Čím je a čím není charta 77 (Proč je právo na její straně a žádné pomluvy ani násilná opatření jí neotřesou)
Jan Patočka
Dnešní lidstvo, rozervané ideologiemi, nespokojené uprostřed blahobytu,2V řadě samizdatových opisů textu je uvedeno „možností blahobytu“; nikoli však ve znění publikovaném v samizdatovém sborníku Jan Patočka. První skica k podobizně (edice Petlice, 1977). Není vyloučeno, že „vymožeností blahobytu“ více odpovídá Patočkově myšlence. očekává toužebně a horečně řešení od nových a nových technických receptů. Sem náleží rovněž spoléhání na politickou moc a stát. Vždyť stát se jeví vždy zřetelněji velikou výrobnou a zásobárnou síly, disponující všemi silami, které jinak existují, fyzickými i duševními.
Myslitelé se však rozhlížejí a pozorují, že morálku, skutečně přesvědčivou nauku zásad a bezpečného vnitřního smýšlení, se nepodařilo technicky vytvořit, protože to nelze. Nelze důvěřovat ani ve zvyk, v to, že pořádek fakticky vzniklý se stane druhou přirozeností, ani v moc donucení bez vnitřní přesvědčenosti lidí.
Aby se lidstvo rozvíjelo ve shodě s možnostmi technického, instrumentálního rozumu, aby pokrok vědění a dovedností byl možný, musí být přesvědčeno o bezpodmínečnosti zásad v tomto smyslu „posvátných“, pro všechny vždy závazných a schopných vymezovat účely. Jinými slovy: je třeba něčeho zásadně ne-technického, ne pouze prostředkového,3V knižním vydání tohoto Patočkova textu z roku 2006 (Sebrané spisy, sv. 12, s. 428–430, zde s. 428) se uvádí „ne pouze zprostředkovaného“, v samizdatovém vydání, který vydavatelé Sebraných spisů uvádějí jako předlohu (Jan Patočka. První skica k podobizně) „ne pouze prostředkovaného“. Naproti tomu v jedné z prvních samizdatových verzí Patočkova textu (pochází z pozůstalosti, tzv. archivu Jiřího Hájka, ČSDS, sb. Charta 77) i v samizdatovém sborníku Dokumenty Charty 77: Leden – březen 1977, 1. díl, stojí „ne pouze prostředkového“ (zřejmě ve smyslu prostředku, tj. účelu). Výraz v obou naposledy jmenovaných samizdatových verzích je pravděpodobně nejpůvodnější a zřejmě vyjadřuje nejpřesněji právě to, co měl Patočka na mysli. je třeba morálky nikoli úskočné a příležitostné, nýbrž naprosté.
To znamená: záchranu v těchto věcech nelze čekat od státu, od společnosti výrobní, od moci a sil.
Jak rádi by všichni hlasatelé jedinovlády fakt jako prostředků k libovolným účelům dali část svých příliš evidentních „pravd“ za jednu jedinou, vnitřně závaznou praktickou pravdu morálky! Ale není to možné. Všem akumulacím moci bylo v našem století přáno, aby se uplatnily jako nikdy dosud. Výsledek co do přesvědčení lidí je však opačný, to by mělo být dnes jasné.
Bez mravního základu, bez přesvědčení, které není věcí oportunity, okolností a očekávaných výhod, žádná sebelépe technicky vybavená společnost nemůže fungovat. Morálka však zde není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě k tomu, aby člověk byl člověkem. Nedefinuje ji člověk podle libovůle svých potřeb, přání, tendencí a tužeb, nýbrž ona je to, která vymezuje člověka.
Proto se domníváme, že je načase, aby tyto jednoduché, ale bolestnou zkušeností dlouhých desetiletí ověřené teze, které každý nějak pociťuje, ujasněně pronikly do vědomí všech, a že je k tomu vhodná doba. Proč?
Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že i státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co i pro ně je závažně posvátné (nedotknutelné), a že svými silami, jimiž tvoří a zajišťují právní normy, míní přispět k tomuto cíli.
Totéž přesvědčení žije i v jednotlivcích a je základem pro plnění jejich povinností v životě soukromém, pracovním i veřejném. Jedině v souladu s ním existuje skutečná záruka toho, že lidé nejednají jen pro výhody nebo ze strachu, nýbrž svobodně, ochotně, zodpovědně.
