Proč nemá Charta 77 být zveřejňována a jaké jsou logické prostředky jejího zkreslování a utajování

Jan Patočka

Esej z ledna 1977.^{1Text není v žádné z dochovaných verzí datován. Vydavatelé Sebraných spisů uvádějí v ediční poznámce „text z ledna 1977“.}

Otázka formulovaná v titulu se zodpoví velmi snadno, je však zapotřebí, máme-li se vyvarovat zmatku, s kterým pracují protivníci, abychom měli na zřeteli pojem práv člověka jako takového.

Práva člověka týkají se v podstatě každého člena společnosti, zodpovědného individua, člověka v jeho podstatě, nehledě k nepodstatným stránkám, jako jsou fyzické nebo nahodilé, z okolností a vývoje získané rozdíly. Tam, kde je tedy vedena stížnost na nedodržování lidských práv, neběží o to, zda někteří členové společnosti, ba dokonce ani zda většina se cítí spokojena^{2Při logické necitlivosti protivníka není asi zbytečné připomenout, že nijak neříkáme, že většina se skutečně cítí spokojena! (Vlastní poznámka Jana Patočky)} s běžnou praxí, nýbrž o to, zda jsou tato práva dodržována veskrze a naprosto.

Je tedy primitivní a zdánlivě naivní, může se však stát i úmyslnou a matoucí sofistikou, uvádějí-li se jako domnělé argumenty proti požadavkům Charty hlasy spokojených (zvlášť nápadná je úmyslnost sofistiky tam, kde s širokou publicitou mluví hlasy oficiální, hlasy favorizovaných, nebo dokonce určených a ochotných k tomu, aby prováděli diskriminaci), ať již jsou to hlasy skutečně spokojených, nebo též buď zastrašených, nebo od souhlasu výhody si slibujících.

Odtud také logická, obsahová chabost a neúčinnost celé rozčilené difamační kampaně, která článkem Rudého práva dne 12. t.m. počínaje^{3Redakční článek Ztroskotanci a samozvanci, in: Rudé právo, 12. ledna 1977.} měla přesvědčit veřejnost o tom, že Charta útočí na její vymoženosti, že je to zlovolné pomlouvání jejích výsledků a jejího kladného úsilí. Všechny takové insinuace jdou mimo problém, jsou nevěcné, protože otázka zní takto: platí lidská práva tak, jak jsou formulována v paktech, uzákoněných známým způsobem od 23. 3. 1976, vskutku bezvýjimečně a všeobecně? A platí-li, provádí se jejich aplikace rovněž bez výjimky a všeobecně? Dále: je tato platnost i aplikace zaručena stálou veřejnou kontrolou? Tj., je zaručeno, že kritika této aplikace nebude podezírána z postranních úmyslů (jako se ve známé kampani skutečně stalo)? Nemá-li společnost k dispozici ve svém dosavadním zřízení instituce nestranné kritické kontroly, jak dalece je ochotna trpět svobodnou občanskou iniciativu (u nás ostatně ústavně zaručenou), která svým cílem má šíření příslušného kritického ducha?

Takové jsou skutečné otázky, které logicky vyplývají z pojmu lidských práv. Postačí si uvědomit tyto jednoduché důsledky z jasného pojmu, aby bylo prokázáno, jak nesprávné a nevěcné jsou procedury, které spočívají v uvádění rozhořčených „hlasů pracujících“, i kdyby toto rozhořčení bylo opravdové a nikoli organizované a manipulované; jak neúčinné musí být každé organizování podpisových akcí lidí spokojených nebo lhostejných, tím méně pak interesovaných, kteří se eventuálně snaží vzbudit dojem, že jsou oprávněni mluvit za druhé, za celé obory atd. Jedině otevřená diskuse skutečnosti diskriminace a důvodů nespokojenosti diskriminovaných, diskuse, kterou Charta nabízí, mohla by vést k jádru otázky, a nikoli od něho odvádět a mást veřejnost.

Je následkem toho třeba litovat, že celá řada význačných osobností veřejného života, zřejmě si neuvědomujíc naprostou neúčinnost, ba logickou nesmyslnost svého kroku, připojila svůj podpis k projevu souhlasu s tím, že lidská práva jsou u nás veskrze dodržována. K takovému prohlášení není bez věcné a nezaujaté diskuse oprávněn nikdo, je to „hlasování o pravdě“; naproti tomu k tomu, pozvednout kritický hlas a žádat nápravu, je oprávněn a povinen každý, kdo je bona fide přesvědčen, že jemu nebo druhým je ukřivděno a je ochoten podrobit se kritickému a nestrannému, tj. zákonně založenému, veřejnému přezkoumání své stížnosti.

Je rovněž nelogické uplatňovat proti Chartě tzv. třídní princip. Tento princip má svým úmyslem a účelem vyrovnat dosavadní diskriminaci, a nikoli tvořit úmyslně diskriminaci novou, zvláště když se to děje podle libovolných a veřejně nekontrolovatelných zásad. Příklady uvádí dokument Charty č. 4.^{4Dokument Charty 77 o diskriminaci v oblasti práva a vzdělání v Československu (konec ledna 1977).} Správně pochopený třídní přístup je proto ve smyslu Charty a nikoli proti ní.

Další nelogičností by byla snaha prostě umlčet signatáře Charty například obviňováním nebo vysídlením. Křivda, rozpor s právy člověka nepřestává existovat, když si někdo nestěžuje nebo nemůže stěžovat, nýbrž teprve tím, že se případ veřejně kriticky přešetří, přičemž je logicky lhostejné, kdy, kým a kde.

Tzv. kampaň rozhořčení proti Chartě je tedy důkazem, že obsah Charty má být utajován a její úmysly zkreslovány z toho důvodu, že tato práva ve skutečnosti dodržována nejsou: je sama důsledkem a průkazem tohoto nedodržování; čím více se namáhá, tím je tato tendence očividnější.

Věci jsou ve skutečnosti ještě horší. Logická slepota, o níž svědčí způsob, jímž je vedena jak „široká“, tak „kulturní“ kampaň proti Chartě, nesvědčí pouze o myšlenkové úrovni, na kterou hledí protivník otázky svést.

Každá diskriminace, zvlášť taková, která se sice veřejně roztahuje, ale přitom je utajována na způsob císařových nových šatů, je prostředkem manipulace společnosti jako celku i ve všech jejích částech, protože jedině ona dává možnost poskytovat výhody i zastrašovat. Jedním z hlavních důvodů, proč Charta zapůsobila u nás i v zahraničí tak značným způsobem, je ten, že tuto stálou manipulaci, tento tlak každé minuty na náš celý život odhalila prvně v celém rozsahu před očima veřejnosti domácí i světové. Tato manipulace je typicky zdejší zkušenost. Je proto scestné a naprosto nelogické hledat původ Charty někde v cizině, která dokonce tento náš každodenní chléb chápe jen velice těžko, protože jí tato zkušenost chybí. Insinuace, kterých obětí je Charta, mohou proto u všech upřímně smýšlejících, kdo si nenalhávají a nezalhávají nic ze zájmů o výhody, vzbudit pouze trpný úsměv.

Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12, Češi I. K vydání připravili Karel Palek a Ivan Chvatík. Praha: OIKOYMENH, 2006, s. 431–433.