA v Praze z ledna a února 1977, které se tak či onak vztahovaly k Chartě 77. Nevládní organizace NSA poskytla Československému dokumentačnímu středisku v Praze kopie celého souboru. Čas k jejich prostudování byl příliš krátký, abych mohl poskytnout obsáhlejší referát. I pouhá letmá prohlídka však potvrzuje poznatek ze studia obdobného materiálu německého francouzského, že jde o pramen mimořádné ceny s výpovědní hodnotou k širokému spektru témat.

Potřeba internetové dokumentace o Chartě 77

Stojíme bezprostředně před vydáním třísvazkové edice pramenů Charta 77: Dokumenty 1977–1989, která obsahuje v plném znění soubor takřka 600 textů, které byly identifikovány jako takzvané dokumenty Charty 77. Edice je vybavena rozsáhlým vědeckým aparátem a ve třetím svazku přináší takřka stovku dokumentů o Chartě 77 pocházejících jak z prostředí Charty, tak ze státních a politických aparátů komunistického Československa.

Lze očekávat, že se časem objeví soubory osobní korespondence s novými autentickými svědectvími; dnešní mladí historikové se zajisté ještě dožijí zpřístupnění příslušných pramenů sovětské provenience. Než budou napsány „velké“ dějiny Charty, musí však být především prostudováno prostředí, v němž Charta působila, musí být zmapovány sociální dějiny Československa sedmdesátých a osmdesátých let. Teprve ty nám dají fundovanou odpověď i na otázky proč – mimo jiné – Charta 77 nezakotvila na Slovensku nebo proč v Polsku po Výboru na obranu dělníků (KOR) následovala Solidarność, zatímco v Československu celých deset let držela prapor jen Charta 77 s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných.

Pokud jde o Chartu samu, dočkáme se jistě tematických edicí pramenů – třeba právě dokumentů diplomatické povahy, které jsem předtím zmínil –, řady časopiseckých studií i monografií. Není však od věci připravit souběžně s tradiční prezentací výsledků bádání i dokumentační a publikační internetový projekt o Chartě 77, o jehož potřebě jsem hovořil na tiskové besedě před zahájením konference. Jeho předností by bylo (a snad opravdu bude) to, že na dobře uspořádanou a systematicky spravovanou stránku lze umístit nejen všechno, co už bylo o Chartě a chartistech publikováno (také výňatky z memoárů, studie a časopisecké články), ale i další, již dnes shromážděnou a pak nově zpřístupňovanou či objevovanou dokumentaci o Chartě. Zde mám na mysli mimo jiné všechno, co bylo o Chartě a v souvislosti s Chartou publikováno samizdatem a pak v dobovém domácím i zahraničním tisku, rozhlase, v televizi.

K takovému velkému projektu je třeba spojit síly domácích institucí – na prvním místě Ústavu pro soudobé dějiny, Československého dokumentačního střediska, o.p.s., knihovny Libri prohibiti a nově vznikajícího Ústavu pro studium totalitních režimů – a získat ke spolupráci zahraniční partnery. Snad nebude tak obtížné získat na podporu takového projektu prostředky ze zdrojů Evropské unie.

Historie Charty si takovou pozornost zaslouží. Vždyť disent sedmdesátých a osmdesátých let, jehož byla Charta 77 nejviditelnější a snad i nejdůležitější součástí, byl významným konstitutivním prvkem dnešních svobodných poměrů. Nejen to. Jak o tom hovořili vzácní hosté v úvodním panelu a jak to včera přesvědčivě vyložil kolega Jacques Rupnik, Charta 77 byla spolutvůrcem a součástí evropského veřejného prostoru. Charta 77 bezpochyby přispěla k tomu, že bylo překonáno rozdělení Evropy, její ideové a politické dědictví patří do současné duchovní a politické výbavy evropského společenství.

DEVÁTÁ, Markéta – SUK, Jiří – TŮMA, Oldřich (eds.): Charta 77. Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci. 1977–1989. Sborník z konference k 30. výročí Charty 77. Praha, 21.–23. března 2007. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 311–318.