Tomuto přesvědčení dává výraz Charta 77, která je výrazem radosti občanstva nad tím, že jejich stát podpisem, kterým se stvrzují práva člověka a kterým se tento akt stal československým zákonem, hlásí se k vyšší mravní základně všeho politického; je zároveň výrazem vůle týchž občanů přispět ze své strany k uskutečnění a veřejně se odehrávajícímu plnění v tomto aktu proklamovaných zásad.
Signatáři Charty 77 se proto domnívají, že tento akt daleko přesahuje svým významem běžné mezinárodní úmluvy, které jsou záležitostmi státní (mocenské) oportunity, poněvadž zde zasahuje do oblasti mravní, duchovní. To a nic jiného je pro signatáře oním důvodem i příležitostí, onou vhodnou dobou, kdy se domnívají, že je nezbytné, aby dali najevo, že chápou, oč tu běží, a proto nyní vystupují se svou iniciativou.
Uvedený vztah mezi mravní oblastí a mezi společensko-politickou oblastí státní moci ukazuje, že v Chartě 77 neběží o žádný akt v užším smyslu politický, o žádnou soutěž a zásah do sféry jakékoli funkce politické moci. Charta není ani spolek, ani organizace, její báze je osobně–mravní, závazky z ní vyplývající mají rovněž tento charakter.
Připomíná však výslovně, že již před 180 lety bylo přesným pojmovým rozborem zdůrazněno, že všechny mravní povinnosti spočívají na tom, co lze nazvat povinností člověka k sobě, která zahrnuje mj. povinnost bránit se proti jakémukoli na sobě páchanému bezpráví.
To všecko znamená, že účastníci Charty nejednají z jakéhokoli zájmu, nýbrž z pouhé povinnosti, z příkazu, který stojí výše než politické závazky a práva a je jejich pravým, jedině spolehlivým základem.
Účastníci Charty si neosobují nejen politická práva či funkce, ale dokonce už nechtí [sic] být žádnou mravní autoritou nebo „svědomím“ společnosti, nad nikoho se nevyvyšují a nikoho nesoudí; jejich úsilím je jedině očistit a posílit vědomí, že existuje vyšší autorita, které jsou zavázáni jednotlivci ve svém svědomí a státy svým podpisem na důležitých mezinárodních dohodách; že jsou vázáni nejen oportunně, podle pravidel politické vhodnosti a nevhodnosti, nýbrž že jejich podpis tu znamená závazek, že politika podléhá právu a nikoli právo politice.
Že k povinnosti bránit se proti bezpráví náleží možnost informovat kohokoli o křivdě, která se jednotlivci děje, a že tato možnost nepřekračuje rámec jednotlivce k sobě a neznamená pomluvu kohokoli, ani jednotlivce, ani společnosti, je zřejmým důsledkem tohoto hlediska.
Je dále důležité, aby si každý uvědomoval, že k zastávání svých mravních práv, tj. povinností k sobě i druhým, není potřebí žádného sdružování, poněvadž zde nemluví nic než v každém jednotlivci přítomná úcta k člověku jako takovému a k tomu smyslu pro obecně dobré, který člověka činí člověkem.
Proto žádný jednotlivec, který skutečně je utlačen, právem se nemá cítit izolován a vydán přemoci okolností na milost a nemilost, je-li sám odhodlán nerezignovat na povinnost zastávat se sám sebe, která je též povinností ke společnosti, jíž je fakticky členem.
Účelem Charty 77 je proto spontánní a vší vnější závaznosti prostá solidarita všech, kdo pochopili význam mravního smýšlení pro reální společnost a její normální fungování.
Považujeme ze všech těchto důvodů údobí, v němž podpis prohlášení lidských práv se stal možným, za novou etapu v historickém dění, etapu, jejíž dosah je nesmírný, protože znamená obrat ve vědomí lidí, v jejich poměru k sobě i společnosti. Běží dnes o to, aby pohnutky jednání neležely nadále jedině nebo převahou v oblasti strachu a zvýhodnění, nýbrž v úctě k tomu, co je v člověku vyššího, v porozumění pro povinnost, pro obecně dobré, pro nezbytnost vzít na sebe v tomto směru i nepohodlí, nepochopení a jisté riziko.4V rukopisu 2. svazku samizdatových sebraných spisů Jana Patočky byl tento text publikován s výraznými stylistickými úpravami pod názvem O povinnosti bránit se proti bezpráví a s datem 21. ledna 1977. Odtud byl převzat do publikace Charta 77 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci, Dokumentace (1990, s. 31–34). Vydavatelé Patočkova díla později zjistili, že šlo o zpětný překlad do češtiny z cizojazyčného překladu původního Patočkova textu Čím je a čím není Charta 77.
prof. dr. Jan Patočka, DrSc., dr. h. c.
mluvčí Charty 77
Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12, Češi I. K vydání připravili Karel Palek a Ivan Chvatík. Praha: OIKOYMENH, 2006, s. 428–430.
Odkazy
| 1. | Při výslechu 10. ledna 1977 Jan Patočka uvedl jako důvod napsání tohoto textu svůj názor, „že je zapotřebí hlubšího filozofického zamyšlení nad Chartou“, a že cítil potřebu doplnit Prohlášení Charty 77 „výkladem svého osobního pojetí jejího hlubšího mravního smyslu“. (AMV, V-33766 MV, ČVS 3/120-77, sv. 4, l. 262.) O den později upřesnil, že původní rukopisný text na dané téma, ještě bez názvu, je obsáhlejší a že pojednání Čím je a čím není Charta 77 je stručnější než rukopisný text. Uvedl, že rukopis nemá k dispozici, a odmítl vysvětlit, jak s ním naložil. Dvojí strojopisné vyhotovení datované 7. ledna 1977 a strojopisně podepsané s dovětkem „mluvčí Charty 77“, Patočka „dobrovolně vydal“ vyšetřovateli StB po výslechu 10. 1. 1977 (tamtéž, sv. 4, l. 263 a 265); na jednom z nich byla rukopisná poznámka, kterou připsal a parafoval Jiří Hájek, když ji dostal k posouzení od Jana Patočky 8. 1. 1977 (srv. protokol o výslechu mluvčího Charty 77 J. Hájka 11. 1. 1977, AMV, V-33766MV, ČVS 3/120-77, sv. 3, l. 234). Patočka ovšem odmítl identifikovat autora těchto poznámek.– Snad se ještě podaří najít původní rukopisnou verzi eseje, kterou podle výslechového protokolu z 12. 1. 1977 Jan Patočka „dobrovolně vydal“ 11. ledna ve svém bydlišti. (Tamtéž, sv. 4, l. 278.) Rukopis na dvou listech papíru A4 byl během výslechu 12. ledna přepsán na stroji (tamtéž, l. 282). Tam mizí stopa po rukopisu i jeho strojopisném přepisu pořízeném Státní bezpečností, Patočkou pravděpodobně tehdy přehlédnutého. |
| 2. | V řadě samizdatových opisů textu je uvedeno „možností blahobytu“; nikoli však ve znění publikovaném v samizdatovém sborníku Jan Patočka. První skica k podobizně (edice Petlice, 1977). Není vyloučeno, že „vymožeností blahobytu“ více odpovídá Patočkově myšlence. |
| 3. | V knižním vydání tohoto Patočkova textu z roku 2006 (Sebrané spisy, sv. 12, s. 428–430, zde s. 428) se uvádí „ne pouze zprostředkovaného“, v samizdatovém vydání, který vydavatelé Sebraných spisů uvádějí jako předlohu (Jan Patočka. První skica k podobizně) „ne pouze prostředkovaného“. Naproti tomu v jedné z prvních samizdatových verzí Patočkova textu (pochází z pozůstalosti, tzv. archivu Jiřího Hájka, ČSDS, sb. Charta 77) i v samizdatovém sborníku Dokumenty Charty 77: Leden – březen 1977, 1. díl, stojí „ne pouze prostředkového“ (zřejmě ve smyslu prostředku, tj. účelu). Výraz v obou naposledy jmenovaných samizdatových verzích je pravděpodobně nejpůvodnější a zřejmě vyjadřuje nejpřesněji právě to, co měl Patočka na mysli. |
| 4. | V rukopisu 2. svazku samizdatových sebraných spisů Jana Patočky byl tento text publikován s výraznými stylistickými úpravami pod názvem O povinnosti bránit se proti bezpráví a s datem 21. ledna 1977. Odtud byl převzat do publikace Charta 77 1977–1989. Od morální k demokratické revoluci, Dokumentace (1990, s. 31–34). Vydavatelé Patočkova díla později zjistili, že šlo o zpětný překlad do češtiny z cizojazyčného překladu původního Patočkova textu Čím je a čím není Charta 77. |
